Snídaně

všichni

20.srpen 2021
Praha - Vyšehradská škola magie
Velké síň

Velká síň - a problémy neustávají

Velká síň

Vesměs všichni

Už od rána jsem se cítila taková... nesvá. Netušila jsem proč, ale jen co jsem se probudila a byla vyzvednuta Romanem, běžela jsem, jak se tak říká, na autopilota. Tak nějak jsem automaticky zdravila ty, co pozdravili mě, nebo někoho v mém okolí, nohy samy mne nesly do Velké síně a dokonce bych i řekla, že si můj zadek sám sedl, kam chtěl. To, že naproti mě sedí Bea jsem si uvědomila až dlouho po tom.

Ředitelův proslov jsem poslouchala jen na půl ucha, jediné, co jsem si z něj vzala bylo, že studenti pod osmnáct nesmí bez povolení rodičů, nebo doprovodu zletilého opustit školu, co mě donutilo podívat se na dvojčata, kteří mne propalovali pohledem. Bylo mi jasné, že dříve, či později za mnou přijdou, abych je někam doprovodila. Možná to ve mě mělo vyvolat jakýsi škodolibý úšklebek, ale nestalo se. Bylo mi to jedno, spíše jsem si začínala uvědomovat, jak otravné to asi bude.

Když ředitel domluvil a odešel, hovor ve Velké síni opět zesílil. Ostatní se o něčem bavili, ale já se jen nimrala v jídle a opět jsem poslouchala na půl ucha. Uniklo mi, kdy odešel Otto s Anežkou, dokonce i to o čem se ostatní bavili. Snad jen jsem vnímala, že někdo řekl, abychom se drželi pohromadě. Až když mi před talířem přistál dopis od Bey, zpozorněla jsem (v tu chvíli jsem si uvědomila, že sedím naproti ní). Skoro jako ve snu jsem dopis vzala a otevřela ho. V tu chvíli jsem zaslechla Bein rozladěný hlas, což mne přinutilo zvednout hlavu a podívat se jejím směrem. Nevypadala zrovna vesele, spíše pravý opak. Došlo mi, že jí profesor musel říci něco, co se jí nelíbilo a co ji rozladilo. Radši jsem sklopila oči, abych nebyla nařknuta ze zírání a podívala se do obálky.
"Drazí... slavíme... narozeniny s námi." čtu si potichu dopis a oči se mi čím dál tím více začínají rozšiřovat. Já nána pitomá, vynadám si v duchu, protože si uvědomím, že jsem na to úplně zapomněla. A to si říkám kamarádka. Znovu zvednu pohled k Bee, ale to už rázně odcházela z Velké síně. Mezitím se ke mě a Romanovi došourala dvojice Cederström a starší Horymír. Zvednu k nim pohled, když zaslechnu své jméno a vzápětí sklouznu pohledem na Romana.
"Já se musím omluvit, ale... mám nějakou práci," špinu tiše, omluvně a bez dalších slov se zvednu od stolu a zamířím ven z Velké síně. Jestli chci pro Beu udělat ten dárek, který zamýšlím, měla bych začít ihned.

Ještě než odejdu z Velké síně, pohledem vyhledám dvojčata a jakmile se naše pohledy střetnou, kývnu na ně, aby za mnou pak přišli. Pochybuji, že budu mít dostatek látky a navíc, nejspíše mi budou chybět i jiné drobnosti. Nehledě na to, že nejdříve musí pořádně zdokumentovat jak to má celé vypadat. Zamířím proto nejdříve do svého pokoje, kde potřebuji zjistit, co vše musím dokoupit.

Vyšehradská škola magie – Velká síň

pátek, 20. srpna 2021

Anežka, Bea, Otto, Petr, Tomislav

V návalu náhlého hladu jsem se zakousl do koblihy a zapil ji čajem. Byla obyčejná, s obvyklou meruňkovou marmeládou. Ne, že bych je vyloženě miloval, na to byly ty čokoládové prostě lepší, ale momentálně mi to bylo tak nějak jedno.

Trhnu sebou, když Bivojova židle zavrzá. Pohlédnu tím směrem a připadá mi, jako by mi na ramena dosedla podivná tíha. Vstříc tomu všemu, co se v posledních šílených dnech dělo, mohly jeho přítomnost tady a jeho nynější blížící se proslov znamenat cokoli. Mohl říct cokoli, od evakuace školy po oznámení, že se všechno konečně uklidnilo.

Odložím rozkousanou snídani a napjatě se na něj zadívám. Rozhlédnu se, když se zmíní o Kronice. Co se tam psalo, že o tom mluví? Zatím mě vůbec nenapadlo se po tom pídit, snídaně se zdála přednější. S každým jeho dalším slovem se... Co si mám vlastně myslet? Mělo by se mi ulevit, ale... Kolik obětí to všechno reálně stálo? Ať už mláďata hospodáříčků, padlé kouzelníky nebo i další bytosti, o kterých se prostě nemluví? Snažím se upnout se na famfrpálový turnaj, vždyť jsme tak tvrdě trénovali, ale jedna má část si stále říká - co udělá zraněné zvíře zahnané do kouta? Snad vědí, co dělají.

Otto se zmíní o párty k výročí školy, na což Tom zareaguje příhodnou poznámkou. Ředitel sice apeloval na naši zodpovědnost, ale když dojde na lámání chleba a skutečně budeme mít hůlky v pohotovosti, bude nám to k něčemu? Ten magor spálil půl Prahy, tak co pak mohou dokázat jeho stoupenci? Možná budeme proti nim schopní asi jako krabice s koťaty.

Do debaty o zjištěných informacích jsem se nezapojil. Co jsem taky mohl říct? Že jsem hledal školníka, ale bez úspěchu? Dopiju čaj a hodím do sebe rychle ještě další koblihu. Něco mi říká, že energie se bude hodit. V průběhu jídla přede mě Bea položí obálku. No jo, narozeniny.

"Díky." Měl bych začít řešit nějaký dárek pro ni, ale stále nevím. Schází mi pořádný nápad, co dát někomu, kdo může mít všechno. Nejspíš... V koutku mysli se mi objeví malý nápad. Jo, na to bude dostatek času.

Naše malá sešlost se začne rozpadat.

"Šťastnou cestu, vy dva," usměju se na Anežku s Ottou. Vzápětí Bea odchází s Horymírem a některá slova z jejich konfliktu jsou slyšet až k nám. Mám nutkání se zvednout, ale moje přítomnost nejspíš nebude žádaná.

Náhle na sobě ucítím cizí pohled. Možná jsem je spíš zaregistroval koutkem oka, když se zvedli oba ze židle a zastavili se až u nás.

"Dobré ráno, pane profesore," vykoktám, když se Horymír zadívá právě na mě a osloví mě s úkolem. "Dobře," odpovím, když skončí. Sotva odejdou, nevím, co si mám myslet. Na jednu stranu by Myšek uvítal mou pomoc, na druhou stranu to působilo, jako by se mi celou dobu vyhýbal. Oukej. Uvidíme, co se bude dít. Možná od něj zjistím něco málo víc, čím bych mohl přispět zbytku.