Zlatý zub - u stolu

Hah! Zářez v podobě kapitána je cenná trofej, kterou Rodrigezovi někdy jistě vmetu, ale ne na jeho narozky, nejsem kretén. S chutí do sebe hodím další porci alkoholu a vychutnávám si rozlévající se teplo, zatímco kapitán odchází. Nějak brzo.
“Vo nás se bát nemusíte,“ podpořím Rodrigeze jednoznačným souhlasem, že s náma problémy nejsou. Loučení nejsou moje silná stránka, takže zůstanu u jednoduchého mávnutí a hotovo.

O‘Connorova prdel ale ještě ani neopustí lokál a už jsem nasoukanej k Erice, rukou zlehka atakující její ramena. Čistě přátelský gesto. Erica je pro mě tak nějak jako sestra, kterou nemám, ačkoliv musím přiznat, že se najdou chvíle, kdy o ní smýšlím raději jako o sestřenici. Nevlastní a i tak z desátýho kolene,a by to bylo neprůstřelný. Tmavovláska ještě vůbec netuší, před jak těžkou životní volbu ji hodlám postavit.
“Takže,“ odkašlu si a zlomím zbytek cigarety v popelníku ve snaze ho uhasit. Najednou mám jednu ruku volnou k obšírné gestikulaci.
“Kterýho ze dvou šampionů vybereš pro boj s lítou šelmou?“ naznačím k poslední zbývající vodce. Zodpovědnost je zodpovědnost, nemůže se jí vyhýbat. Buď to naleje do někoho z nás, nebo je ve hře pořád i možnost, že se obětuje sama.

Zlatý zub - u stolu

”Barmanku?“ zopakuji zmateně a nevěřícně se ohlédnu směrem k baru, kde rozlévala pohledná princeznička. ”Hmmm tak to se trochu nepovedlo...“ zhodnotím výsledek celého přepadení. Ne že by tam byla nějaká šance na úspěch. Jamesův samozřejmý přístup a můj indisponovaný úsudek, odsoudily toto tažení k záhubě hned v zárodku.
”Tvle příště musíš bejt konkrétnější.“ neodpustím si přátelsky myšlenou výtku a chmury se začnou rozplývat. ”Nejsem zrovna dvajkrát velkej myslitel a ani věštec.“ přidám na vysvětlenou první blbost, co si teď mysl dokáže poskládat. To už se ale nějak ocitneme zpět u našeho stolu.

Vyprostím se z rameního objetí a plácnu sebou do boxu bez toho, abych si ostatní osazenstvo nějak víc prohlížel. ”Tak tady jsem ho nechal.“ prohlásím, když pohledem najdu mobil. Rukou ho stáhnu ze stolu a vložím do kapsy.
Pak se řeč stočí zpět k alkoholu, kde od Erici přijde automatická odpověď. Možná by si na to měla vytvořit nějakou kartičku, něco ve stylu „Alkohol ne, raději knihu“ nebo nějak tak ta blbost byla. Pohledem vzhlédnu tedy ke kapitánovi a už už se chystám lobovat, když nakonec sám svolí. Než se stihnu zaradovat, připojí k tomu definitvní ultimátum. Nejraději bych protestoval, ale zkušenost okamžitě napoví, že by to bylo stejně marný, jako snažit se donutit Ericu olíznout lžičku, co někdo předtím ponořil do rumu, prostě nemožný. Pozvednu tedy bez řečí panák a připiju si na svoje zdraví.
”My vždycky sekáme dobrothu...“ vypíchnu na naši obranu a nevěřícně zakroutím hlavou. Takové sprosté nařčení, ale že je to kapitán, nechám to být.

Zlatý zub - poslední

”Jeden z nich má ještě šanci dospět a druhý pro změnu zmoudřet, i když máš pravdu, že vyhlídky na to, jsou rozhodně nevalné.“ neodpustím stále pobaveným tónem. Rodrigéz měl ještě čas uzrát a Hermann, no tam to bylo už asi skutečně ztracený.
”Tak na to bych nespoléhal. Jak se znám, do týdne si to nebudu pamatovat a až na to dojde, tak budu prskat vosto šest.“ připravím Ericu na nejpravděpodobnější scénář, ale jinak jí víc vize na její skoro třicátniny nekazím. Pokud je vidí u stolu s Happy mealem, budiž. Bude to jako kdysi, když byla Alex malá. V očích se mi při té vzpomínce zaleskne nostalgií.

Na hlášení o návratu jen zakroutím hlavou. Byli fakt jak děti, i když mě občas srali, musel jsem je mít rád.
”A jak jsem řekl, neumírá se na ně.“ odpovím chvatně na nabídku panáku, ale pak přeci jen trochu povolím. ”Ale abyste neřekli, že jsem nerudnej pes, tak si s váma jeden dám a pak vyrazím domů.“ než se strhne vlna nevole a protestů, tak zvednu panáka. ”Tak na zdraví.“ kopnu ho do sebe, zaleju ho zbytkem piva a ještě než stůl definitivně opustím, věnuju poslední proslov osazenstvu stolu. ”Vy dva sekejte dobrotu, jestli se dozvím, že jste dělali nějaký bordel, tak budete litovat, že sloužíte podemnou.“ hlas byl otcovsky přísný, výraz ve tváři však zůstával klidný. Naprosto poslední pohled věnuju Erice. Dej na ty dva pitomce pozor a kdyby něco volej.
Poté už se skutečně odporoučím. Venku nasednu do objednaného taxíku, který mě vezme domů.

Zlatý zub - u stolu

Kdybych se uměla zatvářit ďábelsky, udělám to. Na malý moment totiž pochopím sílu pokušení donutit někoho udělat věc, kterou zásadně odmítá. Sotva ale minou dva nádechy, škodolibá přeháňka je pryč.
“Nebuď naiva. Ti dva se nikdy nezmění,“ na takovou vizi nemám dost představivosti, “Ale neslyšela jsem ne, tak beru, že jsi na mojí straně a nebudeš pak prskat jako vzteklý kocour,“ dodám spokojeně.

Úsměv mi nesmaže ani následné upozornění na Hermannův návrat, i když je pravda, že se v ten moment narovnám a stáhnu ruce pod stůl. James je naťulaný a spokojený. Ani nevím, jestli jsem ho někdy viděla jančit opilého, nejspíš ne. Ale Jay.. Uvidíme, co bude.
Konečně dojde na opomíjený zbytek objednávky, která doteď stála netknutá na stole. Jestli mě hodlají znovu nutit, mají smůlu, a po předchozí zkušenosti se vyhnu i vymýšlení náhradních způsobů, jak se zavděčit.
“Přesně, mě z toho vynechte,“ potvrdím Jamesova slova, “Aspoň vás pak můžu bezpečně rozvést domů,“ poočku se přitom podívám na oslavence, abych se pokusila odhadnout, jestli budeme mít tichou domácnost.

Zlatý zub - zásadní otázky

“Na jakou-?!“ jako na povel se zastavím. Přinasraně se na Rodrigeze podívám přes rameno a zapřemýšlím, jestli se pomátl. Tak určitě budu po kapsách nosit čísla na šlapky. Jednak je to hovadina, protože si sám neperu, a jednak dobrejch kousků je v Denveru spousta i zadáčo.
“Však to bylo na barmanku,“ potáhnu si trochu smrtelného tabákového mixu, “S kým jiným by ses u baru bavil. Kde máš panáky? Nebo aspoň ty prachy?“ ale není čas ztrácet čas a už vůbec ne nad malichernostma. Hodím Rodrigezovi ruku kolem ramen a protlačím nám širokou zpáteční cestu. Dokonce jsem tak solidární, že si vytáhnu z huby cigaretu a nesu ji až ke stolu v ruce, abych mu nečadil do obličeje.

“Alfa samci hlásí návrat,“ slabší, ale zato pravdivá hláška. A Erica je zase na suchu, to by jeden zaplakal. Pitomý limonádičky.
“Musíme vyřešit tohle,“ rozhodím čtyři vodky po stole. Pro každýho jedna. Ideální. Spokojeně hledím dolů na své veledílo - nezbývá, než jemně zatlačit.
“Rica nám beztak zas dá košem. Co boss?“ vyseknu směrem ke kapitánovi zubatý úsměv.
“Jsou to poslední náctiny!“ připomenu oběma.

Zlatý zub - cesta ke stolu

”Jo, napřed.” zopakuji stejně protivně jako poprvé. Nepřišlo mi to tak složité, aby to James nepochopil. Pak mi ale do ruky nacpe nějakej papírek s jménem a číslem. Nechápavě se na něj zadívám.
Vážně mi teď strčil do ruky číslo na nějakou šlapku? Vážně mu to přijde lepší, než si ulovit normální holku? To manželství už mu asi leze na mozek nebo je nachcanej víc, než já.
Ty vole, kdybych chtěl nějakou šlapku, tak si zajdu do bordelu. zabručím si alespoň v hlavě a papírek odhodím na bar.
Pohledem kouknu na Jamesovi záda. Asi bych ho v tomhle stavu neměl nechat jít samotnýho. Vyhodnotím celou situaci nejlépe, jak mi můj mozek aktuálně dovolí. Seskočím z barové stoličky a dojdu Jamese.
”Vážně sis myslel, že mi číslo na nějakou šlapku zvedne náladu?” utrousím po cestě stále nechápavě.

Zlatý zub - u stolu

Hm, sice nebyla úplně odpověď, kterou jsem očekával, ale stále to bylo lepší než to prokleté mlčení. A to že je to skutečně na dobré cestě se potvrdí vzápětí, kdy se Erica dokonce rozmluví.
”To chápu, ale stejně si myslím, že to byla nějaká blbina.” stojím si za svým názorem.
Překvapeně povytáhnu obočí. ”To by dřív začalo v pekle sněžit, než by se ti něco takového povedlo.” zhodnotím rázně, ale s pobaveným výrazem na tváři. Já jsem nikdy netančil a do budoucna to rozhodně neplánuju měnit. Je to hrozná neproduktivní blbost, možná ještě horší než prokrastinace.
”Tak to snad raději to druhé, tam máme vyhlídku alespoň na nějaký ty hračky pro Rodrigéze s Hermannem, aby neměli čas vymýšlet kraviny.” tmavý plnovous prořízne řada bílých zubů, když se nad tou myšlenkou pobaveně zasměju.
”Ha… my o vlku.” prohlásím, když vidím, jak se k nám blíží James.

Zlatý zub – bar

“Napřed?“ zopakuju nechápavě. Zamítavá odpověď už mi leží na jazyku, stačí jí jen vdechnout život, protože kamarády ve štychu nenechávám, ale nad „něco rozdělanýho“ mi zabliká kontrolka. Ten druhej panák nebyl pro mě?
“Ty vole, ženský můžeš lovit i jindy,“ je jich plnej svět, proč tím kazí oslavu?!
“Na, ušetřím ti čas,“ chvíli hledám. Kus papíru s poznamenaným telefonním číslem a jménem „Beth“, které jsem vyloudil po obsluze, je cenná trofej dnešního večera, ale bratra v nouzi musím podpořit. Tipuju, že holce bude jedno, jestli se jí ozve starej mazák nebo mladej hřebec. Vlastně jí tím prokazuju službu, protože s Rodrigezem by z toho mohla vytřískat víc, než pár hodin vášně. Nečekám na odpověď a vrazím mu papírek do ruky.
“Vyřiď to rychle,“ poslední poplácání a razím pryč. Princezna s králem potřebujou baviče, to je jasný.
Ale před tím.. Cestou si zapálím další cigáro.

Zlatý zub – u stolu

“Hm,“ kývnutím stroze přijmu omluvu, chopím se skleničky a napiju se. Teď je mi tak nějak trapně za nás oba, naštěstí nejde o nic hrozného a za pár hodin si na tyhle miniaturní dramata ani nevzpomeneme.

Rozhodně musím ocenit Ethanovo následné uklidňování.
“Vždyť jo,“ dosrkám drink.
“Jen jsem moc nepochopila, co se stalo, tak mě to rozhodilo,“ přihodím chabé vysvětlení, “Měla jsem vzít tancovat raději tebe, poučení pro příště,“ zacukají mi koutky. Ani náhodou nepočítám s úspěchem takového návrhu, ale o to větší rozptýlení skýtá pohled do Ethanovy vousaté tváře.
“I když jsem se ještě nerozmyslela, jestli vás na svoje narozeniny nevezmu raději do nějaké cukrárny namísto hospody,“ nakloním se zase směrem ke stolu a v hrané úvaze si poklepu prstem na rty.
“Nebo do Mekáče. Happy Meal pro všechny.“

Zlatý zub - u stolu

Nemusel jsem být dvakrát velký myslitel, abych poznal, že jsem to drobet přepískl. Mlčení z Eričiny strany to jenom stvrzovalo. Průser u mě prostě je, že když dojde na ty zlozvyky, co se mi propojí s Karen, tak jsem jak odjištěný granát. Prostě občas bouchnu někomu do ksichtu a občas to je i někdo, kdo si to úplně nezaslouží. Jako třeba teď.
”Promiň.” pronesu s náznakem provinilosti. ”Ještě pořád se s některejma věcma prostě peru…” dodám, jakoby to snad ospravedlňovalo můj přešlap, ale moc dobře vím, že tomu tak není. Nabídnul bych jí panáka, ale nepije. Vlastně ani nekouří, takže cigáro je další pasé záležitost, takže nezbývá než zkusit starou dobrou empatii. Škoda jen, že jsem na tyhle mimo pracovní věci prostě hrozně levej.
”A s Rodrigézem si nedělej hlavu, bude v pohodě. Je holt prostě mladej a dneska toho vypil víc než dost. To ty jeho narozky, asi má prostě jenom krizi, že mu táhne na prvních cet.” pokusím se celou situaci zhodnotit a při té příležitosti i odlehčit.