V archivu

Praha
20. srpna 2021

Mrkla jsem se na něj, jak spustil tu o vodníkovi a chladiči. Jako dítě jsem sice nevěděla, co je to chladič ale hlavně že se to rýmovalo.
„Hop hop hop, dědek bábu kop, nakopal ji do prdele, stonala mu tři neděle.“ Přidala jsem se do kroužku a na konci recitace se zazubila. Tuhle básničku měly babky z okolí obzvlášť rády. A dědečkové taky, i když neironickým způsobem, jako ty babky.
Krize tedy byla zažehnána, Sherlock nevypadal, že mě vynese ven v zubech a naseká mi kouzelnickou rákoskou. Což byly body k dobru s tím, že zatím plán vychází tak, jak má. Očima jsem bloudila po stopách poznání v jeho obličeji, ale i tak mě nejspíš nepoznal, nebo ne natolik, aby měl v očích ten vědoucný výraz.
Nálada mi rázem klesla, ale i tak jsem se nenechala rozhodit. Měla jsem tu svůj úkol a ten jsem hodlala nějak splnit, ať to stojí co to stojí.
Vyrazila jsem s jeho svolením směrem ke schodišti, kde jsem se u zábradlí na něj ještě otočila a s poťouchlým výrazem ve tváři odrecitovala svou oblíbenou, kterou mě naučil; „Čtyři míle za Kolínem, posypaná prdel kmínem. Prdel kmínem, hlava vínem, poserem se každý týden.“
Ani jsem nečekala na jeho reakci a jak laňka prohopsala schody až do archivu, kde jsem zaťukala na dveře kanceláří.

Dvakrát jsem důrazně zaklepala a s výrazem akčního hrdiny, co jde zachránit všechny v nesnázích, následně dveře rozrazila.
„Hello mother,“ pozdravila jsem zpěvavě matku, zatímco jsem protančila, jako by se nechumelilo, k jejímu stolu. Cestou jsem si batoh přehodila na břicho a jedním okem a rukou v něm lovila sáček s hranolky, kterým jsem stačila zamávat jako bílou vlajkou.
„Přinesla jsem ti něco na zub,“ zahlásila jsem dostatečně nahlas, aby i ty největší drbny slyšely, že se jedná o nevinnou návštěvu dcerunky, co svou matinku nadevše zbožňuje. Ne že bych máti jinak nezbožňovala, ale chápeme se.
Očima jsem přelétla tři obsazené stoly a v mysli mohla světu sdělit, že zrovna ty dvě největší drbny z okolí a potažmo českého kouzelnického světa, lapěly na svých zadcích a zrovna teď na mě blbě zíraly.
Haha, zalykejte se závistí!
Od vedlejšího stolu jsem si přišoupla prázdnou židli a chvíli s mámou na prázdno tlachala, co doma, co brácha, co táta. Tématu, co se událo a děje, politice jsme se vyhýbaly jak pavouk baziliškovi a u toho jsme se cpaly hranolkami a sušenkami.

Asi za další hodinu jsem se zvedla, když drbny odskákaly na oběd a máma se vrátila ke své práci.
Čas na plán dvě.
Rozloučila jsem se s mámou a jen co za mnou klaply dveře, potichoučku, jako zloděj, ač jsem neměla v úmyslu jít krást, se dostala za dveře archivu.
Protože bylo léto, byla velká šance, že mě tu nikdo nenajde, Sherlock se po mně nebude shánět, máma taky ne a díky dovoleným a absenci některých zaměstnanců jsem se tu mohla nerušeně šťourat.
Tak kdepak začneme?
Vytáhla jsem ocelovou lžíci co jsem stačila šlohnout z máminého hrnku s čajem, nastavila ji na kliku a batoh švihla do prázdného místa v regálu blízko dveří. Nebyl vidět, ale bystrému oku pozorovatele by neušel.
Jako první jsem tedy hmátla do regálu s událostmi na našem území a snažila se vybírat z hesel, co by mohly souviset s naším tématem. Takže výbuch, oheň, studenti, meč, Šemík, most a pro mě relevantní hesla.