Závod do KFC

”Cožeeee?“ vypálím ze sebe nehraným překvapením. Pohledem padnu na Ericu, jestli to myslí vážně, zatímco ruku nechám pod jejím vedením padnout k tělu. Tahle informace pro mě byla nová a vlastně dost zásadní.
”Na to není čas!“ odmítnu horlivě návrh o nějakém vracení se. ”Musíme hejbnout zadkem, jinak to nestihneme!“ zavelím a bez toho, abych na některého z nich čekal, vystřelím přiopilým sprintem vpřed. Z počátku to jde jedna báseň. Skoro se zdá, jakoby mě okolní vzduch dodával rychlost. Jenže tenhle stav vydrží pouze na konec bloku, kde bylo potřeba zahnout doprava. Členové mojí kfc jednotky ještě vidí, jak moje záda zmizí za rohem, než přijde rámus, který završí tupá rána.

A cože se to vlastně stalo? Jedna noha mi padla před druhou a než jsem se stihl nadít, letěl jsem přes jednu schozenou popelnici šipku bokem do hromady listí a nějakých pytlů s odpadky. Tam jsem se samozřejmě rozštípal a bylo štěstí, že se tam neválelo i něco ostrého. To by mě zítra kapitán asi roztrhl jako hada. Zůstanu v hromadě ležet s pohledem upřeným k nebi. Svět se mi trochu točil.

Ulice Denveru

Namísto dvou úplně jasných voleb v dosahu se Jay zblázní do toho nejhoršího, co nás mohlo potkat. Nejsem fanynka smaženého kuřete a poutač by mi unikl, jenže těžko můžu přehlížet jeho ve výšce máchající pracku. Když ale chce KFC, dostane ho.
“Za chvíli zavírají,“ oznámím nevesele, zatímco za použití jemného násilí skloním mladíkovu ruku, “Takže otočka k autu.“
Neušli jsme toho zase tolik, aby došlo na nespokojené remcání – pokud ovšem někoho nenapadne se bránit a trvat na tom, že do fast foodu dojdeme pěšky. Nic proti nočním procházkám, ale mít za cíl zavřený podnik je hovadina.

“Žádné kouření. Flaška zůstane zavřená,“ kouknu na Jamese, který mezi tím nasadil svůj profi výraz trpělivého člověka.

Na cestě

Pohledem zkontroluju dveře, jestli se vůbec některý z těch dvou hecl, jít se mnou. Ne že bych je k tomu potřeboval, ale vždycky platilo, že ve dvou se to lépe táhne a ve třech to přeci nemohlo být horší. Nebo že by to bylo jinak? Zavrtím hlavou, abych si utříbil myšlenkové pochody, když se dveře otevřou a ven vyjde Erica. No vida, tak přeci jenom na to nebudu sám. Na tváři se mi při té myšlence objeví letmý úsměv. ”James se na nás vybodl?“ zeptám se, když se za tmavovláskou zabouchnou dveře a nějakou chvilku nikdo další nevyjde. Načež se mi dostane krátké negativní odpovědi. Podezřele se na ní podívám, ale nakonec nevyřčenou otázku raději spolknu a počkám až se vyvalí James.

Jasně že Jamesovo zdržení bylo jen kvůli obstarání dalšího alkoholu na cestu, i když teda vůbec nechci vědět, co ho ta láhev stála. Pokud jí tam teda nějak obratně neštípnul... Ale určitě ne a tak mu ji barmanka musela rozpočítat na panáky. V hlavě se mi začnou objevovat čísla, ale než bych dal tenhle složitý matematický vzorec dohromady, to by dřív mohlo taky sněžit. Znovu zavrtím hlavou, abych rozehnal hromadící se myšlenky a pročistil tak trochu svůj úsudek. Ne, že by to snad zrovna dvakrát moc pomohlo. Pohledem sklouznu na zadek Erici, která se ujala vedení a šla dva tři kroky před námi. Kdyby se mě teď někdo zeptal, tak bych musel lhát a tvrdit, že to není fakt luxusní výhled. Skoro dokonce zapomenu na svůj hlad, když mi donosu narazí okolní vůně jídla. Smysly se mi okamžitě zbystří.
“Chci maso!“ prohlásím do okolního městkého ruchu, jako nějaký retard. Doženu několika rychlými kroky Ericu a pravou rukou začnu ukazovat na konec bloku. ”Támhle. Vidíš to taky?“ Ruka nedokáže držet směrem, ale jak se pohupuje vzduchem je možné rozeznat, že se snažím ukázat na postavičku kolonela s kyblíkem, jenž prozrazovala, že nejbližší KFC je odtud přibližně pouhé dva kilometry.

Před Zlatým zubem – ulice

Nic? Skryju své zklamání z Jaydenovy ignorace za další úsměv, o něco jemnější, ale pořád úsměv. Vážně nechápu, co jsem řekla tak strašného, aby se jeho popuzená reakce táhla večerem. Ještě štěstí, že odcházíme, uleví se mi aspoň v něčem.
Na krátko mě zdrží James s jeho žvatláním o cigaretách, ale jakmile slíbím, že počkáme venku, je vyřešeno. Snad ho napadne se zeptat, jestli za něco ještě nedlužíme.

Do nočního ticha ukrytého za prosklenými dveřmi hospody se vynořím v těsném závěsu za Jaydenem. Není sice zima, ale i tak se v rychlosti nasoukám do tenké bundy a oblékací úkony zakončím přehozením menšího batohu přes jedno rameno. Auto jsem nechala na nedalekém parkovišti, nikde poblíž totiž nebylo volné místo a jak to tak vypadá, bude už plno i tam. Klíčky. Klíče. Telefon. Doklady. Zběžná kontrola batůžku ukáže, že tohle všechno i dalších pár zbytečností mám.
Uhnu na kraj chodníku dvěma slečnám, které zřejmě obrážejí jeden podnik za druhým, a trpělivě očekávám chvíli, kdy se z hospody vypytlíkujeme všichni. Zbyla mi nějaká sebeúcta, takže se o žádný další rozhovor se spolubydlícím nesnažím. Na mobilu si aspoň v mezičase odkliknu fotku, co jsem si drze poslala, a s politováním zjistím, že se po mě nikdo nesháněl.

Konečně se před hospodou sejdeme všichni tři.
“Cos tam- To jako vážně?“ z původně zvědavého tónu sklouznu k lehké podrážděnosti, neboť lahev v Hermannově ruce nejde přehlédnout. Okej. Fajn. Není to moje věc.
“Tak jdeme,“ zavelím už bezvýrazně a rozejdu se ulicí. Je to tak, jak jsem si myslela – po směru máme otevřenou pizzerii (dokonce to vypadá, že dělají rozvoz a kus žvance si člověk může odnést i po krátkém čekání na místě) a na rohu stojí výmluvně nakřivo oprýskaná cedule s informacemi o nejlepším kebabu široko daleko. Před maličkou provozovnou postává hlasitá partička tří mladistvých, kteří se podle všeho snaží dopočítat kolik mají peněz, jinak se zdají neškodní.

Zlatý zub - odchod

Žádný z Rodrigezových argumentů mi není dost dobrý, protože ze sebe dělá potenciální chudinku. Tohle mu žrát nebudu. Nevypili jsme toho zase tolik – ještě – aby na zmiňovaný scénář mohlo dojít. Ve spojitosti s Ericou mi to dávalo větší smysl, protože je ženská a má nějaký mateřský a jiný starostlivý pudy, ale takhle?
“Dobrý. Přemluvils mě,“ otráveně obrátím oči v sloup. Panáček vyrazí ven aniž by se ohlížel na potřeby druhých, tak ho nechám jít a zkontroluju, jestli jsme něco nepřehlídli nebo nezapomněli. Nedal bych ruku do ohně za to, že bych si takové věci všiml, ale cením vlastní snahu o zodpovědné opuštění místa činu. Taky, nevím proč, se soukám zpoza stolu za Ericou, i když bych to měl blíž z druhé strany.

K mým potřebám jen tolik, že neodejdu bez nové krabky cigaret. V rychlosti sdělím vojandě svůj plán a očekávám, že už zajistí zdržení přesunu dost dlouho na to, abych je nemusel nahánět nočníma ulicema.
U baru se snažím odolat mámivému hlasu v hlavě, který mi radí, abych ke kuřivu přibral i jednu sedmičku. Druhý napovídá, že Rodrigez měl s ochucenou a ženskýma pravdu, a mě už začíná být buřt, jak bude obsah lahve chutnat. S výmluvou na kamarádku tak zaplatím zamračené prsatce dvě položky a konečně se taky dojdu nadýchat čerstvého vzduchu. V kapse mi cinkne telefon, ale bez zájmu ho nechám být a zprávu si nepřečtu.

Zlatý zub - odchod

”V nejlepším?” zopakuji tak pochybovačně, jak to jen dokážu a rozhlédnu se kolem sebe, jestli mi náhodou něco neuteklo. ”Co se mě týče, chlastat můžeš i cestou, ale jestli něco nesním, tak budeš mít dřív nebo později na botech obsah mýho žaludku.” obeznámím Jamese s nevyhnutelným osudem, který by ho čekal za předpokladu, že budeme dál lejt stejným tempem bez konzumace potravin. ”Nevím jak teda vám, ale mně se tenhle scénář úplně nepozdává.” zhodnotím na závěr a protože už stejně nemám co pít, tak se jednoduše zvednu od stolu.
”Kdo chce, tak jdem a kdo ne?” pokrčím s nezájmem rameny a poté teatrálně promáchnu pravou rukou ve velkorysém gestu směrem do lokálu. ”Musí se zabavit jinak.”
Rozhodně na nikoho z nich nečekám a vydám se ke dveřím baru, už lehce houpavou chůzí.

Venku se trochu zmateně rozhlédnu, protože tuhle část města moc neznám. Měl jsme hlad a bylo mi vlastně jedno, co s ním, hlavně když to bude dobrý. A možná ještě teplý. A s masem. A…

Zlatý zub - u stolu

Věděl jsem to! Hned bylo jasný, že jsem přesně ten typ ochránce, kterého Erica hledá. Spokojeně se nafouknu, abych dal davu jasně vědět, kdo je vítěz. Navíc po Rodrigezovi by musela ráno mýt hajzlík, když by se mu udělalo zle, takže se zachovala i rozumně. Chytrá holka. Nahlas jí ale chválit nebudu, takže jen slupnu jejího panáka jako malinu a s prázdnou pidi skleničkou prásknu o stůl důrazněji, než bylo nutné.
Nikoho to ale asi nezajímá, protože Brownová má v plánu být k tomu všemu ještě strašně hodná a vyhovět štěněti, aby nestrádalo.
“Chcete jít jíst?“ nasadím jeden ze svých šokovaně nechápavých pohledů, “V tom nejlepším?!“
Najíst se můžu doma, arhh.. v jakým týmu jsem to skončil.

Zlatý zub - u stolu

“Aha,“ vypadne ze mě trochu zaraženě. Předpokládala jsem, že se ještě chvíli budou chtít předhánět v pití, nebo tak něco. Vytáhnu telefon a kouknu kolik je, což rovnou vyloučí hned několik možností, kam bychom se mohli vydat.
“Něco pořádného nebo rychlého?“ neumím si sice představit, jak s nima teď čekám někde v restauraci na jídlo, ale bránit jim v tom nebudu. Kousek odsud je pizzerie a o půl bloku dál snad i něco fajnovějšího, jestli se dobře pamatuju, tam bychom i zvládli dojít pěšky a nebýt z toho otrávení. Pochybných nočních hladových oken a miniaturních podniků, kde prodávají kebab a levnou colu bude víc. Pokud člověku nevadí riskovat otravu jídlem a případný svinčík v autě, je to vlastně široká škála možností, kam se můžeme vrtnout.
“Je to tvůj den, řekni si,“ pošlu přes roh stolu jeden z pohodových úsměvů.

Na každý pád, já jsem připravená Zlatý zub opustit okamžitě. Dopíjet už nemám co a na malou to ještě nějakou dobu taky vydržím.

Zlatý zub - u stolu

James se očividně rozhodl využít situace a přidat k verbálnímu nátlaku i nějaký ten malinko fyzický. Liška podšitá má pod čepicí i v tomhle lechce nachcaným stavu. Strčit Ericu do takové sofiiny volby bylo na mě extra sofistikovaný i za střízliva, natož teď. Jak jsem tak nad tím přemýšlel, došlo mi, že existuje ještě čtvrtá a ta vůbec nejhorší možnost. Oči se mi drobně přimhouří, jak se pokouším zjistit, co se jí tak honí v hlavě. Pochybuji, že budu mít dostatečně rychlou reakci, abych jí ten plán případně zhatil. A je to tady! Erica sebou začne vrtět a moje svaly se okamžitě napnou. Jestli ho má jako omylem rozlejt, tak tohle bude ta chvíle. Ve střehu jako kočka čekám na něco, co nakonec vůbec nepřijde. Ona se totiž místo toho relativně rychle rozhodne obdarovat Jamese. Protože proč taky ne, když slaví ty narozeniny… Teda počkat, já tu slavím narozeniny! Nespokojeně nakrčím nos a zapadnu zpátky do čalounění boxu. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych se zkusil vrátit na bar pro to číslo, ale pak mě vytrhne z letargie vlastní jméno.
”Co?” plácnu naučenou první reakci. To je tak, když jeden jednoduše nedává pozor, ale jeho mozek je nakonec stejně schopný vygenerovat odpověď na položenou otázku a vzejde z toho tohle: ”Je mi to buřt, ale docela bych něco snědl a pochybuju, že tady něco vařej.” shrnu tak nějak svoje aktuální fyzické potřeby. Těžko říct, jestli to splňovalo Eričinu představu, ale líp jsem to aktuálně nedokázal.

Zlatý zub - u stolu

Ethan překvapí a s klukama si připije, nicméně lišácky vymyšlený plán končí jeho odchodem. Není mi to po chuti, ale co nadělám, přemlouvat ho nebudu. Nakonec, sama jsem před chvílí uvažovala nad tím, že je nejvyšší čas jít domů.
“Dobrou,“ rozloučím se krátce, ale vřele a s úsměvem. Se zvednutými koutky hned na to sklouznu k Jayovi, který se tváří, že se nic nestalo. Nebo spíš, že tady vůbec nejsem. To je sice lepší varianta než další výčitky, ale do ideálního stavu to má daleko.

Na krku mi zůstanou už jen ti dva, což je v Jamesově případě doslovný popis situace, protože se z nějakého důvodu rozhodl pro kontaktní družení. Pod tíhou ruky se zavrtím, ale neodstrčím ho. Do nosu mě uhodí silný zápach čerstvé směsi cigaretového kouře a alkoholu v doprovodu slabého odéru kolínské. V případě nazrzlého Don Juana to má své kouzlo.
“Prostě mi s tím nemůžeš dát pokoj, že?“ stále ještě v dobré náladě zavrtím hlavou, vyprostím se z jeho důvěrného sevření a rovnou si i o kousek odsednu.
“Nechci si mezi váma vybírat, jasné? Pokud o to ale tak strašně stojíš, prosím, vypij to,“ přesunu panáka jen kousek stranou, Jamesovým směrem.
“Raději mi řekněte, jestli tady ještě chcete zůstat?“ je otázkou, jestli kapitánův odchod zapůsobí jako vhodný příklad hodný následování, nebo ne. Osobně je mi to spíš jedno, unavená jsem tak normálně, ale možná by stálo za zvážení připomenout, že zítřek se nezadržitelně blíží a že čím víc se zlijou, tím horší ráno budou mít.
"Co, Jayi?" kdo jiný by měl rozhodovat, než on.