Od teorie k praxi?

Jan, Johanka, Xénie, Bea

17. srpen 2021, čas snídaní
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň

Nechal jsem nějaký prostor Janovi a jak mluvil, nemohl jsem si pomoct a občas nevěřícně protočil oči a nebo potřásl hlavou. Ne, chlapče, tohle teoretizování nemá moc smysl, asi by sis měl nejdřív pročíst alespoň wikinu. Dlouze jsem si povzdechl a pak zkusil alespoň pár omylů vyvrátit.
"Co se těch zbraní týká, přijde mi, že je vnímáš podobně jako hůlky, to mi nepřijde nejvhodnější. Zmiňoval jsi šípy. Luk a šíp, to už je tomu bližší, ačkoliv zoufale zastaralé. Zbraň ti prostě umožní požadovaném směru poslat střelu. Zda to bude mít smrtící účinek záleží na tom, kam míříš a jaký typ munice použiješ. Takže ty, jako střelec máš možnosti jak výsledek střelby ovlivnit. Jasně, jako kouzelníci možná máme i jiné možnosti, ale pokud vím není zrovna moudré a žádoucí se v mudlovském světě ohánět magií."

Znovu jsem se nadechl a odmlčel, abych si v hlavě sesumíroval odpovědi na další nejasnosti a pokračoval.
"Nevím jak to myslíš s tím nepříjemným výstřelem, ale pro střelce to nijak nepříjemné být nemusí. Opět, záleží hlavně na tom, co použiješ a jak to ovládáš. A chceš-li očarovávat šípy, proč neočarovat raději moderní munici? A nakonec, trochu užitečných rad do života."

Na poslední větu jsem dal trochu důraz, abych si případně získal i pozornost ostatních. Tohle byste si měli alespoň poslechnout.
"To, že lze střílet jen na to, co vidím, je častý omyl a mnoho lidí už za něj zaplatilo životem. V boji se rozlišuje skryt a kryt. Skryt vás jen skryje před očima nepřítele, ale nijak významně neochrání. Oproti tomu kryt už poskytuje určitou balistickou ochranu. Jenže, dokážete opravdu posoudit nakolik bytelná je překážka, za kterou se skrýváte? Pokud se mi protivník skryje za nějakou bednu z papundeklu, sice ho nevidím, ale tu bednu prostě prošpikuju a s nimi i toho týpka, co se za nimi najivně kreje."

"Ale dobrá, můžete se krčit za kvalitní bednou z dubovového dřeva, která je ještě navíc nacpaná cihlama. Fajn, tím běžná munice neprojde. Budete se za ní krčit a co dál? Spustím vaším směrem krycí palbu, střely vám budou svištěť nad hlavou a já si přejdu do výhodnější pozice. A pak BUM!". Zase jsem trochu udeřil do stolu, abych tomu dodal důraz, ale tentokrát o poznání menší silou a plynule pokračoval: "A nebo to prostě ještě předtím schytáte do zad, od nějaké střepiny nebo odražené střely. Krýt se je fajn, ale není to samospásné. Krom toho, zvlášť pokud nejste v převaze, jste mrtví pokud v boji zůstáváte statický."

"Nicméně, tohle všechno jsou jenom takový základy. Jeslti chcete v debatě o zbraních pokračovat, něco si nastudujte, ať tu nemusíme řešit nějaké domněnky."

Koukl jsem po nich, jak na ně tahle lekce zapůsobila. Snad to není jen házení hrachu proti zdi. Koukl zpátky na Jana a ještě se vrátil k poslednímu jeho postřehu.
"Asi bysme mohli teoretizovat do rána, komu do ruky magie patří a nepatří, a myslím že ani ostatní v tom nejsou jednotní. Můžu ti říct, že pokud by na tom závisel můj život, případně jiný, který pro mě má nějakou hodnotu. Bez výčitek budu zabíjet, nebo nějakému mudlovi svěřím trochu té magie. V tom mám jasno. Tvoje morální hodnoty jsou úctyhodné, nechci ti je nijak brát a nebo shazovat, ale pokud ještě neprošli reálnou zkouškou, jsou to jen kecy."

Když nám do té přednášky vstoupila Bea, měl jsem chvílemi dost co dělat, abych udržel vážnou tvář. Nejprve jsem se málem zakuckal, při nápadu zkoušet zbraně a magii v praxi. Ty jsi ještě větší magor, než jsem si myslel. Pak jsem se trochu ošil, jak se ke mně začala lísat. A když mě plácla a zmínila Avadu, musel jsem jí jen věnovat milý úsměv. Co to na mě ta holka zase zkouší, honilo se mi hlavou. Jenže, ten její nápad mi nakonec v hlavě uzrál a já se musel trochu škodolibě usmát.

"Za normálních okolností bych řekl, že je to úplná zhovadilost, ale možná není od věci vyzkoušet zbraně a magii v praxi. Nějaká rizika a komplikace tam sice vidím, ale to by snad šlo vyřešit. Beo, i gumový projektil při zásahu dokáže hnusně pohmoždit a modrý flek by se na té tvé hezké tvářičce zrovna hezky nevyjímal. Možná bych preferoval nějakého jiného dobrovolníka. Jane, co ty na to? Chceš mi dokázat, že mé zbraně jsou na magii krátké?"

Chtěl jsem, trochu škodolibě, tuhle zkoušku rozvíjet dále. Vypíchnout všechna nebezpečí a komplikace, ale už se do síně nahrnulo několik profesorů. Škoda, říďa nikde, snad dojde později.. Pokud pohled profesorů zabloudil i naším směrem, pokývl jsem jim v náznaku pozdravu. Pokud ne, tak jsem se příliš neobtěžoval zdravením a jen se trochu ztišil. Profesoři se ještě nestihli ani pořádně usadit a to už si síní prosvištěl nějaký ježek.

Všichni z toho byli docela paf, tak jsem alespoň předstíral, že jsem taky. Asi bych měl být, ale co si budeme povídat, celá tahle škola je jedna velká divnost. Nakonec jsem se ohlédl po Xenii:
"Otto? Není to ten co se tu muchloval s Mydlářovou? Myslím, že mu tak říkala. Zmizeli někam dopryč."

Kývnul jsem ještě směrem ke schodům a čekal, co se bude dít.

Velká síň

Bea, Jan, Johanka, Petr, Ježek, zmíněn Otto

Dveřmi do síně k nám proplulo pár spolužáků, jež už měli také tu čest obývat prostory školy a s nimi i tři naši profesoři.
Kývla jsem jim se soucitným úsměvem na pozdrav, všichni tři se tvářili, jako by nespali tak týden. Jestli takhle vypadám já ve zkouškovém období, žádný div, že bych z fleku mohla dělat brigádu ve škole a zaskakovat za místní duchy.
Rychle jsem zamrkala, abych se zbavila vzpomínky na navazující události Halloweenu v minulých letech. - blbá základka! - a věnovala se Bee, která mi odpovídala na otázku.
"Chápu," usmála jsem se na ní s chápavým výrazem. S její babičkou jsem měla již tu čest se seznámit. Po tomhle setkání jsem si začala vážit svý vlastní vlezlý babičky, která sice strká nos do věcí, po kterých jí nic není, ale nikdy mě ani sestřenice, bratrance, nebo Kristiána nekritizovala a neříkala nám, co (ne)máme dělat takovým způsobem.
Vlastně do toho nekecala vůbec, pokud se, jako každá babka v rodině nezajímala o to, zda už mám chlapce a kdy ho přitáhnu domů představit, popřípadě a to konkrétně v případě mojí o dva roky starší sestřenice Adriany, kdy bude veselka a další děsně zajímavý, samozřejmě jen pro ní, nebo jen pro ní a sousedky na vesnici, zajímavý.
Nikdy babičko, svatba je jen krycí název pro kalbu v bílém oblečení. A mě kalit nebaví.

Stiskla jsem Beinu ruku na znamení, že se mnou může kdykoliv počítat. Petr, Bea, já i Jan jsme se spustili výslech Johanky a kdybychom jí začali svítit lumosem do obličeje nejspíš by to vyšlo na stejno. Naše znejistěná spolužačka s kresbou jakého si ptáka - "Vypadá trochu jako Jeřáb, ten..." zaluskala jsem prsty když jsem pátrala v paměti po jeho jménu "už vím...popelavej. Jeřáb popelavý." - v plamenech a sešit s tichým plácnutím zaklapla. Nedivila jsem se jí. Určitě je z toho víc v háji, než si my tady a teď dovedeme představit.
Náhle jsem k ní pocítila silnou vlnu porozumění.
Možná bych se jí měla svěřit, co jsem cítila ten den a vlastně se vším, co se ve mně honí od té chvíle.

"Určitě se přidej, nebudeš litovat," ujistila jsem Johanku, zatímco Jan se už jal k pitvě živého a sice zkoumání Johanky myšlenek a Johanky pohled hovořil za vše; hlavně fofrem pryč.
Už už jsem se zvedala, že tím dám najevo i Bee a Johance, pokud se k nám přidá, že bychom mohly vyrazit, když můj pohled upoutalo malé stříbřitě mihotající stvoření, co mělo evidentně naspěch, jak si to kolem nás štrádovalo kamsi, než mi zmizelo z obzoru.
Vytáhla jsem jedno obočí, druhé naopak nechápavě nakrčila. Stála jsem opřená o stůl oběma rukama, napůl ve stoje a rty jsem sešpulila do přemýšlivého výrazu.
"Není to Ottův patron?" vyslovila jsem domněnku nahlas, živě jsem měla v paměti, jak jsme se zaklínadlo patrona učili. Otto tehdy seděl přede mnou a mně dlouhou dobu patron nešel vyčarovat, tak jsem sledovala patrony svého blízkého okolí a snažila se přijít na to, co dělám já špatně a ostatní dobře. V hlavě mi tehdy rezonovaly slova učitele Černého, jež nám celou tu dobu opakoval, že se patronem dá přivolat pomoc, když jej nechceme využít na zlikvidování Smrtiplášťů nebo Mozkomorů.
Tohle není dobrý. Tohle fakt není dobrý... Jedna a jedna jsou dvě a mně zase začalo pískat tlakem v uších. Ale upřímně, po událostech co proběhly před pár dny, mi zvýšil tep i průvan z pod dveří.
"Ví někdo, kde je Otto?" zeptala jsem se zaraženě osazenstva okolo stolu.
Něco mi říkalo, a kupodivu to bylo furt to samý, co mi to něco říká už pár dní, a sice že se něco určitě zkoní, v tom případě bych se tam za ním vážně měla jít podívat.

Otázky

Velký sál

Úterý, 17. srpna

Bea, Jan, Petr, Xenie a ježek

Petrův proslov jsem tentokrát zčásti poslouchala, ale přišlo mi, že k tomu nemám tolik co říct. Petr předkládal zajímavé argumenty a mudlovský svět mi nebyl cizí, ale když jsem měla přemýšlet o násilí…
…
Prostě to nešlo.
Jan mu celkem obratně protiargumentoval, ale cítila jsem, že vnitřně důvěřuje tomu, co zná, co je pro něj tradiční.


Můj pohled na chvíli přelétl síň. Přibyli další studenti, ale i profesoři. A právě pohled na ně mi připomenul tíživost situace. Jako balvan se mi ten pocit usadil na hrudi a já měla dojem, že se nemůžu nadechnout.
Beu zatím napadlo, zda bych se nepřidala k jejich skupince. Souhlasně jsem přikývla, i když můj pokus o úsměv byl pod tlakem nálady v síni momentálně hodně nejistý.

Otázky se na kresbu se pak jen hrnuly a já nestačila odpovídat. Těkala jsem pohledem od jednoho k druhému a váhala, kde začít.
”Fénix… Spíš ne. To ten oheň. Byl kolem toho ptáka. Volavka? Možná. Něco s dlouhým krkem. Možná nemá… I když si myslím…,” ten pocit nešlo zaměnit s ničím. Musel to být on. A přesně proto jsem nechtěla mluvit o tom, jak jsem to viděla.
Ale když si Jan zavolal skřítka a nechal si přinést kufřík, zbledla jsem ještě víc.
Mluvit o vizi je tak… Osobní. Leckdo jim nevěří, zpochybňuje je. Ale přímo ji někomu ukázat? Jako bych se svlékla donaha.
Naštěstí Beu to tak nějak napadlo a zkusila Jana odradit. A hlavně ukázala na něco, co odvedlo naši pozornost. Spěšně jsem kresbu zaklapla, blok si stáhla do klína a podívala se, na co Bea ukazuje.

Do síně vběhl ježek. Patron?
Očekávala jsem, že k němu přiběhne a předá vzkaz. Ale nic. Jen čenichal a nakonec zmizel pryč.
”Čí to byl patron?” trochu nejistě jsem se zeptala ostatních.

Co to kur...?

Anežka
17. srpna

Cítím z Anežky jistou odtažitost, což mě ehm trošku překvapí, vzhledem k předcházejícímu. Nakonec ta ztuhlost povolí a ještě dostanu pusu. Neúplně mindojde, že může mít problém s tím projevem na veřejnosti či takovou blízkostí. Já jsem v tomhle moc extrovert a vlastně je mi jedno co si myslí ostatní. Moje rodina, moje věc.

"Spal! Teda na začátku, pak už ne, ale nechtěl jsem Tě rušit při práci."

Pokrčím rameny a doufám, že trošku otupím ostří toho budoucího útoku. Přece nebylo slušné jí rušit, když byla tak zaujatá tím co dělala.

Při nečekaném zastavení sebou dost cuknu, protože to jsem fakt nečekal a skoro stáhnu Anžku z těch posledních pár schodů. Zaměřím se na to světlo a chytím Anežku pevně za ruku. Tohle byl patron a navíc Ježek.

"To je můj patron!"

Vyletí ze mě a ten kdo koho táhne se změní, protože já se vydám za patronem opravdu rychle. Jasně, že to nemůže být můj patron, protože já ho nevyvolal, ale to je mi v tu chvíli jedno. Poučky a zákony magie jdou mimo mě. Co když je to někdo z rodiny?

Cesta z třetího patra do přízemí

Otto
17. srpna

Jsem celkem soukromý člověk, co se osobního života týče. Přeborník je na to můj bratr Jan, který se nesvěří ani mně a to se dost usilovně snažím. Marně. Taky mě to dost štve. Není divu, že trochu znejistím a možná se i zarazím, když mi dá Otto ruku kolem pasu. Nechci, aby si myslel, že se za něj stydím nebo nějaký jiný podobný nesmysl. Jen jsme oba dosud tohle téma řešili naprosto rozdílně.

Nakonec představa, že bude ode mě daleko, je mnohonásobně nesnesitelnější a já se pokusím uklidnit a zkusit něco nového. Taky ho chytím kolem pasu a jako omluvu dostane pusu na tvář. Usměju se a vyrazíme ke schodišti.
„Ty jsi nespal, že jo?“ prohodím zničehonic objevně o patro níž a věnuju mu pohled, který značí, že mu to spočítám i s úroky. Plácnu ho do hrudi a hrdě se usměju, že mám na něj další munici.

Pokračujeme dál a konečně scházíme poslední schodiště vedoucí k Velké síni, když v tom zahlédnu jasnou šmouhu. Zastavím se. „Vidíš to taky?“ jasně, že vidí. „Mohl to být patron?“ řeknu celkem překvapeně, protože ducha připomínajícího…ježka…tu snad nemáme. Chytím Otta pevně za ruku a rozeběhnu se za mizejícím ježkem. Za prvé, pokud je to patron, někdo asi potřebuje pomoc. Za druhé, pokud to není patron, co to sakra je? Za třetí, i když tu pomoc nechce nikdo přímo od nás, chci vědět, co se tu děje…protože nám studentům očividně nikdo nic neřekne. Nikoho ze spolužáků nemůže už představit moje impulzivní chování. Jestli za ním Otto nechce, bude mě muset zastavit.

Poklidný závěr snídaně

Petr, Johanka, Xenie, Jan

17. srpen 2021
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň

S otevřenými ústy koukám na papír, který nám přistrčila Johanka a moje oči po něm jezdí. Petr má pravdu, vypadá to jako volavka, křížená s fénixem."Máte někdo ponětí, na co se to koukáme?" Pronesu zamyšleně a upiju chladnoucí kávu. Můj a Petrův pohled se střetne a já mu věnuji milý úsměv. Ty mizero. Úsměv se mi trochu rozšíří a doprovodím ho spikleneckým mrknutím.
"Do města ne, spíš bych si chtěla prostě jen v klidu popovídat s někým, kdo mne nebude tepat, že nejsem dobrá vnučka. Prostě s někým, kdo je naprosto úžasný a chyběl mi." Povím šeptem, aby to slyšela jen Kesi.

"Johanko, kdybys chtěla, budu ráda, když se k nám připojíš v tom našem babinci. Myslím, že ani Kesi a Anežka nebudou mít nic proti." Podívám se Johančiným směrem, aby neměla pocit, že ji chci nějak odstrkovat. Holky jsou přeci jen ten nejlepší lék na bolavou duši a taky famfrpál.
"Třeba tvoje matka o jejich výhodách ani neví." Pokrčím rameny, a trochu se zašklebím."Otec používá jak střelnou zbraň, tak počítač a mobil, protože v několika případech se musel dostat i do mudlovských archivů a ty, jak jistě víš nejsou magické a prostě je potřeba se v nich prohrabat bez pomocí magie." Celou dobu se dívám na Jana, sice to nemůže vidět, ale jistě to cítí.

Odmlčím se na chvilku a začne opět mluvit Petr. Má věcné připomínky a já přikyvuji na jeho podporu. "Pánové, není problém toto vyzkoušet, Petr sežene slepé, nebo cvičné náboje a já si proti němu stoupnu s hůlkou a můžeme porovnat, jak obstojí." Mrknu na Petra. "Nikomu jinému bych to nedovolila, ale Petrovi věřím." Stoupnu si a dojdu k Petrovi, položím mu ruce na ramena a sevřu je. "A rozhodně nemusíš mít strach, že na tebe použiju Avadu." Poplácám ho po rameni.

Když do síně vejdou profesoři, uctivě je pozdravím a na mé tváři se objeví starostlivý výraz.Musí to pro ně být také velice těžké. Povzdechnu si.

Se zájmem koukám na Jana, který si poslal domácího skřítka pro kufr a chce po Johance, aby nám svou vzpomínku přehrála. "Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad Jane?" Zeptám se starostlivě s jednou rukou položenou na Petrově rameni.
"Lidi, co to je?"Ukážu na cupitajícího ježka. "Je to patron, nebo nějaký nový duch?" Zamrkám, jestli dobře vidím.

Hodina morálky

Petr, Johanka a odcházející Xenie sBeau

Se zájmem se natočím k místu kde tuším, že sedí Bea. „Má matka také pracuje na ministerstvu“ O jejím umístění se raději šířit nebudu Ke své práci ale žádné mudlovské vynálezy nepotřebuje… Můžeš mi říct nějakou konkrétní věc, co tvůj otec jako bystrozor používá? Z mého hlasu je patrný zájem. Co by se jim tak mohlo k práci hodit? Ty přenosné telefonní budky? To asi ne. Je daleko jednoduší očarovat nějaký artefakt, aby se skrz něj dalo komunikovat, než zajistit, aby ta elektrizovaná hračka fungovala... (konzultováno s PJ).

„Petře, pokud máme být kamarádi možná jsi měl začít trochu jinak a vyhrožování není krok lepším směrem… Zkusme proto začít znovu...“ Křestní jméno zdůrazním. Kdyby mě chtěl napadnout po mudlovském způsobu asi se mu to povede. To neznamená že se ho budu bát.
„Co se týká stráží venku. Já jsem jen zaznamenal, že tam jsou. Víc o nich nevím. Zřejmě se v tom vyznáš lépe než já. Pokud ty zbraně nemají jen jako maskování, tak máš asi pravdu… O zbraních toho moc nevím, ale myslel jsem, že většina jich je něco jako hůlka co umí jen Avadu? Je to tak?“

Na chvíli se odmlčím a pak pokračuji:"Nevím jak ty, ale já se nikoho nechystám zavraždit. Chápu, že mudlové holdují zbraním. Například když je někdo napadne nemají jiné východisko, než na útočníka seslat střelu ze zbraně. Pak to dle mě není vražda, ale usmrcení. Jenomže mi kouzelníci máme spousty jiných možností, jak útočníka zneškodnit. Pokud tě někdo napadne a ty místo omračovacího kouzla použiješ Avadu, tak je to dle mě vražda. Dle mě není ospravedlnitelné pokud si za stovky možností zneškodnění nepřítele vybereš jeho usmrcení. Mi bychom vždy měli brát ohled na vedlejší ztráty, jak tomu říkáš, protože máme daleko lepší možnosti se jim vyhnout. Proto mě udivuje, že stráže venku mají zbraně. A dávám ti za pravdu, že to není dobré znamení, i kdyby to byla jen póza, kterou se snaží někoho zastrašit. To že jak na škole nosil zbraň byla buď hloupá zastrašující póza, nebo ukázka že si zvolil tu stou možnost raději nahlas říkat nebudu...

Když Petr zmiňuje bod dva, tak se pousměji. Tak hold kouzelník nesmí ztratit svojí hůlku. Komu by se to taky povedlo. To je jako ztratit končetinu... Priori Incantatem je tak vzácný jev, že si ho zmiňovat snad nemusel. Pokud ale chceš dávat takové to příklady, tak můžu začít mluvit o bezhůlkové magii, nebo o samovolném seslání kouzla hůlkou. Bez zbraně mudlové asi střílet neumějí, že? A samovolný výstřel asi taky nebude příjemný... Doufám, že mě zas u slova výstřel nebude opravovat... Zbraně mají možná větší rychlost a dostřel. Stále jde jen o Avadu, kterou já použít nechci. Navíc s tím dostřelem bych si nebyl jistý. Pokud třeba šíp očaruješ, aby pronásledoval konkrétní osobu může mít větší dosah. Navíc takové kouzlo a mnohé další lze použít, i když se útočník kryje...Co vím, tak se střelnými zbraněmi musíš vidět na cíl, takže třeba pro mě by byli nepoužitelné, to u kouzel být nemusí… Stále vidím plusové body pro hůlku, ale jak říkáš jdeme dál.

Když začne Petr mluvit o magické síle, tak se zachmuřím. Tohle je pro mě opravdu citlivé téma. "S větší silou by se měla vázat i větší zodpovědnost, a proto by se k ní mělo dojít postupně učením." Nechám svá slova vyznít a pak pokračuji: "Dávat očarované předměty mudlům je nejen nelegální, ale i nebezpečné a nezodpovědné. Co se týče vylepšení stále jde jen o hůlky, které umí jediné kouzlo..."Osobně bych považoval za rozumné očarovat zbraně anti-přivolávacím kouzlem dřív, než bych jim zvětšoval vnitřní prostory...

Johanka se ostatním snaží přiblížit co viděla. Stále jí úplně nechápu. Něco ostatním ukazuje a ty soudí, že jde o volvaku, nebo fénixe. "Johanko tys měla nějakou vidinu toho co za to může? Možná bys nám jí mohla ukázat přímo. DOPY, dones mi kufřík!" Ozve se Puf a objeví se domácí skřítek s malým koženým kufříkem na kterém je vyražen ozdobným písmem nápis: "Obětujte mi poklad své minulosti". Děkuji Dopy můžeš jít... řeknu skřítkovy, který s dalším puf zmizí. Otevřu kufřík, takže vidíte, že má magicky zvětšený vnitřní prostor a je v něm uloženo spoustu flakónků se vzpomínkami a myslánka. Pokud chceš, tak tu vzpomínku můžu extrahovat já. Umím to tak jemně, že tě z toho ani nebude bolet hlava...