Ranní ptáče

Pečlivě nastavený budík nezklamal. Všemi tak nenáviděné pípání prostoupilo okolní prostor, ale já už v té době nespal. Líně jsem se zvedl od misky ovesné kaše, kterou zdobilo jen několik kousků sušeného ovoce a došel jsem uklidnit svého ukřičeného společníka. ”Diť už jdu, už jdu.“ neodpustil jsem si po cestě, jako by to mohlo jeho nářek nějak uklidnit, ale bez výsledku. Prstem zamáčknu patřičné tlačítko a pohledem přejedu po ložnici. Skromně zařízená místnost nenabízela víc než ustlanou postel, jeden noční stolek a menší šatní skříň. Vlastně celý byt působil takovým prázdným dojmem. Bylo tu všechno, co jeden k životu potřeboval, ale to bylo tak všechno. Nebyla tu žádná energie.
Vrátil jsem se ke své snídani a dokončil souboj s touhle náhražkou snídaně. Instantní ovesná kaše nepoznáte rozdíl od originálu. Jenom další klamavá reklama nebo to dávají ochutnávat někomu bez chuťových buněk. Postěžuji si sám pro sebe. Věděl jsem do čeho jdu, ale i ani tak si tu poznámku neodpustím. Umyju použité nádobí, a i když je stále hrozně brzo, vydám se do agentury.

Areál zel víceméně prázdnotou. Krom recepční a party, co dostala tenhle měsíc na starost střežení perimetru jsem nikoho jiného nepotkal. Kdybych hledal, nejspíš bych někde v horních kanclech objevil ještě pár nikdy nespících analistů, ale to rozhodně nebylo mým cílem. Moje kroky místo toho zamířily směrem do zdejší tělocvičny. Běhání a cvičení tady bylo totiž mnohem příjemnější než v ulicích města. Žádné nechutné pachy od popelnic, žádné nevyžádané konverzace s opilci nebo jinými individui a v neposlední řadě ani ta prokletá zima. Začal jsem svou obvyklou sestavu a jak se mi rozproudila krev v žilách, tak se mi ruku v ruce zlepšovala i nálada. A protože mi zbyla chvilka času, nevynechal jsem dnes ani střelnici.

V mítingovce jsem i přesto jako první. Strategicky zaberu židli přímo naproti dveřím. Zeď kryjící mi záda byla nespornou dlouho letou tradicí a jako bonus, každý, kdo pak vstoupí do místnosti, se nevyhne mému pohledu. Prvním takovým byl bohužel kontraktor, který si přišel nachystat prezentaci s naší misí. Chudák nejspíš nečekal, že tu bude někdo v takovém předstihu a málem mu polekáním skončili všechny věci na zemi, včetně jeho samého. Věnoval jsem mu drobnou omluvu, i když jsme oba věděli, že to nebyla moje chyba. V mítingovce se svítilo, takže mohl předpokládat, že už je někdo uvnitř.
Další dorazí James, který vypadá, no asi jsem ho viděl už v horším stavu, ale i přesto jsem si začal v hlavě formovat vhodnou variantu pro nějaký výživný trestík. Od úvah o trestu mě vytrhne zvuk příchozí zprávy jejíž sdělení je prosté a jasné. Nespokojeně odložím telefon zpět do kapsy a na čele se objeví nespokojené vrásky. ”Budeme mít chvilku zpoždění, takže jestli chcete?“ Prohodím směrem ke kontraktorovi, jestli si třeba nechce skočit pro kafe nebo na cigárko. Rovnou kouknu na Jamese, abych mu dal jasně najevo, že pro něj žádná taková nabídka neplatí a jestli se z té blbé židle jenom zvedne, že mu to nepřinese vůbec nic dobrého. Kontraktor se jen výmluvně usměje a dál si něco hledá ve svém laptopu. Netrvá to dlouho, když se chodbou vedoucí k mítingovce rozezní "dusot" několika párů bot. Konečně... nespokojeným pohledem počastuju ty dva opozdilce a když pak zaregistruju Rodrigéze, jak se začne pokoušet o nějaké salutování rovnou ho zpražím. ”Zapluj Rodrigézi.“

Pohledem se vrátím na prezentujícího. ”Jsme všichni. Můžete začít.“

Práce

”Asi ne.“ odpovím tak nějak neutrálně, protože mě zrovna nenapadala žádná zastávka, kterou bych potřeboval po cestě na ústředí navštívit. Jenže to se v průběhu cesty mohlo taky klidně snadno změnit a nebylo by úplně moudré si hned zabouchnout potenciální vrátka. Zhluboka nasaju čerstvý, přesto relativně chladný vzduch do plic. Osvěžující. bleskne mi hlavou předtím, než sebou plácnu na sedačku spolujezdce. Rovnou se začnu hrabat v rádiu, aby se k němu první nedostala Erica. To by byla zase extra porce pana Falca a to bych asi nezvládl.
Konečně se dáme do pohybu, ale prvotní tempo nám zrovna dvakrát dlouho nevydrží.
”Amatéři.“ zhodnotím sice kriticky, ale sám mnoha zkušenostmi neoplývám. Řidičák sice už nějaký ten měsíc mám, ale s ohledem k absenci auta by se dalo říct, že jsem toho najezdil proklatě málo. ”Nebo si jen hráli s telefonem.“ přidám popichovačně druhou teorii, když se Er pustí do datlování. Je mi jasné komu a co asi píše, ale nebyl bych to já, kdybych to nechal jen tak.
Bylo mi fajn. Vlastně když vezmu v potaz včerejšek, tak mi bylo dokonce skvěle. Žádné zvracení, žádné bolení hlavy, prostě nic. Takhle dobře totiž tělo funguje, když je vám devatenáct a metabolismus si sem tam střihne nějaký přesčas, aby vykompenzoval daň za to veselí.

Dvacet minut nebylo nic hrozného, na druhou stranu jsme tu stejně pozdě, tak co se honit. ”Ježiš zpomal.“ utrousím k Erice, která se nejspíš rozhodla přejít na rychlost, jenž by jí dokázala vrátit v čase. ”Ta minuta navíc už stejně nic nezmění.“ přidávám další argument, ale i přesto se snažím držet krok s agilní důstojnicí.

V zasedačce jsou logicky všichni kromě nás. James sice vypadá, že tam je spíš jenom fyzicky, ale i tak to očividně stihl včas. Už už se chystám vystřihnout nějaké to úctyhodné salutováníčko, když mě kapitánovo: ”Zapluj Rodrigézi.“ vrátí na zem. Bez dalších zbytečných keců se tedy usadím vedle Jamese a čekám.

Mítink, brífink, brejnstormink

Netrvá dlouho, co mi začne být divná absence Ericy a Rodrigeze. Z možností rovnou vyloučím, že je včerejšek nesblížil natolik, aby si kromě bydlení střihli i společný pobyt v páře před našim setkáním. Neměla venku auto. Odložím sluchátka na stůl a znuděně se protáhnu, až mi zapraskají klouby. Z úvah o všem možném, méně možném i úplně stupidním mě po pár minutách vytrhnou spěšné kroky. V mém stavu oceňuju hlavně to, že můžu sedět a zatím se po mě nic nechce, ale tohle si ujít nenechám.
Nejdřív se na židli narovnám, než se předkloním a v dravé pozici, oči upřené ke dveřím, očekávám příchod Jaydena a princezny bojovnice. Všiml si toho ještě někdo jiný? Když je Erica naštvaná nebo rozhozená, dupe víc, než stokilový chlap.

Do práce

“Vždyť je to rovná silnice. Vysvětli mi, co ti lidi dělají, že do sebe vrazí?“ spustím kritickou spršku na adresu nešťastných řidičů, “Ještě takovým způsobem. Aspoň, že to nevypadá na nic vážného.“
Kolona se posunula dostatečně na to, abychom měli nehezky čistý výhled na tři pomačkaná auta, vyšetřující policii i lidi od záchranné služby. S rostoucí otráveností v očích zkontroluju čas na palubních hodinách a rukou si přitom rytmicky poklepávám o volat. Během deseti minut nemám šanci zbývající trasu ujet. Nerozptýlí mě ani děti z auta v vedlejším pruhu, které se rozhodly zkrátit si dlouhou chvíli pitvořením se z okýnka. Prostě přijedeme pozdě a nezbývá, než se s tím smířit.
Sáhnu do kapsy pro telefon a naťukám krátkou zprávu pro velícího: “Ahoj. Zdrzime se, stojime v zacpe kvuli nehode. Nezlob se. E.“

Dopravu řídící policista nás konečně pustí a mě připadá, že není nic hezčího, než svižně předoucí motor pod kapotou. Nervózní nejsem, což neznamená, že mě to neštve. Už jen kvůli Ethanovi nemám ráda, když chodím někam pozdě. Ani kvůli případné přednášce ze strany kapitána nehodlám riskovat a porušovat předpisy, takže na vyhrazeném místě zabrzdím rovnou s dvaceti minutovým zpožděním.

Nikdo se mi pak nemůže divit, že mám přístupovou kartu přichystanou v ruce a vstupní halou projdu bez většího zájmu o okolí. Jediný, na koho beru ohledy, je Jay, ale i v jeho případě doufám, že pohne zadkem.

Krása života je v maličkostech

Šrajtofle zapadne do zadní kapsy kalhot o několik bankovek lehčí. Spokojeně se rozhlédnu kolem, i když mi všudypřítomný vítr nevzhledně čechrá vlasy, a zavdám si pořádný lok z litrové Coca-Coly. Držím se staré osvědčené pravdy, že dokud zvládnu polykat a nevyzvrátit tekuté, bude to se mnou dobrý.
Včera to byla dobrá jízda. Výsledkem je, že jsem hned po típnutí budíku Barbaře oznámil, že za dva týdny pořádáme menší zahradní párty. Jen pro pár lidí. Nic divokého, poskrovnu alkoholu. Tak určitě. Nezbylo jí, než souhlasit. Nepřiznala by to, ale minimálně na začátku si všechny tyhle grilovačky užívá. Pak jsem se opláchl, lupnul si na uši sluchátka a jako král vyrazil taxíkem do práce.

Nízká kancelářská budova vypadá nudně jako vždycky. Odolám nutkavé chuti na cigaretu a v rytmu hudby jdu houpavým krokem dovnitř. Už ode dveří vidím, že na recepci sedí sladce kyprá Magdalena. Nahodím profesionální výraz člověka schovaného za sklíčky slunečních brýlí, který včera rozhodně nevyžahl flašku vodky sám, a kývnu jí na pozdrav. Její rty se pohybují, skoro to vypadá, že se zvedne ze židle.
“Stavím se za váma později. Spěchám,“ a namísto omluvného vyseknu ukázkově americkej úsměv filmové hvězdy. Kde je ten zatracenej výtah? Pro jistotu tlačítko párkrát popoženu palcem. Tím samým krátce na to zeslabím hlasitost sluchátek, protože začíná jít do tuhého. Nahoře nikoho neoblbnu, znají mě jako své boty. Je to dobrý, protože si nemusím na nic hrát, ale blbý je, že se zbytkáčem v krvi se do práce nechodí.
Pootevřené dveře zasedačky výmluvně křičí, že kapitán je už přítomen. Přichází hodina zúčtování. Vklouznu dovnitř a zaberu si to nejlepší místo, hezky uprostřed, aby si moji dva nejoblíbenější zástupci mladé generace mohli zabrat židle po mojí levici i pravici.

Do práce

Moje dnešní nálada je rozhodně o chlup stabilnější, než včerejší, a tak z Jaydenova mlčení nic nevyvozuju. Když vstane a zdá se být funkční a soběstačný, přestanu se o něj starat a jen tak napůl čekám, jestli bude jíst, nebo ne. Zbývající volný čas promrhám nic neděláním a plněním pitného režimu.
I proto úplně zapomenu na včerejší krátkou epizodku se zipem na botě. Vytáhnout z botníku stará spolehlivá bagančata je otázkou vteřiny a potom nám už téměř nic nebrání vyrazit za ostatními. S usměvavou omluvou se vyhnu vytírající sousedce v letech, která si o nás stejně myslí svoje, a těch pár nejmokřejších schodů taktně přejdu po špičkách.

Zatímco z okna bytu vypadalo počasí ideálně – jen pár bělostných mráčků a spousta hřejivých slunečních paprsků, realita je někde jinde. Jen co otevřu dveře vědoucí na ulici, ovane mě studený vítr. Příjemně chladí tváře, o dost méně příjemně pak zbytek těla. S klamavým počasím si ale dlouho hlavu nelámu, volným krokem pokračuji k autu.
“Chceš se cestou ještě někam stavit?“ kouknu na spolubydlu a kolegu v jednom. Tak či onak, jsem přesvědčená že s dostatečným předstihem, který máme, přijedeme na čas (8%). Kdybych tušila, že si postojíme v koloně kvůli bouračce.. Škoda mluvit.

Doma

Přestože v reálném čase uběhne něco kolem dvaceti minut, tak v mém rozespalém světě se to nezdá ani jako třicet vteřin, kdy se směrem ode dveří ozve opět ten důvěrně známý hlas. Nezmůžu se opět navíc než na něco, co připomíná křížence medvěda s divočákem. Verbální funkce se mi zásadně spouští až jako jedny z posledních, takže místo toho neohrabanými pohyby vysoukám nohy z pod vyhřáté deky, což nezávislému pozorovateli musí připomínat spíše epileptický záchvat. Jakmile se nohy dostanou přes okraj postele, začne se za nimi zvedat trup a nakonec i hlava. Pomalu rozlepím jedno oko, abych našel Ericu stát opřenou ve dveřích se založenýma rukama. Nad poznámkou o snídani mávnu jenom rukou. Díky vydatné vyčerní svačince jsem neměl na něco takového vůbec pomyšlení. Rukou intuitivně sáhnu pro telefon, než se pokusím postavit na vlastní nohy. Chvilku to vypadá, že ztratím balanc a skončím zpátky v posteli, ale tělo si nakonec poradí a já se zombie chůzí vydám směrem na záchod.
V poloautomatickém režimu odpovím na všechny obdržené zprávy, vzkazy nebo příspěvky, jenž se mi v průběhu večera nashromáždily. K mému překvapení také objevím selfií s paní domácí, nad kterým se neubráním spokojenému úsměvu. Fotka automaticky putuje na Instagram s hastagem #TruePainAndLove, #Birthday a #DanceTime. Následně se odporoučím do koupelny, kde ze sebe zase udělám člověka. Ještě rychle prolítnout pokojem a jsem prakticky připravený vyrazit. Celá procedura nezabrala víc jak dvacet minut, takže do nahlášeného odchodu zbývá trocha času., kterou využiju k poklizení svého pokoje. Ne že by to bylo z Eričiny strany nějak vyžadováno, ale jak se říká, pořádek dělá přátelé. Určitě to funguje i v tomhle ohledu. Jakmile nastane hodina H, jsem připravený na značkách vyrazit.

Doma

Nejsem ničí mamka, takže holátko není obskakováno, protože samo nic nezmůže, včetně toho nastavit si budík a vstát zavčasu. V klidu si dodělám snídani, najím se, dokonce po sobě zvládnu i uklidit a to bez remcání. Už jsem párkrát uvažovala nad tím, že kdyby se daly pryč dvířka na levé straně kuchyňské linky, nejspíš by se tam vešla menší myčka na nádobí. Namísto dalších niterných dohadů, jestli je taková investice dobrý nápad nebo ne, si utřu ruce do utěrky a pomalu zamířím k Jaydenově ložnici. Cestou pozorně naslouchám, jestli už to přece jen vypadá, že vystrčí čumák ze své nory nebo dál chrupe jako hibernující medvídě.
Ticho.
Konečky prstů se zlehka dotknu pootevřených dveří, abych mezeru rozšířila natolik, že se jí bude dát nahlédnout dovnitř. Připadám si přitom trochu hloupě, nerada bych mladíka nachytala při čemkoliv, co mi má zůstat zapovězené. To jako fakt ještě spí? Do nosu mě uhodí vydýchaný vzduch zlehka prosycený odérem zvětralého alkoholu.
Stáhnu se zpět na chodbu a plná nerozhodnosti na okamžik našpulím rty a nakrčím nos. Když nepřijedeme včas, schytáme to oba a o tom, že ho tady nechám nemůže být ani řeč.

Tři krátká, energická zaklepání na pootevřené dveře by mohla stačit. Opřu se zády o jejich studený rám a protože nevím co s rukama, zkřížím je na hrudi.
“Jayi, vstávej,“ samotnou mě překvapí, jak měkce můj hlas zní, “Jinak tě z té postele za dvacet minut budu tahat násilím,“ není to výhrůžka, jen politování hodný fakt.
"Když si pospíšíš, stihneš ještě snídani."

Doma

Popravdě jsem neočekával odpověď. Mělo to být pouhé poděkování za všechno, co pro mě v poslední době udělala. Těžko říct, jestli to sama vnímala stejně, ale já to tak prostě měl. Za střízliva bych jí to nejspíš jen tak neřekl, ale lehce opojená mysl udělala svoje.
Už jsem nakročený do svého pokoje, když se ozve, abych počkal. Vrátím se do původní pozice a se zmateným pohledem sleduju tmavovlásku, jak mizí ve dveřích svého pokoje, aby se mohla o pár vteřin později opět objevit a tentokrát navíc s nějakou krabičkou. Zmateně zamrkám, když začne mluvit o stáří a než stihnu cokoliv poznamenat, vrhne se mi kolem krku. Levou rukou se instinktivně chytnu futer, aby se nově změněná rovnováha sil neproměnila v pád, zatímco pravou přijmu objetí.
Jakmile se Erica zase vzdálí, prohlídnu si krabičku, která mi zůstala v ruce. Byl to designově povedený kousek, jenž už od názvu výrobce zaručoval, že se bude jednat i o kvalitní ocel. Bez většího upejpání krabičku rozbalím a nůž si lépe prohlédnu.
”Je super, děkuju.” ujistím Ericu a na tváři mám dětskou radost. Byla to nová hračka do sbírky a jediné, co tomuhle super dárku chybělo, byla špetka osobitosti. Nejspíš jsem doufal ve ždibec sentimentu, ale když ani druhým přezkoumáním nenajdu žádné gravírování nebo jinou formu věnování, spokojím se s tím, jaký je. Je to prostě super nůž.
”Dobrou.” odpovím s pohledem upřeným zpět k dárku a zmizím u sebe.

Nedostatečná síla způsobí, že dveře za mnou zůstali večer jenom přivřené, a tak se Eričin hlas nese vzduchem, jako kohoutí kokrhání. Nespokojeně zabručím něco naprosto nesrozumitelného a místo toho, abych vstával, převalím se na druhý bok s dekou přitaženou až pod nos. Oči jsem se ani neobtěžoval otevírat. Nebylo mi bůh ví jak zle, ale pár hodin spánku mi zcela určitě ještě prospěje.

Doma

Pochopitelně, jako by mi život dneska nenadělil už dost nepříjemností, zasekne se mi na nových botách zip. Nejspíš je to políče osudu za to, že jsem si jednou pořídila něco z běžného obchodu pro teenagery a zradila tak osvědčené výrobce. Uvězněná v levé botě lomcuju s jezdcem, který ne a ne povolit. Na takový souboj nepotřebuju světlo, i proto na chodbě zůstávám ve tmě, zadkem opřená o stěnu u hlavních dveří.
“Rádo se stalo,“ odpovím spíš automaticky a ani nezvednu pohled. Jen o chvíli později zip konečně povolí a mě dojde, že ještě musím vyřešit jednu drobnost.
“Počkej!“ vyhrknu naléhavěji, než je nutné, a energicky vyrazím nočním bytem po paměti k sobě. Místnost zaleje ostré umělé světlo, protože si nejsem jistá, kam jsem krabičku schovala. V mžiku jsem zpátky na chodbě, přičemž si to namířím rovnou k mladíkovi.
“Až budeš na stará kolena zálesák, třeba se bude hodit,“ zazářím spokojeným úsměvem, který ale krátce na to zmizí z dohledu, protože se nerozpakuju dlouhána pevně obejmout.
“Nic lepšího jsem nevymyslela,“ dodám skoro omluvně, ale pořád jsem jako sluníčko, takže to skoro není poznat, “Všechno nejlepší.“
Zavírací nůž Crawford Model 1 není ani přehnaně cenný ani příliš osobní dárek, nicméně ho považuju za praktický, přičemž nevadí, když se ztratí nebo nesedne do ruky. Ideální kombinace.
“Tak dobrou noc,“ rozloučím se. Možná jsem mu ho měla dát až zítra, ale snad není tak mimo, aby si s ním něco udělal. Od starostí se mi na čele vyrýsuje několik vrásek, ale pak už jen kývnu a zmizím k sobě.
Pod horkým proudem vody strávím delší dobu, než jsem původně plánovala, ale i když jdu spát pozdě, aspoň je to s utřízenými myšlenkami.

Ráno vstanu proaktivně brzo a skočím přes ulici do krámu pro pár přeslazených muffinů, vajíčka a dvě poněkud nuzně vyhlížející sýrové bagety, protože na to, co tady zbylo z předcházejících dní nemám chuť a co bych to byla za spolubydlící, kdybych čas od času nemyslela i na ostatní. I když, možná nakupuju nejen pro sebe častěji, než je obvyklé, ale dokud je to bez námitek..

“Budíček! Odjezd za hodinu patnáct!“ zahlásím, zatímco na pánvi míchám dvě vajíčka čistě pro osobní účely a čekám, jestli se Jay vykutálí z postele.