Noční můra plná dýmu a kouře

14. srpna 2021

Všude kolem mě je hluk a zmatek. Cítím, že sedím na nepohodlné barové stoličce. V rukou třímám sklenici s vinným střikem. Nechutná zrovna nejlíp. Nepřipadám si tu vůbec dobře. Proč jsem sem vůbec chodil? Byla za tím snaha zapadnout? Několikrát předtím za mnou někdo přišel, aby se mnou prohodil pár slov. Cítil jsem v tom soucit. Je jasné, že sem nezapadám. Zašmátrám rukou a vedle stoličky nahmatám svojí hůl. Jednou klepnu o podlahu. Vůbec mi to nepomůže. Neodkážu se v tom neznámém prostoru plném pohybujících se těl zorientovat. Rozbolí mě z toho hlava. Proč jsem sem lezl? Odešel bych přič, ale vím, že teď bych to bez pomoci nezvládl. Žádat někoho, aby mě dovedl ven se mi ale vůbec nechce. Budu hold muset počkat, až se to tu trochu vyprázdní. Znovu se napiji. Někdo vrazí do mé stoličky. Trochu vína mi vystříkne na oblečení. Dotyčný neřekne ani slovo omluvy a zmizí v davu, takže nemám nejmenší představu kdo to byl. Snažím se pohmatem zjistit, jak velká vznikla škoda a pomocí kapesníku jí zmírnit. Někdo se vedle rozesměje a já jen mohu hádat jestli se směje mě, nebo něčemu jinému. Opravdu nebyl dobrý nápad sem chodit. Raději jsem měl od někoho získat vzpomínku o tom jak to tu vypadalo. Nejlépe od někoho kdo hodně přebral. Opilé vzpomínky musí být zajímavé. Zvlášť když si je dotyčný sám alkoholem vymaže z hlavy. Asi zkusím od někoho získat vzpomínku na tuhle událost, i když tu teď sem. Aspoň uvidím jak zoufale vypadám, když tu tak sedím. A Pokud by se nikdo o vzpomínky nechtěl podělit můžu si je přece vzít násilím a pak to dotyčnému vymazat z mysli. Pobaveně se ušklíbnu. Touhle myšlenkou už se nějakou dobu zaobírám a připadá mi čím dál lákavější. Je to skoro tak lákavé jak vybrat celou mysl umírajícího a zkusit tak uchovat jeho život. Dali by se myšlenky extrahovat z ducha? Nechávám se myšlenkami unášet přič.

Pak ke mně přisedne jeden z absolventů a konečně začne zajímaví rozhovor. Všiml si totiž mého amuletu se symbolem relikvií smrti. Rychle se dozvídám, že také věří v jejich existenci a že by je chtěl získat, protože by chtěl být nesmrtelný. Upozorním ho, že má přibližně stejné šance na nesmrtelnost pokud se bude pokoušet vyrobit kámen mudrců. Pak mu také povím, že jsem vymyslel způsob, jak oživit mrtvé i bez relikvií a tím pádem teoreticky docílit i vlastní nesmrtelnosti, ale že mi nechtěli dát v knihovně přístup ke knize o černé magii a nekromancii, abych si ověřil jestli už to někdo nezkoušel. Vypadá to, že mi nevěří, takže ho začnu seznamovat se svou teorií. Podle mě by stačilo vzít veškeré vzpomínky nějakého člověka a vložit je do prázdné lidské schránky, například do člověka který dostal mozkomorův polibek. Zadoufám, že v tomhle ročníku už přístup k té knize dostanu. Pak ucítím divný pach. Mám lepší čich, než většina lidí. „Co to je? Není to kouř?“ zeptám se udiveně. Pak vypukne peklo.

Jestli jsem se předtím neorientoval v mém okolí, tak teď jsem ztracen. Místnost se plní kouřem. Cítím na těle žár plamenů. Vstanu ze stoličky a vezmu hůl. Ťuk. Hlava se mi může rozskočit a sotva vím kde je nahoře a kde dole. Někdo do mě vrazí až mi hůl vypadne z rukou. Uvědomuji si, že shýbat se pro ní není nejlepší nápad. Tápám směrem, kde tuším dveře. Zas do mě někdo vrazí. Tentokrát takovou silou, že skončím na zemi. Na zemi jsou střepy o které si rozříznu ruku. Cítím bolest a téměř nesnesitelný žár. Už vůbec netuším, kterým směrem jsou dveře, proto se jen snažím dostat dál od plamenů. Z dýmu už se mi dělá špatně. Šmátrám po hůlce, ale nenapadá mě kouzlo, které by mi teď pomohlo. Celkově mi to nějak pomalu myslí... Zvedá se mi žaludek. Že bych toho vypil tolik? Ne za to může ten kouř. Kouř! Sešlu bublinové kouzlo, abych si vytvořil bublinu vzduchu kolem hlavy. Když to funguje proti hnojůvkám, tak to bude fungovat i proti dýmu. Hned se mi lépe dýchá i přemýšlí. Místnost už se dost vyprázdnila. Uvědomuji si, že teď je pro mě největším nebezpečím samotný oheň. Žár už je téměř nesnesitelný. Co mám dělat? Kéž bych se uměl přemístit. Jsem tu uvězněný! Jsem absolutně zděšený. „Pomoc!“ zavolám zoufale, ale nikdo na to nereaguje. Pak mě napadá spásná myšlenka. Kdo vždy přijde na zavolání, aby mi pomohl, když jsem v nesnázích! „DOPY!“ Zaskuhrám co nejhlasitěji. PRÁSK. Ozve se rána, jak se můj domácí skřítek teleportuje do místnosti. „Dopy dostaň mě pryč…“ Řeknu zoufale. „Pan Jan se nemusí bát. Dopy ho dostane pryč!“ Zapiští skřítek a s dalším prásknutím se společně se mnou přemístí.

Kolem mě se pohybují lidé a panuje mumraj. „Kde to jsme?“ Ptám se Dopyho. „Ztratil jsem někde v tom zmatku hůl…“ Vysvětluji svou nemohoucnost. „Jsme v nemocnici. Skřítkové ze školní kuchyně dostali pokyn sem přemístit studenty z oslavy. Dopy vám hůl donese.“ zapiští skřítek. Chtěl jsem ho zadržet, ale jak jsem měl vyprahlá ústa nebyl jsem dost pohotoví. Ozvalo se další prásknutí a zůstal jsem sám. To už ke mně přišla nějaká žena pravděpodobně lečitelská praktikantka a ptala se na můj stav. Požádal jsem jí jestli by mě mohla dovézt někam stranou, kde nebudu překážet. „To bude v pořádku. To ti jen dým podráždil oči drahoušku…“ Na takové zacházení opravdu nemám náladu a proto celkem neurvala odpovím: „To asi nebude. Jsem totiž z rodu Růže.“ Zaskočená praktikantka mě dovede k nějaké volné posteli a rychle se vzdálí. PRÁSK. Místností zavane puch spáleného masa. „Dopy vám přinesl vaší hůl pane.“ řekne slabí hlas. „Co je ti?“ ptám se zděšeně. Naštěstí se ukáže že skřítek má jen slabé popáleniny ne horší než takové jakými se sám párkrát potrestal. To už ke mně přistupuje lékouzelník a poté co zjistí, že jsem se jen nadýchal kouře a lehce pořezal mě ošetří a dá mi lektvar na spaní. Pak už se běží věnovat dalším. „Dopy jdi říct domů, že jsem v pořádku. A že až se vzbudím přij..“ To už nedopovím a tvrdě usínám.

15. srpna 2021

Jako vždy, když se probudím v neznámém prostředí jsem zmaten. Šmátrám kolem postele dokud nenajdu hůl. Klepnu několikrát o zem, abych si udělal představu o místnosti. Mám na sobě to co včera a s kouřového a vinného zápachu se mi dělá špatně. Otevřu hodinky a dozvídám se, že jsem prospal téměř celí den. To už do místnosti přichází několik lidí. Podle chůze poznám rodiče. Doprovází je Lékouzelník, který je hlasitě ujišťuje, že jsem v pořádku. Příchod rodičů mě příliš nepotěší. Od Dopyho jistě vědí, že mám svojí hůl, takže bych se domů dokázal dostat. Nemusí pro mě chodit, jako pro malé dítě. Nakonec jsem ale rád, že přišli, protože díky asistovanému přemístění jsem doma daleko rychleji. Uklidňující tikot stovky hodin mi přidá na jistotě. Pořádně se vydrhnu a převléknu do nových šatů. To už přijde Kronika. Popadnu ze svých věcí čtecí lupu. Samozřejmě magickou. Tahle lupa opravdu čte. Dozvídám se jména mrtvých. Mimo jiné i studenta, který toužil po nesmrtelnosti. Je mi z toho špatně. Celkově jsem se ještě nevzpamatoval z bezmocnosti, které jsem byl vystaven v klubu a teď tohle. Jako pokaždé, když mám něčeho plnou hlavu popadnu kufřík s myslánkou. Pohmatu najdu flakónek bez štítku a uložím do něj své vzpomínky. Poté vylovím samopíšící brk a nadiktuji titul štítku. Požár - 14. srpna 2021. Štítky jsou pro mě zbytečné, protože dokáži jednotlivé flakónky najít po paměti, ale i tak je dávám na každou vzpomínku. Když mi přijde mince s nouzovým přenášedlem rozhodnu se jí použít. Ještě jsem rodičům zcela neodpustil, že pro mě přišli do nemocnice a takhle jim mohu ukázat, že jsem samostatný. Rozloučím se s rodiči. Dopyho společně s většinou mých věcí pošlu do školy napřed a využiji přenášedla.

Jako po každém přemístění jsem chvíli zmatený. Díky holi ale zjišťuji, že jsem před branou školy. Uvědomím si taky, že vedle dveří někdo stojí. Nejspíš strážci. Za branou už čeká hospodáříček. Dovede mě do mého pokoje. Po několika klapnutí potěšeně zjišťuji, že pokoj je zařízen na vlast stejně jako můj pokoj doma. Když otevřu skříň, tak zjišťuji, že i věci mám rozmístěné stejně. Za to Dopymu budu muset poděkovat. Vlastně nejen za to... Po pokoji se budu moc v klidu pohybovat i bez hole. Ukládám se ke spánku a bez dalších cavyků usínám. Tentokrát se dostaví zlé sny. Díky vzpomínkám jiných lidí vím jak vypadají plameny. Teď bych to raději nevěděl. Být totiž celou noc stravován plameny není pěkný pohled.

16. srpna 2021

Ráno po probuzení hned vzpomínku uložím pod cedulkou Noční můra - 15. až 16. srpna 2021. Takhle kvalitní deník snů nikdo jiný nemá. Ne že by mi to ve věštění pomocí snáře pomohlo. Po ranní hygieně se převléknu do školní uniformy. Hůlku uložím do pouzdra u pasu a za neustálého poklepávaní holí o zem zamířím do velké síně. U jednoho ze stolů pro studenty vycítím jiné lidi. Zamířím k nim. „Ahoj?“ zeptám se tázavě, abych zjistil kdo je u stolu.

Rodinná pouta

14. srpna 2021

"Beo, nebylo by vhodné, abys chodila na absolventský večírek, vzhledem k událostem, které tvá rodina zažívá." Pronesla babička tónem, bez jakékoliv emoce. "Tvůj bratr leží již několik měsíců v kritickém stavu v nemocnici a ty se chceš jít bavit." Její oči propichovaly ty mé, až jsem byla donucena sklopit zrak ke svým špičkám bot."Nebudeme o tom diskutovat, museli jsme opustit naše sídlo a trávíme čas v tomto domě." Rozhlédla se a odložila šálek s čajem na nízký konferenční stolek. "Myslím, že bys měla navštívit svého bratra, aby sis uvědomila, jak trpí a přešly tě myšlenky na nějakou hloupou zábavu." Její slova bodala pálila jako pekelný oheň.

"Samozřejmě babičko, jak si přeješ." Zamrkám, abych zahnala slzy, které se mi derou do očí. Já moc dobře vím, co se stalo Filipovi, do smrti si budu vyčítat, že jsem mu nemohla pomoct a on málem zemřel. Babi, je to můj bratr, ten nejlepší, kterého jsem si mohla přát.Chci ze sebe tuto myšlenku vychrlit, ale dobré vychování mi to nedovolí. "Dovol mi prosím odejít, potřebuji si zabalit ještě několik věcí, než odjedu do školy." Vykouzlím strojený, trochu křečovitý úsměv. Babička udělá rukou gesto, kterým mne propustí. Mlčí, salónkem zní jen mé klapání podpatků.

Chodba vedoucí k mému pokoji mi přijde nekonečná, slzy deroucí se do mých očí pálí a já přes ně nevidím, vztekle si je utřu hranou ruky. "Dělá, jako bys nevěděla, že je na tom Filip špatně, jako kdyby ona jediná měla o něj strach a jako kdybys to mohla zhoršit, tím, že půjdeš na večírek." Až teď jsem si všimla své sestry Sofie. Mluvila tiše, udělala dva kroky a já se ocitla v jejím pevném objetí. "Nic si z toho nedělej, je to stará.." Polknu hořkost a položím Sofii ukazováček na rty. "To neříkej."Zavrtím hlavou a udělám krok od ní. "Víš, že mám pravdu." Sevře mou ruku ve své a já se zmůžu jen na přikývnutí.
"Abych se kála, mám jen navštívit Filipa." Řeknu těžce a promasíruji si kořen nosu a z očí se mi spustí proud slz."Všichni tam budou a já se budu dívat na to, jak za mého bratra dýchá přístroj a budu poslouchat pípání. Proč se nemůžu jít bavit a na jeden den zapomenout na to, co se stalo." Šeptám hystericky a polykám slzy. Ucítím Sofiiny ruce na svých zádech a cítím jejich tlak, jak mne tiskne k sobě. "Ona je prostě taková, naše rodina si musí udržet tvář, nechce prostě, aby se v Kronice objevil článek o tom, že Filip leží v kómatu a ty zatím běháš po večírcích." Konejšivě mi šeptá do ucha. "Tvoji přátelé to jistě pochopí." Stiskne mi povzbudivě ramena. "Na." Podá mi kapesník a jako slepého koně vede do našeho společného pokoje. Posadila mě na postel a podala mi sklenku vody. Další půl hodinu bylo jen ticho, až nakonec jsem ho prolomila já.
"Sof, ona ví, jak moc mám v lásce nemocnice a pohled na Filipa v tomhle stavu." Cítím jako mi opět vstupují slzy do očí. "Beo, to dáš, půjdu s tebou, nemusíme tam být dlouho." Pohotově mi přihraje kapesník a s žuchnutím se ke mě usadí. "Takže si koukej dát sprchu, oblékni si něco pěkného a namaluj se, protože teď vypadáš jak polskej žid." Zatahá mě za župan a já vyprsknu smíchy. "Kam na ty hlášky chodíš, polskej žid."Zavrtím hlavou a mezi utíráním slz se směju.

O celou hodinu později, stojím před naším dočasným domem a čekám na Sofii. "Zavolala jsem Uber, měl by tu být za sedm minut". Zahlaholí a seběhne několik schodů vedoucích od villy. Moje sestra ráda používá mudlovské věci, už druhým rokem studuje Umprum a stýká se s mudly každý den. Při čekání na vůz přemýšlím jak dám vědět Xenii, Johance a Anežce, že na večírek nejdu. Těžce si povzdechnu a opřu si hlavu o sestřino rameno.

O několik minut později nás řidič jménem Haim veze do míst kde má být nemocnice. Celou dobu nám z jeho rádia hraje gruzínský rap. Jsem ráda, když vystoupíme z auta. Chytnu Sofii za ruku a ta nás neomylně vede na oddělení, kde leží náš bratr. Usadí mě u jeho lůžka a sama jde vyhledat jeho ošetřující lékouzelnici, aby se dozvěděla nějaké noviny.

Mlčím, držím bratra za ruku a dívám se na mudlovský přístroj, na kterém běhají různé křivky a zobrazují se čísla. "Ty bys mi určitě poradil, jak poslat svým kamarádům zprávu o tom, že nejdu na večírek, viď." Palcem přejedu hřbet jeho ruky. "Bez tebe je to tak zatraceně těžké." Druhou ruku natáhnu k jeho obličeji, abych ho pohladila po tváři. "Vrať se nám, moc mi chybíš. Milujeme tě.“ Zvednu jeho ruku ke svým rtům a lehce ho políbím na hřbet ruky. O několik úderů srdce později se ke mně připojí i Sofi. Tiše sedíme nad jeho lůžkem, každá z jedné strany a hypnotizujeme pohledem jeho tvář, tak moc bych si přála, aby najednou vyskočil z postele a zakřičel, to jsem vás všechny napálil. Nic se nestane, místo toho přijde do pokoje mladá ošetřovatelka, která nám oznámí, že návštěvy budou končit za půl hodiny. “Sof, myslíš, že můžeme jít domů pěšky?“ Zeptám se, když zasouvám židli ke stolu. “Můžeme, to víš, že můžeme.“ Obejme mě okolo ramen a vyvede z pokoje, ještě jednou se podívám na Filipovu tvář a dřív než se mi na hrudi usadí obří kámen, rozejdu se chodbou, co nejdál od toho obrazu, který mne už několik měsíců děsí ve snech.

Mlčky se procházíme odpolední Prahou a já holkám závidím to, že se teď připravují na večírek. Ale víc, než jim to závidím, jim to přeji.

Po příchodu domů, oznámím babičce, že večeřet nebudu a odkráčím do hudebního pokoje, kde stojí můj milovaný klavír. Zasednu za něj a začnu hrát svou nejoblíbenější skladbu. Hraju ji pro Filipa. Úplně zapomenu na to, že jsem chtěla dát děvčatům vědět, že se dneska neuvidíme. Dokončím skladbu a ztichlou místností, zní jen pravidelné klapání metronomu.

Okolo osmé hodiny se přesunu do postele, díky svému psychickému vyčerpání usnu, jen co položím hlavu na polštář.

.....

Hodina mezi psem a vlkem

Z nočních můr mne vytrhl vzrušený rozhovor, rozpoznala jsem Sofiin hlas, mluvila tlumeně, ale bylo z něj znát rozrušení. “Ne, nebuď ji, už takhle je dost rozrušená.“Řekl mužský hlas, vyskočím z postele, protože zní jako Filip. Vpadnu na chodbu a tam uvidím stát svého otce a Sofii, kteří se na mne soucitně podívají. “Co, co se stalo? Proč mě nemá Sofie budit? Je něco s Filipem, stalo se mu něco?“Těkám pohledem z jednoho na druhého, cítím jak mi buší srdce až v krku.
“Zlatíčko, uklidni se.“Otec se nadechne nosem. V Sofiině tváři je znát strach, má popelavou barvu a oči rudé od pláče.
“Tak sakra mluvte!“ Vykřiknu hystericky a bouchnu pěstí do futer. “Ne neboj Filipovi nic není.“Zavrtí otec hlavou.“Na tom večírku...“ Odmlčí se jako kdyby hledal slova. “Začalo hořet, vypadá to, že budou i oběti na životech.“ Snažil se mi tu zprávu podat co nejvíc taktně. Hukot v uších, černo před očima a jako kdyby mi někdo svíral srdce ledovou rukou.
“Já, já….“ Nemohla jsem vyslovit tu myšlenku, kterou mám na jazyku, nohy mi přestaly vypovídat službu, kolena se mi podlomila a nebýt otcovi pohotové reakce, padnu na zem. Z posledních sil se vyslovím. “Tati, že jsou holky v pořádku.“ Slova se mi lepí na patro jako med a potom, už je jen tma.

.....

Zlé večery

15. srpna 2021

“Beo, probuď se.“Slyším z dálky a když se nadechnu ucítím opravdu odporný zápach, jako kdyby u mne v pokoji bouchla hnojůvka. “U Mefista, co to tady tak smrdí!“Sednu si na postel a zacpu si nos. Rozlepím oči a přede mnou stojí babička s malou, zlatou krabičkou, ze které vychází ten odporný puch. Za ní stojí otec s ustaraným výrazem a Sof, která má černé kruhy pod očima, na prsou si tiskne Kroniku, nadpis hlásá, že jde o mimořádné vydání. “ Jak dlouho jsem spala?“Podívám se na Sof. “Nevím, něco okolo patnácti hodin.“Sofiin hlas zní, jako kdyby vykouřila dvě krabičky cigaret a vypila láhev levného alkoholu. Několik minut v duchu lamentuji nad tím, že je to pěkně nespravedlivé, ona si může chodit na párty a já nic. Mozkové závity mi začnou po chvilce fungovat a dojde mi, že to má z nevyspání. “Já vám říkala, že čichací sůl ji probere.“Řekne babička vítězoslavně, zaklapne krabičku, otočí se na patě a odejde.

Překvapeně zamrkám a podívám se na zbylé dva členy mé rodiny. Z hloubky paměti vytahuji vzpomínku, kterou se mi pokusil vymazat hluboký spánek. Ruce se mi rozklepou a ten třes neumím zastavit. Na rukou mi naskočí husí kůže a postaví se mi chlupy na krku, v očích mám hrůzu. “Kolik je mrtvých?“Zakousnu se do rtu, až na jazyku ucítím železitou chuť krve.

“To se ještě neví, ale v Kronice už jsou nějaká jména.“ Šeptne Sof a sklopí oči. Vyskočím na nohy a vytrhnu ji noviny z ruky, zběsile v nich začnu listovat a hledat jména svých spolužáků. V duchu prosím všechny svaté, abych je tam nešla. Otec i Sof na mne upírají zrak, kdy jména svých spolužáků nenajdu, jen zavrtím hlavou a zhluboka vydechnu. Se zatajeným dechem jsem četla o zkáze, kterou výbuch způsobil, oči pálily, jako kdybych plakala, ale bylo to tím, že jsem je měla suché od zírání do novin, bez jediného mrknutí.

“Musíš do školy.“Pohladil mne po vlasech a do dlaně mi vložil minci, která funguje jako přenašedlo. “A ty Sof, pojedeš s babičkou za matkou do Anglie. Já mám moc práce a nemůžu na vás dávat pozor.“ Volnou rukou si přitáhl Sof k sobě a pevně nás objal, nedal nám prostor pro námitky.“Víte, že vás miluji.“ Jednu po druhé nás políbil na čelo. Rozplakala jsem se, o tomto víkendu, asi už po sté. Sof také stékaly po tvářích slzy. V obětí jsme byli nekonečně dlouho.

Potom co nás otec opustil jsme si zalezli do jedné postele a povídaly si až do svítání, kdy nás přemohla únava a pohltil nás spánek.

.....

Odjezd do školy

16.srpna 2021

“Máš všechno?“Zeptal se mě u pozdního oběda otec, jen krátce přikývnu a vidličkou bodám do kuřecího masa. Pozřu několik soust, ale víc mi nedovolí stažený žaludek polknout. Pohled má zabodnutý do talíře. “Jestli to nechceš, tak se nepřemáhej.“ Z mé letargie mne vytrhne Sof. Smutně se na ni usměji a podívám se na její talíř, ze kterého taky moc neubylo.
“Chmm.“Odložím příbor na kraj talíře a ubrousek položím vedle talíře. “Je to plýtvání jídlem. Měla bys….“ Ozve se babička a začne mne peskovat. “A dost, matko, nevidíte, že je ještě v šoku.“Práskne otec pěstí do stolu. “Tak prosím mlčte.“Procedí otec mezi zuby a babička po něm vrhne vzteklý pohled, nic však neřekne.
“Pojď se obléknout Beo.“Vysvobodí mne z téhle situace Sofie, která mne chytne za loket a postaví na nohy. Pohnu rty a šeptnu „díky“. Otec se zvedne od stolu krátce po nás a babička zůstane v jídelně osamocena. “Tati děkuji.“ Políbím ho na tvář, chvilku tiše stojíme v chodbě. “Odvedu tě do školy sám, potom se vrátím do práce, chvilku se to bez mé přítomnosti obejde, pojď pomůžu ti s kufry.“ Popostrčil mě směrem k našemu pokoji. Jeho pomoc uvítám, kufrů mám víc než dost. “Co v tom máš.“ Zafuní otec, když zvedne ten největší kufr a já se blaženě usměji. “Knihy.“Řeknu trochu veselejším tónem. Periferně zachytím, jak otec protočil oči, zabrblal něco o šílené dceři a odfuněl s kufrem na chodbu.

O několik minut později, po odtahání několika tun a loučení se Sofi, se s tátou přesuneme do podzemí. "Wingardium leviosa". Pronesu a švihnu hůlkou do vzduchu. Kufry začnou levitovat okolo nás. “Děkuji ti dcero, že jsi tak pohotová a nechala si mě se s tím vláčet jen do podzemí.“ Táta se na mě podívá na oko ublíženým pohledem, ale nakonec se rozesměje a strčí do mě bokem. Nasávám vlhkost a pach plísně, čím jsme blíž branám školy, vzduch se mění. Já v něm cítím magický náboj a konečky prstů mi brní a vysychá mi v ústech.

Slyším dupot těžkých bot a podivní chřestění, přitisknu se k otci a nechám se obejmout, nedokážu popsat své pocity, když se zvuk zesiluje. Vrací se mi vzpomínky svých předků, kteří viděli pochodovat nejdříve Německé vojáky a později okupační vojska rudé armády. Před očima se mi odehrával obraz, plačící ženě vytrhávají z náručí malou holčičku, voják s umrlčí lebkou té ženě dává facku, ta padá do bláta, štěkot psů, řev vojáků a pláč. Cítím jak se mi z obličeje vytrácí barva, v uších mi hučí a dech se zrychluje. “Beo, klid. Nechtějí ti ublížit, jsou tu proto, aby vás chránili.“ Cítím jak se mnou zatřásl. “Promiň, zase jsem se vrátila zpět.“ Odlepím jazyk od patra a zamrkám, abych odehnala ten výjev. Koutkem oka zaznamenám jak na sebe můj otec s jedním z vojáků kývl. Podívám se jeho směrem a také ho kývnutím pozdravím. Na mne nereaguje.

“Už to zvládnu tati.“Trhnu hlavou směrem k Myškovi, a otočím se směrem k němu. “Chci ti říct, že tě mám moc ráda, i mamku, Sof a Filipa.“Na sekundu se odmlčím.“A vlastně i babičku.“Pokývám hlavou. “Dávej na sebe pozor.“Stoupnu si na špičky a políbím ho na tvář. Odpřísáhla bych, že jsem v tátově koutku oka viděla slzu.

Zmizím za branou, kde Myškovi předám minci a smutně se na něj usměju. “Dobrý den, Myšku.“ Pozdravím ho a otočím se ještě za otcem, abych mu mohla zamávat. Avšak on už v tunelu nebyl. Zmateně zamrkám, ale neřeším to. Vyptám se Myška, na své přátelé a on mne uklidní, že jsou všichni v pořádku. Potom se jím nechám nasměrovat do svého pokoje. Stále kolem levitují očarované kufry.

S lepší náladou přijdu na pokoj, a začnu úřadovat, usadím levitující kufry a pomocí dalšího kouzla začnu otevírat kufry, kterou jsou ve skutečnosti daleko větší než vypadají. Do polic na zdi se začnou rovnat knihy, na posteli se objeví několik nadýchaných polštářků a okrový přehoz. Z kožené kabelky začnu lovit květiny a umísťovat je po celém pokoji.

Můj pokoj:


S vybalováním jsem hotova pozdě v noci, na všechny kufry použiji zmenšovací kouzlo a uložím je do skříně.
Poté si dojdu do sprchy, převléknu se do noční košile a spolu s čokoládou a knihou si vlezu do postele. Přečtu si několik kapitol a u toho jím čokoládu, když na mne padne únava, špitnu “nox“. A světlo zhasne. Morfeovy paže mne obejmou dříve než čekám a já se propadnu do říše snů.

.....

Ráno

17.srpna 2021

Probudím se žízní, při pohledu na hodiny tiše zaúpím. Sáhnu po sklenici vody a obrátím ji do sebe.Pokus se ještě usnout, Beo.Přetočím se na bok, potom zpět na záda a zase na bok, takhle rotuji v posteli dobrou půl hodinu. “Pffff.“ Ofrknu si a posadím se na posteli .“No tak, asi budu muset vsát.“ Plácnu se do stehen a začnu se chystat na snídani ve velké síni.
Oblečena do kalhot s vysokým pasem, košile a bot na podpatku, s vrstvou makeupu, která maskuje mé kruhy pod očima se vydám na snídani. Společnost mi dělá kniha. V duchu doufám, že někoho ve Velké síni zastihnu...

Odchod ze scény

Velká síň,
Úterý, 17. Srpna

Otto, Johanka, Roman

Ottova reakce mě úplně vyvede z míry. Na moment jsem si myslela, že přišel o rozum a tou vidličkou mi minimálně vypíchne oči. O jídlo se s ním nepřetahuju, prostě to pustím a nechám spadnout na stůl, což má za následek, že se sirup a šťáva z ovoce rozprskne všude kolem.

Dívám se přímo na něj a hrudník se mi zvedá zrychleným dýcháním. Už je to tu zas. Pomalu mě ochromuje cholerický výbuch, který se snažím potlačit. Vlastnost, kterou jsem zdědila po tátovi a kterou absolutně nesnáším. Na rozdíl od něj, jsem se naučila uklidit se mimo, než vychladnu, ať okolí netrpí. Ani nevím, proč mě tak naštval. Protože jsem se lekla? Protože má recht a nemám mu sahat na jídlo? Protože je to sobec? Protože se nechce rozdělit? Protože ženská mysl je prostě šílenost, ve který se nikdo nevyzná? Protože je úterý? Sakra.

Promnu si rty a vstanu od stolu. „Dejte mi pak vědět, s čím můžu pomoct.“ řeknu polohlasně, jak potlačuji emoce. Svlíknu si mikinu a hodím ji po Ottovi. „Kdyby sis z toho chtěl ještě něco seškrábat.“ neodpustím si a odejdu ze síně do svého pokoje. Cestou ještě nakopnu na chodbě jedno brnění a je mi úplně jedno, jestli mi za to někdo dá trest.

Snídaně
Velká síň,
Úterý, 17. Srpna

Roman to bere jakože dost opatrně. Já mu samozřejmě plně rozumím, ono pokud jste slyšeli, že ten oheň nikdo nemohl zastavit a byl velký fuj tak dobrý. Na stranu druhou, když jste tam málem uhořeli a máte zápal dvacítky jako já a mé drahé spolužačky, tak tu zasranou svini prostě chcete chytit a nacpat jí ananas do zadku a pak se dívat, jak si ho bez hůlky vyndavá. Ovšem to jsem holkám neříkal. Minimálně Johanka by z této představy určitě nebyla nadšená a já jí nebudu přidělávat starosti. Tohle si potom užiju sám. Muhehe.

"Zase kdyby jsme poskytli nějaké vodítko oficiálním strukturám, tak by nám to mohlo něco hodit. Pár z nás nechci ukazovat, ale má celkem vysoko postavené rodiče a dalo by se přes ně poslat nějaké info. A k Tvé obvyklé otázce Anežko. Ano koušu to. Jednou dvakrát třikrát a jedu dál. "

Potom se, ale stane něco co není úplně zdravé. Anežka mi sáhla na jídlo a to se nedělá! To se opravdu nedělá. V tu chvíli vycením zuby a se svou vidličkou se vrhnu vpřed, tak abych napíchl lívanec z vidličky a vzal si ho pro sebe. Na vidličce jsou zbytky a asi i sirup, takže vše letí do okolí. Je absolutně reálné, že akorát ten lívanec roztrhnu a spadne na stůl či na zem, ale ona ho mít nebude! To je moje jídlo!

"Tyyyyyy moje!"

Z tohohle by měl můj otec a matka asi infakrt, kdyby viděli jak se chová jejich jediný syn a dědic rodu, který má sice své sny a myšlenky na finanční impérium, ale tady se prostě chová uvolněně a tak aby mu bylo dobře a bez přetvářky. Hluboce dýchám a pokud a já myslím, že aspoň kousek lívance mi zbyl na vidličce přežvykuju.

"Až dojím vezmu si ty erby a asi i charakteristiky rodů. Kdo chce ať se připojí. Však víc hlav víc vidí."

Opět klidný dojídám poslední lívanec.

Snídaně

Velká síň,
Úterý, 17. Srpna

Pokud jsem moc rychlá, ostatní mě musejí zastavit. Bývám akční a teď, když nebudu moct chodit na povrch kvůli mudlovským sportům, to se mnou možná bude ještě horší. Romana jsem očividně vyvedla z míry. Nemůžu se mu divit.

„Jasně, v pohodě.“ kývnu a nechám ho, ať se v klidu aklimatizuje tak, jak mu to vyhovuje. Když konečně promluví, tak to není úplně něco, co bych chtěla slyšet, protože…má pravdu. Zdravý rozum a pud sebezáchovy. Jenže to nezažil na vlastní kůži a asi netuší, že teď v sobě máme něco, co nám dává klapky přes oči. Nevím, co na to říct a jsem ráda, že Johanka promluvila první. „Asi bych to řekla podobně jako Johanka. Nečekáme, že vyřešíme a dopadneme toho šílence…ale třeba narazíme na něco, co oficiální struktury přehlédnou.“ kousnu se do tváře a trochu se zamračím, potom si povzdechnu.

„Upřímně, taky bych se divila, kdyby to byl registrovaný zvěromág. Ale musíme to vyloučit, mít ten seznam ničemu neuškodí. Pokud nám ho ministerstvo poskytne.“ opřu se do židle. Johanka potom navrhne rodové erby. „Páni, to není špatný nápad…a co rody, které mají vlohy pro elementální kouzla? Hlavně tedy oheň…“ navrhnu. „A jestli je to cizí rod, tak jsme možná taky tam, kde říkal Otto předtím…“ mávnu rukou a podívám se na našeho třídního tláskala. „Koušeš to vůbec?“ určitě se dneska neptám poprvé. Vezmu vidličku a nabodnu si jeden lívanec z Ottova talíře a ukousnu si. „Mhmm.“ fakt chutnají výborně. Kdybych tušila, jak ho naštval můj výsměch jeho Habsburské monarchii, asi bych si to rozmyslela.

„Ještě jsem si říkala, co se zeptat školních duchů, jestli něco podobného nepamatují, případně neví něco o té legendě, když to ještě tak úplně legenda nebyla? V knihovně toho asi už moc nenajdeme, leda mít přístup do hlídanýho oddělení, ale … povolenku od profesora…tu asi nedostaneme.“ zaklepu prsty po desce stolu.

„Takže to máme seznam, erby, vlohy, duchy…“ shrnu, co tu prozatím padlo. „Ještě něco, nebo nerozdělíme do skupin a zkusíme něco vyšťourat?“ podívám se po ostatních.

Snídaně

Velký sál

Úterý, 17. srpna

S obavou v očích jsem poslouchala Anežčiny teorie.
Naprostá bezohlednost… To jediné za jakoukoliv cenu. Za cenu kolika životů.
Nebyla jsem schopná představit si někoho takového.
Anežka začala Romana zasvěcovat a já při slově "zvěromág" jen plaše zamrkala a koutkem oka na ni prohlédla. Nebylo to vyčítavé, spíš nejisté.

Anežka rozhodně nezahálela. Připadám si jak v nějakých dobrodružných příbězích, co Petronel hltal před pár lety. Ale ani si nejsem jistá, zda toužím být jejich součástí. Jakou šanci máme na úspěch?
Při svém přemýšlení jsem začala trochu nevěřícně sledovat Ottu, jak se cpal.

I Roman se zapojil. Můj pohled se přesunul na jeho ruce, které chystaly kávu.
"Asi nic," přitakala jsem Romanovi a nyní se mu podívala do očí.
"Možná je to spíš jen urputná snaha zaměstnat se, nesedět se složenýma rukama, ale není to výstřelek z nudy."
Mluvila jsem klidně, zamýšleně, s hlavou lehce nakloněnou, než jsem se otočila na Anežku.
"Obávám se, že bude spíš neregistrovaný. Nebo se natolik spoléhal, že nebude spatřen?"

Z kabelky pověšené přes opěradlo jsem vytáhla blok a obyčejnou mudlovskou tužku.
"Co třeba rodové erby?" vyhrkla jsem zničehonic, zatímco má ruka začala cosi črtat na papír.

Snídaně
Velká síň
Úterý, 17. Srpna

"No tak víš jak já sním všechno. V tomhle máš pravdu je pro mě radost vařit."

Holky dál rozvíjejí teorie a já očima pátrám po tom co by se dalo ještě sníst. Věc se má zcela jasně. Jde se na lívance. Pěkně s ovocem a javorovým sirupem, aby to nebylo málo sladký. Je potřeba se na ten další den připravit. Moje nervy určitě zase dostanou pořádnou spršku a já se musím připravit, abych jí dal ostatním, aby nezakrněli. Přeci jenom do začátku školního roku je moc času. Otázka samozřejmě jak moc bude školní rok tímhle poznamenaný. Podle hlasu přišel další spolužák a já ani nezvedám hlavu od lívanců, nenechám se v tom koncertu chuti přemlouvat. Holky jsou k němu samozřejmě smířlivější, protože má nějakou minulost a nechce se o ní dělit. Mě je to jaksi u zádele.

"Vidíš někoho na tej židli? Ne? No tak je Tvoje!"

Konstatuji věcně a pokračuji v lívancích. Je pravda, že asi nebyl na oslavě, protože tam jsem ho neviděl. Na mou obranu vzhledem k té hezké slečně tam jsem neviděl už mnoho lidí i v relativně brzké době, ale jemu chybí takový ten tragický nádech v obličeji, který má většina těch co tam byla.

"Jen to řekni otevřeně Anežko. Pokud to není ofik zvěromág tak jsme totálně v prdeli. Slušně řečeno."

Další z mých věcných konstatování, ale nemá smysl tu chodit kolem horkého kotlíku.

Snídaně

Velká síň
Úterý, 17. Srpna

Pousměju se na Johanku a víc do jejího zranění nerýpu. Tak nějak se ví, že je dlouhodobě nemocná, avšak nikdy jsem neměla odvahu se jí zeptat, co to přímo je. Přišlo mi to až moc osobní. Hlavně, že už je relativně v pořádku, ačkoliv asi ne na tak úplně.

„No, my asi skutečně kořist nejsme…jen ty vedlejší ztráty, jak říkáš. Ten někdo musel to něco chtít opravdu hodně, když mu bylo v podstatě jedno, kam až se oheň rozšíří nebo co to bude mít za následky. Nebo možná…prostě chtěl mít klid na práci.“ pokrčím jedním ramenem a napiju se džusu. Už nejím.

O chvilku později se k nám připojí i Roman. Na jeho otázku přikývnu. Tenhle kluk je taky tak trochu záhada sama o sobě. V něčem mi trošinku připomíná Jana – to tím, jak si střeží své soukromí. Kolují o něm jen ne moc hezké drby a občas se mi zdá, že ho to může i ranit. Na druhou stranu se dokáže tvářit tak nedotknutelně…hmm. „Tím, že ses k nám posadil, souhlasíš, že budeš držet naše tajemství.“ usměju se na něj. Pokud vím, Romana jsem na večírku neviděla a dost by mě překvapilo, kdyby ano. Takže by měl být…nepoznamenaný. Jaký štěstí.

„Víš, tak trochu šťouráme, do tý tragédie. A myslíme si, že s tím může mít dočinění zvěromág…“ nechci hned zabrušovat do detailů, ale když už tu je, musíme ho trochu zasvětit a snad mu budeme moci věřit.

„Potřebujeme se dostat k seznamu těch registrovaných. Asi budeme muset oblbnout ministerstvo, že děláme nějaký školní projekt blabla a jestli by nám ten seznam neposkytlo. Nebo se můžeme zeptat bráchy nebo profesora na přeměňování, jestli neznají jiný způsob, jak se k tomu dostat….ale těm taky bude potřeba vymyslet nenápadná omáčka.“ proč mám pocit, že to nebude fungovat.

„No, a jestli je to zvěromág neregistrovaný…tak jsme nahraný.“ protože žádnou jinou stopu nemáme.
„Máte někdo jiný nápad, od čeho se odrazit?“