Auto a doma

S tupým výrazem ve tváři pozoruju mihotající se objekty za bočním okýnkem. Nebyla to bůh ví jaká podívaná, ale jako kulisa k večeři byla postačující. James už byl doma, když se i naše cesta stáčet povědomým směrem. Strčil jsem si do pusy poslední hrst hranolků, zrovna když mineme jeden z posledních bloků, jenž nás dělily od cíle cesty. Zmuchlám papírový pytlík a při rozhlížení, kam bych ho tak zašil, postřehnu Eričin přísný periferní pohled. I v tomhle stavu dokážu vyhodnotit, že by byla obrovská chyba, ho teď někam zastrčit a tak ho dál jen nevině žmoulám.

Po cestě do bytu jsem se zbavil kuličky nasáklé vůní fastfoodu, zatímco Erica nafasovala další neuvěřitelně důležitou roli strážce všech bran a zámků. Dveře do bytu se s lehkostí otevřou a do nosu se dostane ten známý pach. Nebydlel jsem u ní dlouho, ale mohl jsem s klidem říct, že se z toho stala vůně, která mi asociovala domov. Naučeným gryfem vyklouznu z obou bot a lehkým kopnutím je pošlu co nejblíže k botníku. Myšlenka na sprchu zmizela stejně rychle jako se objevila, a tak se rovnou vydám ke dveřím svého pokoje. Doženu to ráno! Pokusím se obelhat sám sebe a docela se mi to i podaří. Otevřu dveře, ale než v kročím do šera místnosti, ještě se zastavím a pohledem najdu spolubydlící. Věnuji jí letmý úsměv, který obohatím o prosté: ”Děkuju.”

Auto – konečná

“Promiň, Jamesi..,“ utrousím zpoza volantu a podpořím tak myšlenku, že žádná další zábava není na pořadu večera. Kupodivu se zezadu neozve víc, než pohrdlivé odfrknutí prosycené nespokojeností. To není něco, co by mě donutilo změnit názor a tak nastartuju a vyjedu z parkoviště.

S klukama se pak už moc nepářu. Jamese odvezu domů jako prvního a protože se v patře rodinného domku svítí, tuším, že kamarádův návrat nebude nejspíš nijak příjemný. Třeba ale Barbaře křivdím. James práskne dveřmi auta víc, než je nutné, a vrávoravým krokem se odpotácí ke vchodu, načež hlasitě zabuší. Z tohohle určitě nebude láskyplné přivítání.
Kouknu na Jaye, jestli jí nebo spí, a tak jako tak vyrazím na další cestu lemovanou rozsvícenými pouličními lampami.

Během několika málo minut tak dopravím domů i nás.

Parkoviště - auto

Přeberu si od Erici balíček, který bez dalšího čekání otevřu. Z papírového pytlíku se vyvalí teplá líbivá vůně potravy a než se dostane na jízlivou poznámku, už mám v ruce první burger. Popravdě, pokud by si Erica poznámku o KFC odpustila, nepoznal bych rozdíl, takhle si začnu rozbalený burger podezřívavě prohlížet. Dokonce ho očuchám, jestli v tom není náhodou nějaká bouda a když neobjevím nic podezřelého, dám si první opatrné sousto. Pomalu přežvykuju, jakobych snad čekal, že se objeví něco fakt hnusného a budu to chtít vyplyvnout na podlahu, ale to se nestane. Jakmile projde první sousto testovací fází, přestanu se upejpat a pustím se řádně do jídla.

”Tses poslal?“ vybalím s plnou pusou, když James vznese naprosto bizarní návrh. ”Kaoke...“ polknu, abych byl vůbec schopný vyjádřit svoje nabyté pocity. ”...to je zábava pro ženský, buzny a šampóny. To už radši tu postel.“ přispěju svou troškou do mlýna, i když vlastně nevím, jestli ta otázka byla vůbec směřovaná na mě. James se tam stejně chtěl akorát zahojit na nějakejch vylitejch čubkách, co už ideálně ztratily i tu poslední špetku sebeúcty. Abych si zas vyrovnal emoce, dám si další sousto.

Ulice – v autě

Vždycky, když si uvědomím, že jsem tu holku viděl v akci a nehnula při tom ani brvou, není mi jasné, kde se v ní bere všechno to hezký a nevinný chování. Kuřátko. Nasaju zvolna se rozpínající vůni doneseného jídla. S nasbíranýma slinama v hubě se těžko mluví, takže polknu.
“Karaoke nebo postel. Vyberte si,“ je mi jasný, že k vymýšlení nějakého nebo dokonce zábavného programu se ani jeden z nich mít nebude.

Víceméně úspěšný lov

Do auta se vrátím v o něco lepší náladě, spokojená sama se sebou. Poslední hodina by se dala hodnotit různě, za největší vítězství ale považuju to, že jsem sehnala kuře, je teplé a poživatelné. Když otevřu dveře, vyvalí se ven trocha ředěného alkoholového odéru, nad kterým nakrčím nos. Dosednu, kelímek s pitím vklouzne do držáku mezi sedadly a ruku s papírovým pytlíkem natáhnu k Jayovi.
“Sice to není KFC, ale opovaž se dát mi košem,“ pohrozím mu, koutky rtů zlehka vytažené nahoru. Chvíli si prohlížím jeho opilý obličej, než ve zpětném kouknu na Jamese.
Musím se kousnout do jazyka, abych je nepoučila o tom, že zítra vstáváme a té povinnosti se nevyhneme ani kvůli posledním náctinám.

Ulice – v autě

Nudím se. Místo toho, aby si nacpali břicho v nejbližším krámě se vydáváme na zoufalou honbu napříč městem, protože Erica chce být dobrá víla kmotřička a dopřát svému svěřenci, co mu na očích vidí. Ženský. Vždycky je s nima v něčem potíž. Ta moje se mi nejspíš už nějakou dobu snaží dovolat, ale ignorovat vibrování telefonu v kapse je už v podstatě povinnost po tom, co jsem nezavolal zpátky napoprvé.

“Nevim,“ vydechnu, zatímco zírám ven, čelem opřený o chladné sklo, “Na parkovišti,“ opravím se vzápětí, když si všimnu bílých čar všude kolem. Nějak mi dojde, že je Brownová pryč, tak si tajně přihnu z lahve. Rodrigeze nehlídám, je už velkej.

Jízda - auto

Eričin optimismus projde okolo stejně lehce, jako se objevil. Za normálních okolností by byl vítaným společníkem, ale v tuhle hodinu a především v tomhle stavu, byl jednoduše opomenut. Ramena mi svévolně poskočí vzhůru, aby bylo na první pohled zřejmé, že nehodlám tvrzení zpochybňovat a co víc, že jsem připraven podřídit se jejímu velení.

Cesta autem mi uběhne jako voda. Dokonce nemůžu vyloučit, že jsem si během jízdy několikrát neodložil vědomí do poličky mikrospánek. Třeba teď se mi vrátí zpátky k sobě až ve chvíli, kdy znovu bouchnou dveře od auta. Zmateným pohledem přejedu po autě, abych našel prázdné sedadlo řidiče a Jamese.
”Kde to jsme?” zmůžu se na prostý dotaz, zatímco se snažím rozepnout si pás. Chce se mi fakt chcát a tak se skutečně snažím vyprostit z těhlech prokletých pout. Jakmile se mi to podaří, vyletím ven a zaleju první strom nebo popelnici, podle toho, co mi první přijde do cesty.
Se spokojeným výrazem se vrátím do auta a čekám, s čím se vrátí velitelka zájezdu.

Ulice Denveru

Protočím oči, ale úsměv z tváře mi žádné depkaření nesmaže. Trochu na obtíž začíná být jen to, jak strašně se najednou loudáme. Takhle to vážně nestihneme. Mírně zesílím stisk a zrychlím.
“No tak, něco vymyslíme,“ ducnu do Jaye zlehka ramenem, “A kebab necháme jako náhradní řešení,“ dodám. Je to velký kluk, deset minut ještě vydrží, ne? Navíc nechci dostat menší porci za velké peníze jen proto, že panáček má prořízlejší pusu, než by se zrovna hodilo.

Jenže marná snaha (60%), Rodrigezovi to po běhu zrovna dvakrát rychle nešlape, ale aspoň se zas tak moc necuká. Takže ho táhnu ulicí nejdřív k Jamesovi a potom oba dva popoháním až na parkoviště. Červená sto padesátka mi vždycky připadá nepřehlédnutelná a zrovna teď jsem o to raději, že ji vidím. Počkám venku, dokud si ti dva nenastoupí a zacvaknou si pásy, teprve potom sama naskočím, zkontroluju čas a nastartuju.

Do KFC přijedeme samozřejmě pozdě (15%). Ještě zkusím vyběhnout ven a přesvědčit zametající obsluhu, že cenu jídla klidně jednou tolik přeplatím (9%), ale marná snaha. V tu chvíli mám po náladě i já. Nakrknutá se vrátím do auta.
Teď už není cesty zpět, jestli hned neseženu nějaké kuře, bude mě to štvát až do jara. Zvážení dalších možností provedu během jízdy.
Popeyes!

Restaurace je ještě otevřená, když tam dorazíme (59%), ale obsluha je líná a z běžného menu mají už jen zbytky (56%), což se mi nelíbí. Zamračeně ale máchnu kartou nad terminálem a odnesu si alespoň dva poslední kuřecí střední burgery, velké hranolky a velký kelímek vychlazeného DrPeppera.

Ulice

Už nepiju. Lahev držím pevně, jako by ji měl každou chvíli někdo vytrhnout z ruky, ale že bych ji znovu otevřel, to ne. Čerstvej vzduch taky nic moc a každý další krok mi začíná připadat nesmyslně zbytečný. Dal bych si teplý mlíko. Napadne mě z čista jasna.
“Hej!“ mávnu rukou na ztracené kamarády, “Kde ste?! Na nějaký sprinty vám seru,“ za to žádný jídlo na světě nestojí. Možná tak mojí babičky, ale ta je pár let pod drnem. Zastavím se a rozhodnu se počkat.

Hlavní ulice

Ericou vznesená otázka, by si nejspíš žádala nebo dokonce zasloužila, většího promyšlenín než jsem byl aktuálně schopen. Nálady se mi opět prostřídají a poté jednoduché veselé, která tu ještě před malou chvíli v odpadcích byla, jako by se slehla zem. Na řadu se dostala depresivní dávka letargie.
”A má to vůbec smysl?“ odpovím na otázku otázkou, ale neočekávám na ní odpověď. Dneska byl jednoduše den, kdy nedostanu to co chci, tak proč vyvíjet nějaké úsilí nebo snahu. Líně šouravým krokem pokračuji směrem, který udává tmavovláska a jsem aktuálně prostý jakéhokoliv vzdoru.
”Holt se spokojím třeba tady odsud s nějakým hnusem sebou.“ rukou rezignovaně ukážu na okénko hned vedle nás, kde obsluha zrovna přemítá nad tím, jestli slyšela správně. Typicky americky vyhlížející turek, byl nejspíš na svůj produkt náležitě hrdý, protože začal něco dost podrážděně žbrblat. Kdyby tušil, že je mi tu úplně buřt, tak by se možná ani neobtěžoval po mně něco hodit.
Mojí náladu nijak nevylepší ani příchod poslední člena party.