Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

V letadle

Těsně před nástupem do letadla mě přepadne klasická předletová nervozita kořeněná mírným strachem a napětím, bez té se to neobejde prakticky nikdy. Rty se stáhnou do úzkých linek, které nikoho nenechají na pochybách, že nejsem ochotná se vybavovat víc, než je nutné. Jdu tak dost proti sobě, protože to jediné, co by mi mohlo pomoct, je se rozptýlit rozhovorem. Bohužel mě ještě neopustila ani mírná rozladěnost vzešlá z triviálních starostí poloviny našeho týmu, zkrátka - házím si klacky pod nohy kudy chodím.

Ze zvyku se obvykle držím za O‘Connorem, tentokrát ovšem vynechám i tohle ocáskování a nakonec mě zamrzí, když zjistím, že sedím o řadu před ním. Kdo tohle vymýšlel.. Vzhledem k tomu, že Ethan ale taky vypadá na míle vzdálený realitě, myšlenkami někde jinde – což odhadnu jediným rychlým pohledem, když kolem něj procházím - zapadnu na své sedadlo a ani se nepokouším usmlouvat letušku o změnu sedadla i když se zdá, že v první třídě jsme jediní cestující. Někde za mnou se teprve táhnou hlasy Hermanna a Rodrigeze. Tady ve své strmě kolísající náladě naopak ocením, že nesedíme jako prvotřídní sardinky v jedné řadě. Jenže když je slyším teď, pravděpodobně řeči světaznalých alfa samců budu muset poslouchat i zbytek letu.
“Ahmm,“ zabručím si pro sebe do ruky, kterou si vzápětí přejedu po tváři, jako by můj vlastní dotek dokázal vyzmizíkovat všechno špatné.
V klidu. Nespadneme. Řím nebude opruz. Šestnáct hodin bude stačit. Zapnutí pásu s přehnaným předstihem je pak standard, který funguje jako pevný středobod udržení si vlastní identity. Čím dýl sedím, měřeno na desítky sekund, tím snáz se mi zas dýchá i přemýšlí o věcech budoucích.

Letiště a letadlo

Řecko? Holky? obočí mi překvapením vyletí vzhůru. Tihle dva se mi fakt zdaj. Místo toho, aby řešili, jak díky nastalé komplikaci nepřijít venku o život, tak se zase plácaj v nesmyslech. Už chybí jen soutěž v kategorii „Kdo uloví větší rybu“. Svoje myšlenky obohatím o jednoduchý, ale o to procítěnější povzdech.
”Nikdo, nic? Výborně.” shrnu spíš pro sebe. Seberu svoje věci a vydám se rovnou k odbavovací hale. Přítomný personál znovu poučím o tom, jak se má správně postarat o naše věci a nezapomenu zmínit, že jestli bude chybět jediná maličkost, tak se s nimi následky ponesou ještě hodně dlouho. Jaký bude mít ve výsledku můj proslov efekt zůstávalo ve hvězdách, ale do letadla odcházím s pocitem, že jsem pro naše zavazadla udělal maximum.

U vstupu na palubu mě přivítá mladá letuška v typicky krátkém kostýmku. Už teď mi je té žabky líto. Jakmile dorazí ty dvě pometla bude určitě čelit frontálnímu útoku v podobě Hermanových balících hlášek a cukrovému blbo výrazu Rodrigéze. Snad je alespoň trochu od rány, aby ty dva dokázala uzemnit včas, než se zbytečně rozjedou. Znovu zkontroluji palubní lístek. Sedadlo 25B, 25B… aaa tady. Jednalo se o prostorné krajní sedadlo blíže do uličky. S úlevou zapadnu do sedačky, zatímco očima zkoumám všechno to okolní příslušenství. První třídou jsem nikdy neletěl a do vojenského speciálu to mělo taky daleko. Vlastně ani nevím, jaké místa dostali ostatní. Vzhledem k tomu, že šlo o nouzový plán, bylo možné, že každý sedíme úplně jinde. Nicméně je ani nehledám. Místo toho si vystrčím podnožku a dopřeju si tak nabízeného komfortu.

Na letišti

S nevěřícně povytaženým obočím naslouchám duchaplnému rozhovoru mezi Jamesem a Jaydenem a skoro mi připadá, že jsme tady s Ethanem navíc a vůbec před sebou nemáme týmovou pracovní misi.
Věnuju velícímu krátký výmluvný pohled, než se zmůžu na nechápavé potřesení hlavou, připletu se do cesty Jamesovi a vezmu si svoje věci dřív, než stačí něco namítnout nebo se zase pokusí hrát si na gentlemana. Téhle rozpravy se účastnit nemusím a pokud nechce někdo dodat něco rozumného, zamířím k odbavení.

Letiště

Na moment mi po tváři přeběhne výraz nepochopení, než se rozchechtám. Nezájem, že držím dvě tašky, tohle nemůžu nechat jen tak. Navíc, když budu dost rychlý, budeme za debily oba dva a vlastně tím Rodrigeze zachráním a nedostane pojeb, že O‘Connora pořádně neposlouchal.
“Ty vole, pardále, v Řecku mají bohyně,“ myslel jsem, že se obejdu bez gestikulace, ale nejde to, tak tašky zase položím na zem. Rukama pak hodně zhruba vykreslím dokonalé tvary nějaké takové božské děvy, kterou bych si nechal líbit.
“Dovolenkujem ale v Římě. Ten leží na Tibeře,“ hodím na něj očko plné naděje a marně čekám, jestli mu svitne. Jako, taky bych to nevěděl, však se bavíme o Evropě a ne Americe, ale tohle jsou takový základní věci: ženský a hry.
“Tiberium? Tiberiový války? Ne? Ty jsi žádný Command & Conquer nehrál, co? Asi seš na to moc mladej…,“ prohrábnu si vlasy a zašklebím se, “Nevadí. Hezký ženský jsou všude, jenom nesmíš jak idiot zahazovat jejich čísla,“ rozesměju se znova, když si vzpomenu na včerejší večer.

Letiště

”Rozkaz.” vystřelím spokojeně na informaci o budoucím řízení. Svým způsobem to byla prkotina, ale i tak mi to udělalo radost.

Kápo vypadá daleko víc nespokojeně, než obyčejně, a tak jeho slovům věnuju o ždibet víc pozornosti, než jsem měl původně v plánu. Hmmm… no a co? Opatrným pohledem zhodnotím výrazy svých dvou zbylých společníků. Erica se tváří jako… No těžko najít ten správný příměr, ale v tomhle ohledu byli s kapitánem jak sourozenci a jejich matka byla sama vážnost osobně. James naproti tomu nezklamal. Jeho naprosto povznesený přístup ke všemu bodoval i tentokrát. Spokojeně se ušklíbnu, když mi jeho konstatování dodá půdu pod nohama.
”Tak tak.” přispěchám s podporou a jako správného odborníka si neodpustím tu nejpalčivější otázku. ”Myslíš, že maj v tom Řecku pěkný holky?” Loktem nepatrně dloubnu do zrzavého kumpána a sám si naložím vlastní vybavení.

Letiště

Kdyby Brownová řvala není pochyb o tom, že bych to slyšel, ale buď na Rodrigeze vztekle syčí nebo to má kluk v nastavení moc potichu, protože i když se na něj nalepím jak buzík, z rozhovoru mám jen nudnou půlku. Vyměklou nudnou půlku, žádná čurina. Otráveně zacouvám zpátky k našim věcem, abych počkal, jestli se budou kočkovat aspoň až Rica dojde, ale ani z toho nic není. Jsme na ni moc hodní.

Bossův harmonogram je snůška vysvětlení, které na mě výrazně nezapůsobí. Míň času je přehlídnutelná nepříjemnost, protože bychom to zvládli i za míň. Máme zabavit zbraně dvěma týpkům v Afghánistánu, je to nepříjemný a riskantní, ale jenom jeden z nich má vojenské zkušenosti. Na brífingu by o tom padlo slovo, kdyby ten druhej byl schopnej bojovník, tak mi uniká, proč je Rica jak na jehlách.

“Bezva!“ plácnu o sebe rukama, “Dovolená před akcí, to si nechám líbit. Dobře naladěnej tým je třeba,“ kocovina nebo ne, maj v Římě dobrý hospody? Jedno pivo na spravení není hřích. Průser je jedině vyhlášený široký výběr alkoholu v první třídě. Sprcha! Nemůžu se dočkat. Schovám letenky a popadnu svůj a Brownové bágl, rád bych si nechal otázky a řešení práce až na dobu po tomhle všem.

Nečekaná novinka

Chytím klíčky a spokojeně je promnu v ruce, aspoň tohle je jak má být. Ne, že bych Jayovi nevěřila, to bych mu auto ani nepůjčila, ale je milé slyšet přesně to, co chci. Pousměju se.
“Hlavně si to pamatuj ty, povezeš nás domů,“ oznámím mu mimochodem.

Dobré rozpoložení pošpiněné zlehýnka tím, jakou ze mě měli legraci, ale rychle rozpustí už pouhá informace o změnách v harmonogramu. Čím níž je můj úsměv, tím silnější mám nutkání zkusit celou situaci zachránit. Není to panika, jen potřeba získat věci pod kontrolu. Jak dlouho to Ethan ví? Proč nám to říká až teď? Pohled mi sklouzne ke složce v jeho ruce, kterou jsem mu před chvílí dala.
Mě přece nezajímá první třída nebo Řím, zajímá mě dobře odvedená práce a ty Batesovy podklady nebyly zpracované tak, abychom mohli stavět jen na nich.

Letiště

Moje narážka na to, kde se zasekl Rodrigéz, uvede Ericu v omyl. Vím, že je na letišti. Přijel chvilku před nimi, jen si musel odskočit nebo co to říkal. Měl jsem ještě telefon, tak jsem mu nevěnoval zrovna dvakrát pozornosti. Jenže než stihnu horlivou poručici zastavit, už je s mobilem u ucha někde v půlce chodby. Rezignovaně pokrčím ramena, protože hulákat přes letištní halu mi přišlo naprosto nevhodné. Navíc pokud se Rodrigézovi dovolá, třeba se celý proces urychlí.

Následuje scénka jak ze starých grotesek. Nevěřícně nad celou situací zakroutím hlavou a krom krátkého zacukání koutků se do celé té šarády nezapojuji. V klidu počkám, dokud se všichni tři plně nesoustředí.
”Pokud jste skončili.” začnu možná zbytečně moc formálně, ale poslední informace mi zrovna dvakrát náladu nezlepšili, takže se to pokusím podat co možná nejprofesionálněji.
”Takže v našem harmonogramu došlo hned k několika změnám, a protože se nehodlám opakovat, tak poslouchejte pořádně. Vojenský speciál, který nás měl dopravit až do Afganistánu nepoletí. Neptejte se mě proč.” čelo se mi nespokojeně zkrabatí a ve tváři mi je vidět potlačovaný vztek.
”Místo toho poletíme komerčními aerolinkami a to samozřejmě s přestupem, který nám bohužel ukrojí poměrně velkou část z aklimatizačního a mapovacího okna. Pokud vše ostatní půjde podle plánu, budeme mít na celou akci něco málo přes 16 hodin.” Právě tenhle šibeniční termín mi dělal největší vrásky. Nedostatečná příprava znamenala obrovské riziko a nejen na úspěšnost celé mise, ale taky pro bezpečnost mého týmu. Nespokojeně přešlápnu ze strany na stranu. Jednou nebo dvakrát se vydechnu a pak teprve pokračuji.
”Co vám asi může být útěchou, je fakt, že poletíme první třídou a naším přestupním bodem je Řím.” rozdám každému dvě letenky. Jedna na dnešek do Říma, druhá na zítra večer z Říma do Kábulu. ”Z Kábulu už to bude všechno dle rutiny po vojenské ose. Nějaké rychlé dotazy? Co nespěchá můžeme probrat v Římě v mezi čase na hotelu.” dám prostor na nejpalčivější dotazy.

Letiště

Drobná ruka, jako mávnutí kouzelného proutku okamžitě ukončí trapně ztvárněný břišní taneček. Nebyli jsme na střední, abychom tyhle věci tahaly do extrémů a navíc, když Erica řekla stačí, myslela to vždycky smrtelně vážně. Dávno zahojená boule na hlavě o tom věděla svoje. Instinktivně se na tom místě poškrábu a abych se nemilé vzpomínky zbavil, vrátím raději Erice její klíče od auta.
”Je ve stejném stavu, jako když jsem si ho půjčil.” vysypu ze sebe stav a to nejen pro její klid, ale taky i můj. ”Jo a stojíš v bloku E6.” doplním poslední informaci, než se otočím na kapitána.
”Všichni a včas.” oznámím zbytečně očividný stav.