Velká síň

Jan, Bea, Johana, Roman (Otto)

17. srpna 2021

Zahloubaná do vlastních myšlenek jsem zůstala stát mezi dveřmi a sledovala dění v místnosti, aniž bych si uvědomila, o čem se a kdo s kým baví.
Mozek mi přejížděl z jedné myšlenky na druhou, do toho se protínala slova ohledně té tragédie, která jsem si vyměnila s rodiči. Starost o moje přátele, jak se mi ulevilo, až mi bylo stydno, když mezi oběťmi nebyl nikdo z nich, To, jak po cestě sem jsem z města cítila bezmoc, vztek a zoufalství. A reálně jsem s tím nemohla nic udělat. Minimálně mě nic nenapadlo.
A kdy mě, u Merlina, přestane v noci budit a celkově mi ničit psychiku můj osobní maják, že se něco semele, jsem opravdu netušila. Už jsem tomu nepřikládala lehkou váhu, bylo mi jasné, že mě něco před pár dny varovalo schválně a vlastně mi to dost možná zachránilo zadek. Nikdy jsem nevěřila na náhody, ale svou intuici, jsem se odteď snažila poslouchat víc, než když mě vtíravý pocit varoval před nečekanou písemkou. Což mělo za následek, že jsem sebou trhla při každém nečekaném zvuku a všeobecně čekala za každým rohem minimálně Jacka Rozparovače.
Možná bych si měla o tom s někým promluvit.
Dnešní noc zase stála za to, jako ostatně všechny poslední noci od 14. srpna, byla jsem unavená, ale ne tolik, abych zívala na každém rohu.

Vykročila jsem směrem k mým spolužákům, když jsem se zasekla uprostřed pohybu. Zády ke mně stála dívka s tmavě hnědými vlasy a v oblečení, jež nápadně připomínalo garderobu Bey. Vnitřně se mi ulevilo, je živá a je tady!
Otočila jsem se po směru té dívky a dvěma skoky se ocitla u ní.
"Beo!" houkla jsem a dřív, než by stihla zareagovat, jsem se jí jako velká voda radostí pověsila na krk. Pak jsem o kousek odstoupila a zkontrolovala, že vizuálně nemá žádnou náplast, obvaz, sešité cosi, sádru ani jizvu či jinou fyzickou újmu na zdraví.
"Jsi v pořádku? Rodina taky?" Skoro bych si pleskla. Samozřejmě, že její rodina není v pořádku, hlavně ne Filip.
"Promiň, já to myslela kvůli tomu, co se stalo před pár dny." sklopila jsem trochu hlavu a v duchu si vynadal do pitomců, moje roztěkanost musela křičet do všech světových stran. Nervózně jsem si přejela dlaní po rukávu světle hnědého svetru na knoflíčky druhé ruky. Nechápala jsem, proč si někteří lidé dávali hůlku do rukávu, přišlo mi to nepraktické. Svou hůlku jsem proto teď měla v kapse černých kalhot s mašlí v pase nahrazující pásek.
"Jak se má Filip?" Třeba se Filip zčistajasna zlepšil, proto nedala vědět, že nepřijde za námi do hospody. Zoufale jsem si přála, aby aspoň něco se povedlo. Nějaká dobrá zpráva byla teď potřeba.

Otto se zvedl, a odebral se pryč. Jen jsem mu kývla na pozdrav.
Ostatně, i na zbytek jsem se pokusila vřele usmát a pozdravit, jen co jsem k nim přistoupila blíže.
"Perseidy musely být nádherné, chtěla jsem je taky sledovat, ale celý týden pršelo." zareagovala jsem na Johanky slova. Díky ní jsem si vzpomněla, že jsem si chtěla zajít pro novou čočku do teleskopu.
"První tři týdny jsem strávila s kamarádkou a její rodinou v Rakousku u Salzburgu. Ferraty, památky, kemp a tak," pokrčila jsem rameny a usmála se při vzpomínce, jak se kamarádka šprajcla u výstupu ze stezky B na D a protože byla ještě menší, než já, nedosáhla na úchyty, takže musela ručkovat po kovovém laně a já málem smíchy přepadla. To díky Haně a její rodině jsem uměla se skoro všemi mudlovskými vynálezy. Dokonce jsem jednu chvíli přemýšlela i nad autoškolou.
"Zbytek prázdnin na střídačku ve Varech a nebo tady v Praze." dodala jsem a posadila se ke stolu.

Velká síň

Otto,Roman,Johanka

úterý, 17. srpna 2021
Vyšehradská škola magie
Velká síň

Otto mě pozve ke stolu. Usednu na ještě teplou židli a jsem trochu zaskočen, když se Otto hned na to zvedne a odchází. „Tak zatím“. Naštěstí je u stolu ještě Roman a Johanka. Roman načne téma prázdniny. Johanka začala jmenovat místa kde byla. Využiji té chvíle a pomocí Accia si před sebe ze stolu přivolám talíř, nůž na máslo, marmeládu a máslo. „Je tu někde káva a mlíko?“ zeptám se. Pokusy s přivoláváním nábojů už jsem vzdal nekončili dobře pro okolí. Jestli se najde někdo natolik ochotný, že mi nalije poděkuji a poprosím o dvě lžičky cukru. “Pozorování Perseid muselo být super!“ Kdo mě zná přesně ví co touhle větou chci ve skutečnosti říct. poděl se prosím! Začnu si mazat rohlík a spustím o svých prázdninách. “Já jsem měl super prázdniny. Do krámu si k nám přišel nechat opravit hodinky chlap, který byl typickým majitelem javorové hůlky. Byl ochotný se podělit o zážitky téměř z celého světa. Viděl jsem Příčnou ulici v Londíně, Nurmengard v Alpách, pyramidy v Egyptě, prales v okolí Castelobruxa, bouřňáky v Arizoně a taky pohled z vrocholu Mount Everestu. Taky jsem získal vzpomínky od jedné vzdáleně příbuzné, která nevynechala od svých patnácti let jediné mistrovství světa ve famrpálu. Do teď jsem nechápal, co na tom lidi tak baví. Být takhle na stadionu je něco opravdu úžasného!. Začnu jíst a čekám, co o svých prázdninách poví Roman.

Snídaně bez snídaně

Velký sál
Úterý, 17. srpna

Jen zlehka jsem přikyvovala na Anežčina slova, i když osobně jsem se příliš s oficiálními institucemi zaplétat nechtěla. Nebudou nám naslouchat… A nebudou mít na nás za momentální situace čas. Nějak jsem si nedokázala představit, že za pár dní snad začne běžná výuka. Že budeme dělat, jakoby se nic nestalo. I když tak by to asi bylo správné?
Má ruka lehce klouzala po papíru, když jsem si broukala spíš sama pro sebe: ”Možná rody celé Evropy, kdo ví… Kouzelnické rody jsou různě propojené i přes hranice jedné země.” Dost možná můj hlas zanikl, ale příliš jsem se tím netrápila a dál sledovala papír a tužku, jen občas zvedla oči k ostatním.

Pak se ale cosi strhlo. Vyjukaně jsem vzhlédla. Otto vrčel jak pejsek a vrhal se po Anežce? Kapky sirupu se ocitly i na mé kresbě, která začínala připomínat blíže neurčeného ptáka.
Sklonila jsem se k obrázku a zacukaly mi koutky. ”Moderní umění, Otto? Nebuď hamoun,” zavrtěla jsem jen hlavou a kapky nechala vsáknout. Nijak mi nevadily. Všechno se dá využít… Snad se mi na to neseběhnou mravenci. Mmmm… Představovala jsem si mravence, jak mi okusují kresbu, ani jsem si nevšimla, jak Anežka rychle zmizela. Když mi to došlo, vycházela už ze síně. Trochu zmateně jsem se za ní dívala.

Naše společnost se proměnila. Otto zmizel a místo toho se objevila Bea a Jan.
"Ahoj," pousmála jsem se na oba, i když to Jan vidět nemohl.
Mrkla jsem krátce na Romana. Zdál se rozrušený. Povzbudivě jsem se na něj usmála, když se pokusil rozproudit hovor a naše pohledy se střetly.

"Nic exotického, rodiče preferují českou kotlinu. Byly jsme v Jizerských horách pozorovat Perseidy. A pak ve Vídni u mátiny rodiny." Rozpovídala jsem se až nezvykle, ale...
Ptal se Roman a s tím se hezky povídá.
Kdo sledoval, co kreslím, mohl si všimnout, že pod mýma rukama se objevuje silueta dlouhonohého ptáka. Kromě bloku a tužky však přede mnou nic nebylo.

Vracím mikinu

úterý, 17. srpna 2021
Vyšehradská škola magie
Velká síň

Do síně se postupně trousí více a více lidí. Holt doba nazrála a všichni lezou z postele. Kdyby vstávali brzo, tak by mohli vidět aspoň to hezké představení co tu bylo, ale takhle o něj přišli. To už byl jejich problém.

"No nic. Musím Anežce vrátit tu mikinu. Myslím, že na tohle ráno jsme důležitostí probrali až moc. Možná se ještě vrátím, ale slíbit nic nemůžu."

Pokrčím rameny a zvednu se od stolu. Mikinu přehodím přes rameno a s rukama v kapsách se odeberu směrem k pokojům a k pokoji Anežky. Tam lehce přikrčený třikrát silně zabuším a čekám, jestli to přežiju.

Snídaně

Velká síň,
Úterý, 17. Srpna

Anežka chytila jeden ze svých takových menších záchvatů nasranosti na celej svět. Já to chápu, ženy v různých obdobích se chovají různě. To už jsem se při soužití s nimi naučil. Ovšem Anežka je takový ten případ, který se s Váma směje a za pár vteřin Vám absolutně bouchne do ksichtu a ukopne Vám u toho hlavu. Já to nemám rád, ale už jsem se s tím naučil žít.

"Děkuji Ti. Dojím si to."

Odpovídám s klidem jen co si mikinu stáhnu z obličeje. Spokojeně dojím a potom se podívám na mikinu, která je trošku flekatá. Vytáhnu hůlku a poklepám na mikinu.

"Pulírexo."

Odsaju fleky a špínu z mikiny, takže je zase čistá a voní. Pak jí Anežce zanesu, stejně si chci dojít pro to pouzdro a třeba mě neprokleje hned ve dveřích. To je taky varianta, hlavně pokud jí ten záchvat nasranosti nepřejde.

"Pardon společnosti. Víte jak to, ale Anežka má. Ona mě potom zabije a bude svatej....Jéé nazdar Honzo. Vezmi místo. Jedno Ti tu zahřívala Anežka, ale v náhlém výbuchu emocí se rozhodla odejít."

Příjezd a všechny okolnosti

14. srpna 2021
Praha Jinonice

„Jez,“ pobídla mě máma v devět hodin ráno, zatímco jsem si na stole podpírala hlavu a své snídaně se ani nedotkla. Chtělo se mi tak strašně spát, ale kvůli vtíravému pocitu v mém nitru, a sice, že se dneska něco určitě pokašle, jsem ne a ne nemohla usnout.
Celou noc jsem sledovala strop ve svém pokoji a poslouchala tiché praskání našeho domu a zvuky z ulice. Na náladě mi moc nepřidávalo, že s každým odbitím kostelních zvonů mi moje mysl pouštěla jeden katastrofický scénář za druhým. V půl šesté ráno a po kompletní producentském díle zombie apokalypse jsem jakýkoliv spánek vzdala a s dekou obtočenou kolem těla se doploužila do koupelny, kde jsem si napustila vanu a naložila se do vanilkové pěny jako salát. Vylezla jsem, až když mi hrozily omrzliny a zbytek doby, než se probudil zbytek rodiny, tedy moje matka a mladší bratr, neboť otec jako již tradičně zůstal v práci dlouho do noci, že tam nejspíš i přespal, jsem strávila u psacího stolu a tam se šťourala v drátcích, z nichž měl posléze vyjít pletený náramek stříbrné barvy.

Dopoledne jsem strávila doma, oficiálně jsem si dodělávala úkoly, které jsem měla po prázdninách odevzdat, ale jen co máma vytáhla paty z domu a odtáhla s sebou osmiletého Jidáše, zaklapla jsem učebnici přeměňování a se slovy 'dlabu na to' zaplula do postele. Díky tomu jsem měla po probuzení na večer dobrou náladu a při chystání na absolventský mejdan jsem si prozpěvovala.
Nálada mi ale dlouho nevydržela, protože na odchodu mě zastavil otec, se kterým jsem se srazila ve dveřích předsíně.
„Kampak?“ zahučel, jedním okem si prohlédl moje vínové šaty s bílým límečkem, černé silonky a béžový svetr.
„Ehm…“ v té chvíli jsem nevěděla co říct. „absolventský večírek?“ odpověděla jsem na otázku otázkou. Najednou jsem si připadala jako školák chycený s cigárem u pusy, přitom jsem si byla vědoma toho, že jsem nic neprovedla. A rodiče o akci věděli, říkala jsem jim to, asi měsíc zpátky a neměli problém s tím, že bych se šla pobavit a přejmout žezlo mazáka.
Táta se zarazil v pohybu, pohledem se ztratil ve své mysli a pak zase na mě upřel pohled.
„Dneska ale hlídáš Kikína.“ Nechápavě jsem se na něj zadívala.
„Nehlídám?“ zamumlala jsem a nejistě přešlápla na místě.
Táta vyrazil za mámou do kuchyně, já v jeho závěsu.
Po půlhodině dohadování se zjistilo, že naši mají dneska u táty v práci nějakou společenskou akcičku typu 1+1, Kristián nemá hlídání a tak nějak generál rodiny zapomněla, že máme to mecheche u Karlova mostu. Po další půl hodině handrkování mezi námi třemi a občasným přispěním Kristiánova zavytí („Já už jsem velkej, nepotřebuju hlídání!“) jsme se dohodli na kompromisu. Půjdu na mejdan, ale vrátím se mezi půl desátou a desátou. Naši odejdou po osmé a hoďku a kousek náš velkej kluk sám zvládne. Ono je to i v jeho zájmu, protože mu máma pohrozila, že ho budu hlídat nadosmrti. Bratříček na ta slova zezelenal, zblednul, zmodral přesně v tomhle pořadí a zmizel v útrobách svého pokoje. Já se vydala na místo určení. Pocit, že se něco semele, mi probíhal žaludkem, ale při odchodu z domu jsem to přikládala jen tomu, že jsem podvědomě vytušila tuhle seanci s našima, kteří dočista zapomněli, co má jejich dcerunka v plánu na večer. Potřásla jsem hlavou a pokusila se pohřbít pocit co nejvíc do nitra sebe samé, aby mi nekazil již pracně vydiskutovaný večer.

***

„Neviděl někdo Beu?“ zeptala jsem se snad po desáté hlasitě v hloučku lidí, které jsem znala od vidění ze školy. Kolem to žilo, podnik měl docela narváno a člověk, pokud mluvil normální hlasitostí, neslyšel ani sám sebe. Odpovědí mi bylo jen malé pokrčení ramen. Odfoukla jsem si imaginární pramen z čela, vlasy jsem měla spletené do úhledného holandského copu, takže zbloudilé pramínky neměly šanci, i přesto jsem to dělala ze zvyku.
Mrkla jsem na hodinky na zápěstí. Byla jsem tu už okolo hodiny a půl, do odchodu mi zbývala hodina a kousek, abych byla doma v rámci smluvené doby. Za ten čas jsem pokecala s pár spolužáky, s pár absolventy, dokonce jsem se přistihla, jak živě debatuju se dvěma holčinami, evidentně nečarodějkami, o poslední knize od Shari Lapeny, a snažila se umlčet svůj mozek, který mi říkal, že je čas hodit oko na hodinky, rozloučit se a mazat domů, i když jsem měla ještě hromadu času. Beu jsem nenašla, nejspíš se neukázala, ale divné bylo, že ani nedala vědět, před začátkem prázdnin jsme se dohodly, že se určitě tady sejdeme. Zamyšleně jsem stála u stěny, pití jsem měla na stolku hned vedle. Levou ruku jsem měla založenou na břiše, pravou loktem o ní opřenou, ale hrála jsem si s kulatým přívěskem na krku.
Nakonec jsem to vzdala, rozloučila se a vyrazila o půl hodiny dřív. Světe div se, o dost se mi ulevilo. Po příchodu domů jsem zjistila, že dům stále stojí, nikde nic nehoří a můj bratr se za tu hodinu, co naši byli pryč, nehnul od svých videoher. podstatnou část večera se pak domem nesly nadávky typu ‚chcípni‘‚ zhebni‘, ‚kurva‘ a podobné zajímavosti, ze hry o vraždění zombíků– rázem mi bylo jasné, kde můj mozek předchozí noc sebral tu představu o apokalypse – a stopro by naši něco takové zakázali, takže milej Kikín si tu hru musel od někoho vypůjčit a hrát ji jen když nikdo nebyl doma. S knihou od Niny Špitálníkové a jejím studiu v KLDR se usadila v obýváku u bratra a televize. Večer jsme zakončili hrou Mortal Kombat a zalezli do postelí okolo třetí ráno. Naši ještě v tu dobu nebyli doma, ale protože špatný pocit byl už fuč, tak jsem tomu nepřikládala zvláštní váhu.

15. srpna 2021
Praha Jinonice

Ráno jsem se proklínala do morku kostí a skučela nad slunečními paprsky, které si tentokrát našly cestu k mému obličeji.
Z kuchyně z přízemí se ozývaly hlasité a vzrušené hlasy rodičů. S dalším zaúpěním jsem se přetočila ke stolku a podívala se na budík. Bylo relativně brzo i na rodiče, kór když jdou z candrbálu, to jindy vyspávají do dvanácti a pak obvykle zajdeme někam na oběd.
V pyžamu a chlupatých papučích jsem se doploužila dolů a málem se u zívání zalkla. Naši byli pobledlí, s kruhy pod očima a brácha, který tam seděl taky, měl oči zarudlé od pláče.
Hrklo ve mně. Přišli na tu videohru a teď dostanu seřváno i já, že jsem jim to neřekla?
„Xenie,“ začal táta tiše, ale já hodlala přejít do protiútoku.
„Já o ničem nevěděla!“ Kuj železo, dokud je ještě žhavé.
Táta se zarazil. „Pevně doufám, že nevěděla. Jsi v pořádku?“
Ééé?
„Jako bych ty slova neznala už předtím,“ zamumlala jsem a nakrčila obočí. Divný. Máma neřekla jediné slovo a tohle by si za normálních okolností nenechala ujít a soustavně by na bráchu ječela a nezapomněla by ho v mezičase poučit o morálních zásadách.
Máma přede mně beze slova položila Kroniku, jejíž titulek řval do nebes.
Mrkla jsem na článek, nadechla se, že budu ve své obhajobě pokračovat, když mi došel význam slov v článku. Přichystané alibi jsem spolkla, čapla noviny a dvakrát důkladně pročetla. S otevřenou pusou jsem se pak podívala na naše. Máma zírala do svého bílo-růžového hrníčku s puntíky, brácha popotahoval a táta si mnul kořen nosu. Oba moji rodiče jako by zestárli o 10 let.
„To si snad děláš prdel?“ zamumlala jsem nevěřícně. Teď teprve mi všechno došlo, včetně toho, že mi došel význam mého divného, nestálého a nervního pocitu s přestávkami po celý předchozí den i večer.
Tohle nemůže být možný!
Nalistovala jsem na stranu, kde zpráva pokračovala a vyhledala seznam jmen obětí.
Jeden kamínek ze srdce spadl, když mezi nimi nebyl nikdo z mých spolužáků.
Celý závoz zapadl zpět, když jsem objevila reálné číslo obětí.
„Bude válka?“ zeptal se tiše Kristián. Nikdo z nás mu nedokázal odpovědět.

16. + 17. srpna 2021
Praha Jinonice -> Vyšehrad

Naši sice dostali nabídku, díky tátově práci na české kouzelnické ambasádě, na přesun naší rodiny někam jinam, ale prozatím jsme se rozhodli nikam nechodit. Tím, že žijeme v klidné čtvrti, kde není kouzelník, co by kamenem dohodil, jsme byli defacto mimo odstřelovačovu pušku, ale pro jistotu jsme se dohodli, že odjedu do školy a zbytek osazenstva rodiny si připraví nouzové zavazadlo. Co kdyby náhodou. Všichni jsme doufali, že kdyby náhodou nikdy nenastane.
Zabalila jsem si dva kufry, většinu místa zabíraly moje svetry, pak jsem bez ladu a skladu naházela školní potřeby, učebnice, krabičku s kleštičkami a jiným nářadím, motouz provázku na svou vlastní nástěnku a díky zmenšovacímu kouzlu i jedinou kytku v květináči, kterou jsem svým uměním už několik let nedokázala zabít. Proti své vůli a přítomné situaci jsem se musela ušklíbnout nad vzpomínkou ze druháku, kdy se mě Bea skoro až fascinovaně zeptala, jestli fakt zabiju něco, čemu se daří v Údolí smrti. Do kožené brašny přes rameno jsem vrazila dvě nepřečtené knihy, doklady, peněženku a balíček fotek, který se mnou každoročně cestoval ze školy na konci roku a zase zpět na začátek.

Tátův mudlovský řidič mě zavezl k zastávce metra Vyšehrad, dva dny od „masakru“, jak událost pojmenovali některé noviny, odtamtud jsem pokračovala se svým nákladem pěšky do školy. U brány mě zkontrolovali naši vojáci a já se o chvíli později snažila procpat svůj druhý kufr skrz futra mého pokoje, jež jsem měla tu čest obývat sama.
Zbytek dopoledne jsem si vybalovala věci, natáhla provaz přes celou jednu stěnu tak, aby působil jako pavučina od zhuleného pavouka, pověsila fotky, umístila Tchýnin jazyk, přehodila skrz židli dlouhý šedý svetr bez zapínání, povlékla si postel a na stůl vyházela věci, co budu v brzké době potřebovat. Tradičně, nikdy jsem nepoužívala stůl k tomu, k čemu byl určený. Pro mě byl stůl vždy odkládací plocha, jež nikdy nemohla být uklizena. Učila jsem se vždycky na zemi, opřená o zeď. Poličky v mém pokoji táhnoucí se přes celou zeď zatím zely prázdnotou, ale já sama jsem věděla nejlíp, že nejméně do dvou měsíců se mi je podaří zaplnit novými tituly, nad nimiž jsem už nějakou dobu slintala.
Bylo 17. srpna, škola začínala až s úderem září, takže po zařízení a vybalení svého pokoje jsem se vydala do Velké síně, a v duchu si lámala hlavu nad tím, proč se Bea neozvala. Doufala jsem, že je moje kamarádka i její rodina v pořádku. Usmyslela jsem si, že jí během, dnešního dne pošlu zprávu jakýkoliv dostupným způsobem.