Boční ulička

“Hm?“ nejsem si jistá, jestli si Jay jen odfrkl nebo něco zamumlal, ale protože se netváří, že by mu vadilo být školák, vedu ho za ruku i dál a po podstatě zvuku se nijak nepídím. Lehce napjatě ale čekám, co přijde – budou to další požadavky, přání nebo pojedeme domů? Sem tam hodím po muži po mém boku očkem, odpověď na nevyslovené otázky ale nikde.
“Tak, co teď? Chceš ještě zkusit to KFC?“ neodpustím si po několika dalších krocích, “Doma asi nic extra není,“ přiznám váhavě, protože vůbec nevím. Nenapadlo mě, že bychom takhle na večer mohli řešit něčí nespokojenost s prázdným žaludkem, takže jsem při nákupu snídaně v krámě popadla jen nějaký šumivý zázrak na kocovinu, který se beztak nesetká s úspěchem. Představa opětovně prskajícího Jaydena, tentokrát proto, že se moc starám, mi vykouzlí úsměv na tváři.

Sotva ale zabočíme za roh, v dálce před námi zahlédnu evidentně opilecky se potácející postavu. Je to…? James! Jak se zdá, neztratili jsme.

Boční ulička

Ani se neobtěžuju s nějakým oprašováním. Špína byla a vždycky bude, tak proč se něčím takovým trápit. Navíc je to stejně jen stav mysli, proto existuje tolik úchyláků na šůrování. Ti prostě vidí špínu všude. Já jsem v tomhle ohledu lehce laksní. Dokud to neevokuje nepříjemný pocit, je to furt cajk.
”Pfff…” odfrknu si nespokojeně nad tímhle bizarním prohlášením. Nedostalo se mi vůbec ničeho, co jsem chtěl. Chtěl jsem, aby si alespoň jednou připila na moje zdraví… a nic! Chtěl jsem se jenom pobavit a to i s ní… a nic! Chtěl jsem si dát jenom trochu smaženýho kuřete… a nic! Chvilku přemýšlím, jestli má smysl něco z toho podotýkat nahlas, ale nakonec to nechám jednoduše zase jít. Nechám se místo toho táhnout ven s uličky a je mi už vlastně jedno, co bude dál. Dnešek už stejně nic nezachrání.

Boční ulička

Kriticky si vstávajícího Jaydena změřím pohledem a rukou přitom opráším nepořádek, který na mě zůstal viset. Pod prsty necítím nic mokrého nebo mazlavého, takže pád do lokálního smetiště dopadl líp, než se dalo čekat. Jestlipak měl stejné štěstí i desátník?
“Jsou to tvoje narozeniny. Máš, co jsi.. chtěl..,“ hloupá formulace, ale snad pochopí, že to nemyslím doslova a zase to nevyhrotí. Třeba si to ráno nebude pamatovat. Nechám to plavat a namísto dalších chytrých řečí ho popadnu za ruku a zatáhnu směrem, ze kterého jsme přišli. Snad narazíme na Jamese.
Chuť na pokračování nočního courání se mi ani teď nevrací. Je nejvyšší čas vyrazit domů a kdybych dneska taky mohla mít jedno skromné přání, bylo by fajn, kdyby to ostatní viděli stejně. Bránit v zábavě ale nikomu nehodlám, jen to už bude beze mě.

Boční ulička

"Kdyby si o tom pořád nemluvila, tak bych si ani nevšiml." prohlásím přátelsky ironickým tónem, zatímco si Erica udělá větší pohodlí na mém hrudníku. Bylo přeci jednoduché se za soustředit na něco jiného a pak už bylo prakticky naprosto jedno, v čem se válíme. Však každý kdo prošel vojenským výcvikem si snad zažil nějakou tu nechutnou špínu ne? Nebo jsem měl v tomhle ohledu pech?
"Hmmm možná..." zauvažuji nad jejím návrhem a protože se mi svět přestával točit, tak nakonec vystřihnu velkorysé gesto. "ale jenom protože si to ty." propustím tmavovlásku a jakmile se vyhoupne na nohy, tak se pomalu a trochu neohrabaně zvednu i já. "Nějak se to dneska celý nevyvedlo co?" zhodnotím, když před sebou vidím 168 centimetrů čiré nespokojenosti.

Boční ulička

“Ha ha,“ zabručím, ale k veselosti mám daleko. James skončil kdo ví kde, sám. Není sice malý, jenže jsem si tak na hrubo malovala, že jakmile opustíme hospodu vše se v dobré obrátí, ne tohle fiasko.
No, a aby toho nebylo málo, najednou se v převrženém bordelu válím taky. Zacukám se, abych se zvedla (7%), ale marná snaha, musela bych se prát s indisponovaným kolegou a to nepřichází v úvahu. Hlasitě vydechnu.
“Uvědomuješ si, že tady ležíme v nějakých slupkách od brambor a použitých plínách, nebo kdo ví čem?“ plácnu to první, co mě napadne a nakrčím nos. Nejsem fajnovka, ale představa je to nechutná, tak si posunu hlavu o kus dál na Rodrigezův hrudník.
“Už se zvedneš?“ zaprotestuju aspoň slovně, když fyzicky jsem to vzdala.

Boční ulička - hromada

”Víš, co by nebylo vtipné? Kdyby mi to dýchání přispěchal dát James.” prohlásím s kamennou tváří, ale pak se začnu na plné kolo chlámat. Představa to sice byla děsná, ale když jsem si tu situaci představil v komplexním měřítku, musel jsem se jednoduše smát.
”Ale notááááák…” prohlásím s tónem, přece by ses kvůli tomu na mě nezlobila a rukou chytnu sedící Ericu kolem ramen a stáhnu k sobě dohromady všelijakých podivností(sorry 70). ”…kdyby se mi něco stalo, kdo by ti pak otravoval život, cooo?” obeznámím jí se svojí teorií a zatím nevypadám, že bych jí chtěl pustit.

Boční ulička

“Jayi, tohle není vtipné,“ povzdechnu si. Je možné, že bych mu to sežrala, kdyby řekl jen prvních pár slov, ale troufalý zbytek jeho „raněného“ proslovu mě usadí na zem. Z odpadků se po větru táhne smrad tlejících zbytků, naprosto ideální příležitost zkoušet něco takového.
“Fakt jsem měla strach,“ přiznám polohlasně a ošiju se. Pořád se zlobím, jenže v jeho stavu jakékoliv výtky nemají smysl. Kdyby tohle viděl Ethan.. Ten věděl, kdy se vytratit.
Opatrným pohybem mu z tváře smetu kousek listu.
“Vstávej.“

Boční ulička - divadlo jen pro ni

Pohled nahoru nenabízel zrovna bůh ví jak úchvatný výhled. Byla to špinavá, ne zrovna voňavá a časem sešlá ulička, která krom sem tam visícího prádla na sušácích, nenabízela vůbec nic k pokochání. Samotné nebe pak bylo zakryté světlem a smogem města. Docela mi chyběl výhled na hvězdy a tiché zvuky přírody. Pomalu jsme zavřel oči, protože ač jsem napůl ležel v odpadcích, tak se to zdálo jako docela pohodlné ležení. Zaslechl jsem svoje jméno a hlas, který ho vyslovil, mi byl povědomý, ale taky se mi to mohlo jenom zdát. Nehnu se! Nebudu rušit svůj klid přelu…
V tom vedle mě něco nebo někdo přistane na zem. Otevřu unaveně oči a uvidím Eričinu starostlivou tvář. Tohle byl hned příjemnější výhled, a navíc mi to udělalo radost. Bojí se o mě a to je vždycky dobré znamení. Pak se mi v hlavě zrodí naprosto debilní plán. Pomalu otevřu ústa a slabě zachroptím: ”Myslím… mys… myslím, že potřebuju…” odmlčím se, abych vytvořil dramatickou pauzu a na oko udělám dva těžké nádechy a výdechy, jako by mi docházel kyslík. ”…dýchání z úst… do úst…” Lehce nadzvednu hlavu, ale hraným vyčerpáním padnu zase do podložky z listí a odpadků. Koutky mi malinko zacukají, ale jinak docela dobrý představení na nacamraného amatéra.

Ulice

Uchechtnu se, když dostanu varování o tom, co smím a co nesmím v autě. Přikývnu suplující velitelce a nic k tomu nemám, jen tu vodku načnu dokud ještě nesedím prdelí ve Fordce. Nádech – lok – výdech – Erica se na mě oboří. Vůbec ale ne kvůli pití, nýbrž kvůli Rodrigezovi.
“Za koho mě máš?“ zavrtím hlavou a znovu si loknu. První vzdalující se záda mě nechávají v klidu. Ochucená není nic moc, ale lepší, než voda.
“Je jen mladej a nevybouřenej,“ jenže to už Brownová asi neslyší, protože taky peláší pryč. Její problém. Rodrigezův problém. Skoro mě i zajímá, co si udělali. Skoro. Zavřu lahev a toužebně ohlédnu ke Zlatému zubu, kde zůstala teplá náruč prsaté blondýny. A ty dvě, co jsem míjel při odchodu by taky stály za hřích. Na druhý straně už nikdo není, protože i Erika zmizela z dohledu. Otočím se na patě a přes všechno svoje přesvědčení, jak by mi v Zubu bylo dobře, pokračuju procházkovým krokem za těma dvěma.

Ulice Denveru

Div, že neustoupím o krok dozadu, když Jayovi definitivně hrábne. Tohle není ani vtipné, ani snesitelné, jenže než se vůbec dostanu k tomu něco říct, je pryč. Ne tak, abych na něj neviděla, ale strašně daleko na to, abych si myslela, že má smysl na něj volat. Bezmocně rozmáchnu ruce a otočím se na Hermanna.
“Vy jste si i něco šňupli, nebo co?“ nechce se mi věřit, že by tohle způsobilo pár piv a panáků. Pokud jich nebylo podstatně víc, než si myslím. V tu chvíli si už soukám ruku skrz druhý popruh batohu a zvolna vyběhnu za vzdalujícím se Rodrigezem. V tomhle stavu nedoběhne daleko, a já se kvůli němu a jeho výmyslům odmítám uhnat. Už tak jsem projevila dost dobré vůle.

Jenže nečekaný hluk a náhlé tísnivé ticho zcela změní tok myšlenek a na pár chvil utlumí narůstající vztek. Zaberu a zrychlím na maximum, pravidelné nárazy nohou pohltí pouliční ruch. V očekávání všemožných hrůz, které bych mohla vidět, mám úplně sevřený žaludek. Idioti. To je pořád samá hospoda..

“Jayi?“ vykřiknu svévolně a přistanu na kolena kousek od něj. To, že pohybuje očima úplně přejdu a nahmatám puls na krku. První reakce jsou úplně automatické, vůbec nepřemýšlím nad tím, že mu pravděpodobně nic není.
“Mluv se mnou. Bolí tě něco?“ v hlase se odrazí starost. Nikde žádná krev, nohy a ruce ve správných úhlech. Jediné, co nemůžu vyloučit, je poranění páteře. V tu chvíli se mi začíná vracet zdravý úsudek.
“Ty pitomče!“ uvolňující se napětí jen dává průchod emocím nastřádaným během posledních hodin a hněv se stává skoro hmatatelným, ale udržím se a žádná facka na opilé tvářičce nepřistane (49%). Už toho mám ale pokrk, na žádné další výmysly nepřistoupím a nehodlám se ani nikde tahat. Stačilo, je mi úplně fuk, že má narozeniny.