Rozchod a kumbálek

Odpovědí na můj očividně zbytečný proslov je skupinové mlčení. Jak taky jinak. Přeci si nečekal, že budou hopkat jak partička zajdů na poli. Nebo jo? Tiše si povzdechnu, když vidím Jamese, jak to všechno vyignoroval a vrátil se během mrknutí oka ke svému familiárnímu přístupu. Občas bych byl rád, kdyby byl víc profesionální... Ale jen občas. Ať jsem si stěžoval sebevíc, tenhle chlap byl prostě přirozený tahoun morálky a jen díky jeho jedinečně otravné povaze vypadaly i ty největší sračky o něco růžovější. Rukou znovu mávnu k odchodu.

”Jen pokud máš všechno připravené.“ Prohlásím, i když moc dobře vím, že asi tak už od návratu z minulé mise. Chtěl jsem se jen vyhnout tomu, že pokud jí bude něco chybět, budu to mít já na talíři. Odměnou mi je rázné přikývnutí. Tenhle bod byl splněn, takže přeskočím pohledem na mlaďocha. ”Co ty mladej?“ Ani tady se moje očekávání neshledají s neúspěchem. Rodrigézovo letmé pokrčení ramen a věta: ”Pár věcí mám ještě doma.“ jsou jasným důkazem. Jayden pak využije příležitosti, hrábne po klíčcích od Eričina auta a s omluvným úsměvem pádí taky pryč. Z chodby je pak slyšet ještě: ”Pokusím se ho neškrá...“ ale jak se jeho kroky v rychlém tempu vzdalují, není slyšet konec věty. Pohled se mi vrátí na Ericu a chvilku čekám, jestli si to náhodou nerozmyslela a když se zdá že ne, vyrazíme do mého kumbálu. Po cestě se stavíme ve zdejší kantýně pro kafé a něco sladkého k tomu.

Složku s podrobnostmi o misi hodím na svůj stůl, pokynu Erice, aby vzala místo a sám zapadnu s hrnkem do židle. Kancelář opravdu připomínala kumbál. Jedny dveře, žádná okna, jeden středně velký stůl, dvě židle, malá prosklená skřínka, ve které byli vystaveny různé medaile a jiné upomínkové předměty a poslední se v rohu krčila menší kartotéka. Skořicového šneka položím na uklizený stůl.
”Chceš mi říct, co se včera dělo?“ zeptám se přátelským tónem a celkově působím víc přístupně. Nehodlám to z Erici páčit, ale zeptat jsem se prostě musel.
Bez ohledu na to, jestli mi odpoví nebo ne, se rozhovor pomalu přesune k misi. Hodlal jsem dostat názor někoho zkušeného a Brownová mezi takové lidi rozhodně patřila. Její bystrá analytická mysl dokázala do mých zaběhnutých strategických postupů vnést nové možnosti.
”Můžeme tam prostě vpadnout během předání a risknout to, že místo zajatců budeme mít mrtvoly nebo se pokusit dorazit dřív a zmapovat si oblast. Jenže tohle není úplně naše parketa. Nikdo z nás není přirozený zvěd nebo by měl zkušenosti z rozvědky nebo jo?“ hodím pohledem po Brownové. S klukama měla rozhodně bližší vztah a ač jsem se snažil udržovat přehled o všech, mohlo mi klidně něco uniknout.

Zůstat či odjet, toť otázka

Nejraději bych do Hermanna drbla, aby ze sebe dostal něco lepšího, než doteď, ale nemám ponětí, co by to mělo být.
Už abychom tam byli. Upnu svoje myšlenky k nadcházející misi, ve snaze oprostit se od nepříjemných pocitů, které ve mně Ethanovo řečnění vyvolává. Pohledem přitom už zase zkoumám hranu stolu a úsměv, který jsem před chvílí naznačila, by ze mě teď museli páčit. Korunu tomu nasadí pochopitelně James a jeho nekonečná touha někoho otlapkávat. Jemně jeho ruku ramenem setřepnu, ale protože vzápětí odchází, má to jen minimální účinek a napravení jeho charakteru je dál v nedohlednu. Těžko pak můžu mít radost z toho, že se dneska neumažu od Ballistolu.

Krátce se podívám po Jayovi. Nejspíš se bude muset vrátit domů, tak si v hlavě snažím sesumírovat, jestli není něco, na co jsem zapomněla a co mi bude chybět. Obvykle jsem ale – co se týče vybavení - připravená i na nemožné, až to může působit směšně. Vytáhnu z kapsy klíčky od auta a váhavě kolem nich poklepu prsty. Buď pojedeme společně, nebo mu auto půjčím.

“K misi nic. Potřebuješ s něčím pomoct?“ nabídnu se O´Connorovi. Je to jediné, co můžu udělat, abych vyrovnala pozdní příchod špetkou užitečnosti, při které je navíc šance, že se něco naučím. Zatímco čekám na pravděpodobné odmítnutí, hledím na něj zpoza stolu stejně přísným pohledem, jako před hodinou na Batese.

Briefing

Jako když úředníci občas plní složky skoro prázdnými papíry a do tabulek naťukávají každou tužku jakožto nový přírůstek majetku, protože potřebují vykazovat pracovní činnost, tak podobně na mě působil proslov o naší nahraditelnosti. Navíc to ani nebylo moc vtipný. Nicméně, věci se mají tak, že bych odsouhlasil i žvýkání žvýkačky seškrábnuté z pod židle, aby mě nevyhodili, takže rozpohybuju hlavu v souhlasném nahoru-dolů. Ustrnu v pohybu až ve chvíli, kdy mi kápo přidělí trest. Sbohem, polední jídlo.

“Slyšeli jste, holubičky,“ položím kolegům ruce kolem ramen. Tohle naše souznění rozhodně není nahraditelný. Spokojeně se usměju.
“Dejte mi vaše kvéry, vrátím vám je v prvotřídním stavu. Víte, kde mě najdete,“ poplácám je a pustím, nasycen týmovým duchem. Židle nepříjemně vrzne o podlahu, když se odsunu, poberu svoje věci a zastrkám si je, jak mám zrovna místo. Příště si kupování flašky dvakrát rozmyslím a rozdávání čísel na servírky zrovna tak. Pozvánku na barbecue? Tu si nechám na pozdějš.

Briefing

U slova "kapitáne" mi pravé obočí vyskočí vzhůru a do téhle chvíle přísně vypadající výraz, ještě malinko zhrubne. V mé hlavě jednoduše neexistoval scénář, který by ospravedlňoval jeho aktuální stav. Rozhodně ne, když si vzpomenu na včerejší večer a moje poslední slova. Nicméně neřeknu ani slovo a počkám, co má drahý pan Hermann na srdci.
První věta nepřinese nic než zklamání. Počkám si tedy na tu druhou, která přinese do stávajícího ticha jednoduché sebe reflexní přiznání. Výraz mi lehce povolí, ale od mého spokojeného já, je to ještě hrozně daleko. Ten malý bonusový bodík za upřímnost mu teď rozhodně nepomůže.
”To bych ti radil.“ odvětím bez mrknutí oka a rovnou pokračuju. ”Moc dobře víte, že se vám do soukromejch životů neseru. Pro mě za mě můžete po večerech šlapat chodník a huntovat si tělo nějakým hnusem.“ Rozhodím nespokojeně rukama, na čež si zhluboka povzdechnu. ”Dobře, tohle je trochu přitažený za vlasy, ale víte, co tím chci říct.“ Přejdu ze strany místnosti na druhou a pohledem postupně přeskočím každého zvlášť. ”Chci od vás stoprocentní připravenost, počínaje briefingem, konče návratem z mise. Pokud toho někdo nejste schopný stačí říct. Seženu si za kohokoliv z vás náhradu.“ Byla to řeč určená spíš na stádo bažantů než pro relativně zaběhnutý tým, ale některé věci je prostě potřeba zopakovat. Účelem nebylo nikoho zastrašit, ale udělat si opět jasno.
”Pokud nemáte nikdo žádné dotazy k misi. Jděte si zabalit. Co vám bude chybět nafasujte. Vydávací rozkaz najdete u mě na stole. Pokud máte něco, co potřebuje údržbu, dejte to Jamesovi.“ Byl to jeden z měkčích trestů, ale zdál se jako postačující. S trochou štěstí dostane jen pár zbraní.
”Odlétáme v šest večer, takže sraz na letišti třicet minut před odletem. Do té doby rozchod.“ Zakončím svůj monolog a počkám, dokud se všichni nevytratí.

Pracovní setkání před misí

Nespokojeně se ošiju, když Ethan začne řešit kocovinu a nevhodné chování z ní vyplývající. Cítím se za to částečně zodpovědná, protože jsem s klukama byla do poslední chvíle a nijak je nebrzdila. Když k tomu přičtu, že jsme s Jaydenem přišli pozdě, zřejmě působíme jako banda nanicovatých amatérů. Jediné štěstí je, že kocovina ani pozdní příchody nejsou náš standard.
Namísto, abych se do situace míchala, jen nepatrně pokrčím rameny a přidám omluvný úsměv.

Briefing

Afghánistán? Bezva. Bagrám jsem jednou navštívil, bude minimálně zajímavý vidět, jak se to tam za ty roky změnilo. Procedím informace skrz mozkovnu a dám si záležet, abych si zapamatoval co nejvíc a než se naděju, je konec.
Hodím očkem po odcházejícím Batesovi, který vypadá zklamaně z toho, že si s náma nepokecá, a loknu si coly. Nečekám, že by se proti mně mohlo otočit, že jsem se ráčil dostavit do práce.

Překvapením mi poskočí hlava. Kdo z nás vypadá jako zhulenej zbitej hipík? Podívám se na Rodrigeze, na Ricu, ani jeden nemá brýle. Aha.
“Kapitáne,“ promluvím vyrovnaným tónem, to si ještě myslím, že nezaváhám. Jenže mám zas jednou dojem, že O´Connor ještě nikdy neslyšel o nečitelnosti výrazu, masce profesionality a.. no dobře, mám průser. Brýle tiše cvaknou o desku stolu.
“Byla to dobrá oslava,“ doplním stejně vážně, jako jsem začal. Nejsem z těch, co by koukali do zdi, takže se na velícího dívám až přehnaně zpříma, přestože mě ostré umělé světlo bodá v očích.
O té dobré oslavě tak trochu kecám, aby z toho Rodrigez neměl špatný pocit. Bylo to dobrý dokud jsme byli ve čtyřech a chvíli i potom, než to šlo totálně do háje. Asi jsem už na pobíhání po městě, zoufalý shánění jídla pro mazlíka dne a náhlé ukončení rozjeté zábavy starý. Mám rád jiný flow.
“Přepísk sem to, špatný načasování. Už se to nestane.“

Briefing

Je to fakt dlouho, kdy byla nějaká naše mise takhle dobře připravená. Většina kontraktorů to bere stylem, jako by se v sázku nedávaly lidské životy, ale jednalo se pouze o investice. Batese se ukázal jako světlá výjimka. Těžko říct, jestli to byla jen shoda náhod, ale i tak si u mě získal pár plusových bodíků. Zamyšleně si prohrábnu vousy, když mi pohled přeskočí na zbytek osazenstva. Přijdou z jejich strany nějaké doplňující otázky?
Rodrigéze přejedu jen letmo, protože neočekávám z jeho strany žádné dotazy ani podněty. Ten kluk byl prostě ještě bažant a bral všechno tak, jak mu to ostatní naservírovali. Občas mám pocit, že kdybych ho poslal se sebevražednou vestou vyhodit něco do vzduchu, tak by snad i šel.
Ti druzí dva jsou ale úplně jiná kapitola. Teda. Drobně zaváhám, když uvidím svůj odraz v Jamesových brýlích. Tiše si povzdechnu. I když znám moc dobře jeho pracovní přístup a kvality, tak si vždycky najde způsob, jak si svojí reputaci "vylepšit", třeba jako dnes. Pohledem najdu poslední článek svého týmu. Vyměníme si pár nevyřčených vět ve formě pohledů a když ani ona nevypadá, že by měla nějaké dodatečné otázky, rozhodnu se prolomit nastalé ticho.
”Zdá se, že jste pokryl vše.“ zvednu se že židle a dojdu ke stolu, kde krom laptopu odložil Bates také papírovou složku a vezmu si jí k sobě. ”Díky za briefing.“ Poděkuju zdvořilým tónem kontraktorovi a dám si dostatečný pozor na to, aby pochopil, že jeho přítomnost už zde není žádoucí. Počkám, až si pobalí všechny svoje věci a jakmile za ním zaklapnou dveře, opřu se o stůl včele místnosti. Ruce mám založené na hrudníku a atmosféra v místnosti se zdá, jako by mírně zhoustla.

”Takže?“ vyhodím do pléna nic neříkající otázku a nechám svůj tým pěkně podusit v tom, na co se to vlastně asi ptám. Tón mého hlasu, ale rozhodně značil jistou nelibost. Po chvilce ticha se zeptám znovu. Tentokrát však svůj požadavek upřesním.
”Takže řeknu mi tu někdo, proč člen mého týmu vypadá před kontraktorem jako zhulenej zbitej hipík? Jamesi?“ než však stihne kdokoliv cokoliv říct, ještě připojím jednoduchou "prosbu" "A sundej si ty zasraný brejle nebo se neznám."

Překupník z Bagrámu
odkaz
Mítink týmu Charlie

Vzhlédnout od obrazovky laptopu přiměje kontraktora Thomase Batese až příchod dvou opozdilců. S plnou vervou chystá soubory s prezentaci a s ní všechny dokumenty, byť zatím jen v elektronické verzi, kdyby někoho přemohla zvědavost nebo potřeba šťourat se v oficialitách. Do té doby dobře naladěný muž, vzhledem připomínající více byznysmena, viditelně zaváhá, a nemůže za to nic jiného, než nevrlý pohled poručíka Brownové. Bates se zavrtí, na zlomek sekundy váhající nad tím, jestli jde o momentální souhru okolností nebo hlubší nevraživost na osobní rovině, než nasadí profesionální masku a začne.

Vašim dočasným domovem se stane letecká základna Bagrám v Afghánistánu, která leží zhruba 47 kilometrů severně od hlavního města Kábulu. Svými rozměry v současnosti dosahuje velikosti menšího města a poměrně pohodlně zde sežene vše, od oblečení až po potraviny; součástí základny je kromě tří velkých hangárů, kontrolní věže a nespočtu dalších budov také internační tábor pro zajaté bojovníky Talibánu a osoby podezřelé z terorismu. Převažují zde jednotky americké armády a afghánské národní armády, ale přítomny jsou také jednotky koaličních partnerů NATO účastnící se bojových operací mise Resolute Support. Je důležité zmínit, že základna se nachází vysoko v horách a v některých měsících teploty klesají až k -20 °C.




Místo, na kterém budete operovat, se nachází přibližně 41km daleko a jmenuje se Noach, jde o typickou chudou vesnici. Dojet se k ní dá po hlavní silnici (severního Afghánistánu) označované jako AH-76.





Primárním cílem mise je zajištění zbraní odcizených ze základny Bagrám důstojníkem Peterem Hawkinsem, který je nabídl místní buňce afghánců, kteří samostatně operují proti Talibánu. Sekundárním je pak zadržení důstojníka Petera Hawkinse a jeho společníka, afghánského civilisty Abdula-Rafiho, který mu pomohl obchod sjednat a který tak zřejmě nečiní poprvé.
Podle dostupných informací má k předání zásilky (zbraně jsou uschované na neznámém místě) dojít ve vesnici Noach a to za tři dny. Je pravděpodobné, že se tam muži dostanou předem zajištěným automobilem (Abdul-Rafi disponuje menším nákladním autem) a budou ozbrojení, stejně jako jejich zákazníci. Jejich identita je neznámá, průzkum však mluví o menší skupině, která Hawkinsovi předá peníze v hotovosti.

Peter Hawkins: 42let; opatrný, ale po tom, co zbraně a k nim náležící munici zvládl po částech odcizit nevěří, že by ho ještě někdo dokázal zastavit. Podezřívavý je spíš vůči afgháncům.

Abdul-Rafi: 24let; prudký, nadšený pro věc, chamtivý.

Když Bates domluví, přelétne shromážděné z týmu Charlie pohledem a vyčká, jestli budete mít otázky.

Práce

Spěchám, ale čím blíž zasedačce jsem, tím méně se nechávám rozhodit tím, že jdeme pozdě. Cílevědomě mířím kupředu a Jaydena tak, pokud se celou dobu nesnaží srovnat krok, nechám posledních pár metrů za sebou.

Bez ohledu na to, kolik osob se v místnosti nachází, očima vyhledám nejprve známou zarostlou tvář. Vyčtu z ní dost na to, abych zůstala v klidu, a na oplátku nenabídnu nic víc, než vlastní těžko čitelný výraz. Nadšená z pozdního příchodu rozhodně nejsem.
Další na řadě je kontraktor. Mírně se zamračím, naštěstí ale trasa kolem stolu není dost dlouhá na to, aby byl přísnému pohledu musel čelit dlouho. Moje sympatie ke své práci nepotřebuje, ale nic to nemění na to, že by je ani tak nezískal.
Se třetím přítomným jsem přijela a ten čtvrtý, který mi včera i přes zákaz pil v autě, k tomu jsem jako jedinému milosrdná a zlehka ho v přátelském gestu plácnu do ramene před tím, než zaberu židli po jeho boku. Co to asi bude tentokrát? Škoda, že jdeme pozdě, mohli jsme se vsadit.

Mítink, brífink, brejnstormink

Nejsem takovej slušňák, abych si zrovna dneska sundával brýle, takže tvářit se, že jsem kapitánův pohled neviděl je jednoduchý byznys. V podobném duchu ignoruju kancláka sedícího za počítačem a všechnu udržitelnou pozornost věnuju dveřím. Jenže když pak vidím Eričin nepřístupný výraz, svezu se zády zase na opěrku židle a vtípky spolu s poznámkami nechám stranou. Spokojený široký úsměv tak v dobrém vyseknu akorát Rodrigezovi.
“Perný ráno?“ neodpustím si jeho směrem tiše. Dál už ale rušivý element být nehodlám.