Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
35.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
 | Konec tlachání! (tak nějak všichni) 17. srpen 2021, po snídani "Jestli by spíš někdo neměl zkrotit tebe, princezno.", zakoulel jsem očima na Beu, ale více to nerozváděl. Jan mě pomalu, ale jistě přiváděl k šílenství. Zoufalství z toho rozhovoru už muselo být vidět i na mé tváři. Tohle nikam nevede, stále se nechápeme a jen zabředáváme do větších a větších sraček. Ten ježek, který se v síni mihnul, Bea tahající mne za rukáv i následné dění v síni mi docela začínalo hrát do karet. Pomalu jsem se zvedal a chystal se zapojit. Přesto jsem nedokázal z debaty jen tak utéct a tak jsem se ještě otočil na Jana: "Takhle jsem to nemyslel, nejde mi o souboj a do hlavy si rozhodně štrachat nenechám. Chtěl jsem...", ale to už jsem nedořekl. Naším směrem se otočil Přemysl a byť jsem jeho slova úplně nechápal, bylo zřejmé, že jde do tuhého. "Merde!", zaklel jsem a debatu s Janem rázně utnul: "Tak si to povíme jindy.". Na nic dalšího jsem nečekal a rázně vyrazil za Myškem. Na schodišti jsem trochu zaváhal, ještě pohlédl vzhůru a přemýšlel, zda nezaběhnout pro batoh a možná i zbraň. Není čas, ztrácet čas. Teď si musíš vystačit s tím co máš u pasu a po kapsách. Pomyslel jsem si a nakonec zamířil dolů. Uvidíme, co se děje. Pro věci kdyžtak zaběhnu podle situace. A pokud se Bea držela se mnou za běhu jsem ještě jedovatě utrousil: "Ještě, že tak. Já bych už na něho vzal snad i ostrou.", nijak zvlášť potichu, kdokoliv další v blízkém okolí to mohl zaslechnout taktéž. | ||
| |||
 | Otázky Velký sál Úterý, 17. srpna Bea, Jan, Petr, Xenie Další slova o zbraních jsem už příliš nevnímala. Jejich touha vyzkoušet mudlovské zbraně a hůlku proti sobě mě nijak nerozvášnila jako Petra, Jana a nejspíš i Beu. Místo toho jsem sledovala, jak profesoři reagovali na patrona. Až nezvykle. Zbystřila jsem. A když vstala i profesorka Landau, jen jsem němě otevřela ústa. Proč mě to nenapadlo… Mělo mi to dojít dřív… Měla jsem dojem, že to, co se stalo, mělo nějaký smysl. A že ona je ta pravá, která mou obavu a smysl toho všeho pochopí. Jenže v tu chvíli se profesorka zhroutila. ”Ne…,” vyjekla jsem a vyskočila ze svého místa. Co se stalo? Je příliš unavená? Nebo snad… Nechtěla jsem domýšlet. I kdyby to byla vize, neměla jsem na ni žádný nárok. Jeden z profesorů ji odnášel, zatímco druhý se vydal ke schodišti do přízemí. ”Musím jít,” spěšně jsem vyhrkla s ustaraným výrazem a vyběhla jen s blokem směrem k východu. Svou kabelu jsem nechala viset přes opěradlo. Hůlku naštěstí mívám po kapsách nebo za uchem a myslet na jiné drobnosti, to u mě nebývalo zrovna zvykem. Ještě než jsem se potácivým během dostala ke vchodu, přičemž mě bolelo celé tělo, periferně jsem zachytila jakýsi pohyb od stěny. Zastavila jsem se. Před profesorem Cederströmem se zjevil duch Přemysla. S překvapeným a přemýšlivým výrazem jsme poslouchala jeho slova. O co jde…? Je Otto s Anežkou v pořádku…? A Roman? Netrvalo dlouho a alespoň první dva jsem viděla, jak následují hospodáříčka do sklepení. Uskočila jsem, abych spěchajícímu Myškovi nestála v cestě, a vše sledovala s překvapeným výrazem. A nejspíš nejen já. Profesoři chtěli pomoci, ale Přemysl jim to nedovolil. Naprázdno jsem polkla, když duch oslovil nás. Pohlédla jsem na spolužáky u stolu a zpět na profesora Horymíra. Měla bych jít za Romanem? Nebo na ošetřovnu? Nesnášela jsem toto rozhodování. Nejraději bych se rozpůlila. Nakonec jsem se otočila k profesorovi. "Pane, můžu vás prosím doprovodit na ošetřovnu?" Můj výraz byl plný neklidu, ale i starosti. Na chvíli mi padl pohled na bezvládnou profesorku, než jsem se opět soustředila na Horymíra. | ||
| |||
|
| ||
| |||
4104.png){kind=icon} |
| ||
| |||
 | Ježek dohoněn Anežka 17. Srpna 1. patro Jako ano, cítím, že za mnou Anežka trošku vlaje, ale to prostě dá. Už je velká holka, takže mi stačit prostě musí. Ten malej zmetek peláší, jakoby mu za patama hořelo a když se zastaví tak popadám dech a čekám co bude, ale pak se otočí a já vidím brýle. "To není můj patron." [b/] Vypadne ze mě dost očividná věc a zároveň mi ze srdce spadne obrovský balvan, který se tam vrátí hned jak vykoukne Myško. Mít fobii z hadů a být čelem proti jednomu z největších na světě je věc, kterou nechcete dělat pravidelně. Pokud tedy nejste žákem na Vyšehradě. Cítím jak trošku tuhnu, ale taky stisk od Anežky, který mi dodává trochu klidu, ale když nás mine a mizí ke skleníkům je mi rázem volněji. Opřu se o stěnu a dýchám. Jindy na něj nereaguju až takhle, ale ten strach o rodinu a adrenalin udělali své. Vnímám Anežčiny ruce a dívám se jí do očí. Pomalu se uklidňuju a kývám na to co říká. "Já vím. Já vím." Tak nějak ze mě padá a odpadá i strach. Tisknu k ní čelo a čerpám uklidnující energii. Byl jsem rád, že tu je a tohle se mnou sdílí. "Tak jdeme!" Přitakám na více méně povel. Je zvláštní, že když je člověk ve stresu a dostane jasný povel od někoho koho zná tak ho poslechne. Ještě ruku v ruce jsem se rozběhl za Myškem. Kdo z Vás dobrovolně běhá za svou fóbií? Nikdo jen magor jako já. | ||
| |||
 | Honba za ježkem Otto 17. Srpna 1. patro „Cože?!“ vyhrknu zmateně, když Otto prohlásí, že se jedná o jeho patrona. Ano, došlo by mi, že jeho patron je ježek, ale protože jsem teď byla celou dobu s ním a vím, že ho určitě nepřivolal…ještě jednou cože?? Vzápětí on táhne za ruku mě, což jsem tak úplně nečekala a trochu zaškobrtnu. Naštěstí se mi to podaří vybrat včas a neupadnu. Otto by si toho asi stejně nevšiml, protože za kouzelnou šmouhou běží, jako kdyby mu šlo o život. Vyběhneme schody zpátky nahoru a skončíme u učebny Obrany. Zalapu po dechu leknutím, ale vlastně i tím, že ten sprint nebyl zrovna na pohodu a mám pocit, že jsem plíce nechala někde za sebou. Podívám se na majestátního Myška a strnu na místě. Rychle se podívám koutkem oka na Otta, jestli je v pořádku, protože vím, že hadi nejsou zrovna jeho oblíbeným mazlíčkem. Stisknu mu dlaň na výraz podpory. Potom sklouznu pohledem na ježka. Brýle a…Romanův hlas! překvapeně zamrkám. Dozvíme se, že se něco špatného děje ve sklenících. Hospodáříček doslova zbledne. To vůbec není dobré znamení. On je…vystrašený… „Do háje…“ zašeptám, že to snad nikdo nemohl slyšet. Myško prosviští kolem nás pryč. Nadechnu se a postavím se naproti Ottovi. Chytím jeho obě ruce do dlaní a podívám se mu zpříma do očí. Však taky stojíme jen kousek od sebe. „Jsou v pořádku.“ vydechnu polohlasem. Dala jsem si pár věcí dohromady a přišla jsme na důvod jeho náhlé paniky. Na pár úderů srdce se opřu svým čelem o jeho a doufám, že se oba dokážeme uklidnit. Já mám na ošetřovně Jana, mladší sourozence nemáme a nepochybuji, že se táta o mámu postará. Přesto si nefandím, že já bych na Ottově místě dokázala zachovat chladnou hlavu. Odtáhnu se, ale pořád ho držím za ruce. „Roman a Myško…mají problémy. Musíme jím pomoct.“ řeknu naléhavě a naznačím, že bychom si měli pospíšit. | ||
| |||
|
| ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Tak pravil Sun Tzu Petr, Jan, Johanka, Xénie 17. srpen 2021, čas snídaní Poslouchám Petra pozorně, Jana už o něco méně. Sáhnu po hrnku s kávou, je mi celkem jedno jestli je Petrova, nebo moje a usrknu si. Jsem celkem ráda, že se po té hádce vyčistil vzduch, ruku mám stále ležérně položenou na jeho rameni a koukám po ostatních. "Kesi, popravdě, já se v ptácích vůbec nevyznám, ale volavka i jeřáb mi přijdou dost podobní." Pokrčím rameny a omluvně se usměju na svou kamarádku "Jo a taky poznám svou sovu, ale ta je dost výrazná na to, abych ji poznala. Snadno se splete s prachovkou." Usměju se nad tím, jak vypadá Chlupáček. "Johy, tak si dáme ještě vědět, kdy a kde." Věnuji úsměv i jí. Zkoumavý o dost delší pohled věnuji Kesi, zdálo se mi, že jsem v jejím obličeji viděla stín, jako by ji něco trápilo, přeci jen svou blízkou mám docela dobře nakoukanou, ale nebudu se ji ptát na detaily, to až o samotě. Když Petr skončí s hodinou teorie o zbraních, odpoví i na můj nápad. U Mefista seď v klidu. Lehce stisknu sval na jeho rameni. Usmál se? Fakt? Zamrkám překvapeně a se získanou sebejistotou mu skočím do řeči. "Copak jsem nějaká princezna? Sám nejlépe víš, že sem tam musím sedlat nějakého toho hřebce, který nechce spolupracovat." Řeknu hrdě a zašklebím se. Nejsem z cukru, drsňáku. Našpulím pusu a nakrčím nos.Nebýt tu profesorský tým a tolik lidí, ukážu ti mojí nejčerstvější modřinu. Vzpomenu si na nechtěný let přes oxer, když mi před nimi hodil kozla a já plachtila vzduchem bez kouzelného, létajícího pláště, o jedno z břeven jsem zavadila nohou a jak padalo ono, já přistála bokem na něm. Naštěstí z toho byla jen pohmožděná žebra a modřina přes bok. Jako figuranta si Petr zvolí tadááááá Jana. Abych potlačila smích, položím mu tvář na temeno hlavy a pošeptám mu do ucha. "Ty jsi, ale bastard." Je znát, že to nemyslím jako nadávku, ale v mém hlase je pobavení, když si to představím. Nikdy jsem Jana neviděla seslat jediné kouzlo, třeba je v tom dobrý, ale pořád si myslím, že já bych byla rovnější soupeř než je on. Ale tak co, uvidíme co Jan na to, třeba se zalekne a výzvu nepřijme. "Pokud by ses moc bál cvičných, tak můžeme použít takové ty kuličky naplněné barvou, jednou jsem je zkoušela s mými sourozenci a je to sranda." Odlepím tvář od Petrovy hlavy a mluvím k Janovi. "Jak muchloval?" Řeknu překvapeně. "Jo a taky Otto s námi hraje v týmu, jestli je ve srabu, měli bychom ho najít a pomoct mu." Znervózním a zatahám Petra za rukáv, abych mu naznačila, že to spěchá, debaty jsou teď druhořadé. | ||