Ministerstvo kouzel

Xenie

Tvá máma měla pravdu. Možná ti to naplno nedocházelo, možná sis to nechtěla někde v hloubi duše připouštět, ale střet s realitou je neúprosný. Jako by zmizel poslední střípeček normálnosti v tomhle šílenství.

Mojmír se na tebe v první chvíli dívá jako na cizí. Jako by společné chvíle z tvého dětství neexistovaly. Možná ti v hlavě automaticky naskočí některá z těch všech básniček, co tě učil, jeho pobavený smích a poťouchle hrdý úsměv, když tě viděl, jak svou nejnovější básničku recituješ cestou domů mámě. A o to horší to v tu chvíli muselo být.

„Nad topolem, nad jezerem, jezdíl vodník s buldozerem,“ spustí náhle Mojmír a ve tváři se mu objevil ten starý známý poťouchlý výraz. A tobě vzápětí naskočí v hlavě zbytek té básničky: Do prdele, do piči, nemám vodu v chladiči. Vyvalila se vlna zdola, objevila se prdel holá. Jedné tvé části se nejspíš uleví, ale hořká pachuť zůstane.

„Rád vás vidím, slečno Hiblerová,“ usměje se na tebe, ale cítíš z něj smutek a dochází ti, co je příčinou – nepoznal tě a uvědomil si to. Bere do ruky mudlovské plnící pero a zapisuje si tě do knihy návštěv i s časem příchodu, který si zkontroluje na hodinkách. Kdysi by to nepotřeboval - časy ministerského Sherlocka jsou nenávratně pryč.

Sejdeš po schodech až dolů do hlubin ministerstva. Na dně tě čekají dvoje dveře – na jedné straně vedou do kanceláří jednotlivých pracovníků archivu, na druhé straně míří do archivu. Zde se v jednotlivých regálech tříděné podle let nacházejí tematicky řazené dokumenty. Od nejnovějších knih po stále starší a starší pergameny a svitky. Dá se tu najít všechno. Smlouvy, záznamy o narozeních a úmrtích, kopie rodných a úmrtních listů, kroniky, výtisky novin, záznamy rozvědky o událostech mimo území a další a další. Všechno, co se v kouzelnické komunitě odehrávalo nebo s ní mělo cokoli společného, mělo svou kopii zde.