Zařizování

Rukou ještě sáhnu po kabátu, než za mnou zaklapnou dveře a já se vydám vstříc svým dalším povinnostem. Velitelství ozbrojených sil se samozřejmě nenacházelo o dva bloky dál, ale rovnou skoro v samém srdci města. Rozhodl jsem se tedy chytit si taxík. V tuhle hodinu by to neměl být žádný problém a jak se o pár minut později potvrdí, měl jsem pravdu.
Společnost skoro na další hodinku mi dělá muž už od pohledu cizího původu. Jak se o pár bloků dál dozvídám je ze druhé generace Italů, kdy do Ameriky přicestoval už jeho děd, a i přesto že on se ve státech narodil, drobný přízvuk mu zůstal. Nikdy jsem nepatřil mezi žvanili jako je třeba James, ale konverzace s tímto italo-američanem by se dala klasifikovat jako nenucená a milá. Placení zakončím slovy: ”To je dobrý, díky.” a vyrazím vstříc méně příjemným, ale bohužel nezbytným povinnostem.

Jednání na velitelství se nesou v duchu byrokracie, a i když nevyvstanou žádné zjevné komplikace, tak je to zdlouhavý a nudný proces. Většinu času se jedná pouze o drobných změnách nastavených procesů, které však v praxi nepřináší vůbec žádný rozdíl. Během přestávky využiji čas k tomu, abych udržel dobré vztahy na místech, které by mohli být v budoucnu hodnotné. Jedno pobavené zasmátí v kantýně při vtipu na zdejší kuchyni brigádního generála, chvilka koketování u kávy s dezertem s plukovnicí Rayliovou z logistického útvaru a nakonec chvilka vzájemného porozumění s velitelem týmu bravo, jenž mají aktuálně na starosti zabezpečení naší agentury. Je skoro k vzteku, že jsme další na řadě v tomhle nechtěném úkolu, ale nebylo zbytí.
Následuje další skoro dvouhodinové kolečko byrokracie, než se celá tahle estráda rozpustí. Unaveně protáhnu ztuhlé svaly. Tohle posedávání v naprosto nepohodlných lavicích by se dalo s malou špetkou rouhání přirovnat k pobytu v zákopu. Stejně vyčerpávající, ale méně špíny. Pohled mi padne na hodinky. Byl nejvyšší čas vydat se domů pro věci a pak rovnou na letiště. S trochou štěstí nebudou nikde extrémní zácpy a stihnu se tam dostat s hodinkovým předstihem.

A jak jsem si naplánoval, tak se taky stalo. S hravým přehledem vystupuju z auta za pět pět a mám tak dostatek času na jakékoliv komplikace. Z kufru vytáhnu svojí bagáž, jenž je prakticky pobalena do jedné 90l krosny a zamířím si to přímo do menší odbavovací haly umístěné hned vedle hangáru. Zde se po krátké debatě s personálem zbavím svého „zavazadla“ a abych efektivně využil získaný čas, vydám se do hangáru, kde jak doufám, dostanu jenom dobré zprávy.

Domů a doma

Nenadálá příležitost nemohla zůstat opomenuta a než si to stihne Erica lépe promyslet, už jsem dávno venku z místnosti. Ještě pro jistotu přidám do kroku a u recepce už připomínám spíše prchajícího lupiče. V pravé ruce mi k tomu radostně cinkají klíče od toho rudého monstra, kterému říká auto, ale daleko víc připomíná buldozer.
Když nad tím teď trochu víc přemýšlím, tak se furt nemůžu zbavit dojmu, že se to auto k ní vůbec nehodí. Teda alespoň po vizuální stránce. Jooo něco z řady Cadillac nebo Chevrolet by k ní rozhodně pasovalo daleko víc. Jenže to by beztak zase nesplňovalo celou řadu jejích ostatních kritérií, takže bych se měl přestat zabejvat kravinama a dát se na cestu.
Okřiknu v duchu sám sebe, zatímco očima hledám, kde jsme to vlastně přesně zaparkovali.
Chvilka čachrování s polohou sedačky řidiče a už se spokojeně culím do zpětného zrcátka. ”Doufám, že nebude moc prskat.“ poznamenám nahlas, když si upravím i poslední zrcátko a zjistím, že jsem rozšteloval prakticky všechno, co šlo. Snad kromě rádia. To zůstalo s obavou, že se tam ozve zase ten její Falcon nebo jak se ten strejda jmenuje, vypnuté. Soustředěný pohled před sebe, ruce křečovitě zaťaté a stejně se první pokus o rozjezd nepovede. Málo plynu a noha pevně na spojce hravě způsobí, že motor okamžitě zhasne. Nespokojeně nakrčím nos, zkousnu si spodní ret a při druhém pokusu už auto párkrát poskočí vpřed. Tohle bylo blízko. S nově nabytou nadějí a burácivým rachotem motoru se vydám vstříc domovu.

Cesta už neskýtala žádné další nečekané překážky, takže se o pár desítek minut později a několika chcípnutí motoru, ocitnu před domem. Následuje ještě několika minutový očistec při podélném parkování a hotovo. Po cestě nahoru ještě vyberu schránku, kde se objevilo nové číslo Eričina časopisu, které hned za dveřmi odevzdám na botník. Mohl jsem jí ho samozřejmě hodit rovnou do pokoje, ale stále jsem nenašel dost odvahy na to, abych tam vkročil sám a bez pozvání. Navíc bych musel čelit velké dávce sebekázně a na to jsem v tuhle hodinu rozhodně připravený nebyl. Zapluju do svého pokoje, ze skříně vyndám vojenský 70l batoh a dám se do nejobtížnějšího úkolu dne, balení.

Překvapivě to netrvá ani hodinu a mám hotovo. Že by nový rekord? Spokojeně nad svým výkonem pokývám hlavou. No uvidíme až podle toho, kolik mi toho bude chybět. Pohled mi padne na zbylou zbraň a přepadne mě pocit viny. Přeci jen to byly moje narozeniny a James se fakt snažil, aby to za něco stálo. Bylo by nefér mu ještě přihodit další práci. Ne tuhle si připravím sám. S hrdostí sama na sebe se dám do přípravy, jenž nezabere díky předešlému pravidelnému čištění mnoho času. A protože mám furt dostatek času, plácnu sebou na kanape rozhodnutý, dopřát si ještě nějakou tu chvilku odpočinku.

Zažil jsem i lepší dny

Cítím, jak mi ze samý zanícenosti vyschlo patro. Lahev Coly je prázdná, vodovodní kohoutek v nedohlednu a krom toho, nepohrdl bych ani nikotinem. Jenže je jasný, že půl krok stranou by mohlo znamenat hodně dlouhý prázdniny, takže nesmím sejít ze stezky. Teda, pokud bych nechtěl bejt polda. Tam údajně přibírají pořád a je jedno, jestli seš hňup nebo král džungle.
Mrknu na hodinky, času ještě zbejvá fůra. Lahvičku Break-Free CLP-4 jsem přečetl odpředu dozadu a teď ji za vršek jen zlenivěle protáčím v prstech. Rozborka mě obvykle baví, ale je to horší, když bych sám potřeboval trochu péče.

“Ale nene. Velitelský dohled na dvou hodinách,“ zhodnotím schválně nahlas, k tomu vztyk a šmahem uvolnit nejbližší místo na sezení. “Už sem se bál, že v rámci trestu je i samotka. Víš, že na to nejsem. Potřebuju posilovat sociální styky. Prosím, madam,“ něžně ometu místo dlaní.

“Šašku. Fakt ti to ostatní žerou?“

Postřehnu hodnotící pohled nevěřícího. Na to se nedá reagovat jinak, než teatrálně rozpažit ve stylu spasitele a vyzývavě k tmavovlásce kývnout bradou.
“Obvykle mi padaj k nohám. Správná otázka zní: proč ne ty? Můžu vytáhnout svý přednosti: vyšší, zajištěný.. Hotová značka ideál, Kuschelbär!“
Jak mi ušními bubínky zarezonuje Eričin smích, přestanu se předvádět a posadím se proti ní. Mise splněna.

“Strašné..“

„Čistá pravda.“

„Jednou si tě pustím k tělu a mám to na talíři po zbytek života.“

„Z jinýho soudku. Rico, mám novinku! Vytahovat to nahoře by bylo jako našlapovat uprostřed minového pole. Zvážil jsem možnosti do budoucna a vyšlo mi, že jestli ráda tancuješ a my pijeme, je ideální uspořádat grilovačku. Za dva týdny, plus mínus podle možností. Nic velkého, obyčejná zahradní párty,“ odpustím si mrknutí.

“To jsi jí řekl po tom včerejšku?“

„Přišel jsem opilej a sám, takže zuřila jenom trochu. Chceš vidět škrábance?“ zazubím se. Řekl jsem Barbaře že pozvu nějaké kámoše a že nebudeme rušit noční klid ani blít do záhonů, ačkoliv nemám pocit, že by to těm kytkám minule kdo ví jak uškodilo.
“Ty, boss, Rodrigez, kluci ze trojky a pár lidí ze sousedství, ať nenadávaj,“ seznámím Ericu s tím, kdo přijde. Všichni se aspoň okrajově znají, takže nehrozí, že by se něco pokazilo. Sotva ale zahlídnu, že mi chce sáhnout do rozdělané práce, přestanu žvanit o párty. Naladím se na serióznější notu a ujistím ji, že jejím miláčkům se mnou nic nehrozí, protože dostanou jen tu nejlepší péči, o který by si všechny ženský, který mi kdy prošly rukama, mohly nechat zdát.

Prcám se s tím tak poctivě a dlouho, že Ericu omrzím zhruba ve třetině, rozloučí se a je fuč. Stejnak to po mně zkontroluje. S důvěrou to ale nemá nic společného a tak to má bejt. Po čase se pídím orientačně, ale posledních deset minut dotahuju s nezapálenou cigaretou v puse.

Z automatu vydoluju tuňákový sendvič a kuř pauza před budovou agentury může začít.

Pohled hladové šelmy připravené k útoku zpoza recepčního pultu utnu přátelským mávnutím ruky. Nebyla šance, že bych prošel bez zastávky.
“Magdaleno, už jsem u vás. Kam to chcete?“ Polanská není můj typ, ani já její. Nic to nemění na tom, že některý triky fungujou i na ni a jsou to praktiky, kterých se neštítím. Začnu obyčejně přihlouplou historkou, která se mi nestala, a poctivě přitom škrábu svoje jméno na tiskopisy. Tuhle už slyšela? Nemůžu si pamatovat všecko. Načnu druhou, jako náhradu – ba ne, omluvu, za tu první a periferně zahlídnu jak dvounohá gazela tahá z auta bágl. I na nízkých podpatcích jí to dává zabrat. Zbystřím. Přecpaná taška spadne ze zadního sedadla ve chvíli, kdy vyjdu ven, ale Barbara mě stejně prošpikuje vyčítavým pohledem.

Plánování

“Áha,“ tak trochu překvapeně kývnu hlavou, protože přehození finálního výběru parťáka na mou osobu jsem nečekala. Těžká volba, nad kterou by se dalo nějakou dobu polemizovat, než by vyšla najevo všechna pro a proti. Nejsem si ale jistá, jestli to má smysl a tak rozhodnu podle nedůležitého detailu, kterými jako první vytane na mysli.
“O‘Connor - Hermann a Brownová – Rodrigez. Neboj, zvládneme to spolu,“ i když těžko říct, jestli je záruka úspěchu na misi to, že si doma nelezeme na nervy.
Každopádně jsem tak rozhodla čistě proto, že tak máme v obou týmech rozšířené jazykové možnosti. I když těžko hledat situaci, kdy bychom něco takového potřebovali.
“A seš z toho venku. Spokojený?“ loupnu ještě po kapitánovi pohledem.

Ethanův odchod je pochopitelný, ale i tak mi přijde, že čas uplynul neuvěřitelně rychle. Skoro mě to i mrzí.
“Mrknu na to. Užij si to,“ vřelá odpověď, při které se nezasměju. Dokonce ani nelžu, protože jen co se zaklapnou dveře, drze přemístím svůj zadek na sice prázdnou, ale pořád vyhřátou židli a do hromádky zvědavě nakouknu.
Úplně nahoře je něco, čemu rozumím jen polovičatě, ale pár dalších papírů zvládnu doplnit levou zadní. K falšování podpisu se uchylovat nehodlám a tak zanedbatelně velkou právě vzniklou hromádku opatřím žlutým lepíkem: „STAČÍ JEN PODEPSAT :)“.

Vezmu, co potřebuju, a kancelář opustím. Myslím, že je tak akorát čas na to mrknout, co dělá náš playboy.

Plánování

Jsem rád, že to vidí Erica stejně a nápad rozdělit nás na menší týmy není úplný nesmysl. Logicky následuje otázka, kterou bych na jejím místě také položil, ale asi jsem trochu doufal, že rovnou nahodí nějakou její představu.
”Asi bude nejlepší to vyřešit hned.” opáčím obratem, abychom to jednoduše nezamluvili a pak se k tomu nemuseli složitě vracet. ”Ty povedeš jeden tým a já ten druhý.” pronesu nekompromisně, protože v tomhle jediném jsem měl jasno. Nešlo tu jen o šarže, ale také o schopnost vyhodnotit patřičně situaci a rozdávat rozkazy. V tomhle se James, natož Rodrigéz, nemohli Erice rovnat.
No a teď ta složitější volba. Osobně bych raději měl pod dohledem Jamese, který by mohl Ericu pokoušet či zkoušet a i když to byl profesionál, tak se většinu času držel přísloví „Co oči nevidí, srdce nebolí.“ Jenže druhá možnost a to hodit jí na krk to nezkušený játro Rodrigéze taky úplně neodpovídalo mé představě značky ideál. Chvilku se ještě mračím, než s rezignovaným povzdechem zkusím druhý pokus.
”Nechceš si z těch dvou vybrat sama? Na každé variantě vidím svoje pro stejně jako proti.” pokrčím trochu nešťastně rameny. ”Rozhodně by se mi lépe spalo, kdybych tohle rozhodnutí nemusel dělat já.” ponouknu poručici jestli se náhodou přeci jen neuvolí a nevybere si sama parťáka.

Pozorně poslouchám nástin nejbližšího postupu a neshledávám žádné rozkoly v našich názorech, takže pouze souhlasně přikyvuji. ”Nemyslím si.” odpovím spokojeně a z útrob stolu vytáhnu jeden z převelovacích formulářů, na který rovnou loupnu razítko včetně jednoho podpisu. Zatím jinak nevyplněný arch podám Erice. ”Zbytek nechám na tobě. Kdyby ti něco chybělo najdeš to ve stole nebo dej vědět.” Rukou sáhnu pro kabát. ”Musím ještě do hlavního štábu, potřebují tam něco doplnit předtím, než odletíme.” přidám jednoduché vysvětlení, ale do detailů nezabíhám.
”Kdyby ses nudila, můžeš za mě zpracovat část restů. Zatím.” neodpustím si z mého pohledu vtipnou hlášku k odchodu s pohledem věnovaným nejdříve Erice a poté i malému věžáku lejster.

Plánování

Dá mi zabrat neculit se jako rozverná školačka, když dojde na volné domy, turisty a žebráky. I tak myslím, že mě dva rychlé, pobaveně jiskřivé pohledy přes okraje papírů prozradily. Je k zamyšlení, kde a kdy se podobné myšlenky v Ethanovi rodí, protože nebývají na denním pořádku.

“Vůbec ne,“ potřesu hlavou. To, že se často ve věcech vrtám neznamená, že ostatní jsou bláhoví a jen já umím zhodnotit pravou míru rizika.
“Plně s tebou souhlasím. Spíš jsem čekala, že mi rovnou řekneš, koho k sobě chceš. Těch kombinací ale není zase tolik, aby se nemohly řešit operativně,“ přestanu na kapitána tlačit.

Chladnoucí káva je pořád příjemně sladká, v hrnku jí přesto zbývá víc, jak polovina. Moc mluvíme, dohledávám a kontroluji informace, jestli korespondují s tím, co nám řekl Bates, jednoduše nemám čas věnovat se pití.
“Fajn. Hawkins nevypadá jako někdo, kdo by se zajímal o nováčky na základně a jejich minulost. Nikde tady není vize našeho krytí. Volné ruce jsou fajn, ale..,“ poklepu špičkami prstů o stůl. Jen o kousek minu předloktím prázdný hrnek, jak se přes stůl natáhnu pro propisku.
“Standardní dočasné převelení. Nejspíš se tam ztratíme jako nic. Většina výzbroje s sebou,“ přemítám nahlas při psaní poznámek na zadní stranu spisu. Sázím elegantně vyvedená písmenka jedno za druhé a svému protějšku nevěnuji ani půl omluvného gesta, i když vím, že čmárání po originálech nemá rád.
“Společná ubikace. U nováčků nic zvláštního, ale pokud si chcete užít pánskou jízdu, nechám vás,“ rozmluvím se.
“ Kdyby tam měl Hawkins někoho k ruce, je pravděpodobné, že by jeho jméno figurovalo ve spisu. Není mi sice jasné, jak se k těm všem zbraním dostal aniž by někoho podplatil, ale divoká země nabízí spoustu možností,“ tečka, dopsáno.

“Zapomněla jsem na něco?“ kovové tělo psací potřeby při odložení slabě klepne o stůl, spis je opět volně k mání. Moje pozornost se na krátko přesune ke kávě, následována velícím. Myslím, že na přímé pohledy mám talent a dnes je šperkuji k dokonalosti. Štěstí, že Ethan není z cukru.

Plánování

”To je sice pravda.” uznám dobrý argument, ale nebyl bych to já, kdybych se rovnou nepustil do chalengování. ”Jenže moje zkušenost praví, kde jsou zbraně a konflikt, jsou vždycky volné domy. Určitě na to bude i nějaký nepsaný zákon.” na chvilku se odmlčím a rukou si přitom prohrábnu vousy. ”Je to stejný jako třeba, kde jsou turisti, jsou i žebráci. Chápeš?” pokusím se osvětlit svůj úhel pohledu další podivnou kombinací a než bych se do toho ještě víc zamotal, nechám raději mlčky Ericu ponořit se do spisu.

”Nemám to v plánu.” ujistím obratem Ericu. Čím větší tým byl, tím složitější bylo ho ovládat, ať už po logistické stránce věci nebo už samotné komunikaci. Pravdou zůstávalo, že dobrání Rodrigéze prakticky hned po škole nebyl úplně můj nápad, ale když se na to podívám zpětně, rozhodně nelituji. Ten kluk měl skvělé výsledky a samotné doporučení od mého starého přítele plukovníka Etkinsna, prostě nešlo přejít mávnutím ruky. Jenže teď nám to malinko komplikuje život. Na čele se mi udělá drobná vráska a z úst vyjde tichý povzdech.
”Rád bych se vyhnul jakýmkoliv ztrátám na obou stranách, ale zatím se to zdá spíš utopický sen.” zhodnotím s pohledem na svůj stůl, kde se aktuálně válí hromada papírů. Návrat k myšlence dělení týmu moje obavy maličko umocnilo, a tak jsou na mém čele najednou vrásky dvě místo jedné. Jasně byl to můj nápad a nejspíš není úplně blbý, ale pokaždé když jsme se v minulosti rozdělili, nedokázal jsem být v pohodě, dokud jsme se zase nedali dohromady. Ne že bych ostatním nevěřil, ale ztráta kontroly v mojí hlavě vypouští zásadně tragické scénáře. Pokusím se z hrnku vytáhnout poslední kapky kávy, než ho nadobro odložím na kraj stolu.

”Přesně tak.” odkývu naprosto jasnou věc. Přeci bych neposlal někoho samotného. To už bych tomu dotyčnému mohl rovnou na čelo namalovat terč a sám si objednat místnost v nějakém sanatoriu, páč by mi z toho mrdlo.
”Dost malá skupina, aby se mohla snadno ztratit a dost velká síla, aby dokázala vyřešit většinu nečekaných situací. Navíc by se v případě potřeby mohly týmy podpořit, což by samo o sobě mohlo zmátnout nebo alespoň překvapit nepřítele. Nebo to zase vidím až moc růžově?”

Šéfe...

Povytáhnu koutky v pobaveném úsměvu, i když k probíranému tématu by se hodila spíš neměnně vážná tvář.
“Nejedeme do opuštěného městečka za kopečky tady u nás,“ připomenu mu mírně, “Je to Afghánistán. Neumím sice odhadnout, nakolik zalidněná ta vesnice je, ale počítat s volnou budovou pro nás je odvážné,“ s lehkostí sobě vlastní se vrhnu znovu do papírů, které máme od kontraktora k dispozici, jestli přihodil i něco navíc o místních. To, co vím ze školy a různých jazykových kurzů vůbec nemusí odpovídat nynějšímu mentálnímu nastavení Afghánců. A už vůbec ne v téhle oblasti.

“Když se, hm, sjednával pořádek v Hílmandu, stavěly se menší základny tak, aby vojáci mohli žít spolu s civilním obyvatelstvem. Kvůli vzájemné důvěře. Jenže to byla situace, kdy bojovali proti Talibanu, navíc na jihu, daleko od Kábulu. My tam jedeme sebrat zbraně někomu, kdo je chce nabídnout lidem, kteří taky chtějí bojovat proti těmhle šmejdům..,“ chvíli listuju, ale nic, co by odpovědělo na mé nevyslovené otázky nenajdu. Nicméně papírů je tady ranec, tak je možné, že někde nějaký odstavec, který bych potřebovala najít, bude.
“Tady budou na vojáky víc zvyklí, kvůli Bagrámu, ale i tak je to.. už do toho moc zabředávám, že?“ podívám se přes okraj papírů, které pevně držím v rukách, na Ethana.
“Jen bych nerada dobírala někoho do týmu,“ dodám omluvně a svévolně se mi zkroutí koutky do dalšího úsměvu, který rychle skryju za bílou čtvrtkou a pokračuji v hledání.

“Kouknu aspoň na to, co víme o Hawkinsovi. Předpokládám, že u něj nehrozí, že by se o nás dozvěděl,“ doplním spěšně.
“Kdo sis představoval, že pojede? Dva a dva?“ vrátím k Ethanovu návrhu, který zmínil. Nakonec, ve dvou lidech, i když se o nás bude vědět, nebudeme tak nápadní.

Plány

”Pochopitelně.“ zopakuji po Erice slovo, které mi zavibrovalo myslí a zůstalo na jazyku, jako hořká pachuť. Můj tón hlasu je však smířený. James byl prostě takový. Dost často mi přišlo, že mu supluju v jistých ohledech tátu a obávám se, že s Rodrigézem to nebude jiné. Kluci jsou kluci. vybaví se mi v hlavě naprosto nesouvisející myšlenka, zatímco Erica uzavře téma včerejšího večera informací, že se nic zásadního nestalo a že někde nic nezdemolovali. Aspoň že tak...

”Myslel jsem si to.“ konstatuji s lehkou nespokojeností v hlase. Všechno by to bylo rázem jednodušší a hlavně bezpečnější, jenže nebude. ”Připomeň mi, že až příště budu dobírat někoho do týmu, tak že nemám brát prvního smrkáče s potenciálem do budoucna, ale někoho, kdo bude k užitku hned.“ neodpustím si drobné popíchnutí na svou hlavu a hlavně na účet Rodrigéze.

S lehkostí posunu složku a nechám Ricu, aby se ponořila do své analytické stránky osobnosti. Sám se pohodlně usadím do křesla a upiju ze svého hrnku kávy. Ze zkušenosti vím, že je lepší jí do toho nekafrat a počkat si na výsledek. Vlastně jsem si tyhle chvilky docela užíval. Erici zápal pro věc mě vždycky fascinoval. Skoro jako by na malou chvilku někdo rozbil tu tvrdou na odiv vydávající se schránku a zůstala jen ta její pravá podstata. Musel jsem se nad tou myšlenkou malinko pousmát.
”Ani já ne.“ přitakám, ale dál mlčím, protože očividně ještě neskončila.

Jakmile se její ruce odlepí od složky a založí na hrudi je jasné, že skončila. Položím už skoro prázdný hrnek na stůl a rychle zhodnotím její stanovisko.
”Myslíš? Představoval jsem si jedno auto, trocha zásob s příjezdem v noci někam na okraj do předem prázdného příbytku, ideálně den dva před předáním. Vybudovat nenápadné pozorovací stanoviště. Teoreticky tam nemusíme být ani všichni, aby to bylo ještě méně nápadné. V těch jejich hučkách se tam klidně můžeme s trochou šikovnosti střídat i přes den.“ rozvíjím dál svoje myšlenky nahlas a pozoruju, jak se na to Er bude tvářit. Je možné, že to vidím až moc růžově.

Ethanův kumbálek

Slabý úsměv se na rtech drží od chvíle, kdy mi pod nosem z vratného hrnku zavoněla káva, do níž dvě lžičky cukru zahučely jako nic. Je to trochu barbarství, ale zase nic, co by se nedalo přežít. Nicméně, změna nálady k lepšímu je dána spíš dobrou společností, kterou mám najednou jen pro sebe. Za to na Ethanův kumbál si nikdy nezvyknu. Zasloužil by si něco lepšího, i kdyby šlo jen o malé okno a jednu kytku jako bonus. Po něčem se podívám, až bude čas.
Přelétnu očima po vitrínce a posadím se.
Sotva se ale horká tekutina dotkne spodního rtu, povytáhnu obočí nad položenou otázkou a hrnek odložím stranou.
“Nic podstatného se nedělo. Odešli jsme chvíli po tobě, ale pochopitelně to nemohlo být s prázdnou,“ zatvářím se kysele, aby bylo jasno, jak došlo k Jamesově indispozici, “Rodrigez chtěl zajít na jídlo a stačil se předtím vyválet na zemi, když šel napřed. Nemyslím, že bys o něco přišel,“ vylíčím ve zkratce události předešlého večera. Nejsem stavěná na vyprávění přehnaně dokreslených historek, od toho máme jiné lidi.

Velice brzy dojde řeč i na misi, kvůli které jsme ostatně tady. V návaznosti na naše zkušenosti musím odmítavě zavrtět hlavou.
“Já určitě ne, Hermann na to nemá náturu a Rodrigez..,“ znovu zavrtím hlavou.

“Hmm. Ukaž mi to,“ přitáhnu si složku a vylovím z ní snímky místa předání.
“Takže tady máme dálnici v hornatém terénu, prakticky.. bez napojení.. v místě setkání..,“ logicky vzato, nejspíš pojedou ve stejném směru od Bagrámu jako my, protože se tam nabízí víc možností. Na začátku se cesty větví v Jabal-os-Sarāj, ale pravděpodobnost, že jsou zbraně ukryté v tomto městě je podobná tomu, že jsou schované kdekoliv jinde. Za městem jsou na mapě vyznačené už jen tři body směrem k vesnici - Sikandary Supermarket, Naseeb Resturant and Hotel a Jabal us Saraj Restaurant, a potom jedna vedlejší cesta.
“Nikdy jsem tam nebyla,“ brouknu, abych přehlušila vzniklé ticho a dál studuju dostupné materiály.
Z druhé strany vesnice se dálnice táhne donekonečna, to by se Hawkins a jeho poskok vláčeli neuvěřitelně dlouhou cestu někam a zase zpátky kvůli nejistému zisku, což mi nepřipadá pravděpodobné. Navíc budou mít zbraně ukryté spíš někde, kde je můžou mít pod dohledem.
“Bates říkal, že primárním cílem jsou zbraně. Jestli u toho budou mrtví.. to je riziko, když něco takového děláš. Hawkins nebude nikdo důležitý, ten druhý zřejmě taky ne. Pak tady máme civilisty a kupce. Obojímu by bylo dobré se vyhnout. Navíc.. je tady řeka,“ zamračím se na modrou linku táhnoucí se prakticky souběžně s hlavní silnicí. Tím vzdám svou snahu o nalezení alternativního místa k přepadu, kdy bychom mohli mít jen dva cíle, namísto plánování mise s neurčitým počtem nepřátelských střelců.

Založím ruce na hrudi, opřu se a natáhnu nohy před sebe, přičemž se zadívám na Ethana. Kafe a sladké na chvíli stranou.
“Zdá se mi dost pravděpodobné, že vzbudíme svým příjezdem víc rozruchu, než potřebujeme. Čím méně času ve vesnici strávíme, tím lépe.“