Kašpar narušitel

Velký sál
Úterý, 17. srpna


Roman, Jan, Bea, Xénie, Petr

U stolu se nás scházelo víc a víc. Ne, že by mi to vadilo…
Ale vlastně trochu ano.
Odložila jsem tužku a začala připravovat Janovi kávu.
"Tu vzpomínku ti pak donesu," prohodila jsem a úsměvem, zatímco se rozpovídala Xénie. Než jsem byla ale s kávou hotová, strhla se další mela.

S trochu šokovaným výrazem jsem sledovala nováčka našeho ročníku. Ano, znala jsem jméno, znala jsem tvář, znala jsem některé zkazky. Ale osobní zkušenost jsem neměla. Zprvu jsem se usmála, dokud nezačal mluvit.

A byla jsem… v šoku.
Mluví jen o "nás".
Jeho slova strhla chaos. Bea, Roman i Jan se do něj pustili a mně… Mně začala třestit hlava. Svraštila jsem tvář a sklopila ji. Pak jsem se dotkla Janovy ruky.
"Tvá káva," zašeptala jsem a vložila mu ji do dlaně uchem šálku napřed. Byla bez cukru.

Zaklapla jsem blok. Náčrtek ptáka zdobily plameny, ale nyní vše skryly desky, nadepsané mým jménem.
"A ty se, Petře, nebojíš? Viděl si to? Viděl si jeho?" podívala jsem se zpříma na Kašpara.
V mém hlase nebyl posměch, ani jízlivost. Spíš zamyšlení, nejistota a smutek.
Znovu se mi živě vybavila ta vize. Jednu věc jsem Anežce a ostatním zamlčela.
Ale v noci mě děsila.

Velká síň

Petr, Roman, Xenie, Bea, Johanka

úterý, 17. srpna 2021
Vyšehradská škola magie
Velká síň

Ke stolu k nám přisedne Xenie a Bea. „Ahoj“ pozdravím je. Kafe mi evidentně nikdo z přítomných nalít nehodlá. Tohle nesnáším. Hrozně nerad jsem lidem na obtíž. Hrozně nerad jsem na někom závislí. Doma bych si kafe bez problémů udělal. Tady mám prostě problém najít správnou konvici. Pustím se do rohlíků. Když tak si po snídani pro kafe pošlu Dopyho, teď by se nehodilo ho volat. Jen bych tím ukázal jak jsem neschopný… Jsem neschopný! Tohle mě štve! Mechanicky přežvykuji a napůl ucha poslouchám Xenin popis prázdnin. To ten den zase začíná...

V tu chvíli k našemu stolu přistoupí, někdo další. Představí se jako Petr. Kdo to sakra je? Komu jako říká děcko? Aha, to je Kašpar. Co to mele o strážných? My se tu přece bavíme o prázdninách... Vypadá to, že nejsem jediný komu se projev nového spolužáka nelíbí. Už když mluví se zašklebím, abych dal najevo, že se mi jeho přístup nelíbí.

Bea se na něj oboří jen lehce. vypadá to, jako by o něj spíš měla strach... Zato Roman docela vystartuje. Co tím myslí, že od patnácti je jeho prioritou přežít? Rozhodnu se zastat kamaráda a Petrovi taky něco říct. Jelikož má na škole špatnou pověst nespustím jen tak. Jednou ruko chytnu hůl a ťuknu s ní do podlahy, abych aspoň tušil kde stojí. Druhou rukou sjedu k pouzdru s hůlkou. „Hele Kašpare.“. Příjmení řeknu dost mnohoznačným způsobem. „si nikdy neslyšel, že poslouchání cizích rozhovorů není slušný? Navíc to co tu plácáš jsou dost velký žvásty. Předpokládám, že vchod hlídají bystrozorové, nebo kouzelníci, co v bojové magii dosahují stejné kvality. Víš kouzla mají oproti těm tvým“ Zarazím se a v mysli pátrám po správném výrazu, když si myslím, že jsem na něj přišel pokračuji: „střevním zbraním tu výhodu, že mohou cíl zneškodnit i takovým způsobem, že mu nezpůsobí trvalou újmu. Proto tady rozhodně nehrozí vedlejší ztráty. Jdi si strašit prvňáky, jestli nemáš nic lepšího... Co se týká tvých prázdnin řekl bych, že kecáš. Pokud ne, tak máš možnost mi to dokázat, ale nějakou falešnou vzpomínkou se oblbnout nedám. Nikdo tě nenutil nás poslouchat, ani nám do rozhovoru zasahovat, takže jestli se ti nelíbí, že se tu bavíme o prázdninách je to zcela tvůj problém. K tomu kdo je tu smrkáč. To že jsi nedokázal dodělat ročník tě ukazuje jako velmi vyspělého. Možná bys měl trochu přehodnotit své priority, tedy pokud nechceš přijít o hůlku a spoléhat se jen na ty své mudlovské hračky...“ Možná zareaguji ostřeji, něž bych reagoval za normální situace, ale k pocitu bezmocnosti kvůli kávě se přidá vzpomínka, jak bezmocný jsem si připadal během požáru a to mě docela rozpálí. By mě zajímalo jestli mu tu ta jeho pistole vůbec funguje. Téměř všechna elektrizovaná zařízení přece přestávají fungovat hned jak se dostanou do místa nabytého magii. Proto přeci máme sovy a ne ty moblity, nebo jak říkají těm kapesním telefonním budkám. Možná ale pistole funguje na páru. Kdo ví... Každopádně je to jedno, jelikož proti štítovému kouzlu prostě neobstojí...

Snídaně

Jan, Xenie, Johana, RomanPetrOkrajově Otto

17.srpna 2021

Velká síň

"Ahoj všichni."Mile se usměju na všechny přítomné. Pohledem se zastavím na Romanovi a mávnu na něj. Civím na pult s jídlem a sama nevím co si mám dát, žaludek mám stažený a knedlík v krku. Z mého zamyšlení mne vytrhne známý hlas Kesi. Ucítím její ruce okolo krku, do očí mi vyhrknou slzy a pevné obětí ji opětuji."Tak moc jsem se o tebe bála."Šeptám ji do vlasů."V rámci možností jsou všichni v pořádku."Trochu se od ní odtáhnu, abych si ji prohlédla. "Jsem ráda, že jsi v pořádku."Pohladím ji po tváři.
"Filip se má pořád stejně, nic se během prázdnin nezměnilo. Na večírku jsem nebyla, protože babičce přišlo nevhodné, abych se šla bavit když můj bratr leží v kómatu v nemocnici." Sklopím oči ke svým špičkám. "Omlouvám se, že jsem ti nedala vědět, že nedorazím, bylo to hloupé." Mám pocit, že se ji budu muset omluvit ještě stokrát.

Potom Kesi nechám prostor, aby si pokecala i s ostatními, já nemám co bych jim pověděla. O prázdninách jsem více méně byla doma, chodila na jízdárnu a občas šla na návštěvu bratra. Nic vzrušujícího, nic záživného. Same shit different day. Do temene hlavy mne udeřil známý hlas, který bych poznala kdykoliv. Přiřadit obličej nebylo těžké, otočím se jeho směrem a protočím oči v sloup. Pootevřu rty, abych ho pozdravila, ale ihned je zase zavřu. Hlavou mi proletí myšlenka: A já myslela, že se tě už na dobro zbavím.Pevně semknu rty a založím si ruce na prsa, vztekle po něm hodím pohledem, když začne peskovat Romana.

"Hele, Petře, nevím ze kterého kanálu si vylezl." Udělám dva kroky směrem k němu a zabodnu mi ukazováček do hrudi. Vztek, který se dusil někde pod povrchem teď vybublá. "Ale Roman jen chce odlehčit situaci a nejspíš je rád, že jsme všichni živí a zdraví." Udělám významnou pauzu. "Dokonce i ty, že žiješ, i když jsem si myslela, že už tě nikdy v životě neuvidím." Vyhrknu to, co jsem si zatím jen myslela. "Alespoň dneska, se prosím tě chovej jako rozumná bytost a nesnaž se všechny nas.. naštvat hned ze startu. Mám pocit, že všichni si prošli peklem, když se báli o své blízké a kamarády." Poťukávám mu pěstěným nehtem do hrudi a koukám mu u toho do očí. Potom polknu další jedovatou slinu, která se mi dere do úst a jejím obsahem je něco jako ty nikoho nemáš, proto se nebojíš. Ale to si raději nechám pro sebe. Znám ho dlouho a v jádru to není tak špatný kluk, jen občas se chová jako blbec. S povzdechem se otočím na patě a dojdu si pro jogurt a černou kávu, usadím se na nejbližší volné místo a bezmyšlenkovitě začnu míchat kávu, aniž bych se na někoho podívala.

Sedmý ročník, znovu a lépe...

Jan, Bea, Johana, Roman, Xenie, (Otto?)

17. červen 2021
Praha - Vyšehradská škola magie

Školní rok se blížil ke konci a s ním i mé působení na Vyšehradě. Prospěch jsem si vylepšil, většina zkoušek už byla za mnou, žádná temná mračna na obzoru a vše směřovalo k tomu, že už brzy se svobodně rozletím do světa. Pak jsem byl povolán do ředitelny...

...co se zas tomu starýmu bláznovi honí hlavou? Pomyslel jsem si, když mi ředitel Jan Bivoj oznamoval, že si není jistý mou připraveností a tak bude lepší pokud mne ke zbývajícím závěrečným zkouškám nepustí a já si celý sedmý ročník ještě jednou zopakuji. Ostatně, prý by veškeré ty moje absence klidně i na celý ten rok vydaly a tak je to vlastně férové. Jak se díval, jak to říkal, bylo mi jasné, že tohle se v hlavě nezrodilo přes noc, je v tom mnohem víc než nějaký náhodný impulz a už to plánoval nějaký čas.

V mém nitru to vřelo, ale nehádal jsem se, neodporoval jsem, přijal jsem to. "A vos ordres!" bezmyšlenkovitě vylétlo z mých úst, zasalutoval jsem, srazil boty k sobě, otočil se na patě a rázným krokem vyrazil ke dveřím. Ty jsem za sebou hlasitě zabouchl a teprve pak jsem si polohlasně ulevil: "Dědek stará bláznivá, už má v tý dutý kebuli úplně vymrdáno!".

Nevadí, tak své prázdninové plány realizuji o něco dřív. Tady mě teď už nic nedrží. Vždy jsem rád připravený včas, takže věci už jsem měl skoro sbalené, do bedny jsem přihodil už jen pár dalších krámů, vypnul mobil, nikomu nic neříkal a školu opustil.

14. srpen 2021, brzké odpoledne
kdesi v cizině

...seděl jsem v letištní hale, lámal jsem do sebe už několikáte, teplé, slabé a nevalné pivo hrdě se hlásící ke koncernu Heineken, snad v duty free shopech bude něco lepšího. Zapíjel své poslední vítězství, sledoval tabuli odletů a přemýšlel co se zbytkem prázdnin. Tím, že jsem své plány započal o téměř dva týdny dříve, tak také o dva týdny dřív skončily.

Najednou mi cosi silně sevřelo žaludek a Heineken z mého žaludku by konečně byl k něčemu. Tak tak, že abstraktní malba neozdobila nudnou bílou halenku té dámičce naproti. Ta jen nakrčila nosík, zamumlala cosi o alkoholicích a odebrala se přes půl haly. Jenže tohle nebyl alkohol, tohle bylo z nervů.

Zpátky do Prahy jsem se vůbec netěšil, nebyl jsem zvědavý na ty namyšlené ksichty, blbé poznámky ani rozjívenou partu děcek, které zničí dvě skleničky nealko piva. A takových tam budou 2/3. No, uvidíme co mě v Praze čeká, dnes má probíhat ten absoloventský večírek, tak se tam třeba zastavím.

14. srpen 2021, pozdní večer
Praha

Tím, že jsem díky svému dřívějšímu odletu letenky přebookoval, ten zpáteční let nebyl nic moc. Obvykle klidný, přímý, sotva dvouhodinový let si tentokráte vyžádal dva přestupy a osm hodin celkem.

Když jsem na Letišti Václava Havla vysvětloval taxikáři, kam že to chci, koukal na mě jako na blázna.
"Nejsi tak trochu debil? Neposloucháš rádio? Nesleduješ televizi? Ani za zlatý prase! Přes to peklo nejedu!".
"Ehm, ne? Tam nahoře tenhle luxus trochu chybí. Mohl jsem si z kabinovýho přehrávače pustit tak leda pár dílů indický telenovely. A krom toho, spánek se vždycky hodí."
Kontroval jsem a pokynul rukou k jednomu Boeingu, který šel právě na přistání. Šofér mě nakonec zasvětil do situace, řekl, že přes řeku prostě ne, ale alespoň svolil, že mě vyhodí na nábřeží E. Beneše a dál si budu muset poradit sám.

V taxíku jsem zapnul svůj telefon, po těch dvou měsících vypnutého stavu, se rozpípal pod návalem zmeškaných hovorů a SMS. "Kde jsi?", "Proč mi to nezvedáš?", "Potřebuji s tebou...","Ozvy se my!", "Přijdeš?", JE TO DŮLEŽITÝ!!! Naše rybička...", "Jestli se neozveš, tak...". Prostě klasická sbírka ze známých i neznámých čísel. Jestli mezitím bordelem bylo něco důležitého, tak vlastně nebylo. Ani jsem se tím vším neprobíral a otráveně jsem telefon zase vypnul.

Šofér mlel celou cestu pátý přes devátý, obdobný chaos se linul i z autorádia a já si pořád říkal, že to je nějak přehnaný. Když jsme vyjeli ze Strahovského tunelu, sám jsem ten názor musel přehodnotit. Takhle nějak jsem si vždy představoval Drážďany nebo Berlín z vyprávění pamětníků druhé války. Nebylo nad čím přemejšlet. Bylo jasný, že tady přijde každá ruka či materiál vhod.

Taxikáři jsem dal slušný dýško a s hrkáním gorilly, kterou jsem po dlažkách táhl z sebou, jsem se podél Vltavy vydal vstříc ohni a modrým majákům. Od prvního kompetentního člověka jsem se nechal nasměrovat k shromaždišti raněných, tam jsem stručně vysvětlil co jsem zač a co mám sebou. Rozdal jsem tu hrstku obvazů, pár šáčků suchého ledu na spáleniny a trochu dalšího a pak už roboticky poslouchal příkazy, dělal děvku pro všechno a pomáhal, kde bylo třeba.

15. srpen 2021
Praha - Kazina královská nemocnice

Čas už jsem nevnímal nějaký čas. Prostor už také nebyl důležitý. Dělal jsem, co bylo zrovna třeba, kde bylo zrovna třeba. Debata s taxikářem, o důležitosti spánku, jako by se odehrála před mnoha lety. Co jsem se naučil během svých misí jsem teď zúročil, každá ukradená minuta spánku má svou hodnotu, když se ho pak nedostává. Teď jsem byl za osmihodinový let vděčný, bez něj už bych ryl díky únavě ryl hubou v zemi. Ne, že jsem neryl.

V Praze jsem ukradl sotva pár minut spánku, zkroucený někde v rohu na podlaze, když zrovna byla nějaká ta volná chvilka - a že jich mnoho nebylo. Venku se už zase stmívalo a já tahání, třídění raněných a poskytování nějaké té základní péče vyměnil za tahání bylinek a míchání různých léčivých mastí či dryáků. Naštěstí ten frmol a největší nápor už konečně začínal ustávat. Byl jsem v Kazině nemocnici a já si uvědomoval, že vlastně ani pořádně nevím, kdy se ta změna udála. Fungoval jsem v krizovém módu a to nepodstatné úplně vytěsnil.

Zpětně jsem si uvědomoval, že během toho všeho jsem zahlédl i známé tváře, spolužáky. Živí, mrtví, zdraví, ranění? Pozdravil jsem se s nimi, prohodili jsme pár vět? Vůbec nevím.

16. srpen 2021, brzké ranní hodiny
Praha - Vyšehradská škola magie

Někdy po rozbřesku, špinavý, smradlavý, ve stylu účastníka zombiewalku jsem se plahočil směrem ke škole. Ještě dnes byl cítit ve vzduchu kouř požáru. Nebo to táhlo z mých hadrů? Ulice byly na Prahu nezvykle tiché a o to víc se jimi rozléhalo hrkání mé věrné gorilly. Musel na mě být skvělý pohled.

Měl jsem toho fakt dost. Únavu už jsem vlastně nevnímal a myslím, že jsem párkrát usnul i za chůze. V břiše mi kručelo a já s láskou vzpomínal na tu neidentifikovatelnou hmotu v aluminiovém obalu, kterou jsem s odporem spolykal v letadle. Od té doby se veškerou mou stravu tvořily dvě energetické tyčinky. A s pitím to bylo snad ještě horší, vody bylo potřeba jinde. V hubě jsem měl sucho a stále cítil spáleninu, myslím že mezi zuby mi křoupal i nějaký popel.

Takže přecijen jsem toho snědl víc. Prostě zdravý životní styl, každý výživový poradce by skákal blahem. A různé bio, eko, vege, cosi existence také. Ani jedno zviřátko netrpělo pro mé barbarské gurmánánské choutky.

Musel jsem se pousmát svým myšlenkovým pochodům a hned se mi k úsměvu naskytla další příležitost. Novinka naší školy, nějací asi kouzelníci, vyzbrojeni jako profesionální zásahové komando. Chtěl bych vidět pohledy těch posměváčků, pro které jsme byl jen militantní blázen. "Vždyť máme magii.", "Nehodí se, aby kouzelník...", "To je tak ubohé, mudlovské..." jako bych znovu slyšel.

Vojákům jsem věnoval několik dlouhých, zkoumavých pohledů, hodnotil jejich výstroj a jejich roli zde. Bylo jasné, že tohle jsou profíci, žádné nastrojené modelky co se neblíž bitvě byli na pražské vápence s kuličkovkou z vietnamské tržnice. Lákalo mě s nimi prohodit pár slov, ale nebyl jsem ve stavu prohodit cokoliv rozumného. Míjel jsem je, uznale pokývl na pozdrav a to bylo vše.

Celých sedm let jsem byl za po zuby ozbrojenýho dementa v kapsáčích, který by tu podle některých neměl co dělat a teď se zdá, móda šla dopředu a já budu za trhana. No, myslím, že tento ročník bude jiný a snad konečně zapadnu. Třebas ani ten letošní suvenýr z dovolené nevzbudí nějaké větší pozdvižení.

Přišlo mi vhod, že opakuji sedmý ročník, nemusel jsem zařizovat svůj pokoj. Ne, že by bylo kdo ví jak špičkově zařízený. Obyčejná šatní skřín, postel, psací stůl, hrazda, TRX, činky a boxovací pytel a druhá gorilla strčená pod postelí. Něco mezi prostou ubikací a tělocvičnou. K výzdobě mi postačilo pár nahotinek z plakátů, památeční képi a pár replik ikonických zbraní. Nadstandard už byla stará hifi, která často a velmi hlasitě hrála starý dobrý rock, kterým přiváděla k šílenství určité studijní typy, ale i kantory. A nakonec trezor, v kterém bylo pár ostrých zbraní a hrstka munice.

Nejraději bych padl do postele a odpočíval, ale zvyk je železná košile. Nejprve uspokojit všechny ostatní potřeby, vyřídit všechny nezbytné kroky a pak, když zbyde čas a nic se neposere, dopřeju si i zasloužený spánek. Začal jsem trezorem, zkontroloval, zda je vše v pořádku a na svém místě. Pak jsem zpod postele vytáhl "zásobovací gorillu", doplnil svůj IFAK od pasu a také materiál do pohotovostního batohu. Někdy mezi tím jsem stihl stáhnout smrduté hadry a hodit je do kouta a také dát vařit další dávku zdravých potravin. Pokoj provonělo typické aroma chemického ohřívače MRE.

Pak konečně následovala sprcha, cestou jsem zhltnul další nutriční tyčinku a tubu sýra z MRE. Obvyklou jednu minutu, která musí na umytí stačit každému, jsem prodloužil na dvojnásobek a vychlemtal tolik vody, co jen sprcha dovolila. Pak už jsem se vrátil k hlavnímu chodu. Letmo zkoukl štítek, no vida, vege sýrové tortelliny, žeru prostě zdravě, a jedno z nejvíce odporných menu zhltl.

Pak už jsem sebou jen flákl na postel a konečně upadl do kómatu.

17. srpen 2021, brzké ranní hodiny
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň

Tělo si vybralo dluh a téměř celý předchozí den jsem prospal. Ještě před rozbřeskem mně zbudil hlad, zlikvidoval jsem tedy zbytky rozbaleného MRE a pak si dopřál asi třicetiminutovou rozcvičku. Pak, po krátké, studené sprše, jsem na sebe oblékl čistý oděv, k nerozeznání od toho včerejšího, pořádně utáhl kanady, zapnul svůj utility belt, se vším podstatným a vydal se dolů na snídani.

S kusem chleba, pořádným množstvím sýrů a salámů, velkým šálkem kafe a Kronikou z několika posledních dnů, kterou se mi podařilo ukořistit po cestě dolů jsem zabral místo. Byl jsem mezi prvními, tak bylo z čeho vybírat, vzal jsem flek trochu stranou, ale s dobrým výhledem na celý prostor. Částečně shovaný za novinama jsem se pustil do snídaně, z novin zjišťoval co se vlastně v Praze semlelo a občasným pohledem kontroloval dění v sále.

Jak se sál plnil, většina studentů švitořila o běžných dětských problémech a já zase vnitřně trpěl: Kam jsem se to zas dostal? Jako vážně? Taková tragédie! Nevyzkoušet všechny atrakce disneylandu. Dvakrát!. Pak jsem zaznamenal jinou dvojici, nebyl jsem si úplně jist, ale matně jsem tušil, že by to mohli být moji nový spolužáci. Nestihl jsem si je pořádně prohlédnout, zmizeli mi totiž na podlaze za stolem. Povzdechl jsem si: Další ukázka dospělosti.

Během chvilky se kolem nich zformoval hlouček několika dalších a ukázalo se, že přecijen nohama možná trochu na pevné zemi stojí, začali řešit události předchozích dnů. Chvíli jsem váhal, zda se s nimi nepodělit o to, co jsem vypozoroval já a nakonec jsem se zvedl a vyrazil jejich směrem. Přesně ta chvilka, ale stačila k tomu, aby se skupinka rozpadla a obměnila. Ukázala se i Bea, což mě utvrdilo v tom, že to asi opravdu budou moji spolužáci. Změnilo se i téma hovoru, no co už...

"Zdar děcka, jsem Petr a asi s váma budu v ročníku." Oslovil jsem je a dopřál jim dostatek času k tomu, aby mohli tu informaci vstřebat, útéct a nebo se rozplakat. Moc dobře jsem věděl, že dobré dvě třetiny žactva o kontakt se mnou nestojí a nebo se ho bojí. Bea byla jednou z mála výjimek potvrzujících toto pravidlo.

"Zaslech jsem, že řešíte ty nový stráže, jste připravený na trochu krutý reality?" To byla spíš filozofická otázka, nečekal jsem na odpověď.
"Jsou to profíci, žádný modelky a vořezávátka. Z toho, co jsem vypozoroval mají chránit něco uvnitř. A ne, neradujte se, vy to fakt nejste." Dopřál jsem jim další ledovou sprchu, dřív než mohli získat pocit falešnýho bezpečí a chrlil na ně další své poznatky.
"Nemyslim si, že tu jsou kvůli ochraně měkkejch cílů. Nebo aspoň ne všech. Vaše hebký prdelky nejspíš nebudou jejich priorita...", chvilku jsem se zarazil, napadlo mě zda to na ně není příliš, ale zase čím dřív se s tím vypořádaj, tím líp pro ně a bez výčitek pokračoval dál: "...musí jim bejt moc dobře jasný, že s tím gearem a železem co maj, se vedlejším ztrátam nevyhnou i kdyby chtěli.".

Dopřál jsem jim trochu času to vydýchat a mezitím se obrátil na Romana: "A co se prázdnin týká, jak jinak, byl jsem si zastřílet na černý v Africe. Chceš slyšet detaily?". Byla to další z mých filozofických otázek. Úšklíb jsem se, nedal mu prostor reagovat ani přemýšlet nad tím, zda to myslím vážně a nebo je to jen černý humor a pokračoval: "Mimochodem, fakt myslíš, že problém, co necháš za branama a nebo se před nim schováš přestane existovat? Že se staráš o prázdniny jenom ukazuje, že seš ještě smrkáč a taky jaký máš priority. Doporučuju je přehodnotit."

Pak jsem se konečně odmlčel, uvědomoval jsem si, že tenhle monolog nebyl asi nejlepší způsob jak se uvést a udělat si kamarády. Jenže já tu nejsem proto, abych si dělal kamarády. Postupně jsem si každého z nich měřil pohledem a zkoumal co tato řeč udělá s jejich obličeji, co mi o nich prozradí.