Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Snídaně Velký sál Úterý, 17. srpna S obavou v očích jsem poslouchala Anežčiny teorie. Naprostá bezohlednost… To jediné za jakoukoliv cenu. Za cenu kolika životů. Nebyla jsem schopná představit si někoho takového. Anežka začala Romana zasvěcovat a já při slově "zvěromág" jen plaše zamrkala a koutkem oka na ni prohlédla. Nebylo to vyčítavé, spíš nejisté. Anežka rozhodně nezahálela. Připadám si jak v nějakých dobrodružných příbězích, co Petronel hltal před pár lety. Ale ani si nejsem jistá, zda toužím být jejich součástí. Jakou šanci máme na úspěch? Při svém přemýšlení jsem začala trochu nevěřícně sledovat Ottu, jak se cpal. I Roman se zapojil. Můj pohled se přesunul na jeho ruce, které chystaly kávu. "Asi nic," přitakala jsem Romanovi a nyní se mu podívala do očí. "Možná je to spíš jen urputná snaha zaměstnat se, nesedět se složenýma rukama, ale není to výstřelek z nudy." Mluvila jsem klidně, zamýšleně, s hlavou lehce nakloněnou, než jsem se otočila na Anežku. "Obávám se, že bude spíš neregistrovaný. Nebo se natolik spoléhal, že nebude spatřen?" Z kabelky pověšené přes opěradlo jsem vytáhla blok a obyčejnou mudlovskou tužku. "Co třeba rodové erby?" vyhrkla jsem zničehonic, zatímco má ruka začala cosi črtat na papír. | ||
| |||
 | úterý, 17. srpna 2021 „Díky.“ | ||
| |||
 | Snídaně Velká síň Úterý, 17. Srpna "No tak víš jak já sním všechno. V tomhle máš pravdu je pro mě radost vařit." Holky dál rozvíjejí teorie a já očima pátrám po tom co by se dalo ještě sníst. Věc se má zcela jasně. Jde se na lívance. Pěkně s ovocem a javorovým sirupem, aby to nebylo málo sladký. Je potřeba se na ten další den připravit. Moje nervy určitě zase dostanou pořádnou spršku a já se musím připravit, abych jí dal ostatním, aby nezakrněli. Přeci jenom do začátku školního roku je moc času. Otázka samozřejmě jak moc bude školní rok tímhle poznamenaný. Podle hlasu přišel další spolužák a já ani nezvedám hlavu od lívanců, nenechám se v tom koncertu chuti přemlouvat. Holky jsou k němu samozřejmě smířlivější, protože má nějakou minulost a nechce se o ní dělit. Mě je to jaksi u zádele. "Vidíš někoho na tej židli? Ne? No tak je Tvoje!" Konstatuji věcně a pokračuji v lívancích. Je pravda, že asi nebyl na oslavě, protože tam jsem ho neviděl. Na mou obranu vzhledem k té hezké slečně tam jsem neviděl už mnoho lidí i v relativně brzké době, ale jemu chybí takový ten tragický nádech v obličeji, který má většina těch co tam byla. "Jen to řekni otevřeně Anežko. Pokud to není ofik zvěromág tak jsme totálně v prdeli. Slušně řečeno." Další z mých věcných konstatování, ale nemá smysl tu chodit kolem horkého kotlíku. | ||
| |||
 | Snídaně Velká síň Úterý, 17. Srpna Pousměju se na Johanku a víc do jejího zranění nerýpu. Tak nějak se ví, že je dlouhodobě nemocná, avšak nikdy jsem neměla odvahu se jí zeptat, co to přímo je. Přišlo mi to až moc osobní. Hlavně, že už je relativně v pořádku, ačkoliv asi ne na tak úplně. „No, my asi skutečně kořist nejsme…jen ty vedlejší ztráty, jak říkáš. Ten někdo musel to něco chtít opravdu hodně, když mu bylo v podstatě jedno, kam až se oheň rozšíří nebo co to bude mít za následky. Nebo možná…prostě chtěl mít klid na práci.“ pokrčím jedním ramenem a napiju se džusu. Už nejím. O chvilku později se k nám připojí i Roman. Na jeho otázku přikývnu. Tenhle kluk je taky tak trochu záhada sama o sobě. V něčem mi trošinku připomíná Jana – to tím, jak si střeží své soukromí. Kolují o něm jen ne moc hezké drby a občas se mi zdá, že ho to může i ranit. Na druhou stranu se dokáže tvářit tak nedotknutelně…hmm. „Tím, že ses k nám posadil, souhlasíš, že budeš držet naše tajemství.“ usměju se na něj. Pokud vím, Romana jsem na večírku neviděla a dost by mě překvapilo, kdyby ano. Takže by měl být…nepoznamenaný. Jaký štěstí. „Víš, tak trochu šťouráme, do tý tragédie. A myslíme si, že s tím může mít dočinění zvěromág…“ nechci hned zabrušovat do detailů, ale když už tu je, musíme ho trochu zasvětit a snad mu budeme moci věřit. „Potřebujeme se dostat k seznamu těch registrovaných. Asi budeme muset oblbnout ministerstvo, že děláme nějaký školní projekt blabla a jestli by nám ten seznam neposkytlo. Nebo se můžeme zeptat bráchy nebo profesora na přeměňování, jestli neznají jiný způsob, jak se k tomu dostat….ale těm taky bude potřeba vymyslet nenápadná omáčka.“ proč mám pocit, že to nebude fungovat. „No, a jestli je to zvěromág neregistrovaný…tak jsme nahraný.“ protože žádnou jinou stopu nemáme. „Máte někdo jiný nápad, od čeho se odrazit?“ | ||
| |||
| Snídaně Velká síň, pondělí 16. srpna Pousmála jsem se nad vřelým příjetím od Anežky a posadila se, zatímco kabelu jsem zavěsila na opěradlo. Ruce jsem složila na stůl, ale vzápětí jsem si letmo prohrábla vlasy, když Anežka položila svou otázku: ”Myslím… Že dobrý.” Má odpověď zněla trochu nejistě, jako bych nad tím opravdu přemýšlela, nebo si dokonce nebyla jistá, zda se to všechno přihodilo a nebyl to jen výplod mojí mysli. | ||
| |||
| úterý, 17. srpna 2021 Jakýsi hluboko zasunutý instinkt, nebo teď už spíš zakořeněný zvyk mě vytrhne ze spánku, přestože jsem usnul později, než jsem měl v úmyslu. Na okraji mysli mi stále hlodá obava z prozrazení. Vždycky jsem byl tím, kdo zdánlivě odjížděl poslední a přijížděl první, přestože jsem už hodně dlouho neopustil brány Vyšehradu a nejel domů - nebylo kam. Netoužím sledovat cizí lítost se všemi těmi automaticky pronášenými prohlášeními, jak smutná je má situace. Nikomu do mých skutečných rodinných poměrů nic není. Už takhle si někteří šeptají za zády, že já jsem to nechtěné dítě, které při rozvodu zavrhla vlastní matka. Jsem si vědom, odkud vítr vane a že je jen otázkou času, než praskne, kde mám ve skutečnosti otce... | ||
| |||
| Bude Trojka! Velká síň Úterý, 17. srpna 2021 "O tom jak je Tvůj brácha blbej to se opravdu přít nebudu. Nemuselo by to dopadnout dobře, on by to mohl slyšet a já nemám zájem o školní trest. Ten chci jenom když si o něj sám řeknu!" To myslím smrtelně vážně. Nesnáším si odskákávat školní trest za to, že má učitel blbej den. Nebylo by to poprvé a ani naposled co se mi to stalo. Takže si na to dávám dost velkej pozor. Konečně odložím talíř, protože tohle mluvení mě dost zdržuje od toho, abych jedl v poklidu a rychle. Zapiju to džusem a nechám Anežku se smát, nad tak vážným tématem jako je incestní rodinná politika Habsburků. Takové vážné téma a ona se tomu takhle tlemí. Mám pocit, že za tohle ještě zaplatí. "Mám pocit, že by jsi měla určitě dojít za bratrem, protože ztrácíš cit v ruce. Ovšem i kdyby to byla pravda! Pamatuj si, že i s malým baziliškem se dá zahrát divadlo, na které do smrti nezapomeneš!" Jak daleko je smrt od divadla s baziliškem ví každý, který není úplný jouda, takže doufám, že Anežka si řádně rozmyslí, než opět bude nad tak vážnou věcí žertovat. Najednou se objeví třetí do naší party vyjevených studentů a nejsme si jistý, jak moc bude můj šarm nyní fungovat. "Ahoj Johanko. Závidím, že Tebe doma nechtěli pustit. Mě doma řekli, že je to skvělé! Aspoň nebudu vyžírat zásoby doma a sežeru kus školy. Vůbec nevím co tím sakra mysleli. Každopádně tátové řeknou prd. Už jsem to zkoušel, ale nedal mi echo vůbec. Za mě jsou z toho tak podělaní, že sami neví co s tím. Však víme, že našli prd a nemají se čeho chytit a stran školy. No to nám stejně neřeknou, ale myslím, že kdyby tak nás sem neschovávají a nenaplňují školu potencionálními cíli." | ||
| |||
| Třetí do party Velká síň Úterý, 17. srpna 2021 ,,Hah, máš recht, tak blbej brácha fakt není.“ zakřením se. ,,A zas takovej tragéd nejsem, abych se vymlouvala na zhrzenou lásku. Na tu zapomeneš hlavně, když se zamiluješ do někoho novýho.“ podělila jsem se o svůj názor na srdeční záležitosti a sama pro sebe se pousmála. Poslechnu si Ottův názor na incest a možnou zářnou budoucnost jeho rodu a už snad aińi nemám kam pozdvihávat obočí, které je snad až u stropu. Vyprsknu smíchy a opřu se do židle. „Tak tohle už asi nedám.“ vyjeveně poslouchám jeho obdiv k Habsburkům a rozhodnu se to raději nekomentovat. Kdo ví, až kam by ta debata mohla zajít a já bych si svou snídani ráda ponechala v břiše. S Ottou je to běžně jedna bomba za druhou. Naštěstí dneska vynechal svěživý prášek a asi se mě snaží zabít smíchem. Odkašlu si. ,,Promiň, Ottíku, ale já jsem kromě tenké tvrdé hůlky skutečně nenahmatala nic jiného. Asi budeš mít opačný problém, než je velikost.“ vrátím mu to škodolibě a pokrčím rameny. Potom si vyslechni jeho názor na ty divný stráže a jen zamyšleně krčím obočí. „Hmm. Možná právě proto.“ fakt nevím. „Zajímalo by mě, jestli o tom ví třeba naši tátové, když maj tu rodovou radu.“ ale než se stačím zamyslet dál, připojí se k nám milá společnost. „Johanko!“ vyjeknu nadšeně a udělám před ní místo na stole. Potom jí chytím za ruku a usměju se. „Jak ti je? Co hlava?“ zajímám se. „No…hlavně, že tě pustila.“ jsem opravdu moc ráda, že je tady. „Neboj se, o nic jsi nepřišla. Zatím jsme neprobírali nic, co by stálo za zmínku. Akorát jsme se začali bavit o těch strážích…“ uvedu ji do obrazu. Nechci jí hned zatěžovat, když akorát dorazila a ptát se jí, zda něco nezjistila, snad to vyplyne samo časem. | ||
| |||
| Návrat do školy Velká síň, pondělí 16.srpna Návrat nebyl vůbec jednoduchý. Když jsem se po rozhovoru se spolužáky ocitla znovu ve svém pokoji v Kazině nemocnici, čekal mě zkoumavý pohled Petronela. Naštěstí se příliš nevyptával, jen prosté ujištění, že se cítím dobře, mu stačilo. S otcem to bylo těžší, ale má rána na hlavě se díky včasnému podání lektvaru hojila dobře, a tak nás skrz krb ve své pracovně poslal domů rovnou na oběd. S mamkou to bylo horší. Místy doslova vyšilovala. Unavilo mě neustále ji chlácholit a ujišťovat, že můj pád byla naprostá nehoda. O vizi jsem vůbec pomlčela. Zbytek odpoledne jsem odpočívala. Nerada jsem si to přiznávala, ale ztráta krve mě nějaké síly stála. Po dlouhé době mě rozčilovalo, že zranění, které by jiného nerozhodilo, mě tak brzdilo. Přála jsem si mluvit s ostatními. A když se objevil dopis a s ním i mince, myslela jsem, že mám vyhráno. Máti ale o návratu do školy nechtěla ani slyšet. Dlouhé handrkování jsem pozdě v noci chtěla vzdát, když se vrátil otec a má naděje opět vzrostla. Po jeho kontrole mého poranění usoudil, že není důvod, abych návrat odkládala. Petronel dostal za úkol být mi nápomocný, což přijal s lehkým úsměvem. Protože klepat na vyšehradskou bránu o půlnoci by bylo nezdvořilé, počkali jsme.na ráno. Otec se s námi přemístil kousek od vstupu. S bratrem jsme byli poměrně v šoku ze stráží u brány. Situace najednou vypadala reálněji a naléhavěji. Otec hned poté spěchal zpět do nemocnice a my se vydali do útrob školy. Petronel mi nabídl, že můj kufr zanese do ložnice, a tak jsem tu možnost využila a nakoukla do síně, zda někdo ze spolužáků už není ve škole. A měla jsem štěstí. Až ke dveřím jsem slyšela Anežčin smích, který kontrastoval s její nevyspalou tváří. Opřela jsem se o dveře a pozorovala ji i Ottu, se kterym seděla. Jakoby se nic nestalo… Nebyla to výčitka. Spíš marná snaha dostat se do toho pocitu. Pak mi ale před očima znovu vytanula ta vidina, která mě pronásledovala i v noci, a já se oklepala. Lehkým krokem jsem došla až k nim a postavila se blíž k Anežce. "Dobré ráno," lehce jsem se usmála. Můj obvaz byl pryč, navenek nebylo patrné, že jsem před dvěma dny utrpěla zranění hlavy. Vlasy jsem měla rozpuštěné, na sobě jednoduché vínové šaty s rukávem po lokty a délkou ke kolenům, přes rameno kabelu. Ve tváři jsem byla ještě bledší než obvykle, rty téměř bez krve. "Můžu?" slušně jsem se zeptala a až poté si přisedla. "Přijela jsem až teď. Mamka mě moc nechtěla pustit…," lehce jsem si povzdechla. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
Časová osa Datum požáru: sobota, 14. srpna 2021 | ||
