Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Rozhodně bláznivá škola kouzel"Tak jako můžeš to zkusit, ale nemyslím si, že Ti to projde. Leda by jsi do toho zakomponovala zhrzenou lásku a potřebu zapomenout na toho idiota nebo krávu. To potom by mohl Jan trošku přimouřit oči, ale se vší upřímností tak blbej asi není." Pokrčím rameny, ale přeci jenom je to její brácha a já bych pro ségru taky udělal ledasco. Teatrálně se ukloním na tu zmínku o tom, že ledajakej nápoj je na mojí osobu krátkej. To samozřejmě vím, ale když to člověk slyší takhle od někoho jiného je to hned lepší a dobře se to poslouchá, i když to dotyčný nemyslí vážně. Vážně nejsem tak blbej, abych si to myslel. "Uvědomuju si lecco, ale tohle jde mimo mě. Zase nejsem tak blbej, z něčeho pořádnýho musí bejt dělaný, protože jinak by jsme tady měli orpavdu hodně amputovaných kouzelníků a to by nebylo asi úplně fajn, ale byla by to sranda. Incest to se strašně přeceňuje víš to? Podívej se na Habsburky. Jak douho jim to vydrželo? Jasně vždycky vykazovali velký výskyt bláznů a divných kouzelníků, ale ta doba vlády? Ideálka!" Zamnu si ruce jako bych si představoval, že spolu se sestrou založíme vlastní malé Impérium někde na okraji Republiky. Byla to rozhodně zajímavá myšlenka, ale v téhle době bych o tom radši nemluvil. Každý bude myslet akorát na to, jak pomstít oběti po požáru a to prostě není dobrá doba na takovéhle kraviny. Během mojich úvah se Anežka snaží udusit džusem, což jí samozřejmě nijak neruším. "Co moc? Velkej? Já nevím, ty sis sahala viď." Pokrčím rameny a prostě si nemůžu pomoct a musím tenhle druh humoru rozvíjet. Je to asi spíše moje obrana před tím co se děje venku. Počítám, že dostanu asi sprchu džusu, takže se připravuju uhnout. V nejhorším se utřu ubrouskem a až potom se věnuju té vážnější notičce, na kterou Anežka brousí. "Myslíš, že hlídají Šemíka? Ve škole je určitě hromada věcí, který by nikdo nechtěl, aby je někdo dostal do rukou. Hlavně někdo nepovolaný. To je čirá spekulace, ač vím kam míříš. Pokud bych něco schovával taky bych to schoval tady. Škola má hromadu obranných kouzel a je asi nejbezpečnější místo v Republice. Na stranou druhou to z ní dělá jasný terč. Takže kdybych něco schovával já, tak to udělám, že naznačím kde to bude a schovám jinam. Tohle je moc očividné nemyslíš? " | ||
| |||
 | Je tohle škola kouzel nebo blázinec? Souhlasně přikývnu. „Jo, taky spoléhám na Jana, že mi případně něco naordinuje. Škoda, že lektvar na ztrátu paměti mi asi neprojde.“ odfouknu si pramínek vlasů z obličeje. Trochu mě překvapí, že mi nabídne svoji společnost. To mě hodlá unavit neustálým dobíráním a žerty? „Dík. Všichni víme, že jakkoliv silnej dryják je na tebe krátkej.“ vypláznu jazyk a potom nečekaně nastane ticho a chvíli to vypadá jako spořádaná a kultivovaná snídaně. „Co…“ jen tak tak se vyhnu párkové hrozbě a podívám se na spolužáka, jestli už mu zase straší ve věži. Protočím oči a ještě se plácnu do čela. „Ty vado, Otto! Ty dokonce ani nevíš, jak fungují pouzdra na hůlky. Nené…“ snad už i malý batole ví, že tyhle věci nejsou jen na parádu, ale jsou dělaný z kůže zvířat, která odpuzuje magii. Při jeho dalším proslovu mi zaskočí dýňová taštička. Když dokašlu, zamrkám. „Prosimtě, uvědomuješ si, že to s tvojí ségrou znělo trochu jako…incestně.“ potom už to nevydržím a dostanu záchvat smíchu, protože tady už se kamenná tvář nedá zachovat. Otto je šílenec. „Já nemůžu…“ vydechnu smíchy a položím hlavu na stůl, zatímco se vydýchávám. „Ty seš moc.“ otřu si oči a naleju si hruškový džus. Doufám, že ho nevyprsknu, kdyby Otto zas řekl nějakou kravinu. Dojím a ještě čekám na ranní poštu. Zajímají mě hlavně noviny, jestli v nich budou nějaké nové informace k tomu, co se stalo. „Víš, je to zvláštní, ale když jsem přemýšlela nad těmi…vojáky, co hlídají bránu školy…tak si říkám, že třeba vůbec nehlídají nás…studenty. Ale něco jinýho, co je uvnitř.“ zamyslím se nahlas, ale jen tak, aby to slyšel Otto. | ||
| |||
| Úkol splněn. Tlak zvednut!Výhružka vidličkou byla fakt nebezpečná, hlavně protože mi kolem ucha prosvištěl kus vajíček a já jsem fakt neměl chuť na létající vajíčka! Kdybych měl tak si je naberu sám. Naštěstí to moje zvedání tlaku má pořád dozvuky, tak netřeba přitápět. Nespavost plně chápu, protože jsme si zažili svoje a asi to z hlavy jen tak nevymažeme. Já sám jsem s tímhle neměl problém, já lehnu a spím a budím se opravdu ojediněle. Navíc moje tělo je i tak unavené, takže tohle bude řešit tak za týden. "No já umím akorát zvedat tlak a jiné věci, na rohle kádr nejsem. Každopádně věřím, že Tvůj bratr by mohl pomoct aspoň nějakým drijákem když už to bude moc. Pokud ne, kde bydlím víš. Což mi připomíná, že budu muset vyzdobit svoje dveře. Ta divná hnědá se mi tam opravdu nelíbí. Chvíli přežvykuju párek a přemýšlím nad tím co Anežka říkala. U holek jeden nikdy neví jak co myslí a navíc to pak ještě zazdila. Ač tam hodila do placu další věc s tím klepáním. Tentokrát zamířím vidličkou na které je párek já. "Chápu. Takže chceš, aby mi místo zadku nebo řekněme hmm slušně řečeno pinďoura upadla ruka nebo noha? To jako dík! Fakt kámoška! Já se pak stavím. Konstatuju stále pomávající vidličkou. Pak párek ještě namočím do fazolek a konečně ukončím jeho trápení. "Na plození potomků mám ještě ségru a žaludeční vředy mít nemůžu, protože se bojí mojí životosprávy. To poslední pronesu absolutně a smrtelně vážně, což vydržím asi tři vteřiny, než se začnu řechtat. | ||
| |||
| Problém s nízkým tlakem? Pořiďtě si Otíka! Jakoby mu to nestačilo, ještě mě provokuje nějakým známkováním. Opravdu se mi může někdo divit, že reaguji jak reaguji? A ještě se neustále tváří, jak je nad věcí! Aaaa! Udělám, co udělám a sáhnu, kam příčetný člověk nikdy. Možná kdybych byla čilá, víc bych to zvážila. Ale aspoň se můžu utěšovat vědomím, že jsem tím Ottovi třeba něco zachránila…hůlka v kapse fakt není sranda. Polknu sousto a pohrozím mu vidličkou. ,,Dávej si bacha na pusu! Rozkroku jsem se ani nedotkla.“ přimhouřím oči a stáhnu rty do tenké linky. Potom mi zacukají koutky a vrátím se pohledem ke své snídani. ,,Jsem jen unavená, nic víc. Prostě…nemůžu vůbec spát a když konečně usnu, mám noční můry.“ vysvětlím mu nevesele a je mi jasné, že asi nejsem jediná. ,,Jsem vážně ráda, že se ti nic nestalo.“ Podívám se na Otta a rozhodnu se tohle téma rychle zamluvit. ,,Víš co? Mám ještě jedno pouzdro na hůlku. Dá se přidělat na paži nebo na nohu. Potom ti ho přinesu nebo stačí večer zaklepat.“ nabídnu mu. „Stejně se mi válí v kufru a takhle možná zajistíme, aby váš rod měl nějaký potomky.“ zasměju se. Když ho vidím, jak se láduje, jen se uchechtnu a zavrtím hlavou. ,,Nechápu, že nemáš žaludeční vředy…“ | ||
| |||
| Vždy připraven!Reakce od Anežky byla přesně taková jakou jsem si představoval. Absolutní vytrhnutí z nebytí do reality s krásným nadskočením. Kdysi jsem slyšel nějaké mudlovské sportovní zprávy a mluvili tam o trojitém saltu s pěti vruty. Šemík ví co to je, ale tohle se tomu dalo asi přirovnat. Nasadil jsem jeden ze svých absolutně nevinných, ale odzbrojujících úsměvů. "Dopad byl dost neohrabaný, ale dávám Ti známku 7." Stihnu říct než podám Anežce ruku, která toho dost zlotřile využije a stáhne mě k sobě na zem, kde se ocitnu na zádech a ani nevím jak. Asi bych dopadl blbě, kdybych nechodil vždy připraven jak se sluší a patří. Při dotazu od Anežky se opět zazubím a při jejím doteku na hůlku našpulím udiveně pusu. "Takhle uprostřed jídelny? Ty se nezdáš! Plus jo nemělo by se, ale kam si jí mám dát když mám šortky?!" Pokračuju se smíchem zatímco se sbírám za pomoci z podlahy. Sednu si vedle Anežky zpět ke své snídani, kterou začnu hned pořádat. Bylo fajn vidět, že už se netváří jako trol se zaraženými větry. "Takže popořadě. Stát se mi může leccos, ale že mi už u snídaně bude holka sahat do rozkroku o tom jsem na té hodině nic neslyšel. Stran toho co jsem říkal, nikoliv řval, že se máš vrátit na zem a taky co Ti udělaly ty vajíčka, že vypadaj jak Bradavice po bitvě s Pánem zla." Část toho říkám s plnou pusou, ale hlad je prostě hlad. | ||
| |||
| Je libo infarkt k snídani? Že si někdo přisedl, jsem skutečně tak nějak zazdila. Jako kdyby bylo najednou děsně vyčerpávající stočit pozornost jinam, než z obsahu talíře. Jenže, abych mohla dál setrvávat ve své podivné meditaci, musel by vedle mě sedět někdo normální…že ano. Strašně jsem se vylekala. Srdce se mi snad vážně na pár sekund zastavilo a krve by se ve mně nedořezal. Vytřeštím oči na Otta a zprvu to vypadá, jako kdybych viděla ducha. Ne ty klasické pohodáře, které můžete potkat na chodbách školy, ale spíš ty vražedné…jako je Šemík. „ Ty idi-!!“ nadechnu se k nadávce, protože jak jinak nejlíp zamaskovat úlek, než útokem. Ale v tom už padám k zemi i se židlí, která se mým cuknutím rozhodla převrátit. „Au! Sakra…“ dopadnu na zem a svalím se na bok. Nic mi není, jen to bylo celkem nepříjemný probuzení. Podívám se na spolužáka a natáhnu k němu ruku, aby mi pomohl na nohy. Když se tak stane, hbitě ho stáhnu k sobě na zem, obkročmo ho zasednu a sahám po své hůlce. Už si vybavuji kouzlo na pokropení slizem, když v tom ucítím, jak mě do stehna tlačí něco tvrdého. Zrudnu a poněkud šokovaně se na Otta podívám. „No to si děláš…“ dostanu ze sebe a instinktivně tam šáhnu. Neskutečně se mi uleví, když vytáhnu Ottovu hůlku. „Vážně, Löwe? Ty jsi prospal celou hodinu o bezpečném nošení hůlek, co?“ zavrtím hlavou a vrazím mu ji na hrudník. „Víš, co se ti všechno může stát?“ vyškrábu se na nohy a podám mu ruku. V mém výrazu je nabídka míru, takže se nemusí bát podrazu. Zvednu židli a posadím se ke stolu. Promnu si obličej, který už získal zdravější barvu, vzhledem k předchozím událostem. Podívám se po Ottovi a vyprsknu smíchy. Tohle je fakt zase ráno. Zhluboka se nadechnu a napiju se čaje. „Promiň, ale…co jsi to na mě vlastně řval? Vůbec jsem to nepobrala…“ naberu si vajíčka a začnu jíst. | ||
| |||
| Ráno bez ohněPokoj - Jídlo Po probuzení mi chvilku trvalo než jsem si uvědomil kde jsem a proč tu jsem. Díky všem svatým i nesvatým se mi nezdály šílené sny o ohni, kouři a hromadě křiku, které se rozléhaly na večírku. To beru jako pozitivum. Proč jsem ve škole a celou situaci beru jako negativum. Když mi do toho začne kručet v žaludku, tak na stranu negativ přesunu i hlad, který se ale dá poměrně jednoduše vyřešit, ale to bych se musel vyhrabat z postele. Další zakručení. "No jo, tak já lezu sakra." Zavrčím si a vyhrabu se z peřin. Včera jsem lehl a skoro nic tu neudělal. Kromě velkého erbu Jihlavy nad postelí. Patriot se nezapře a prostě se mi ten erb líbí, takže kam jdu já tak jde i on. Vytáhl jsem čisté triko, šortky a v pantoflích jsem se vydal na snídani. Samozřejmě, že na hodiny a tak chodím ve školním hábitu, ale snídaně je dost důležitá část dne a já se nehodlám svazovat takovou drobností jako je hábit. Dříve bych si klidně nechal hůlku v pokoji a šel jen tak, ale to už neplatí. Dal jsem si jí do kapsy šortek. Někdo mi kdysi říkal, abych si jí nedával do zadní části kalhot, abych nepřišel o půl zadku. Tady sice riskuju něco cennějšího, ale nemám tolik vlasů, abych jí nosil jako jehlu ve vlasech. Ve velké síni není moc lidí, protože málo kdo vstává takhle brzo, ale jednoho přeci jen poznávám a vypadá, že ještě spí. Sednu si vedle Aněžky, která si toho vlastně ani nevšimla. "Země volá slečnu Mydlářovou! Jste přítomná nebo poletujete někde v oblacích? Hlavně moje zásadní otázka je. Co Ti sakra udělaly ty vajíčka, že se v nich takhle hrabeš?!" Houknu nečekaně na Anežku a mám pocit, že reakce bude hmm krušná, ale než to přijde a jestli si mě vůbec všimne, začnu ládovat svojí snídani, což je verze anglické snídaně. Moje snídaně  | ||
| |||
| Ranní ptáče … Můj pokoj - Velká síň Do školy jsem dorazila předchozí den před večeří. Neměla jsem tedy moc času a energie si pokoj přetvořit a doladit podle svého. Spokojila jsem se s postelí, skříní a psacím stolkem se židlí. Na ostatní věci bude čas později. Večeři jsem si snědla na pokoji. Nějak se mi nechtělo se družit a probírat vše, co se stalo před spaním. Žitožel, nočním můrám jsem se ani tuto noc tak docela nevyhnula. Objevovaly se v nich stále dokola ty samé výjevy. Kouř plnící místnost. Panika. Plameny. Útěk. Šok. Zvracení na dlažbu. Rozedrané hrdlo zevnitř. Bolestivé dýchání. Hlas mého bratra Jana. Tma. A znovu od začátku. Občas se mi v podvědomí zformovala silueta postavy stojící v plamenech. Jen tak nehybně stála a nechala se svazovat ohněm. Nemohla jsem s tím nic dělat. Bezmoc. Ty oči. Oči, které dobře znám. Hnědé…jako oříšky. V tom vždy přijde uvědomění a já se snad s výkřikem posadím na posteli. Ach ne, jsem celá zpocená. Dýchám jako po tréninku. Cítím se vyčerpanější, než když jsem šla spát. Je něco po páté ráno. Usoudím, že nemá cenu jít spát. Vylezu z postele a dopiju zbytek čaje z večera. Hodím na sebe župan, ručník přes rameno a taštičku s pár věcma, které by mi měly pomoct ze sebe udělat člověka. Vyjdu před pokoj na chodbu a překvapilo by mě, kdybych potkala někoho ze svých spolužáků. Na chvilku zaváhám, zda zaklepat na jedny ze dveří, ale pak si unaveně promnu oči. A co bys mu řekla? Viděla jsem tě shořet, dobrý ráno? povzdechnu si sama nad sebou a vydám se do sprch, abych se konečně probrala a začalo mi to trochu myslet. Po návratu na pokoj, si ještě jednou procházím poznámky z knih, které jsem našla v naší rodinné knihovně, ale popravdě, není v tom nic závratného nebo nějaká bombastický nová informace. Možná se snažím najít něco mezi řádky, avšak marně. Když je čas snídaně, vydám se do síně. Vlasy mám ještě trochu vlhké a rozpuštěné. Na sobě mám krapet potrhané černé džíny a šedivou mikinu s kapucí. V obličeji jsem ještě pobledlá a ty kruhy pod očima tam skutečně jsou. Všimnu si, že se ještě trochu třesu, když si nalévám čaj. Možná bych měla zajít za Janem a svěřit se mu, že mám problémy se spánkem. Sednu si ke stolu, kde ještě nikdo není a zadívám se na talíř se snídaní. Nejsem ve svojí kůži a vůbec se mi to nelíbí. Vidličkou se bezmyšlenkovitě rýpu v míchaných vajíčkách a přestávám vnímat okolí. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} | Stručné shrnutí událostí Kouř. Oheň. Žár. Křik hasičů sesílajících neúspěšná kouzla… Co se ví? Každý kouzelník se špetkou inteligenci si nakonec snadno domyslel, že by mohl být jediný důvod, proč by něco takového začalo právě u Karlova mostu. Všeobecně přijímaná a badateli potvrzená pověst pravila, že do něj před staletími ukryl Bruncvík svůj kouzelný meč. Zdroje se však rozcházely v tom, co bylo podstatou kouzla meče – zda měl moc on sám, nebo v něm mohl být ukrytý úlomek Kamene světla pocházejícího z Luciferovy koruny. Luxfera, jak ten kámen nazývaly magické bytosti, se rozlomila při Světlonošově pádu a jeden z úlomků prý vytvořil českou kotlinu. | ||
| |||
 | VYŠEHRADSKÁ MAGIE
Navázání na původní dobrodružství Vyšehradská škola magie. | ||
