Andor.cz - Dračí doupě online

Uživatelé (4)
Vypravěči (2)
Nová dobrodružství
Kde se hraje
Online pomoc

Dobrodružství

Vyšehradská magie

Příspěvků: 575
Hraje se Jednou týdně 3.6. 2022  Vypravěč How Strange je offlineHow Strange
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Bea Faust - 07. května 2022 11:32
bea30005538.jpg

Vyšehradská škola magie


[/b][/center]



Všichni hráči


Pátek, 20. srpna 2021
Velká Síň







”Kroniku jsem nečetla.” Pošeptala do ucha Petrovi a přitiskla se k němu bokem. A poslouchala to co zjistil Petr. ”My dostali od knížete jen parádní pojeb, že pátráme po něčem o čem by se vůbec nemělo mluvit. Takže nic moc neřekl.” Bea jen pokrčila rameny a ohrnula spodní ret na osvětlení toho co se vlastně nedozvěděla.

Ředitel hned na úvod oznámil, že na noc byly uzavřeny všechny dveře. ”Aha.” Okomentovala to Bea a věnovala milý úsměv a stisknutí ruky Petrovi.”Tím se vysvětlilo to, proč si nemohl opustit pokoj.” Opřela se o něj ramenem a dál poslouchala ředitelův proslov. Většina slov šla mimo ni a slyšela jen bla bla bla. Byla to pro ni jen snůška keců o tom jak jim záleží na bezpečnosti studentů a další kecy. Když řeč nekončila, Bea zabořila pohled do talíře plného dobrot a nípala se v něm.

” Do prdele, co na tom, že uhořelo pár desítek lidí, chovejme se jako kokoti a uspořádejme další párty, kde mohou zemřít další. Ale chceme vás chránit.” Vybuchla Bea v návalu vzteku a pevně sevřela hrnek své kávy v ruce až ji zbělely klouby.”Fakt si z nás dělají prdel, nic víc.” Čekala šokované pohledy svých spolužáků, protože tak ji nikdo za celou dobu studia neslyšel mluvit. Když Petr promluvil o sourozencích, Bea sebou jen trhla. ”Taky jsem ráda za svou plnoletost i za to, že moji sourozenci tu nejsou.” Přejela pohledem Nelu a Ottu. ”Ale to neznamená, že o ty vaše nemám strach a starost, přeci jen, jsou to sourozenci mých přátel.” Usmála se na ně.

”Jo, abych nezapomněla..” Odněkud vylovila balíček obálek a před každého jednu položila. ”Potom si to otevřete a omluvte grafické nedokonalosti.” Teď se Bea dokonce usmála.

dopis v obálce

”Určitě se budeme držet všichni pohromadě, moc se mi nelíbí, že Otta s Anežkou odjíždějí.” Povzdechla si. ”Když budete potřebovat zdrhnout, volejte, dostaneme vás s Petrem zpět.” Zastavila se pohledem na Anežce. ” Hlavně na sebe buďte opatrní.” Natáhla ruce k jejím, aby je sevřela.

Nějakou chvilku svírala Anežčinu ruku, než uslyšela hlas Horymíra. ”Jo, můžu.” Pustila Anežčiny ruce, a vstala od stolu. Vzdálila se o několik kroků od stolu, kde seděli její přátelé. ”Co potřebujete?” Založila si ruce na prsa a dívala se mu do očí.
Krve by se v ní nedořezal, Bea měnila barvy a byla bělejší než kdy před tím, hučelo ji v uších a měla mžitky před očima. ”Proč do prdele posílají sovu vám a ne mě?” Obořila se na Horymíra. ”Tak sakra mlčte, když nemůžete nic víc říct.” Procedila mezi zuby, vztek v ní jen rostl a teď se otočil proti Horymírovi, který byl poslem špatných zpráv.
”Nepřemýšlíte o dráze psychologa, velice by vám to šlo! Řekla ostře a nehodlala mluvit potichu, docela dost hlasitě to na něho zakřičela a shodila Horymírovu ruku ze svého ramene ” Nesahejte na mne!”Řekla varovně a odstoupila od něj.”Já váš doprovod nepotřebuji. Stejně tam budete k ničemu, jděte si po svém a nechte mne na pokoji.” Vztekle mu odpověděla a jediný pohled, který někomu věnovala byl Petr, potom se otočila na podpatku a rázně vyrazila ven ze síně.
 
Vypravěč - 05. dubna 2022 10:24
ac83fef3e6f44092bef020d53becc0903741.jpg

Vyšehradská škola magie



Všichni hráči


Pátek, 20. srpna 2021
Velká Síň



U všech stolů se poměrně živě debatovalo i po té, co dorazila běžná soví pošta. Otto s Anežkou se po snídani rozloučili s tím, že si všechno přes víkend promyslí. Jejich odchod nebyl ale úplně klidný, protože za nimi jako nabroušená kletba vyrazila Ottova mladší sestra Marie.

Po přečtení dopisu s urgentní šarlatovou stuhou, se Radek Horymír zvedl od učitelského stolu a došel mezi sedmáky. Konkrétně se zastavil u Bey. „Slečno Faustová, můžete, prosím na okamžik?“ vyzval Beu s vážným výrazem ve tváři, aby ho nasledovala několik kroků stranou od zvědavých uší. Že by šlo o famfrpál? Ruší se snad najednou turnaj, nebo proč se tak tváří? „Obdržel jsem rychlosovu z Kaziny nemocnice. Vaše rodina už je na cestě a chtějí, abych vás tam doprovodil. Potřebujete se nějak přpravit nebo můžeme vyrazit hned? Půjdeme přes ošetřovnu. Nemohu vám sdělit detaily, ale hlavně nepanikařte.“ položil studentce ruku na rameno a povzbudivě ho stiskl. Pak čekal, jak se rozhodne. „Samozřejmě, pokud byste ráda někoho dalšího s sebou jako doprovod, nebudu tomu bránit.“ dodal.

Mezitím, když Tomislav do sebe ládoval další kilo ovesné kaše, ucítil v ústech něco, co tam rozhodně nepatří. Kdyby polkl, asi by se začal celkem solidně dusit. Po vyplivnutí se z předmětu vyklubala drobná rulička pergamenu, na které bylo miniaturním a hrozným škrabopisem napsáno: Velkej Tom. Skřítek, který měl zprávu doručit, si zřejmě předtím přihnul máslový pálenky, než dostal tenhle nápad. Pokud pergamen rozmotal, stálo tam pouze: učebna astronomie – souhvězdí raka. Možná by nebylo od věci, ale se nejdřív omluvit Xenii, která sprše ovesný kaše nemohla uniknout.

Když od profesorského stolu odchází i dynamická dvojice Cederström a starší z Horymírů, může Roman cítit jejich upřené pohledy. To není nikdy nic příjemného. Ani to, když se u něj a Nely zastaví. „Pane Roučko, potřeboval bych s něčím pomoci ve zvěřinci. Myšek říkal, že by se mu hodila vaše pomoct. Můžete se s ním, prosím domluvit? Vezměte s sebou i slečnu Hiblerovou, pokud nemáte jiný program. Myslím, že něžné pohlaví se bude jedině hodit.“ tajemně se pousměje a s kývnutím se rozloučí, načež dvojice dynamickým krokem odchází pryč.
 
Petr Kašpar - 25. března 2022 17:03
icon15973.jpg

Snídaně

všichni

17 - 20.srpen 2021
Praha - Vyšehradská škola magie
Velké síň



Postupně jsme se nějak sešli u stolu i s ostatními spolužáky z ročníku, letmo jsme se pozdravili, došlo i na nějaký ten smalltalk, ale vlastně nikomu nebylo moc do řeči. Všem vrtala v hlavě přítomnost ředitele a když tu otázku položila i Bea jen jsem zamumlal co tak nějak všichni tušili: “Asi se chce podělit o něco důležitého. Nejspíš to bude souviset s tím, co se dělo v noci. Už jsi četla kroniku?” A využil to jako takový oslí můstek k tomu, abych se s ostatními podělil o to málo, co už jsem se od ředitele dozvěděl. Mluvil jsem tlumeně, jen k naší skupince, přecijen jsem nestál o to, aby to slyšel každý studentík co dorazil do jídelny.

“Podařilo se mi s řídou trochu promluvit. Neřekl toho tolik, sami si ještě nejsou úplně jistý o co tu vlastně jde, ale hadají, že o Bruncvíkův meč. Prý je to nejsilnější artefakt v čechách a vlastně si nikdo není jistý, co všechno dokáže a jak je silný. Každopádně je to prý sakra nebezpečná hračka, kterou jde zabít koho chcete. Jestli je ukrytý tady ve škole, to jsem z toho přímo nepochopil. Znělo to spíš, že není, ale…”


“Říkal, že naše ochrana je jeho prioritou, ale z části je tlačen dělat to způsobem jakým nechce. Tlaky z ministerstva, kde se jedou i intriky a pletichy, jak se jednotlivé rody přetahují o moc a tak podobně. Asi nic, co by se nedalo čekat. Každopádně asi nějak spolupracují a jenom nevěděli co dál a spíš čekali na další krok. Kterej se udál v noci. Takže uvidíme co bude dál. Nabízel sem naši pomoc, ale protože sami nevědí, tak ani neví co chtít po nás. A nebo prostě nechtěl, žejo.”


“A co se týká hnízda ze skleníků, bylo to prý menší zlo. Věděl, že se to může stát, ale rozhodl se povolat rytíře, opevnit školu, prý chystají i nouzový přenašedla a tak dál. Ale hnízdo to odneslo. Ale podle toho, co se v noci semlelo to asi smysl mělo. Třeba nám dneska řekne něco víc.”



Vychrlil jsem na ně informace, které jsem měl a pohodil hlavou směrem k řídovi. Nebylo jich mnoho a vlastně ani tolik nového nepřinesly, ale alespoň to vyplnilo tu chvíli, než se do proslovu pustil ředitel. Po jeho proslovu jsem byl docela rád, že jsem kdo jsem, je mi kolik mi je a nemám tu žádné mladší sourozence. A nebo o nich alespoň nevím. A o to se se spolužáky podělil: “Jsem docela rád, že nepotřebuju souhlas rodičů a nemám tu žádný sourozence. A jak se zdá, poslední dobou je tahle škola samá párty.” Ušklíb jsem se nad tím a víceméně příkývl Otíkovým obavám z PTSD.

Pak jsem ale trochu zvážněl a zapojil se do debaty v otázkách, které řídův proslov vyvolal. “Taky z toho moudrej nejsem, ale spíš bych řekl, že to tady nebude a jen si dělaj obavy, že to tu furt někdo může hledat. Na druhou stranu, je to tady jedno z nejstřeženějších míst, takže nechat to tady, by smysl taky dávalo.” Vrtnul jsem nad tím rameny. “Každopádně, chcem se v tom šťourat? Nějak se do toho namočit? A pokud jo, tak jak?” Sám jsem si nebyl jistý, přišlo mi, že informací máme pomálu a dostat s k nějakým dalším nebude snadné. Na druhou stranu byl jsem zvědavý a také jsem chtěl vědět jak se k tomu staví ostatní. “A jinak souhlasím, asi bysme se neměli moc rozdělovat a když už, tak vždy jen do nějakých skupinek. A nejlépe vědět kde a proč ostatní jsou, zůstat stále v kontaktu, občas si dát vědět, že je všechno v pohodě. Alespoň pokud budem muset mimo školu.” Nedělal jsem si iluze o tom, že dokážeme všude chodit společně za ručičku, ani jsem o to nestál a mám pocit, že dřív nebo později by z toho vznikla slušná ponorka. Tohle mi proto přišlo jako vhodný kompromis.

Anežce jsem odpověděl za Beu, ta to třeba rozvede, ale nejspíš jsme na to měli podobný názor. “Asi v pohodě, stejně jsme chtěli nechat víkend volný, ať jsme všichni čerstvý na turnaj. Tak se hlavně nějak nezrakvěte.”
 
Anežka Mydlářová - 24. března 2022 11:41
f2c69773a74e8699b9d121cf7bfaeb535236.jpg

Snídaně



Všichni hráči

Pátek, 20. srpna 2021
Velká Síň

Z Otty jsem nic moc kloudnýho nedostala. Prostě všechno je divný, když je ráno. Musela jsem se tomu pousmát a víc jsem to nehrotila. Však ono se uvidí. Popravdě, už se vidím úplně někde jinde.

Nad novinami ještě chvilku zamyšleně setrvám a pak kývno. „Jo, máš pravdu. Určitě už se o ně starají v Kazině nemocnici.“ asi to byl už můj zlozvyk, prožívat děsně zprávy z bystrozorskýho oddělení. Ale já tam tak moc chtěla, že to snad ani jinak nešlo. To už se dívám, jak se můj kluk láduje snad půlkou stolu, takže se posadím vedle něj a začnu si nandávat na talíř svojí o dost menší porci.

Netrvá to dlouho a připojí se k nám Petr. „Čau, jasně.“ souhlasím automaticky a jsem zvědavá, kdy dorazí i Bea. Asi se ještě upravuje a vybírá dnešní garderobu. Má štěstí, že jí sluší absolutně všechno. Navíc teď, když září jako sluníčko. Když mluvíme o sluníčkách další dvě se jmény Roman a Nela se k nám taky připojí. Pozdravím je s plnou pusou a pokusím se o úsměv tak, aby mi nic nevypadlo. Muselo to vypadat nádherně.

Liju do sebe zrovna hruškový džus, když zahlídnu Beu zavěšenou do Matyho. Trošku mi zaskočí, odložím sklenici a věnuju Matymu poněkud zamyšlený a starostlivý pohled, který vystřídá cosi chmurného a takraději pohled vrátím zpátky k talíři. Nevydrží mi to dlouho, jelikož se jdu přivítat s Beou. „Ahoj, sluší ti to.“ usměju se, i když vidím, že má stejné šaty jako včera.

„Asi na nás něco chystá…“ prohodím na její otázku a pokrčím rameny. Než to na nás začně Bivoj sypat, dorazí i Kesi, která připomíná zombie nebo jinou oživlou mrtvolu. Pomyslím si něco o tom, že to ta holka asi dost přehání s učením.

Ředitelův proslov poslouchám pozorně. Ani u toho neujídám. Sem tam mi sklouzne pohled na Jana, ale nic moc z něj nevyčtu. Možná z něj něco vydoluju později. Za pokus to stojí. Když Bivoj odejde, podložím si hlavu zamyšleně rukou a moudrá z toho tolik nejsem.

„Jsem moc ráda, že nám říďa připravil půdu na seznámení s Mari…“ to adresuju jenom Ottíkovi a trochu se u toho poušklíbnu. Plán byl za jeho ségrou zajít a konečně se nějak oficiálně představit, ale když teď vidím, jak propaluje svýho staršího bráchu pohledem…trochu se jí bojím.
Potom jen rozhodím rukama. „Já nevím. Něco asi fakt přesunuli, ale kdo ví co…zase, když na nás hází tahleta opatření a mluví o nás jako o budoucnosti…nějak mi to smrdí. Ta včerejší potyčka nad Bubenčí asi nic moc nevyřešila…“ řeknu, co si myslím a čekám, zda k otmu budou mít něco i ostatní.

Když Otta zmíní PTSD, zakoulím očima a kopnu ho pod stolem do holeně. Jo, já vím, jak to myslel, ale já zase mám svůj morální kompas silně utažen. Kouknu na Tomka a kývnu. „Jo, asi bychom se neměli moc rozdělovat. Já teda doufám, že se to bude konat tady na půdě školy a ne nekde venku. To by asi přes naše rodiče neprošlo, takže...to mě trochu uklidňuje.“ vůbec mě to nenapadlo, ale teď když se mluvilo o oslavě, zase se mi začínal svírat hrudník. Tyhle hromadný akce jsou an mě asi ještě malinko brzo.

„Jinak, jak jsme si rozdali ty úkoly, tak ehm…já ze lva nic kloudnýho nedostala. Potvrdil mi jenom, že luxfera byla v Bruncvíkově meči, ale momentálně netuší, kam zmizela. Neví ani, kde je meč. A Bruncvíci asi skutečně vymřeli a žádný levoboček nezůstal nebo o tom lev zkrátka neví.“ přidám svou nevýznamnou trošku do mlejna. Tohle vážně nikam moc nevedlo.

„A ještě Beo, doufám, že teda nevadí, že s Ottou po snídani mizíme kvůli rodinný záležitosti. Vrátíme se v neděli na odpolední trénink.“ pousmála jsem se a doufám, že jí to nakonec nebude tolik vadit. Myslím si, že všichni teď potřebujeme orazit nebo to přepálíme, ale to samozřejmě nahlas neříkám. Ona jako kapitánka to ví nejlíp.
 
Tomislav Lučan - 23. března 2022 10:17
247517426_617661869252691_1561592685805330560_n2691.jpg

Nové ráno, nové problémy



čtvrtek 19. až pátek 20.

Všichni



Ať jsem se snažil tu noc usnout sebevíc, nešlo to. Hlavou mi pořád vrtala Igorova slova o bláznivém skřítkovi, který, skrytý za barikádou z lidských kouzel, stále věřil, že trvá válka. Znělo to jako stopa...která ale nyní nevedla nikam...

Povzdechl jsem si a vstal z postele. Nemělo cenu zkoušet usnout. Nazul jsem si boty, oblékl tepláky a mikinu a vyšel na chodbu. Tedy...zkusil jsem to. Klika se nehnula a dveře zůstaly pevně zavřené. Huh. Zabral jsem pevněji. Pořád nic. Divný. Došel jsem si pro hůlku schovanoi pod pošltářem a začal s ní poklepávat na dveře, zámek a panty.
"Revelio"

Obočí mi trochu povylezlo a čelist trochu spadla, když jsem nahlédl komplexní síť zaklínadel, která držela devře zavřené. Rozuměl jsem sotva desetině z nich. Možná bych ale mohl něco odkoukat? Takže jsem si sedl na zem přede dveře a snažil se studovat vzorce zaklínadel do nich vložené, abych získal lepší vzhled do obranné magie, která mě vždycky zajímala. Bylo to něco, co aspoň zaměstnalo můj mozek, abych nemusel myslet na jiné, mnohem znepokojivější věci...místo toho mi mysl postupně vyplnily vzory a črty složitých kouzel...

Z téměr medidativního tranzu my vytrhlo až zabušení na dveře. Zamrkal jsem - obrany byly pryč a oknem dovnitř pronikalo matné ranní světlo. Jak dlouho jsem byl mimo? Sakra.

Vstal jsem, protáhl si ztuhlé nohy a záda, až mi v páteři zakřupalo a opláchl se, převlékl do nečeho normálnějšího a vyšel na chodbu, protože žaludek se už beztak ozýval. Do velké sině jsem dorazil mezi posledními. Ale dost včas, abych si vyslechl přednášku o bezpečnostních opatřeních. Skoro jsem cítil Mazlíkův rozčeně uražený výraz, když bzjistila, že pokud bude chtít někde řádit, bude muset sebou tahat staršího bratra. Pokud tedy neplánuje, jako vždy, něco potají. Znám jí až moc dobře.

"Chápu, jak to myslíš," okomentovakl jsem Ottův sentiment ohledně další párty a sedl si na lavici. "Rozhodně bych se nerozpakoval si sebou vzít hůlky a a moc se nerozdělovat, když na to přijde..." Což bylo zbožné přání, jestli se Otta s Anežkou, Bea s Petrem a, pro Krokovy vousy, Nela s Romanem někam nevytratí někde mezi třetím a pátým drinkem, bude to menší zázrak. Mnjó, hormóny. Někdy si říkám, jestli nejsem já ten divnej, že sem se tímhle nikdy moc...nezaobíral.

Ale pokrčil jsem nad tím rameny a naložil si víc ovesný kaše. Někdo holt musí bejt ten racionální. Paranoidní? Eh, ne, paranoia je v týhle době racionální.
 
Otto Löw - 23. března 2022 06:42
rsz_robertadamson2521705.jpg

Ráno v jídelně

Všichni



Pátek, 20. srpna 2021
Velká Síň



"Jasný vemte místo."

Prohodím mezi sousty k Petrovi a vždycky když někdo přijde, tak ho pozdravím. Je to většinou jen něco nesrozumitelného, protože když jím, tak jím a nenechávám se rušit. Ono stejně všichni ostatní nejsou moc ve sdílném duchu a buď koukají na ředitele nebo jí sami, takže se naštěstí asi nečeká nějaká závažnější konverzace. Což mi v tuhle chvíli absolutně vyhovuje. Moje přežvykování trošičku zpomalí na skoro nulu ředitel, který začne chrlit informace, které jsou rozhodně zajímavé a o to více překvapivé. Oceňuju, že nás chtěl i přes nějaké námitky seznámit se skutečnými informacemi. Vyznávám to taky, že pokud mají všichni informace, tak nedochází k nějakým velkým pozadním šumům. Nám se potvrdilo, že něco ať už to byla luxfera nebo něco dalšího bylo ve škole, ale podle toho co říkal řiditel to už tady není. Což je celkem zvláštní. Kam to přesunuli, když to není na Vyšehradu? To je totiž ta správná otázka. Když bylo zmíněno, že se mladší studenti bez souhlasu rodičů a bez plnoletých kouzelníků nesmí pohybovat mimo hrad, tak jsem úplně někde v boku hlavy cítil pálivý pocit. Ten jasně vycházel od Marie a propaloval se mi do hlavy.

“Jsi absolutně v prdeli Ottíku.”

Holt ségra mi tohle asi nedaruje, že jsem starší. Asi jí odkážu za rodiči, aby si s nima vyřídila koho udělali dřív. Přenášedla jsou fajn věc. Celkem by mě zajímalo proč se řeší mince, když jsou přenášedla většinou na jedno použití a nějak nevím, jak by fungovaly mince opakovaně, ale jelikož je to ředitel, tak asi ví o čem mluví. Já liju pomerančový džus, teď na myšlenky moc není čas.

“No neříkej!”

Upozornění na školní famfrpálový turnaj takto komentuji, protože mě ještě bolí prdel z koštěte. Oslava školy bude fajn, myslím že v téhle době je každý důvod k oslavě super. Podíval jsem se po ostatních, kteří ještě zpracovávali všechny informace.

“Mám pocit, že to chytilo celkem rychlý spád. Myslíte, že je to pořád tady nebo to přesunuli? Ono z toho proslovu to bylo celkem nejasné.

Na to školní výročí jsem skoro zapomněl. Jenom nevím, jestli z další párty nebudu mít trošku PTSD.”

Je potřeba tu ranní konverzaci trošku rozkopnout.
 
Xenie Hiblerová - 20. března 2022 16:12
b635af12a5c2d5a698b54cd7bbef09b22216.jpg

Ráno ve škole


Všichni



Se zaskučením jsem si přetáhla přes hlavu polštář, zatímco se ke mně nesl dupot nohou po chodbě. Někdo zaťukal na dveře mého pokoje, ale vnímala jsem to všechno z dálky. Takový ten pocit, kdy víte, že už máte vstávat, ale zrovna teď už ležíte dobře, na rozdíl od zbytku noci, je vám dobře, ani zima ani vedro a konečně, vážně konečně cítíte, jak zabíráte do hlubšího spánku.
"Zkus to a pokoušu tě!" adresovala jsem tiše a rozespale komusi, kdo mi vyhrožoval vytažením z postele, zkusmo naslepo k tomu vycenila zuby. Jakmile jsem se pokusila otevřít oči, začaly mě pálit. Dupot postupně ustal a mně došlo, že jestli chci stihnout aspoň čaj, měla bych zvednout svou eminenci a chtě nechtě ji dopravit na místo určení. Zkusmo jsem vykopla jednu nohu z postele a hned ji s nadáváním zašoupla zpět, jak jsem se s ní praštila o nohu židle, kterou tam nějaký inteligent - já - včera v noci přisunul.

S mručením jsem mžourala na strop a sluníčko mi tančilo po obličeji a odkrývalo mývalí pytle pod očima.
Jakýmsi zázrakem jsem se vysoukala z postele a zabalená do deky jako duch (už jen vystřihnout dírky na oči) jsem se doplazila ke skříni a poslepu si vybrala něco na sebe a se stále slepenými žaluziemi se oblékla a se zíváním se dokutálela do jídelny, kde jsme si se zahučením - to měl být pozdrav všem, co tam už byli - svezla na své místo.

***



Lžičkou jsem dělala v hrnečku vlnky zatímco druhou rukou podpírala hlavu a přemýšlela o slovech, jež ředitel pronesl.
Bylo mi 19, takže se na mě nevztahovala pravidla o podepsaném souhlasu rodičů. A famfrpál vlastně taky ne, když nepočítám fandění na tribuně.
Koukla jsem se po ostatních, hlavně těch, co opět začali listovat Kronikou jako zběsilí, jako kdyby jim něco uteklo, co je podstatné.
Tak žhář, pokud je doopravdy zraněnej fakt nenakráčí do nemocnice.
 
Vypravěč - 17. března 2022 09:30
ac83fef3e6f44092bef020d53becc0903741.jpg

Vyšehradská škola magie



Všichni hráči

Pátek, 20. srpna 2021
Velká Síň



Když se zdá, že je většina studentů shromážděná ve Velké síni, ředitel se s hlasitým vrznutím židle zvedne. Už ten zvuk stačí k tomu, aby všudypřítomný hlahol rázem utichl a Bivoj si tak získal pozornost. Na některých profesorských tvářích lze vidět nesouhlas, jiné jsou napjaté a pár z nich je sice unavených, avšak klidných.

Muž s pěstěným plnovousem, širokými rameny a svalnatými pažemi přejde k obsidiánovému pultu, o který se zapře. Čiší z něj aura síly a jisté divokosti. Nikdo se moc nediví faktu, že se zrovna tenhle muž stal v pouhých třiceti letech nejmladším ředitelem Vyšehradské školy magie, nebál se vykopnout ztrouchnivělé a plesnivé karikatury, které si dřív říkaly profesorský sbor, a zavedl spousty reforem. Bylo tomu sice už patnáct let, přesto dnešní Bivoj nebyl o nic méně kontroverzní než před lety. Některým konzervativním kouzelnickým rodům to nebylo moc po chuti. Ale stále se jim nepodařilo ho sesadit.

"Drazí studenti! Možná si někteří z vás, a já vím, že vás jistě nebylo málo..." přísným pohledem přejede všechny ročníky a potom cukne pobaveně koutkem rtů. "...všimli, že v noci nemohli svobodně opustit své pokoje a provádět po škole neplechu. V tom lepším případě." hlavně první ročníky vypadaly, jako když je někdo načapal při vytahování mandragory a začali si mezi sebou vzrušeně špitat.

"Věřím, že jste bystří a dříve nebo později byste si to dokázali spojit s nočními událostmi, které jste se dočetli v dnešním výtisku Kroniky." Bivoj zvedl novinový plátek a šlehl pohledem po profesorech za ním. "Ne všichni si myslí, že je dobrý nápad vás na to upozorňovat. Avšak já jsem zvyklý se svými studenty jednat jako s dospělými." ředitel se na okamžik odmlčel.

"Nemohu vám přímo prozradit co, ale na škole bylo ukryto něco, po čem žhář toužil. Byli povoláni Vyšehradští rytíři i za cenu veliké oběti. Přesto jsem se nakonec rozhodl, že nebudu a nechci ohrožovat životy vás studentů, ačkoliv je náš hrad prakticky nejlépe střeženým a zabezpečeným magickým objektem." pokýval hlavou a znovu přelétl dav pohledem.

"Nakonec vy jste naše budoucnost a tu je třeba chránit. Vím, že se to nebude mnohým z vás líbit, ale po konzultaci s ministrem kouzel a rodovou radou, zavádím od této chvíle jistá opatření. Vaše rodiny už o nich vědí." Bivoj počkal, až opět ustane šum a pokračoval.

"Za prvé. Studenti mladší 18 let, musejí mít vyplněný formulář s podpisem zákonného zástupce, pokud budou chtít opustit školu. Ovšem při pohybu venku je žádoucí pohybovat se ve společnosti plnoletého kouzelníka." spousta mladších studentů se nakvašeně dívala ke stolům starších ročníků. Nejhůř na tom byli ti, kteří tu měli mladší sourozence jako Nela nebo Otto. "Vás plnoleté žádám, abyste byli rozumní a nevydávali se do pochybných čtvrtí pražského podzemí. Nenechte se uchlácholit novinový titulkem. Žijeme v nebezpečné době. Stále."

"Další bod jsou rozmístěná pohotovostní přenášedla. Jelikož se obyčejně na pozemky hradu nedá volně přemisťovat, naši profesoři na jejich vytvoření spálily dost času a energie. Kdo nějaké poškodí či něco podobného, bude okamžitě a nadobro vyloučen. Jejich rozmístění je zakresleno do mapy, kterou školník právě vyvěšuje ve vstupní hale. Václavužel, spousta mincí, které ste obdrželi, se našly vytracené různě po škole. Jiné jsou prý předmětem směny a tak dále. Doufal jsem, že k tomu budete zodpovědnější. Proto takto." Bivoj těžce vydechl.

„Abych nebyl pouze vážný, připomínám, že v pondělí začíná famfrpálový turnaj o vyšehradský pohár. O týden později bude škola pořádat slavnost k výročí jejího založení, která bude letos ve znamení k uctění památky nejen našich padlých studentů. To je zatím vše.“ s těmito slovy se odstrčil od pultu a rázným krokem, až za ním plášť vlál, opustil Velkou síň.

Hlahol se vrátil a okny postupně začala vlétat druhá várka soví pošty.
 
Bea Faust - 16. března 2022 11:06
bea30005538.jpg

Ráno



20.srpen 2021
Praha - Vyšehradská škola magie


Anežka,Xenie ,, Nela, Matyáš, Otto, Petr, Tomislav, Roman



“Zaspali jsme a jestli chceme stihnout snídani, máme nejvyšší čas.” To probouzející se Beu probralo úplně, měla hlad jak vlčák, tak Petrovi jen přikývl a i přes kručení v břiše zůstala v jeho náručí a hladila ho ve vlasech. Bea se konečně přemluvila k tomu, aby opustila Petrovu náruč a posadila se na posteli, když ji poprosil o to, aby zrušila kouzlo seslané na dveře, zadívala se na něj dosti zmateně, otevřela pusu, aby ji následně zavřela a pokrčila rameny. Přitom sledovala jak Petr odchází.
Její ranní rutina ji teď nezabrala tolik času, hodila na sebe stejné šaty, které na sobě měla včera a vlasy si stáhla do gumičky, proběhla koupelnou a nedělala si starosti s tím jestli je nalíčená, nebo ne.
Když vyrazila ven z pokoje, aby se připojila k Petrovi, rozhodla se že zaklepe na na Tomislava a Matyho. Zastavila se nejdřív u dveří Tomislava, na které pořádně zabušila, aby jej zburcovala pokud ještě spal.
To samé udělala u Matyho dveří. Do těch však nahlédla a řekla. "Pojď na snídani Maty." Když uviděla Matyho sedícího na postely. "Tedy, pokud už nejsi po snídani." Usmála se na něho a opřela se o futra. "Obejdu ještě další pokoje." Zazubila se na něj Bea a odešla ke dveřím do Kesiina pokoje. "Je tu někdo?" Jemně zaťukala na dveře. "Jen dva prstíčky tam strčíme, vytáhneme tě z postele a hned zase půjdeme." Šeptala polohlasně Bea, když brala za kliku a zkoušela otevírat dveře u Kesiina pokoje, nakonec jen klikou zalomcovala. "Budu na tebe čekat na snídani." Řekla vesele, když si všimla přicházejícího Matyho, kterého Bea objala okolo pasu a vydali se spolu na snídani.
Po cestě na ni, se mu svěřila s tím, že z včerejšího večera a noci si nepamatuje vůbec nic a také to, že usnula jako špalek během několika sekud.
Když potom přišli do Velké síně, ukázala na stůl kde už seděl zbytek jejich přátel. Pustila Matyho, aby si mohl nabrat snídani a Bea se mezi tím připojila k ostatním. Petra políbila do vlasů a poděkovala mu za snídani. Potom se šla přivítat s Anežkou, kterou sevřela v náručí a Ottovi na pozdrav stiskla rameno.
"Co tady dělá ředitel?" Zeptala se, když si sedala vedle Petra. Na přicházející Nelu a Romana se usmála a popřála jim dobré ráno.
 
Roman Roučka - 13. března 2022 19:53
beznzvu5367.jpg

Vyšehradská škola magie – Souhrn událostí


úterý, 17. srpna 2021

Anežka, Bea, Nela, Xenie, Matyáš, Otto, Petr, Tomislav


Čas v zahradách se chýlil ke konci. Posbíral jsem zbytky jídla do košíků a odkouzlil použité odpadky, aby po nás nic nezůstalo. Přesto ještě zbývalo dost, aby se člověk zvládl navečeřet. Skřítci byli skutečně štědří a já se jim budu muset adekvátně odvděčit. I když jsem se v tabácích absolutně nevyznal. Trochu mě začínala hryzat obava, abych to nevybral špatně.

Všichni mířili pryč. Chytil jsem Nelu za ruku, aby nikam nešla a já si mohl ukrást na nějakou dobu poslední soukromou chvilku. Přitáhl jsem si ji k sobě, položil jí ruku na bedra a pohladil ji po tváři. Když jsem se na ni díval a topil se jí v očích, zdálo se mi, jako by všechno špatné z rána odplouvalo.

„Proč jsem si toho nevšiml dřív?“ Myslel jsem, že se mi to jen honí v hlavě, než jsem si uvědomil, že jsem to vyslovil nahlas. Chtěl jsem ji pořádně sevřít v náručí, ale jedna má část měla strach, že se neovládnu. Sehnul jsem se a jemně jsem ji políbil. Zuby nehty jsem se snažil držet zpátky, protože nejen, že nebyla stále vhodná příležitost, ale nedokázal jsem odhadnout, co si můžu nebo nemůžu dovolit.

„Budu muset po tréninku jít ven,“ zašeptal jsem, když jsem se odtrhnul. „Slíbil jsem skřítkům, že se jim za tu svačinu odvděčím, ale budu jim to muset koupit venku. Nevím, jestli pořídím jen v podzemí, nebo budu muset oběhnout obchody ve městě. Chtěla bys jít se mnou?“

Nela souhlasila a já se usmál. A zčervenal studem, protože bych si na první rande představoval lepší výlet než tohle. Udělal jsem si v duchu poznámku, že to budu muset při nejbližší volné chvíli napravit. Snad to nepokazím.

Následující trénink byl… zničující. Bea se zdatně sekundujícím Petrem vytvořili trenérskou dvojici, která byla schopná z nás vymáčknout duši ve prospěch týmu. Když jsem na konci sesedal z koštěte, měl jsem pocit, že cítím snad všechny svaly v těle. Jako by se průběžný celoroční trénink smrskl do několika vražedných hodin. Bude to náročné. Na druhou stranu jsem se na zápasy těšil. I když byl Roučka jako rodič všelijaký a já měl díky němu vůči famfrpálu rozporuplné pocity, myšlenka, že zase létáme a snažíme se porazit zbylé ročníky, mě těšila.

Po dlouhé sprše jsem vytáhl čisté džíny, bílé tričko a oblíbenou zelenočernou košili. Na chvíli jsem se zastavil u krabic, které jsme tam dopoledne odložili. Vytáhl jsem jednu z hotových placek a zadíval jsem se na kouzelníka. Tenhle úkol splníme, slíbil jsem mu v duchu, ale nevím, jak rychle to dokážeme. Nesmí nás to pohltit. Vrátil jsem placku zpátky, přehodil si přes rameno malou taštičku akorát tak na peněženku a mobil a vyrazil za Nelou, abychom mohli jít.

Zaťukal jsem jí na dveře. „Připravená?“ usmál jsem se, když otevřela. Vzal jsem ji za ruku a vyrazili jsme z Vyšehradu. Cítil jsem v zádech pohledy rytířů u vchodu a napadlo mě, jestli tam stojí stále ti samí, nebo jestli se ve své službě střídají. Ale kdoví.

Po návratu, těsně před tím, než jsem si šel lehnout, jsem zkusmo zavolal Igorovo jméno. A ten skutečně přišel.



středa, 18. srpna 2021

hlavně Nela


I když jsem se po včerejším tréninku cítil unavený, byla to příjemná únava. I přes krabice v pokoji jsem měl hlavu čistou a klidnou, za což jsem byl rád. Jedna věc mi však hlodala vzadu v hlavě – Myšek a rozdíl mezi ním a Mališkou. V první chvíli jsem uvažoval, že bych si šel nějaký plán sesumírovat do bazénu, ale pak jsem usoudil, že musím mít dostatek energie na dnešní trénink.

Od včerejšího rána jsem hospodáříčka nepotkal, kde by se mohl skrývat? Napadla mě dokonce šílená myšlenka, jestli by se Myšek nemohl schovávat v místě teď už bývalého hnízda, ale včera ráno mířil pryč, někam do útrob školy. Tak proč by se tam vracel? Musel mít vlastní místo na spaní ještě někde mimo obvyklá místa. Čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc mi docházelo, že ho nechci hledat primárně kvůli uspokojení zvědavosti ostatních, ale protože jsem o hospodáříčka měl strach.

Hodil jsem na sebe svou oblíbenou mikinu se zvracejícím jednorožcem, na kousek papíru napsal vzkaz pro Nelu a opustil pokoj. Před jejími dveřmi jsem se zastavil a chvíli uvažoval, že zaklepu, ale v tuhle hodinu určitě ještě spala. Do snídaně ještě něco zbývalo a po včerejšku musela být unavená. To já jsem byl zvyklý strašit brzy, i když jsem nemusel. Strčil jsem vzkaz pode dveře a vyrazil hledat Myška.

Procházel jsem školou, oči na stopkách, ale po hospodáříčkovi, jako by se slehla zem. V duchu jsem se modlil, aby si pro svůj úkryt nevybral zahrady, ale nějaké méně odlehlé místo, protože než bych to prohledal tam, byl by konec dne a tolik času jsem neměl. Pevný tréninkový rozvrh nebyl ještě stanovený a já musel být připravený, až dají Bea s Petrem vědět, co se bude dít dál.

Neuspěl jsem. Než se situace takhle pokazila, míval jsem štěstí a nakonec jsem vždycky na školníka narazil, ale tentokrát mi to nebylo souzené. Byl jsem zklamaný, lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Chtěl jsem se zeptat, jestli je v pořádku. Chtěl jsem zjistit, proč to včera vzdal a nic neudělal. Musela přece existovat nějaká jiná možnost, než co se tehdy doopravdy stalo.

Uvažoval jsem, že půjdu pokračovat v práci na vzpomínce na ostatní, ale nakonec jsem to neudělal. Pro jistotu jsem prostrčil Nele pode dveřmi zprávu, že jsem se vrátil a že jsem na pokoji. Tam jsem vzal do ruky kousek dřívka a nástroje a začal vyřezávat. Žaludek se mi připomínal a já dostal chuť na sladké. Kdysi jsem zaslechl hlášku, že si tělo samo řekne, co potřebuje, ale byla to hloupost, když se nad tím člověk zamyslel.

Když na mě Nela zaklepala, svíral jsem v ruce zárodek srdíčka. Nejdřív jsem přemýšlel, že bych vytvořil jen obrys, ale ruce nakonec jednaly za mě. Tohle mělo krásný plný tvar, v němž vynikala celá kresba dřeva. Snad se bude líbit. Skryl jsem srdíčko v šuplíku a šel otevřít. Usmál jsem se na Nelu a vtiskl jí krátký polibek. Vzal jsem ji za ruku a vyrazili jsme na snídani. Nelina dlaň mě hřála a já se cítil klidný a spokojený.

U stolu jsem si nalil čaj a vypil ho až do dna. Nad výběrem konkrétního sladkého jsem se však zarazil.

„Mám chuť na něco sladkého, ale nemůžu se rozhodnout, co si vybrat,“ pronesl jsem směrem k Nele, abych ji uklidnil. Určitě si začínala myslet, že zase nechci nic jíst. Nakonec jsem sáhl po tvarohovém koláči. „Víš, ráno jsem o tom uvažoval. Vím, že musíme pokračovat v práci na vzpomínce, ale chtěl bych tě dnes vzít spíš ven. Těžko říct, co se bude po té včerejší konferenci dít a možná se už nenajde moc příležitostí zmizet ze školy. Napadlo mě jít se podívat do Dolních Počernic do zámeckého parku. Je tam i velký rybník, kolem kterého se dá jít. Nikdy jsem tam nebyl, tak by to stálo za procházku. Jen budeme muset hlídat čas, abychom stihli trénink.“

Výlet byl nakonec víc než úžasný a já se vracel zpátky do školy šťastný. Když jsem si šel lehnout, přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Aby ta iluze, že se venku nic neděje, nezmizela a my mohli trávit čas takhle. Ať už společnými tréninky, nebo jen obyčejnými procházkami. Než mě definitivně pohltila tma, napadlo mě, že bych měl začít řešit dárek pro Beu k narozeninám. Stále jsem však neměl ani ponětí, co bych jí měl pořídit.



čtvrtek, 19. srpna 2021

hlavně Nela


Myšlenky se mi stáčely k Myškovi, světu tam venku a všemu, co se dělo. Ráno před tréninkem jsem zkusil ještě jednou najít Myška, ale neúspěšně. Třeba ho Bivoj zaměstnal, aby spolu posílili obrany školy. Do školy se nahrnulo tolik studentů, že bylo plno stejně jako ve školním roce. Pochybovačné hlasy, jestli je to dobrý nápad, nešlo neslyšet.

Zbytek dne jsme kromě tréninků strávili s Nelou prací na vzpomínce na zemřelé. Postupovali jsme pomalu, ostatně nebylo kam spěchat. Díky panice vyvolané konferencí se škola naplnila do plného stavu a v knihovně přestal být klid. Zůstali jsme proto u mě v pokoji. Uvažoval jsem, že bych na dveře jsem pověsil upozornění, že jsme v pokoji, kdyby nás Bea, Petr nebo někdo jiný hledali, ale nakonec jsem to neudělal.

Zvětšili jsme s Nelou stůl, přičarovali druhou židli a pustili se do práce. Šlo to pomalu. Po pár hodinách, když jsem vzhlédl a viděl posmutnělou Nelu, přiměl jsem ji přestat.

„Pojď, zajdeme do zahrad a vykoupeme se. Můžeme vzít i košťata a podívat se, jak to vypadá nad vodopádem. Nebo se sebereme a podíváme se na druhou stranu zahrad. Prostě cokoli, hlavně si musíme dát přestávku.“ Zadoufal jsem, že se jí ten nápad bude zamlouvat.



pátek, 20. srpna 2021

Bea, Anežka, Otto, Petr, Nela


Zase jsem se probudil příliš brzy. Budík sice měl rozkaz zvonit v konkrétní hodinu, můj mozek to však okázale ignoroval. Vylezl jsem z postele, že se půjdu podívat do zahrad k jezeru, abych si zaplaval, ale… Nedostal jsem se ven. Ať jsem zkusil cokoli, co jsem znal, dveře nic neotevřelo.

Proč??? Co se děje?

Nakonec jsem to vzdal. Nic jiného mi nezbylo. Jen jsem marně plýtval silami. Napadla mě iracionální myšlenka – kdo vlastně tohle zajišťuje? Myšek, nebo ředitel? Někdy mi unikalo, kdo má vlastně jaké pravomoci. Sotva na tom však záleželo. Vrátil jsem se zpátky na postel a lehl si. Minuty plynuly a já koukal do stropu. Jak poznám, že můžu zase ven? Možná se mi podařilo na chvíli usnout, protože vedle mě náhle začal zvonit budík. Trhnul jsem sebou a posadil se. Nezdálo se mi to? Byl jsem oblečený, takže ne.

Tentokrát mě dveře propustily. Zamířil jsem k Nelinu pokoji, abych na ni zaťukal. Pokud otevřela, s trochu unaveným úsměvem jsem se zeptal, jestli půjdeme na snídani. Žaludek se začal hlásit o slovo – nahlas před ní zaškrundal a jen mě podpořil. Černý čaj a něco sladkého by mohla být ideální varianta.

Když dorazíme do síně, zarazí mě množství sov. U stolu už seděla Anežka s Ottou a Bea s Petrem.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem. Počkal jsem, až si Nela sedne jako první, zasunul za ní židli a sám si sedl vedle ní. Ředitelova přítomnost mě znervózňovala, ale snažil jsem se si ho příliš nevšímat. Natáhl jsem se po čaji a koblize. Nejdřív doplním energii, než začnu zjišťovat, co se děje.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.13283395767212 sekund

na začátek stránky