Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | úterý, 17. srpna 2021 Jakýsi hluboko zasunutý instinkt, nebo teď už spíš zakořeněný zvyk mě vytrhne ze spánku, přestože jsem usnul později, než jsem měl v úmyslu. Na okraji mysli mi stále hlodá obava z prozrazení. Vždycky jsem byl tím, kdo zdánlivě odjížděl poslední a přijížděl první, přestože jsem už hodně dlouho neopustil brány Vyšehradu a nejel domů - nebylo kam. Netoužím sledovat cizí lítost se všemi těmi automaticky pronášenými prohlášeními, jak smutná je má situace. Nikomu do mých skutečných rodinných poměrů nic není. Už takhle si někteří šeptají za zády, že já jsem to nechtěné dítě, které při rozvodu zavrhla vlastní matka. Jsem si vědom, odkud vítr vane a že je jen otázkou času, než praskne, kde mám ve skutečnosti otce... | ||
| |||
 | Bude Trojka! Velká síň Úterý, 17. srpna 2021 "O tom jak je Tvůj brácha blbej to se opravdu přít nebudu. Nemuselo by to dopadnout dobře, on by to mohl slyšet a já nemám zájem o školní trest. Ten chci jenom když si o něj sám řeknu!" To myslím smrtelně vážně. Nesnáším si odskákávat školní trest za to, že má učitel blbej den. Nebylo by to poprvé a ani naposled co se mi to stalo. Takže si na to dávám dost velkej pozor. Konečně odložím talíř, protože tohle mluvení mě dost zdržuje od toho, abych jedl v poklidu a rychle. Zapiju to džusem a nechám Anežku se smát, nad tak vážným tématem jako je incestní rodinná politika Habsburků. Takové vážné téma a ona se tomu takhle tlemí. Mám pocit, že za tohle ještě zaplatí. "Mám pocit, že by jsi měla určitě dojít za bratrem, protože ztrácíš cit v ruce. Ovšem i kdyby to byla pravda! Pamatuj si, že i s malým baziliškem se dá zahrát divadlo, na které do smrti nezapomeneš!" Jak daleko je smrt od divadla s baziliškem ví každý, který není úplný jouda, takže doufám, že Anežka si řádně rozmyslí, než opět bude nad tak vážnou věcí žertovat. Najednou se objeví třetí do naší party vyjevených studentů a nejsme si jistý, jak moc bude můj šarm nyní fungovat. "Ahoj Johanko. Závidím, že Tebe doma nechtěli pustit. Mě doma řekli, že je to skvělé! Aspoň nebudu vyžírat zásoby doma a sežeru kus školy. Vůbec nevím co tím sakra mysleli. Každopádně tátové řeknou prd. Už jsem to zkoušel, ale nedal mi echo vůbec. Za mě jsou z toho tak podělaní, že sami neví co s tím. Však víme, že našli prd a nemají se čeho chytit a stran školy. No to nám stejně neřeknou, ale myslím, že kdyby tak nás sem neschovávají a nenaplňují školu potencionálními cíli." | ||
| |||
 | Třetí do party Velká síň Úterý, 17. srpna 2021 ,,Hah, máš recht, tak blbej brácha fakt není.“ zakřením se. ,,A zas takovej tragéd nejsem, abych se vymlouvala na zhrzenou lásku. Na tu zapomeneš hlavně, když se zamiluješ do někoho novýho.“ podělila jsem se o svůj názor na srdeční záležitosti a sama pro sebe se pousmála. Poslechnu si Ottův názor na incest a možnou zářnou budoucnost jeho rodu a už snad aińi nemám kam pozdvihávat obočí, které je snad až u stropu. Vyprsknu smíchy a opřu se do židle. „Tak tohle už asi nedám.“ vyjeveně poslouchám jeho obdiv k Habsburkům a rozhodnu se to raději nekomentovat. Kdo ví, až kam by ta debata mohla zajít a já bych si svou snídani ráda ponechala v břiše. S Ottou je to běžně jedna bomba za druhou. Naštěstí dneska vynechal svěživý prášek a asi se mě snaží zabít smíchem. Odkašlu si. ,,Promiň, Ottíku, ale já jsem kromě tenké tvrdé hůlky skutečně nenahmatala nic jiného. Asi budeš mít opačný problém, než je velikost.“ vrátím mu to škodolibě a pokrčím rameny. Potom si vyslechni jeho názor na ty divný stráže a jen zamyšleně krčím obočí. „Hmm. Možná právě proto.“ fakt nevím. „Zajímalo by mě, jestli o tom ví třeba naši tátové, když maj tu rodovou radu.“ ale než se stačím zamyslet dál, připojí se k nám milá společnost. „Johanko!“ vyjeknu nadšeně a udělám před ní místo na stole. Potom jí chytím za ruku a usměju se. „Jak ti je? Co hlava?“ zajímám se. „No…hlavně, že tě pustila.“ jsem opravdu moc ráda, že je tady. „Neboj se, o nic jsi nepřišla. Zatím jsme neprobírali nic, co by stálo za zmínku. Akorát jsme se začali bavit o těch strážích…“ uvedu ji do obrazu. Nechci jí hned zatěžovat, když akorát dorazila a ptát se jí, zda něco nezjistila, snad to vyplyne samo časem. | ||
| |||
 | Návrat do školy Velká síň, pondělí 16.srpna Návrat nebyl vůbec jednoduchý. Když jsem se po rozhovoru se spolužáky ocitla znovu ve svém pokoji v Kazině nemocnici, čekal mě zkoumavý pohled Petronela. Naštěstí se příliš nevyptával, jen prosté ujištění, že se cítím dobře, mu stačilo. S otcem to bylo těžší, ale má rána na hlavě se díky včasnému podání lektvaru hojila dobře, a tak nás skrz krb ve své pracovně poslal domů rovnou na oběd. S mamkou to bylo horší. Místy doslova vyšilovala. Unavilo mě neustále ji chlácholit a ujišťovat, že můj pád byla naprostá nehoda. O vizi jsem vůbec pomlčela. Zbytek odpoledne jsem odpočívala. Nerada jsem si to přiznávala, ale ztráta krve mě nějaké síly stála. Po dlouhé době mě rozčilovalo, že zranění, které by jiného nerozhodilo, mě tak brzdilo. Přála jsem si mluvit s ostatními. A když se objevil dopis a s ním i mince, myslela jsem, že mám vyhráno. Máti ale o návratu do školy nechtěla ani slyšet. Dlouhé handrkování jsem pozdě v noci chtěla vzdát, když se vrátil otec a má naděje opět vzrostla. Po jeho kontrole mého poranění usoudil, že není důvod, abych návrat odkládala. Petronel dostal za úkol být mi nápomocný, což přijal s lehkým úsměvem. Protože klepat na vyšehradskou bránu o půlnoci by bylo nezdvořilé, počkali jsme.na ráno. Otec se s námi přemístil kousek od vstupu. S bratrem jsme byli poměrně v šoku ze stráží u brány. Situace najednou vypadala reálněji a naléhavěji. Otec hned poté spěchal zpět do nemocnice a my se vydali do útrob školy. Petronel mi nabídl, že můj kufr zanese do ložnice, a tak jsem tu možnost využila a nakoukla do síně, zda někdo ze spolužáků už není ve škole. A měla jsem štěstí. Až ke dveřím jsem slyšela Anežčin smích, který kontrastoval s její nevyspalou tváří. Opřela jsem se o dveře a pozorovala ji i Ottu, se kterym seděla. Jakoby se nic nestalo… Nebyla to výčitka. Spíš marná snaha dostat se do toho pocitu. Pak mi ale před očima znovu vytanula ta vidina, která mě pronásledovala i v noci, a já se oklepala. Lehkým krokem jsem došla až k nim a postavila se blíž k Anežce. "Dobré ráno," lehce jsem se usmála. Můj obvaz byl pryč, navenek nebylo patrné, že jsem před dvěma dny utrpěla zranění hlavy. Vlasy jsem měla rozpuštěné, na sobě jednoduché vínové šaty s rukávem po lokty a délkou ke kolenům, přes rameno kabelu. Ve tváři jsem byla ještě bledší než obvykle, rty téměř bez krve. "Můžu?" slušně jsem se zeptala a až poté si přisedla. "Přijela jsem až teď. Mamka mě moc nechtěla pustit…," lehce jsem si povzdechla. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
Časová osa Datum požáru: sobota, 14. srpna 2021 | ||
| |||
| Rozhodně bláznivá škola kouzel"Tak jako můžeš to zkusit, ale nemyslím si, že Ti to projde. Leda by jsi do toho zakomponovala zhrzenou lásku a potřebu zapomenout na toho idiota nebo krávu. To potom by mohl Jan trošku přimouřit oči, ale se vší upřímností tak blbej asi není." Pokrčím rameny, ale přeci jenom je to její brácha a já bych pro ségru taky udělal ledasco. Teatrálně se ukloním na tu zmínku o tom, že ledajakej nápoj je na mojí osobu krátkej. To samozřejmě vím, ale když to člověk slyší takhle od někoho jiného je to hned lepší a dobře se to poslouchá, i když to dotyčný nemyslí vážně. Vážně nejsem tak blbej, abych si to myslel. "Uvědomuju si lecco, ale tohle jde mimo mě. Zase nejsem tak blbej, z něčeho pořádnýho musí bejt dělaný, protože jinak by jsme tady měli orpavdu hodně amputovaných kouzelníků a to by nebylo asi úplně fajn, ale byla by to sranda. Incest to se strašně přeceňuje víš to? Podívej se na Habsburky. Jak douho jim to vydrželo? Jasně vždycky vykazovali velký výskyt bláznů a divných kouzelníků, ale ta doba vlády? Ideálka!" Zamnu si ruce jako bych si představoval, že spolu se sestrou založíme vlastní malé Impérium někde na okraji Republiky. Byla to rozhodně zajímavá myšlenka, ale v téhle době bych o tom radši nemluvil. Každý bude myslet akorát na to, jak pomstít oběti po požáru a to prostě není dobrá doba na takovéhle kraviny. Během mojich úvah se Anežka snaží udusit džusem, což jí samozřejmě nijak neruším. "Co moc? Velkej? Já nevím, ty sis sahala viď." Pokrčím rameny a prostě si nemůžu pomoct a musím tenhle druh humoru rozvíjet. Je to asi spíše moje obrana před tím co se děje venku. Počítám, že dostanu asi sprchu džusu, takže se připravuju uhnout. V nejhorším se utřu ubrouskem a až potom se věnuju té vážnější notičce, na kterou Anežka brousí. "Myslíš, že hlídají Šemíka? Ve škole je určitě hromada věcí, který by nikdo nechtěl, aby je někdo dostal do rukou. Hlavně někdo nepovolaný. To je čirá spekulace, ač vím kam míříš. Pokud bych něco schovával taky bych to schoval tady. Škola má hromadu obranných kouzel a je asi nejbezpečnější místo v Republice. Na stranou druhou to z ní dělá jasný terč. Takže kdybych něco schovával já, tak to udělám, že naznačím kde to bude a schovám jinam. Tohle je moc očividné nemyslíš? " | ||
| |||
| Je tohle škola kouzel nebo blázinec? Souhlasně přikývnu. „Jo, taky spoléhám na Jana, že mi případně něco naordinuje. Škoda, že lektvar na ztrátu paměti mi asi neprojde.“ odfouknu si pramínek vlasů z obličeje. Trochu mě překvapí, že mi nabídne svoji společnost. To mě hodlá unavit neustálým dobíráním a žerty? „Dík. Všichni víme, že jakkoliv silnej dryják je na tebe krátkej.“ vypláznu jazyk a potom nečekaně nastane ticho a chvíli to vypadá jako spořádaná a kultivovaná snídaně. „Co…“ jen tak tak se vyhnu párkové hrozbě a podívám se na spolužáka, jestli už mu zase straší ve věži. Protočím oči a ještě se plácnu do čela. „Ty vado, Otto! Ty dokonce ani nevíš, jak fungují pouzdra na hůlky. Nené…“ snad už i malý batole ví, že tyhle věci nejsou jen na parádu, ale jsou dělaný z kůže zvířat, která odpuzuje magii. Při jeho dalším proslovu mi zaskočí dýňová taštička. Když dokašlu, zamrkám. „Prosimtě, uvědomuješ si, že to s tvojí ségrou znělo trochu jako…incestně.“ potom už to nevydržím a dostanu záchvat smíchu, protože tady už se kamenná tvář nedá zachovat. Otto je šílenec. „Já nemůžu…“ vydechnu smíchy a položím hlavu na stůl, zatímco se vydýchávám. „Ty seš moc.“ otřu si oči a naleju si hruškový džus. Doufám, že ho nevyprsknu, kdyby Otto zas řekl nějakou kravinu. Dojím a ještě čekám na ranní poštu. Zajímají mě hlavně noviny, jestli v nich budou nějaké nové informace k tomu, co se stalo. „Víš, je to zvláštní, ale když jsem přemýšlela nad těmi…vojáky, co hlídají bránu školy…tak si říkám, že třeba vůbec nehlídají nás…studenty. Ale něco jinýho, co je uvnitř.“ zamyslím se nahlas, ale jen tak, aby to slyšel Otto. | ||
| |||
| Úkol splněn. Tlak zvednut!Výhružka vidličkou byla fakt nebezpečná, hlavně protože mi kolem ucha prosvištěl kus vajíček a já jsem fakt neměl chuť na létající vajíčka! Kdybych měl tak si je naberu sám. Naštěstí to moje zvedání tlaku má pořád dozvuky, tak netřeba přitápět. Nespavost plně chápu, protože jsme si zažili svoje a asi to z hlavy jen tak nevymažeme. Já sám jsem s tímhle neměl problém, já lehnu a spím a budím se opravdu ojediněle. Navíc moje tělo je i tak unavené, takže tohle bude řešit tak za týden. "No já umím akorát zvedat tlak a jiné věci, na rohle kádr nejsem. Každopádně věřím, že Tvůj bratr by mohl pomoct aspoň nějakým drijákem když už to bude moc. Pokud ne, kde bydlím víš. Což mi připomíná, že budu muset vyzdobit svoje dveře. Ta divná hnědá se mi tam opravdu nelíbí. Chvíli přežvykuju párek a přemýšlím nad tím co Anežka říkala. U holek jeden nikdy neví jak co myslí a navíc to pak ještě zazdila. Ač tam hodila do placu další věc s tím klepáním. Tentokrát zamířím vidličkou na které je párek já. "Chápu. Takže chceš, aby mi místo zadku nebo řekněme hmm slušně řečeno pinďoura upadla ruka nebo noha? To jako dík! Fakt kámoška! Já se pak stavím. Konstatuju stále pomávající vidličkou. Pak párek ještě namočím do fazolek a konečně ukončím jeho trápení. "Na plození potomků mám ještě ségru a žaludeční vředy mít nemůžu, protože se bojí mojí životosprávy. To poslední pronesu absolutně a smrtelně vážně, což vydržím asi tři vteřiny, než se začnu řechtat. | ||
| |||
| Problém s nízkým tlakem? Pořiďtě si Otíka! Jakoby mu to nestačilo, ještě mě provokuje nějakým známkováním. Opravdu se mi může někdo divit, že reaguji jak reaguji? A ještě se neustále tváří, jak je nad věcí! Aaaa! Udělám, co udělám a sáhnu, kam příčetný člověk nikdy. Možná kdybych byla čilá, víc bych to zvážila. Ale aspoň se můžu utěšovat vědomím, že jsem tím Ottovi třeba něco zachránila…hůlka v kapse fakt není sranda. Polknu sousto a pohrozím mu vidličkou. ,,Dávej si bacha na pusu! Rozkroku jsem se ani nedotkla.“ přimhouřím oči a stáhnu rty do tenké linky. Potom mi zacukají koutky a vrátím se pohledem ke své snídani. ,,Jsem jen unavená, nic víc. Prostě…nemůžu vůbec spát a když konečně usnu, mám noční můry.“ vysvětlím mu nevesele a je mi jasné, že asi nejsem jediná. ,,Jsem vážně ráda, že se ti nic nestalo.“ Podívám se na Otta a rozhodnu se tohle téma rychle zamluvit. ,,Víš co? Mám ještě jedno pouzdro na hůlku. Dá se přidělat na paži nebo na nohu. Potom ti ho přinesu nebo stačí večer zaklepat.“ nabídnu mu. „Stejně se mi válí v kufru a takhle možná zajistíme, aby váš rod měl nějaký potomky.“ zasměju se. Když ho vidím, jak se láduje, jen se uchechtnu a zavrtím hlavou. ,,Nechápu, že nemáš žaludeční vředy…“ | ||
| |||
| Vždy připraven!Reakce od Anežky byla přesně taková jakou jsem si představoval. Absolutní vytrhnutí z nebytí do reality s krásným nadskočením. Kdysi jsem slyšel nějaké mudlovské sportovní zprávy a mluvili tam o trojitém saltu s pěti vruty. Šemík ví co to je, ale tohle se tomu dalo asi přirovnat. Nasadil jsem jeden ze svých absolutně nevinných, ale odzbrojujících úsměvů. "Dopad byl dost neohrabaný, ale dávám Ti známku 7." Stihnu říct než podám Anežce ruku, která toho dost zlotřile využije a stáhne mě k sobě na zem, kde se ocitnu na zádech a ani nevím jak. Asi bych dopadl blbě, kdybych nechodil vždy připraven jak se sluší a patří. Při dotazu od Anežky se opět zazubím a při jejím doteku na hůlku našpulím udiveně pusu. "Takhle uprostřed jídelny? Ty se nezdáš! Plus jo nemělo by se, ale kam si jí mám dát když mám šortky?!" Pokračuju se smíchem zatímco se sbírám za pomoci z podlahy. Sednu si vedle Anežky zpět ke své snídani, kterou začnu hned pořádat. Bylo fajn vidět, že už se netváří jako trol se zaraženými větry. "Takže popořadě. Stát se mi může leccos, ale že mi už u snídaně bude holka sahat do rozkroku o tom jsem na té hodině nic neslyšel. Stran toho co jsem říkal, nikoliv řval, že se máš vrátit na zem a taky co Ti udělaly ty vajíčka, že vypadaj jak Bradavice po bitvě s Pánem zla." Část toho říkám s plnou pusou, ale hlad je prostě hlad. | ||