Letiště

Zatímco jasně a zřetelně slyším, co mi říká, mozek si to srovnává s mírným zpožděním. Vždyť jsem tam teď byla. Nicméně jsem žena činu, takže se otočím, abych se přesvědčila, že nejde o vtip a pohledem opravdu zavadím o kolegovu vysokou postavu.
“Není tře-,“ nestihnu doříct větu, protože telefon ohluchne. Jenže podezřele blízko Jaye postává celý natěšený James, kterému rychle dochází, že jeho očekávání jsou lichá. Nemám chuť se v tom hnípat a navíc jsem to najednou já, kdo zdržuje, tak se spěšně vrátím.

Dost těžko se ale přehlíží do letištního prostředí nezapadající taneček nad kterým mi zacukají koutky.
“Bezva. Stačí,“ zlehka poplácám dlouhána po zádech a rovnou nastavím ruku, aby mi vrátil klíčky od auta.

Ethana nikdo popohánět nemusí, tak zůstanu, kde jsem a mlčky čekám na odhalení harmonogramu, o kterém mluvil.

Letiště

James se samozřejmě nenechá dvakrát pobízet. Ten chlap je jednoduše pro každou srandu a tak oba dychtivě čekáme na Eričin prudký világoš. Jenže co čert nechtěl, tak místo očekávaného tsunami přijde jen drobná vlnka prosycená obavami. Nespokojeně se ušklíbnu. Jedna věc byla trochu jí potrápit, když bude všude okolo chrlit oheň morálky a jiná, když dává najevo jasnou obavu o mojí osobu. Těžko říct, jestli to byl jednoduše záměr nebo jenom shoda náhod, ale bylo po všem. Ramena mi trochu provinile poklesnou a do mikrofonu unikne kratičký povzdech.
”Když se otočíš, zjistíš, že už jsme dávno tady.” konstatuji rezignovaně, ale neodpustím si ještě hloupou poznámku na závěr. “Ale pokud ti to zlepší náladu, tak tím zadkem alespoň zavrtím.”
Mávnu volnou rukou na rozhlížející se Ericu. Poté zavěsím a mobil schovám zpět do kapsy. Jak se k nám poručice pomalu blíží splním svůj slib a dám se do napodobování břišního tance a několikrát se během toho otočím kolo svojí osy. Výkon to nebyl nic moc, ale já na tyhle věci nikdy nebyl.

Letiště

Dva kroky sem, dva zpátky. Od dveří mě dělí pár metrů, ale i tak je jasné, že až se Jay objeví, nemůžeme se minout. Rychlé eskortování ke zbytku skupiny je samozřejmostí, mohlo by se to obejít i bez káravých pohledů, když rychle stočíme řeč na harmonogram.

Konečně!
“Jayi? Jsi v pohodě? Čekáme na tebe na letišti, už jsi tady měl být.. ty spíš?“ tón se pozvolna mění od starostlivého k mírnému naštvání. Pořád mám sice na paměti, že je už dávno dospělý a není moje starost, kde, s kým a jestli vůbec se fláká, ale něco ve mně si ty obavy stejně neumí odpustit. Zaposlouchám se, ale zvuky na druhé straně telefonu nejsem schopná rozeznat. Rozhodně to ale nezní tak, že by seděl v autě.
“Měl bys pohnout zadkem. Tohle zpoždění neusmlouvám,“ dodám se sotva zachytitelnou příchutí lítosti.

Někdo dostane černý puntík

Uchechtnu se, když Rodrigez vyleze ze zálohy. To sem fakt nečekal.
“Nazdar, pardále,“ zazářím hollywoodským úsměvem na idola holek ze střední.
“My si myslíme to samý vo tobě,“ poznamenám ještě furt pobaveně, protože vyčkávání nabírá rychlé obrátky úplně jiným směrem, než je odbavení a nastoupení do letadla. Mlaďas si cíl svý poslední otázky najde sám, to už bystřím smysly, jestli ho kapitán zarazí.
Brownovou mám upřímně rád a rval bych se za ní jako lev, kdyby na to přišlo, ale když slyším, že si z ní Rodrigez hodlá udělat prdel, vejlupkovsky se k němu postavím a nastavím ucho, abych to její lamentování taky slyšel. Za to, jak jí přitom civíme do zad, přijdeme do pekla.

Letiště

Můj vlastní odraz v zrcadle nepůsobí na první pohled vůbec vábně. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsem dneska ještě nic nejedl nebo jen faktem, že nás čekal několika hodinový let, ale bylo mi jednoduše šoufl. Zvláštní… nepamatuju si, že bych měl někdy dřív s lítáním nějaký problém. Pravda, nikdy jsem taky neletěl déle než hodinku mezi státy a cvičení ve vrtulníku snad ani nepočítám. Žaludek se zase pohotově zhoupne, jakoby k tomu chtěl sám něco říct. Možná bych měl něco sníst, než se odlepíme ze země. Jídla v letadle prej stojej za prd a ve vojenským speciálu to určitě nebude lepší. Opláchnu si ještě jednou obličej studenou vodou, než se vydám ke dveřím. Sotva vezmu za kliku, rozvrní se mi v kapse mobil.
”Hej Kapitáne, bude se v letadle podávat nějaký jídlo?” pošlu otázku k velícímu a protože se během toho snažím vytáhnout z kapsy telefon, trvá mi, než zaregistruju i Jamese.
”Nazdár, už jsem myslel, že nedorazíte.” vypustím rovnou a přivítám staršího řízka. Sám jsem dorazil už asi před deseti minutama, ale drobná indispozice mě odvelela na zdejší ne příliš vábní záchody. Pohled mi konečně padne i na displej telefonu, kde na bílém pozadí svítí nápis „BROWNIE“. Zmateně se rozhlédnu. Když tu byl i James bylo nepravděpodobné, že by tu Erica nebyla a můj úsudek byl správný. Zabere mi opravdu jen chvilku najít v přístupové hale nervózně podupávající siluetu důvěrně známé spolubydlící.
”Nevíte, proč mi Erica volá?” utrousím nahlas k oběma mužům, ale ani tentokrát nedávám příliš prostoru na reakce a rovnou zvedám příchozí hovor.
”Rodrigéz prosím?” utrousím co možná nejospalejším tónem, který dokážu zahrát a přidám krátké zívnutí.

Čekání

Vůně letiště mi připomene poslední dovolenou, stála za hovno a dovezl jsem si z ní lahev dobrýho rumu, kterou Barb zabavila ve prospěch blížících se narozenin jejího otce. Mrknu na informační tabuli, abych věděl, jak dlouho ještě musím trpět a pustím oba bágly na zem.
“Doufám, že v tom nemáš šminky,“ poznamenám lehce provokativním tónem a protože se Rica neozývá a jde shánět náctiletýho, pustím to z hlavy.
Jsem expert na zahajování konverzací, ale bez mučení přiznávám, že když má druhá strana hustý vous, občas to vázne.

Letiště

S úsměvem nakloním hlavu mírně na stranu a povzdechnu si. Než ale stačím říct říct cokoliv o holce pro všechno a odměnách z toho plynoucích, protože zadarmo ani kuře nehrabe, Ethan zmíní harmonogram a v hlase mu zaznívá dost nespokojenosti na to, abych okamžitě jednala. Zase bez prémií.
“Seženu ho,“ komu jinému by to měl vzít, když ne mě? Telefon se mi v ruce objeví podruhé, tentokrát se na čas ale nedívám a v seznamu kontaktů najdu opozdilce, který je příliš mladý na to, aby si ho kapitán podal kvůli takové malichernosti, jako je pozdní příchod. Tím spíš, když jsme dneska už jednou pozdě přišli.

Nechám ty dva jejich vlastní zábavě a vzdálím se. Pocit soukromí je stále dost mizerný, nicméně na letišti můžu těžko čekat něco jiného a navíc, nic zas tak hrozného se neděje. Pokud nebudeme muset letět později.
Otravný zvuk vyzvánění mi poněkud splývá s okolním hlukem.
No taak.. Vezmi to..
“Jak můžeš meškat zrovna na tohle rendez-vous..?“ vydechnu polohlasně, pohled upřený na hlavní vstup.

Letiště

”Tak kde jsou?” zabrblám si nespokojeně pro sebe a už asi po desáté zkontroluji sportovně vypadající hodinky na levé ruce. Ručička ukazovala, že mají stále trochu času na to, aby tu byli včas. Přeci jen bylo teprve za pět půl. Možná jen zkouší mojí trpělivost. Už už se chystám sáhnout pro mobilní telefon, když v přístupové hale zahlédnu nezaměnitelný sebejistý krok Erici a za ní ploužící se týden před výplatou James. ”No vida…” Na mávnutí jen kývnu hlavou.
”A to je přesně ten důvod, proč jsem tak rád, že mám tebe.” samolibě se usměju a vezmu si od Erici složku. Poslední, na co jsem měl dnes náladu byla kroutící se Davisová a další její příšerně nudná historka, které je čím dál těžší zahrát předstírané pobavení. V tomhle ohledu byla Brownová hotový poklad. Stejně jako v další stovce úkonů, se kterými mi pravidelně pomáhá. Ta holka mi bude chybět. a i když moje poslední myšlenka působí v mojí mysli dost hořce, na tváři si stále nechám spokojený úsměv. Ani se neobtěžuju kontrolovat složku, jestli je všechno v pořádku a rovnou si jí zaseknu do podpaží.
”Tak kde je ten kluk? Chtěl jsem vás obeznámit s harmonogramem, ale nehodlám to dělat dvakrát.” zabručím nespokojeně a pohled mi přejde po lobby.

Letiště

“Standardní délka komerčního letu z New Yorku do Kábulu je kolem patnácti hodin. Z Denveru, ale soukromou linkou, to nebude o moc jiné. Myslela jsem, že to víš, když už jsi tam byl?“ ohlédnu se na parťáka s úsměvem, aby si nemyslel, že ho peskuju. Tuším, že mu stejně jde hlavně o to se pořádně vyspat, a k tomu je plánovaný let jako stvořený. Co budeme dělat my ostatní je otázkou.

Vyrazím napříč halou v nezaměnitelně sebejistém kroku, který ale nějakou chvíli nekoresponduje s pohledem klouzajícím od jedné neznámé tváře ke druhé. Je za pět půl šesté, jsme tady tak akorát, ale protože nikde nevidím Ethana ani Jaydena, začnu si automaticky dělat starosti.
“Támhle,“ zahlédnu známou vousatou bradu. Z ramene nechám sklouznout batoh, obratně z něj vylovím měkkou euro složku s dodatkovými dokumenty, které je třeba předat velícímu, a při té příležitosti mu rovnou přátelsky zamávám.
Jayden tady ještě není? Vylovím telefon a kouknu na čas, za minutu půl. Nejsem Jayova máma, abych hlídala každý jeho krok, navíc ten včerejší výbuch v baru byl taky.. pořád nevím, co si myslet, a přemlouvat se k tomu to neřešit nepomáhá, takže nakonec usoudím, že nejlepší bude nechat mladíkovu nedochvilnost pro tentokrát být. I když má moje auto. Určitě je v pohodě. Myšlenky mě i tentokrát zatáhnou k předcházejícímu večeru, kdy jsem o toho kluka měla vážně starost, i když se jen vysekal o popelnici.

Podám Ethanovi papíry.
“Vše zařízeno. Mimochodem, Ashley Davisová se tvářila, že by u přepážky příště viděla raději tebe,“ obeznámím ho polohlasně o jejím zklamání, které má s profesními zájmy jen málo společného.

Před odletem

Nejsem si jistej, jak moc blízko jsem byl tomu, aby Barbara začala vyšilovat, že mě už nepustí přes práh domu. Díky všemohoucímu za to, že nám do rozhořívajícího se manželského sporu před budovou agentury hodil pár odcházejících kolegů z technickýho.

Zbytek dne nepřinesl nic zajímavého a jen pramálo potěch pro oko. Ne, že bychom tady neměli hezký ženský, jen jsem pulíroval kvéry týmu tak dlouho a poctivě, že mi na zábavu nezbyl čas. Tak by to v práci mělo být, kapitán bude spokojený.

Rica nám, kromě jinýho, zařídila slušný odvoz na letiště. Skoro bych řekl, že jí tyhle věci zařizovat baví a do akce je jí škoda. Jenže, taky jsem jí už v akci viděl a neměnil bych.
Jen co vystrkám svůj zadek z auta, popadnu heroicky naše věci a nechám vlčici, aby šla první. Koho hledáme víme oba, ale já jsem z nás ten línější, navíc s dobíhající kocovinou.
"Jak dlouho, že poletíme?" na některý věci člověk rád zapomene.