Zlatý zub - je tvůj

Vlastně to byla velice dobrá otázka. Mozek v útlumu začne okamžitě šrotovat, aby vysvětlil předchozí jednání, ale jeho snažení se zdá poměrně marné. Rysy v obličeji se změní do nejednoznačného zmatení. Byl to zamčený mobil, do kterého by se dostala jen se správným heslem a to jsem si byl jistý, že prostě neví, tak proč že jsem to dal tu ruku nahoru? Zatápu, zatímco ruku s mobilem dám, pod náporem logiky, zase dolu. Rysy v obličeji se mi ještě více stáhnou, takže se teď tvářím nespokojeně, až možná trochu naštvaně. Byl jsem naštvaný sám na sebe, ale hladinka alkoholu udělala svoje.
”Hlavně, že ty si ke mně otevřená, co?“ odseknu až zbytečně ofenzivně a nějaké ultimátum nechám projít jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Palcem přejedu přes snímač otisků prstů, což odemkne telefon a lehkým obloučkem ho hodím Erice do náručí.
”Posluš si.“ dodám s hořkostí na jazyku a rukou si udělám prostor k odchodu, až se překážející muž musí hodně snažit, aby udržel rovnováhu.

Zlatý zub – buď a nebo

Jay situaci kolem fotky nečekaně vyhrotí. Zvednu pohled k telefonu a povzdechnu si. Jestli si myslí, že budu pubertálně hopsat nebo snad dobývat výšky vytažená na špičky, opírající se jednou rukou o jeho mužnou hruď, může si nechat zajít chuť.
“Proč mi ji nemůžeš ukázat hned?“ trvám na svém v mírně zamračeném módu. Nejsem naštvaná, spíš jen nejistá tím, jak se zachovat. Neměla jsem v plánu řešit nestandardní situace.
“Trávíme spolu tolik času, že bys mohl začít být sdílnější i takhle osobně. Buď mi ji ukážeš a možná si s tebou ještě zatancuju, nebo se vrátím ke stolu,“ bojovně vystrčím bradu dopředu a připadám si přesně tak pitomě, jako kdybych se uvolila k zatracovanému hopsání. A abych dodala svým slovům váhu, ukážu prstem rovnou na rozlížejícího se kapitána. Tak co? Věřím, že aspoň oční souboj bych vyhrát mohla.

Zlatý zub - památka na poslední náctiny

Následná naše reakce byla, dle očekávání, diametrálně odlišná. Zatímco já jsem se spokojeně zubil od ucha k uchu, tak Erica se změní zpátky v zamračenýho kakabuse.
”Co? Dyť je to jen jedna narozeninová fotka...“ prohlásím dotčeně na svou obhajobu a nechápu, co jí vadí. Kdybych byl střízlivý, tak by se mi to v hlavě nejspíš pospojovalo, ale takhle nic.
Na nataženou ruku s vyřčeným požadavkem se rovnou stáhnu do defenzívy a ruka s mobilem mi vyletí vzhůru. ”Tak to ani omylem.“ zaprotestuju rázně. Spontání fotky nešlo zpětně přehodnocovat, jestli dobrý nebo špatný, prostě byly a basta.
”Jestli jí chceš vidět, můžeš si mě přidat třeba na facebooku.“ přídám k odmítavé odpovědi možnost, jak si jí může později alespoň prohlédnout.

Zlatý zub – ukradená duše

Co vlastně? S předtuchou nejhoršího mírně povytáhnu obočí a napjatě čekám, že bude trvat na dalším tancování. Nic horšího se totiž stát nemůže. Námi vydobytý kousek prostoru je stále volný, i když nepochybuji o tom, že bez patřičných pohybů o něj co nevidět přijdeme a nezbude nám, než se jít vyblbnout ven.
Namísto toho mi ale na tváři přistane vlhká pusa a oči oslepí blesk. Zamrkám a rovnou se zamračím, protože tohle jsme si nedomluvili. Nestojím o to, aby moje fotka kolovala bůh ví kde a co hůř, s kdo ví jakou historkou.

“Rodrigezi, nekaž to,“ propíchnu ho přísným pohledem, “schvalovací proces,“ gestem ruky naznačím, aby mi okamžitě předal telefon. Vystačím si ale i s tím, že mi fotku jednoduše ukáže. Nejsem z těch, co by požadovali její okamžité smazání pro nic za nic, ale chci vědět, při zrodu čeho vlastně jsem stála.

Zlatý zub - selfíčko

”To by mě ani nenapadlo.“ zabroukám spokojeně, když se mi do žeber nezareje ženská pěst. Vyvinu letmý tlak na dlaň umístěnou na jejích bedrech a dám se do rytmického „ploužení“. Pohledem shlížím na tmavovlásku, která se až moc snaží udržet v tanci nějakou grácii. Však se stačí vnořit do rytmu a nechat se unášet rytmem. Íííízy.. Interpretuje podnapilá mysl dění před mýma očima a totálně ignoruje jakékoliv náznaky nepohodlí, rozpaků nebo čehokoliv jiného. V tuhle chvíli už to pro mě nebyla Erica Brownová, kriticky zásadový poručík, ale princezna jako každá jiná.

Písnička zmizí stejně rychle jako se objevila. Překvapeně zamrkám, když se ozve Eričino zakašlání. No co.. v tomhle stavu už moje reflexy nebyly úplně nejrychlejší. Pustím její dlaň, ale ruku na bedrech nechám.
”Vlastně...“ oznámím, jako bych měl na mysli ještě něco. A taky že ano.
Těžko říct jak, ale ve volné ruce se mi objeví mobilní telefon a než se stihne Erica rozkoukat, už jí druhou rukou držím kolem pasu. Přitáhnu jí k sobě tak, že stojíme bok po boku a mobil namířený proti nám. Další vteřina, ve které jí vrazím pusu na tvář a rovnou zmáčknu spoušť foťáku.
Prostor na malou chvilku zalije světlo blesku a když zmizí je Brownová opět volná. Na mé tváři se zračí naprosto spokojený výraz.
”...teď už jo.“

Hospoda Zlatý zub

“Hned sem tu,“ zahlásím v obláčku cigaretového kouře, který se mi vznáší u hlavy. Vzduch v Zubu začíná být tak nahuštěný, že trvá, než se rozplyne. Pochybovačně se podívám směrem za kolegy a ke svému překvapení zjistím, že se spolu dobře baví. Erica vypadá rozparáděně a Rodrigez je jako štěně, co dostalo novou hračku. Už jenom chybí, aby ji začal ošmatlávat.
“No to mě teda poser, vona s ním fakt tancuje,“ hrábnu po prázdných sklínkách a vyrazím k baru. Křepčící dvojici se vyhnu obloukem. Kdybychom mu zařídili striptérku, jak jsem říkal, mohli jsme se pobavit všichni. Teda až na Ricu, ale kdo ví, jaký má ta holka chutě. Nevzpomínám si, že by kdy básnila o nějakým Rambovi dobývající její srdce a kalhotky.

U baru to šlape jako hodinky. Prsatá barmanka na výpomoc má minimum zkušeností, vynahrazuje to ale ochotou si za pětku vyslechnout moje touhy, načmárat na kus nápojového lístku (nejspíš) svoje číslo a přednostně donést ke stolu celou objednávku. Pivkama trochu pocintá tác, ale další panenská Piña Colada a čtyři panáky křišťálově průzračné vodky vypadají netknutě. Matematickou hádanku budem řešit později, teď se potřebuju vychcat.

Zlatý zub – máš to mít

Konec písničky mě zamrzí. Nechala bych ji klidně pustit ještě jednou, kdybychom našim směrem nepřitahovali už víc, než dost pozornosti. Ale stálo to za to. Mám v plánu se co nejrychleji ztratit v davu a zapadnout zpátky ke stolu, když mě Jay obeznámí s tím, že nemá dost. Spokojený úsměv usazený v koutcích rtů tak rychle vezme za své. Zjevně nejsem dost prozíravá.
“Ale..,“ dojdou mi slova. Několik zbytečně dlouhých okamžiků na mladíka před sebou zaraženě zírám, než si zvládnu připustit, že si za to můžu sama a nejspíš bude fér, když se zdržím dalších protestů. Kdyby aspoň hrálo něco jiného, tohle je jako naschvál. Skoro čekám, že na mě odněkud zamává James se svým přitrouble nevinným výrazem, že „o nic nejde, ale zařídil to hezky“.
“Ale jenom proto, že máš narozeniny. Nezvykej si na to,“ nohy se vzpamatují rychleji, než ruka, která se zpožděním dolétne na Jaydenovu paži.

Nechám se vést, ale kýžený pocit úlevy nepřichází. Právě naopak. Nedaří se mi celou dobu držet dostatečný odstup a místy se tak stane, že se prostor mezi mnou a desátníkem smrskne na nulu. Kdybych si s klukama dala panáka, měla bych na co svést ruměnec vkrádající se do tváří – přiopilý Jay, tancování, podnik plný lidí přičemž několik z nich se vůbec nestydí na nás civět - jak bych vůbec mohla být v klidu? Nicméně tanec nesabotuji a ke konci se zdánlivě rozpuštěné zbytky napětí změní v plachý úsměv.

Čtyři minuty utečou jako voda, z repráků dozní poslední tón a já si odkašlu. Kolem nás panuje pořád stejný mumraj, možná i větší, než před chvílí.
“Spokojený?“

Zlatý zub - shall we dance?

Levá ruka sloužící jako beranidlo zaručuje rychlý postup vpřed. Šel bych ještě hlouběji do pole tanečního parketu, kdyby mě nezastavilo jednoznačné škubnutí za ruku. Překvapený zavrávorám směrem zpět a zastavím tak akorát, abych do Erici nevrazil. Kdo by do ní řek, že má takovou sílu.
Pobaveně se ušklíbnu, když dá dvěma příliš nalepeným strejdům, razantní bídu. Jestli na ní bylo něco rajcovní, tak zrovna tohle. Možná je to divný, ale já mám docela jasno. Teda jak asi může mít jasno někdo, kdo do sebe stihne vyklopit několik panáků a pár piv. Většina mejch dosavadních holek, byly takový ty cukrový princezničky, což bylo fajn, ale rychle se to přejí. Erica byla prostě jiná liga.
Jakmile se přitáhne blíž, neubráním se přihlouplému úsměvu a už už se jí chystám položit volnou ruku na bok, když mě předstihne a uvězní tak i jí ve své dlani. Sebevědomí povzbuzené alkoholem jasně stanový, že tanec, ač jsem v něm za normálních okolností nebyl lepší než průměrný, je teď moje doména, takže si počkám na ten správný rytmus a protočím Ericu dokola a zpět.
”Notááák pusť to ven Brownová, vodvaž se!” pošlu směrem k ní, když si všimnu, jak její rty neslyšně artikulují slova pomalu ale jistě dohrávající písničky.

S koncem písničky však Ericu nepustím. Rozhodně jsem se nevzdal možnosti do ní nalejt trochu alkoholu za půlku písničky. Ne, ne bude jí to stát minimálně ještě jednu… možná dvě. To se ještě uvidí. Rozhodnu za nás za oba a obeznámím s tím i Brownovou.
”Doufám, že se nemáš v plánu vypařit. Tahle půlka písničky se nedá ani počítat, dlužíš mi celou.”
V tom se začnou lokálem linout překvapivě pomalé tóny a než se naděju, dojde mi, že si na tom starým jukeboxu pustil někdo jako další písničku nějaký starší ploužák. Hodím po Erice tázavý výraz. Přeci jen to byla ženská od rány a držet jí tam proti její vůli by mohlo znamenat zlomený nos, ale alkohol udělal své a já se rozhodl to jednoduše risknout. Vyprostím pravou ruku ze sevření, udělám krok směrem k ní, položím jí ruku kolem pasu někam na bedra a pokusím se s námi pohnout do rytmu.

Zlatý zub - samotář

Podnapilý Rodrigez se nenechá dvakrát pobízet a už táhne Ericu za sebou do toho mumraje. Skoro jako bych přivolal. Bleskne mi hlavou, ale nechám tu myšlenku jednoduše plynout dál. Kostky byly vrženy a tak nemělo smysl se tím trápit.

Pohled mi přeskočí na vstávajícího Jamese. Zaváhám, jestli se to náhodou nechystá zabalit dřív, než se to nějak zvrtne, ale jeho následující otázka moje naivní myšlenky roztříští jako granát. Bylo naivní myslet si, že by měl k zítřejší misi víc zodpovědný přístup, než kdy dřív.
”Jo, dám si.” přikývnu a využiju teď na chvíli prázdného boxu, k udělání si většího pohodlí. Levou ruku přehodím přes okraj, zatímco v pravém svírám půllitr a sleduju dění v lokále.

Zlatý zub – tanečky

“Uhm,“ vyrazím ze sebe překvapeně, protože jsem nečekala, že věci naberou tak rychlý spád. Stačí ale dva tři kroky, abych se vzpamatovala a kdo ví odkud vyhrabala, ve společnosti se obvykle vytrácející, sebevědomí a pevnou půdu pod nohama. Jednoduše se soustředím na Jaydena, moji potící se ruku v jeho a fakt, že z písničky je už třetina pryč, což nám nedává moc času. Do čeho jsem se to uvrtala?

Zapátrám pohledem kolem nás, ale ať se vrtneme kamkoliv, nebude to lepší. Zastavím se a důrazně potáhnu Jaye zpátky, s trochou štěstí do mě jeho opilé já nevrazí.
“Prosím vás, uskromněte se na chvíli,“ volnou rukou postrčím vousatého padesátníka trochu stranou a s ním i jeho potetovaného kumpána. Svou prosbu nekníkám, oznamuju jim to autoritativně, se skrytou pohrůžkou, že bych se taky mohla změnit v nepříjemnou osobu.
“Zabíráte spoustu místa. My chceme tancovat. No jo, to víte, že noc je ještě mladá,“ zasměju se.

Přitáhnu se k oslavenci blíž, chňapnu po jeho druhé ruce a už se nezdržuju a rozhoupu boky. Návštěvy tanečních klubů vynechávám, takže nikdo nemůže čekat mistrovské výkony. Tenhle song mám ale ráda, tak pro mě není takový problém se během prvních pohybů uvolnit a k tancování si rovnou začnu i němě zpívat.
“Heaven must have sent you down
Down for you to give me a thrill
...“