První třída

Šramot za sebou sotva vnímám, víc mě zajímá polohování sedadla. Nesmířím se s pár hodinama spánku v sedě jestli je tady možnost, že bych si moh dáchnout v pohodlnější pozici. Prozkoumám páčky a čudlíky, spokojeně nad tím mlasknu, až mi pachuť včerejší noci ulpí na jazyku. Stárnu.

Pro všechny starosti bych úplně zapomněl podpořit naši pospolitost. Mlaďas a princezna o tom už ví, ale co by to byla za grilovačka bez O‘Connora? Zapálenýho kuchaře uvidím rád. Nahodím hollywoodskej úsměv a zapřenej kolenem do sedačky nakouknu o řadu za sebe.
Důležitý je to správně podat.
“Abych nezapomněl, kapitáne.. za dva týdny pořádáme se ženou menší sešlost. Jste zvanej. Rodrigez dojde s Brownovou a přijde i pár dalších lidí, takže bych neváhal poznačit si to do kalendáře.“

Vedle bosse zachytím nepřátelský pohled, ostrý jako břitva. Moje párty bývají legendární, co se jí nezdá?

Hotovo, vyřízeno

Úlek velmi rychle vystřídá zvyšující se hladinka chladného vzteku. Nebýt včerejšího alkoholového dýchánku, nic z toho by se nestalo, a já si nemusela připadat jako poplašený zelenáč. Na několik úderů srdce zatnu zuby, abych Jamesovým směrem nezačala chrlit spršku nadávek, a fakticky doufám, že se teď v sedadle krčí a celou cestu ani nepípne. Koutkem oka zachytím jediného náctiletého z nás, takže kontrolu přítomnosti všech členů týmu bychom měli. Nejvíce pozornosti si ale pochopitelně zaslouží nebohý Ethan.
Se rty pevně semknutými v úzkou linku na něj shlédnu a mezi koutky vykouzlím něco, co by s trochou představivosti mohl být úsměv. Možná omluvný, možná přece jen pobavený tím, jak se to vymamlasilo.
“Moje chyba, neměla jsem se tak hnát,“ přeberu zodpovědnost za nehodu klidným tónem.
“Neudělala jsem ti nic?“ dodám starostlivě, než opatrně posunu svou sedinku blíž cíli a teprve potom odlepím dlaň od boku sedadla. Žádné další nehody, žádné záchranné akce, jen klid a bezpečný let. Nastřelená obezřetností zkontroluji sedadlo, jestli na něm nemá Ethan něco odloženého, a posadím se. Ještě než se začnu zaobírat zapnutím pásu, přejedu si rukou po tváři a kořen nosu na krátko skončí v lehkém sevření palce a ukazováčku.

Marná snaha

Od té chvíle, co jsem se uvelebil ve své sedačce, vnímám okolní dění jen velice okrajově. Byla to schopnost, kterou jsem za ty roky Hermannem vypiloval skoro k dokonalosti. Když se k nám pak přidal ještě Rodrigéz, povedlo se mi to dokonce povýšit na novou úroveň, kdy dokážu zhruba odhadnout, co ti dva provedou dřív, než se to skutečně stane. Rozhodně to nebyla žádná exaktní věda. Občas jeden nebo druhý vybočili z osvědčeného vzorce, ale většinou jsem byl alespoň blízko. Tímto jednoduchým vzorcem jsem došel k závěru, že tady žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, a tak jsem se dál pokoušel relaxovat.

Jenže můj „zenový“ klid nevydrží dlouho. Periferně zaregistruji, že místo přede mnou zaujme Erica, což by bylo ještě fajn, ale o chvilku později se k ní dovalí i James. Krátká výměna názorů vede k tomu, že se zvedne a zamíří směrem ke mně. Jen ať to zase není něco, co bych musel řešit. zadoufám v duchu, protože jsem jejich rozhovor nevnímal. Neochotně otevřu ústa, abych se zeptal, co se děje, ale než tu otázku stihnu položit, Erica řečí těla jasně naznačí, že má v úmyslu využít sedadlo vedle mě. Pokusím se pohotově stáhnout natažené nohy, což se ukáže jako zásadní chyba. Erica s tím očividně nepočítala a jen díky svojí obratnosti skončí kousek nade mnou s rukou zapřenou na podhlavníku.
Co se týkalo mých rukou, tak ty skončily jen opravdu málo centimetrů od jejího břicha potažmo prsou. Jakmile mi dojde, že níž už nespadne a mojí „záchranu“ vlastně nepotřebuje, okamžitě je vrátím na opěradla.
”Promiň.” vyrukuju s omluvou a lehce provinilým pohledem. ”Chceš nějak… pomoct?” zeptám se, než abych nějakou přílišnou aktivitou celou situaci, ještě zhoršil.

V letadle

James nezklame a bez mrknutí oka zahraje mojí nepozornost do takového autu, že ani já sám chvíli nevím, jestli to myslí vážně nebo ne. Jakmile ale začne chrlit informace o nějakých Tuberových válkách, místo diskuze o holkách, tak jsem doma. Bylo to takové poznávací znamení, kdy ve svém věku začal vzpomínat, jak starej kapitán. Občas mi ho dokonce touhle mluvou připomínal. Rozpačitě se usměju.
”Nevím, o čem to mluvíš.“ prohlásím hrdě na poznámku o zahazovaných číslech a pokračuji směrem k našemu letadlu.

Překvapeně na zrzka zamrkám. Sice jsme se neznali bůh ví jak dlouho a počet setkání s Barbarou by se určitě dal taky spočítat na prstech jedný ruky, ale i tak jsem věděl, jak bude neskutečně nadšená, z té vysoké zvěře, co právě zmínil.
”Ty ses zbláznil.“ vydechnu překvapeně s pusou drobně dokořán. Dál však zmíněnou situaci nekomentuji. Poznámka o tom, že mě Barbara ráda uvidí, tak proletí kolem bez povšimnutí.
Na palubě letadla nás uvítá fakt nádherná letuška. Pravda, byla sice skoro o hlavu menší, ale o to roztomilejší se zdála. Neubráním se teda jedné nebo dvěma rádoby vtipným poznámkám, který byly s lehkostí anděla a krutostí ďábla odbity, až se raději pokořeně zahledím do palubního lístku. Trapas... Oči mi přeskočí po nejbližších sedadlech, kolik tak lidí bylo svědkem mého ponížení, ale s úlevou zjišťuji, že jich tolik nebude. Takžeee... pokusím se odvrátit myšlenky jinam, zatímco se snažím najít, ten zpropadený údaj, co za sedadlo je moje. Ha... 26A! S hlavou skloněnou jdu po jednotlivých řadách a raději se ani neodvažuji otočit. Co kdyby se za mnou nacházel nenávistně propalující pohled letušky. Takovou věc nehodlám riskovat.
29...28...27...26! Zvednu hlavu právě ve chvíli, kdy vedle mě přistane cizí ruka s dunivým efektem. Reflexivně sebou škubnu vzad. Jakmile se trochu vzpamatuju a uvědomím si, že je to Eriky ruka a v jaké poloze se aktuálně nachází, neubráním se naklonění drobně vpřed. Byl jsem zvědavý, na koho se tak vrhla. K mému překvapení je to právě kapitán. Uznale pokývám hlavou. Ruce se rozpřáhnou v omluvném gestu alá "nechtěl jsem rušit" a zapluju beze slova do své řady, která je k mojí smůle přímo za nimi. Neměl jsem tušení, že je to mezi nimi takový horký. Bleskne mi hlavou, zatímco se snažím výhradně koukat z okénka ven.

Prvotřídní

“Cože?“ citelná nejistota vlastního hlasu je nepříjemná a tak trvá, než mi dojde, proč na mě Hermann vůbec mluví. Klid nalezený po zapnutí pásu je pryč.
“Děláš si legraci?“ ztiším hlas, nakloním se k zrzkovi a i když neucukne ani o píď, je jasné, že ví, co přijde a klidně by si to odpustil, “Snažíš se si vyměnit místa jen proto, že nechceš další černý puntík na služebním profilu. To snad není možný.. Prostě si tam sedni a mlč, tím nic nezkazíš,“ poučím ho. Zároveň je mi jasné, že když nemáme na letenkách uvedená jména, je to úplně jedno a tím spíš v první třídě. Třeba to nakonec vyjde tak, že v ní poletíme jen my a budeme moci zabrat kterékoliv sedadlo podle chuti.

Každopádně jakmile upustím páru, odolává se kolegovi hůř. Nechce se mi opustit vyhřáté sedadlo, nicméně bezpečnostní spona pásu nakonec přece jen cvakne, abych se mohla přesunout.
“Fajn..! Mám to u tebe, Jimmy,“ poslední zamračení se směrem k zelenkavým očím, než Jamese gestem popoženu stranou, aby mi nezacláněl.

Na Ethana se už dívám zdrženlivěji, v mírné obavě, že by mohl mít chuť k tomu něco dodat. I proto spěchám. Ovšem, než stihnu říct, že se nemá nechat rušit a elegantně překročím jeho nohy, zareaguje. Pohotově, ale přesto pomalu, o nějaké vzájemné souhře nemůže být řeč. Důkazem toho je moje škobrtnutí, které jen tak tak neskončí pádem, ale jen tvrdým dopadem ruky na horní část sedadla nad jeho hlavou.

První třída

“Už sem říkal Rice, že chci uspořádat menší zahradní párty. My, hoši ze trojky, pár lidí co neznáš včetně vysoký zvěře. Počítám s tebou od začátku, brácho. Barb tě určitě ráda uvidí,“ dodám, aby bylo jasný, jak nebezpečná ta akce bude. Kdykoliv je totiž přítomná moje drahá polovička, visí ve vzduchu otázka, za jak dlouho bouchne.
Dořeknu to akorát, co se dostanu na řadu a musím čelit minimálně vizuálnímu pokušení. Letušky. To je standard krásy: hezká postavička, obličej a předpisový kostýmek na míru. Zároveň je přesně tohle ta potíž, proč je lepší se od nich držet dál – lepí se na ně každej ňouma a vsadil bych boty, že na jejich slušný odpálkování maj kurz. Za tu dřinu to nestojí. Ačkoliv lýtka tmavovlásky u vstupu, Charlotte, lákaj k bližšímu prozkoumání.

“Kolik máš?“ ohlídnu se přes rameno na Rodrigeze, ale na odpověď nečekám, určitě nám to vyjde bok po boku. 25A zní dobře.

Přestanu si to myslet až ve chvíli, kdy očima zavadím o označený místo a bosse na sedadle hned vedle. Nic proti němu, akorát, že tohodle se mi účastnit nechce. A tady Brownová příhodně sedí o řadu vepředu. Nasadím lišácký úsměv a psí oči, aby to neměla jednoduchý, a vpluju na sedadlo vedle ní.
“Dám ti pětku, když si to se mnou vyměníš.“

Přesně, lempl je to! Plus potřebujem zjistit, jestli je Rica spíš na mladší, starší nebo ženatý, takže rušení nepřipadá v úvahu.

Chceme jeskyni zachovat, ale jsem lempl, takže se to nějak protáhlo...