Zlatý zub - bar

Na záda mi dopadne cizí ruka, což už samo o sobě vyvolá vlnu nespokojenosti. ”Jebe…” začnu ofenzivně, než mi dojde, že je to James. Rysy se zlehka uvolní, ale ne na dlouho. Toho vypitýho panáka bych mu ještě odpustil, ale na debilní moudra jsem fakt neměl náladu.
”Nasrat na tyhle moudra.” zavrčím přes rameno a ani se neobtěžuju s otáčením. Poslední, o co jsem aktuálně stál, byla výprava zpět ke společnému stolu. Byl jsem spokojený tady a hodlám tu zatím i zůstat.
”Mám tu něco rozdělanýho, takže můžeš vyrazit napřed.” pokusím se Jamese odpálkovat, co možná nejméně ofenzivním způsobem, ale vzhledem k mému aktuální stavu, to i tak nejspíš nepůsobí kdo ví jak mile.

Zlatý zub – u stolu

Ti dva a jejich ženy, to je téma, kterému se chci vyhnout. Vzhledem k tomu, že nějaká aura nepřejícnosti rozbila i ten kousek pohody mezi mnou a Rodrigezem, jsem úplně ta poslední na světě, která by se k tomu měla jakkoliv vyjadřovat. Není tak divu, že kapitánova poznámka na tohle téma mi sebere poslední zbytky chuti s někým mluvit.
Povzdechnu si, ťuknu prstem na orosený podstavec skleničky a namaluju na Rodrigezův telefon usměvavého smajlíka. Pak se rezignovaně opřu zády do měkkého polstování a zahledím na hranu stolu. Nejvyšší čas vypadnout.

Zlatý zub- u stolu

Nerozhodně pokrčím rameny. Bejt kapitán bylo jednoduše kurva těžký. Jakoby nestačilo, že jsem za ně zodpovídal v práci, zachraňovat jejich zadky ještě v soukromém životě, prostě nebylo v popisu práce. Však jsou všichni tři dospělí.
”Neměl jsem pocit, že by si to potřebovala.” zhodnotím suše vznesenou výtku. Ruka svévolně rozpohybuje půllitr a mok v něm okopíruje kruh až vznikne malý vír. Vrásky na čele se prohloubí.
”Tohle na mě nezkoušej, moc dobře víš, že právě tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se s Karen rozvedli. Pokud chceš něco říct, tak to prostě řekni.” zabručím směrem k Erice. Hlas jsem zatím klidný, ale výraz obličeje napoví, že moc spokojený nejsem.
”Původně šel jen na záchod, ale pokud nemá nějaký zvláštní problém, tak hádám, že se zasekl v nějakém výstřihu. ”znovu pokrčím rameny. Nepotřeboval jsem žádnou chůvičku, takže se mi představa toho, že se o mě musí někdo starat připadala dost přehnaná.

Hospoda Zlatý zub - Kráska o vlku…

Tlesknu a promnu si ruce, Hollywoodský úsměv je součástí základního balení. Ostříží zrak v nejbližším okolí záchodků neobjeví žádný cíl do kterého bych si s potěšením vystřelil, tak si to šinu hospodou dál. Alkohol mi už slušně stoupl do hlavy a jsem tak akorát v náladičce prohlásit, že budu pít, dokud mě promile v krvi nesloží. Druhé přijatelně dobrodružné vyústění dnešního večera je dostupné třeba v ulicích Bangkoku, což je zatraceně daleko. Nejsem jenom ve špatným podniku, ale i ve špatný zemi! Fakt smůla.

Potřebuju nový cíl.

Od blonďatých vlasů je to jen kousek níž do údolí bohů, ale výhled na něj mi kryje - u baru náhodou zahlídnu opuštěný štěně. Bez toho nemá smysl vracet se k matematickému rébusu.
“Co ty tady, pardále?“ plácnu Rodrigeze přátelsky do zad, “Už ti dala košem? Říká se, že co je v domě, není pro mě, ale... Ale, ale,“ mluvím jen dokud nezmerčím nevypitého panáka. Ani nemrknu a tekutý obsah mě příjemně zahřeje v krku. Kumpána znovu poplácám po zádech, jako výraz kladného ohodnocení jeho prozíravosti.
“To bodlo. Hmm! A teď pohyb, vojáku!“ chci se vrátit ke zbytku smečky. Odněkud z kapsy ale vylovím bankovku a sebejistě ji hodím na bar v očekávání, že dostaneme ještě po jednom shotu na cestu. Čím víc, tím líp. Normální přímá úměrnost.

Zlatý zub – u stolu

“Poč-,“ zarazím se dřív, než mi hlavu zaplní zbytečný vztek. Proč bych nemohla někoho rozhodit? Cože? Zlehka potřesu hlavou – nebudeme o tom mluvit. Přemýšlet. Rozebírat to. I tak začínám mít pocit, že se proti mně testosteronem napráskaná trojice musela snad domluvit. No jasně, tyhle alkoholové dýchánky můžou těžko dopadnout jinak. Nezapadat je jedna věc, ale když si jeden přijde navíc mezi lidma, které má rád, je to rozhodně nepříjemné.

Teď už jenom chybí, aby Jayovi volala máma. Začnu skleničkou otáčet dokola a snažím se přitom nerozšiřovat mokrý otisk, který vytvořila na desce stolu.
“Zkusím si to zapamatovat. Do budoucna se to může hodit,“ spíš než úsměv se objeví úšklebek.
“Tohle byla ta chvíle, kdy jsi to neměl zabít, ale nějak zachránit,“ z pod řas ke kapitánovi doputuje jen krátký pohled, “Víš, že mi tohle.. uhm, to je jedno. Kam vůbec zmizel James? Myslela jsem, že nebude mít problém tě tady na těch pár minut, než bychom se vrátili, zabavit.“
Ani fakt, že Ethana znám nejdéle, mi nijak nepomáhá ve správném rozproudění komunikace. Některé dny jsou jako prokleté.

Zlatý zub - vymejvání

Protože mi vlastně nic nebrání v cestě, tak si to dovalím až na bar. K mému štěstí se tam zrovna uvolní jedna z barových stoliček, a protože nemám náladu na společnost u stolu, tak si jí zaberu pěkně pro sebe. Vlastně je to vynikající místečko. Obsluha usměvavá a na pohled potěcha pro oko. Alkohol na dosah ruky. Co víc bych si vlastně moh přát? Gestem ruky zastavím okolo míhající se barmanku a objednám si rovnou dva panáky. Přece se nebude chudinka honit jen proto, že mám chuť se řádně zlejt.
Nespokojeně nakrčím nos, když se mi v hlavě znovu přehraje, teď už dost přikrášlená verze toho, co se před chvilkou stalo s Ericou. ”Že zrovna ona mi bude dávat bídu o tom, kdo má bejt jak sdílný…” zabrblám polohlasně sám pro sebe. ”Introvertka…” přidám rázně, jakoby to snad měla být nějaká nadávka. To už se ale přede mnou objeví dva průzrační paňáčci. Zlost ve tváři opět vystřídá úsměv, se kterým dostane barmanka i zbytečně velké dýško. Bez dalšího otálení do sebe hned jeden kopnu.
Je třeba smýt tu hořkou pachuť!

Zlatý zub - u stolu

”Takže zábava…” odtuším na procítěné hmmm a následné jednoduché konstatování o nedorozumění. Tohle jejich nedorozumění si dokážu docela představit, i když je pravda, že možností se nabízí celá škála. Nenechavejma rukama počínaje a blbejma narážkama konče nebo spíš obráceně? Znovu zpozorním až tehdy, kdy z Erici vypadne, že ten dotčený je vlastně Rodrigéz.
”Cože? Ty si rozhodila jeho?” brada mi pozvolna klesne a chvilku trvá, než si ujasním, že jsem slyšel dobře. ”Tak to je novinka.” plácnu vlastně první blbost, co mě napadne, abych to téma nějak uzavřel.
Přihnu si dalšího doušku piva a zauvažuji nad tím, jak moc chci být upřímný.
”Jasně že jo. Pro chlapa nemůže být občasná samota na škodu. Máme pak víc času na svoje rozímání.” letmo se uchechtnu nad vypuštěným moudrem. Byl to blbej kec, protože jsme se většinou váleli v krabici ničeho, ale proč jí kazit iluze. Je ještě mladá a přijde si na to sama.
Očima přelítnu lokál, jestli neuvidím Rodrigéze dělat nějakou blbost, kvůli který bych musel zakročit. Zatím žádný rozruch, tak asi dobrý.

Zlatý zub – u stolu

“M-hmm,“ zabručím nepříliš sdílně na první otázku a dál dělám, že piju. Přes okraj sklenice ale sleduju nejen dění v hospodě, ale i kapitána. Nakonec, je jediný, s kým si můžu popovídat. Zaváhám, jestli nechat telefon jen tak položený na Jaydenově místě a nakonec se po něm pro jistotu natáhnu a posunu ho k sobě.

Druhá otázka je o to nepříjemnější.
“Nedorozumění,“ pípnu provinile, ale pak se narovnám. Sklenička stojí přede mnou, ruce mám v klíně, ale jsem si jistá, že jsem nic neprovedla. Jen ta Jayova reakce byla tak přehnaná a nečekaná, že jsem se tím nechala rozhodit.
“Vlastně nevím, co mu přelítlo přes nos. Určitě to za pár minut rozdýchá,“ ráda bych rozehnala nepříjemnou atmosféru, tak zase povytáhnu koutky do úsměvu.
“Co ty, Ethane? Zvládl jsi to tady sám s celou rundou?“ nahodím familiární tón.

Zlatý zub - a je po samotě

”Už jste skončili?” zeptám se Erici spíše řečnickou otázkou, než že by mě to dvakrát překvapovalo. Dokonce pokud bych se měl vsadit, rozhodně bych vsázel na její ještě dřívější příchod. Upiju z nového půllitru, a tak jak to mám ve zvyku, zase otřu automaticky pěnu z vousů. Vlastně ani nevím, jestli jsem tam vůbec nějakou měl.
”A kdes nechala Rodrigéze?” zeptám se, když se ani po chvilce mladík neukáže. Bylo pravděpodobné, že směrem k Brownové pronesl nějakou nejapnou poznámku a dostal náležitou odměnu, ale že by skončil tak, že by nemohl chodit? To se zdálo nepravděpodobné. Ukrojím kousek ze svého pohodlí tak, abychom se do boxu zase poskládali případně všichni čtyři.

Zlatý zub – drinky, telefon a napětí

Zjevně mi něco uniklo, protože najednou chytám mlaďasův telefon a neobratně chmatajícími prsty na odemčeném displeji pouštím hned několik aplikací zároveň. Je to tak tak, že přístroj neskončí na zemi, s novou fešnou pavučinou přes celé sklo. V hlavě mi znovu zazní ostře vyřčená poznámka, ale ani teď nevím, co si myslet. Vždyť jsem zase tolik neřekla, nebo jo?
Sekvenci úvah nabízející nejrůznější vysvětlení zastavím v zárodku, sklopím oči k telefonu a bez úmyslu šmejdit v Jaydenově soukromí vyhledám společnou fotku. Mimoděk se přitom usměju. Třeba je to telefonem, třeba selfíčkaření fakt patří mezi jeho nezpochybnitelné přednosti, ale momentka je to vážně povedená (91%) a tak neváhám přece jen překročit hranice slušnosti. Hned po tom, co si fotku drze pošlu, telefon zamknu a vyrazím ke stolu.

Mlčky se usměju na osamělého vlka a už poněkud bezvýrazněji položím telefon před majitele, načež si vezmu svůj drink a napiju se jen proto, abych nemusela začínat rozhovor. Chybějícího Don Juana hledám jen pohledem.