Velká síň

Bea, Johanka, Jan, Petr, Okrajově Roman

"Děkuji, to by bylo super," usmála jsem se na Johanku. Natáhla jsem se pro konev s čajem, nalila si do prázdného hrníčku bílé barvy a ještě kouřící hrnek si přiložila ke rtům, zatím jsem však neupila, jen vdechovala vůni zeleného čaje se jasmínem oslazený medem.
Kde se vzal, tu se vzal, odněkud si to sem přicválal týpek, jež sršel cynismem, sarkasmem a netaktností, až to třískalo dveřmi.
Co ty jsi za šaška? v duchu jsem se zaobírala dramatem, prvním dějstvím, které se přede mnou spustilo, ale nehodlala jsem do toho zasahovat.
Bea nezklamala a se svou vyřídilkou spustila na dotyčného, Roman bouchnul jak papiňák, štafetu přebral Jan s pojmenováním nově příchozího a sice Kašpara a dialog zakončila Johanka.
Prohlédla jsem si pořádně nově příchozího, od hlavy k patě.
Vypadal jako přesně ten typ, o kterém se píše v bravíčku, časopisu, co si moje spolužačky za základky kupovaly na odpoledky a zjevně se cítily v 5 třídě víc dospěle a cool, jak ho hodné děvče se zlatým srdcem z fotopříběhu napraví a žijou šťastně až do smrti.
Hahaha a ještě jedno ha.
Pravdu by ale mohli mít všichni. Petr, ač se kření jak pes na bůček, tohle není o hádce na pískovišti kdo komu šlohnul bábovičky. Tohle je průser epických rozměrů, ale ostatní mají pravdu v tom, že se Petr chová jako debil bez kapky taktu, citu a slušnosti.
To, co viděl a zažil tam ho neopravňuje se chovat takhle, to by ti hoši venku na sebe štěkali jak čivavy už od chvíle, co by sem přišli. Vstala jsem od stolu a natáhla se pro podnos s tousty a přišoupla ho blíž ke mně a Bee, dva jsem si hodila na talíř, trochu agresivněji, než jsem původně zamýšlela, z druhé strany hrábla po máslu a odněkud ke mně doplula domácí marmeláda.
S výrazem spořiče obrazovky, jako bych byla ve vlastní bublině a dění okolo nevnímala, si namazala silnou vrstvu marmelády.
Upila jsem z hrnku, aby se mi toust nesekl v krku, se soucitným pohledem upřeným na odcházejícího Romana a s protočenýma očima na Petra jsem se zakousla do toustu. Děni okolo jsem ale vnímala více, než dobře.
Hlavou mi rezonovaly slova Kašpara. Až do teď jsem nezpracovala jakési vědomí, že kdybych odtamtud nevypadla, tak jsem na seznamu taky. V tom seznamu v novinách, který stále rostl, mohl kdokoliv z nás. Bylo až zázrakem, že nikdo z nás tam nebyl. Bylo mi líto rodin, jež teď prožívají nejhorší období svých životů. Nedovedla jsem si představit co teď prožívají.
Zase ten vtíravý pocit, co mi uštědřil kopanec do břicha. Toust v mých ústech se proměnil ve štěrk a do očí se mi vlily slzy. Rychle jsem zamrkala, abych se jich zbavila a hrábla jsem po hrnku tak prudce, že jsem ho málem zvrhla.
"Co budete dělat po snídani?" otočila jsem se na ostatní a odložila nakousnutý toust na talíř. Hlad mě přešel, takže jsem s hrnkem u brady jen usrkávala čaj. Tou otázkou jsem se snažila změnit téma dřív, než se to tu semele v mexickou oslavu s piňátou přivázanou ke stropu (a že vím, kdo bude ta piňáta?) a snažila se normální tón hlasu, i když mi bylo jasné, že jsem čitelná jako billboard na dálnici.

Vosí roj

Bea, Roman, Jan, Johanka, Xénie

17. srpen 2021, čas snídaní
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň

Sesypali se na mně jako vosí roj, sotva jsem zareagoval na jednoho, už se do mě opřel další. Beu jsem jen odpálkoval:
"Taky tě rád vidím, Beo. Jsem rozumný. A říkal jsem, že pravda bude bolet."

Ale to už jsem se otáčel na Romana, nakráčel takovým stylem, že jsem chvíli váhal, zda ho nesundat, dřív než zaútočí. Nakonec jsem jen trochu upravil postoj a vyčkával. Jestli něco zkusí, tak ho nechám plácat vzduch a trochu si s ním pohraju. Nestalo se, tak jsem jen opětoval jeho pohled, nechal ho ať dá průchod vzteku a v podobném tónu mu vrátil odpověď:

"Normální, to je dost relativní. Ale fajn, mužeme se bavit o prázdninách. akorát jsem skeptickej k tomu, že nám to vydrží na dlouhou dobu. Páč toho tvýho normálního života bysme se s takovou taky nemuseli dožít. A nehodlám vám tu věšet na nos bulíky o tom, jak vás naučim přežít. Na to PROSTĚ není čas. Můžem leda dělat co umíme a doufat v nejlepší.".

Trochu jsem si povzdechl a věnoval pozornost Janovi, který už taky vyjížděl: "Střevní zbraně? To myslíš, něco jako improvizovanou přísavnou bombu? Tradičně se dělá z fusekle napatlaný kolomazí. Ale jo, hnědý bezpečnostní trenky by asi stačily. Použitý samozřejmě.". Musel jsem se té představě pousmát a zároveň se otočil zpět na Romana: "Vidíš, to bych vás mohl naučit, udělá to hodně parády s minimem úsilí. Jen budem potřebovat výbušniny, kterejma to nacpem.".

A pak jsem se obrátil zpět k Janovi: "A žvásty plácáš ledatak ty, řeč je o STŘELNÝCH zbraních!". Urval jsem se na něj a pokračoval: "Už si viděl, co dovede taková zbraň s člověkem? Já jo. A viděls co dovede, když to spojíš s magií? Já sice ne, ale dokážu si to představit." Vlastně asi nemohl vidět. Zarazil jsem se na chvíli. "Každopádně, i něco, podle tebe evidentně primitivního, jako zbraně se od těch kouzel tak moc neliší. Uděláš s tím tolik škody, kolik potřebuješ. Když to umíš použít a víš co použít.".

Zase jsem se nechal unést. Ví o tom prd, ale poučuje. Takový lidi mě vytáčí. Zbraně jenom mrzačí a zabíjejí, zbraně jsou zlý, zbraně můžou za všechno utrpení světa. Už zbývá jenom nesmrtelná věta o tom, jak zbraně veřejnosti do rukou nepatřej.

"Hele zkrátím to. Honzo, nechci ti brát iluze o všemocný magii a zbytečnosti zbraní... Ale teď tu hlídají kouzelníci ověšený nejmodernějšíma mudlovskejma hračkama, jak tomu říkáš. A fakt je nemaj, aby vypadali drsně nebo posilovali s pár kilama navíc. Možná ti takovou nepodstatnou věc kamarádi neřekli, protože historky z prázdnin jsou důležitější.".

Z téměř učitelského tónu jsem přepnul skoro do křiku, dal průchod emocím, a teď už mluvil (nebo spíš řval) tak nějak ke všem v okolí:
"A jo, možná sem poslouchal. Nebo se možná bavíte moc nahlas. Nebo mě možná jenom sere, že tu švitoříte o prázdninách, jak kdyby se nechumelilo. Zatímco já se dočítám, že celej můj bejvalej ročník je na škvarek! Nebyli to kdoví jaký kamarádi, ale ňáký dva roky jsme byli jedna třída a pár jich bylo i fajn, občas. Vy si možná myslíte, že jste prošli peklem, když jste se strachovali o svý blízký. Já v tom pekle byl. A neměl jsem ten luxus, abych se moh o někoho strachovat!".

Ukončil jsem to bouchnutím do stolu. Možná, abych tomu dodal důraz, možná proto, abych vypustil i poslední zbytky vzteku, které jsem tímto výbuchem vypustil. Ještě jsem střelil pohledem na Beu a jak jsem to vydýchával pomalu jsem se otočil na Johanku. A pokračoval už o něco smířlivěji:

"Nebojej se jenom blázni, jde o to umět se s tim strachem poprat. Nechtěl jsem to vytahovat, machrovat se zásluhama a tak, ale když se ptáš. Jo, byl jsem tam. Viděl jsem to. Přiletěl jsem do Prahy v noci, už to bylo v plnym proudu. Do tý výhně se nikomu nechtělo, tak jsem se nechal vysadit někde u Strakovky a přidal se k těm co pomáhali.".

Nebyl moc prostor k přemejšlení co se vlastně stalo a proč se to stalo a ani sem vlastně neměl čas rozhlížet se okolo. Za to jsem i docela rád. Po dvou dnech jsem si uvědomil, že v Kazině nemocnici mícham dryáky. Ani pořádně nevím, jak jsem se tam ocit. Včerejšek jsem prospal a teď se teprv pomalu zjištuju co se semlelo.".

Vychrlil jsem na ně stručné shrnutí svých předchozích dnů a znovu se po nich rozhlédnul: "A jestli jste to někdo měl podobně a já vám křivdim, tak se omlouvam. A jestli neměli, tak byste mi třeba s tím rozkoukávánim mohli pomoct. A já vám pak třeba budu schopnej pomoct s tím co plánujete.".

Nakonec jsem ještě věnoval poslední pohled Johance: "A ne, JEHO jsem neviděl. Ať už tím myslíte kohokoliv. Tím byste třeba mohli začít.".