PŘÁTELSKÝ ROZHOVOR

Spoustu lidí si to nechce přiznat, jiní před tím zavírají oči a drtivá většina z nich o tom neví nebo nad tím jen nepřemýšlí. Spoustu lidí by na tohle nemělo žaludek. Přitom to vlastně děláme pro ostatní a někteří taky pro svoje vlastní potěšení. Každý si to musí přebrat, sáhnout si do svědomí a sám říct, na jakou stranu se postaví a co je pro něj nejlepší.

Strach, nejistota, obavy, třeba i bolest ... to jsou věci který spoustu lidí přinutí říct to, co potřebujeme abychom dokončili svoji práci. A tenhle chlap? Do poslední chvíle se tvářil a stále se tváří jako ten největší husťák, přitom to je jenom pěšák který nám dřív nebo později řekne všechno co budeme potřebovat. A naše postupy? Čert je vem, děláme to pro dobro ostatních.

Se zavázanýma očima jsme ho odvezli za město, chceme mít na svoji práci klid. Navíc nám taky vyhrožoval. Stejně tak ruce měl v želízkách. Věděli jsme že právě tenhle měl na svědomí život mladý holky kterou předávkoval v jednom nočním baru. Ale kde to vzal? Odkud se vzala celá ta várka? Po dobrým? To vám tihle sr.či neřeknou.

Když Mason, můj parťák, zastavil auto na odlehlém místě pod starým železničním mostem, na nic jsem nečekal. Odepnul jsem bezpečnostní pás, vždyť bez něj se přece jezdit nemá. A vystoupil z auta. Vytáhl z kufru bejsbolovou pálku kterou opřu o zadní kolo auta abych otevřel dveře a toho chlapíka vytáhl ven. "Nejsme žádná poch.aná drožka!" Sundám mu z očí šátek a stejně tak želízka aby hned jednu chytl. Snad aby nám nikam neutíkal a my si mohli stoupnout hned vedle něj.
"Podáš mi prosím tu pálku?" Natáhnu ruku a čekám než mi ji Mason v pár okamžicích podá, zatímco sleduji našeho klienta.

PRÁSK!!! Nečekal jsem na nic, ani mu nedal varování, než jsem se rozpřáhl plnou silou a vzal ho přes koleno. Ten řev šel slyšet určitě daleko. Pálku jsem odhodil abych ho vzal pod krkem, zvedl a opřel o auto a asi z několika málo centimetrů na něj začal řvát. "Ty zas.anej ha...e! Začni ze sebe sypat odkud to bereš! Víš za co mohla ta holka? Za nic! Za to že si šla užít těžce odmakanej tejden! A ty ji tohle svinstvo nasypeš aniž by to chtěla?!"

"Zajedeme spolu za jejím tátou a ty poznáš že tohle co tady zažíváš je ho.no proti tomu co ti udělá on!"

"A víš co?! Ty nám asi nic říct nechceš, seš nám k ho.nu!" Další dobře mířená rána loktem míří na jeho hlavu až se z toho sesune k zemi. Dobře ale dávám pozor na to aby vydržel, aby vnímal.
Znovu ho zvednu na nohy i když vím, že určitě jednu má teď k prdu. "Vidíš ty koleje?" Zeptám se klidným hlasem. "Nahoře zatáčí do lesa. Normálně tě tam podržím dokud nepojede. Jseš mi úplně volnej. Jseš jak ta špína za nehtem. Svět bez tebe bude šťastnější." Táhnu ho za sebou jako kus hadru, přesto se mám na pozoru jestli nebude chtít něco vymyslet. Jestli nezabíralo to všechno doteď, u kolejí povolí jako ranní rosa.

Já jsem v duši hodnej kluk, ale s takovouhle špínou...

Na a před tou špínou stojí necelé dva metry vysoký chlap s širokými rameny, s váhou dobrých stodvacet kilo, které taví pravidelným cvičením v objemné svaly. Oblečený v pevných botách. Světle modrých riflích děravých na pravým stehně, kdy za pasem má zastrčenou zbraň, Berettu APX, a pak to jeho krásný červený tričko. V autě má navíc černou koženou bundu.

Když Irové pijí

Ten pocit, opět sedět mezi partou lidí, se kterými jsem strávila svých nejdivočejších pět let. Opět slyšet jejich hlasy, jejich humor a vzájemné pošťuchování. Němě se zasměji nad důvodem jejich návštěvy a až po chvíli si všimnu, že tu mají opravdu nástroje. Jasně, hráli spolu už před lety, ale tehdy to byla spíše volnočasová aktivita, ke které jsem se občas taky připojila. Ale to, že už hrají na vyšší úrovni jsem opravdu netušila.

Jasně, že jo. Jakmile jsem zjistila, že tu budete hrát, úplně jsem z toho tekla. zašklebím se na jejich popichování.
Na kalhotky? Na jaké? dodám ještě se šibalským úsměvem. Chvíli se s klukama bavím, nakonec pošťuchování ukončím a řeknu jim, že jsem opravdu netušila, že tu hrají zrovna oni. Věděla jsem, že tu bude nějaká kapela z Irska, ale nevěděla jaká.
Nakonec mne z vyzvídání vytáhne Finn, když mi nabídne, abychom si pohovořili stranou a v klidu. Spolu i se sklenkou, ze které pomalu ubývá, se přesuneme do vedlejšího boxu. Patrick nám přinese celou flašku a celou dobu na nás kouká jako stará teta na romantickou scénu z její oblíbené telenovely. Gestem naznačím otázku proč tak kouká, ale on se jen zasměje, mávne rukou a vrátí se zpět k předešlé práci.

Finn se hned, jak Patrick odejde, chopí slova a odpoví i na otázky, které jsem ani nestihla vyznakovat. Po celou dobu, co mluví ho sleduji, poslouchám jeho hlas, užívám si jeho přítomnosti a aniž bych si to uvědomovala, ve tváři se mi objeví ten drobný nepřítomný úsměv, který jsem měla vždy, když jsem s ním byla.
Dělám na klinice pro neslyšící, jsem tam doktorka, vyznakuji v odpověď, stále ho sledujíc, možná trochu zasněným pohledem.
V nemocnici tedy taky, ale jen na poloviční úvazek. To víš, tam se mnou furt musí být někdo, kdo by tlumočil co říkám, usměji se a trochu pokrčím rameny. Než se ale stihnu na cokoliv zeptat, vyhrkne další proud otázek. Trochu mne tím zaskočí. Čekala jsem, že se na to zeptá, snad jsem i doufala, ale spíše jsem nechtěla, aby se ptal. Nebála jsem se své odpovědi. Bála jsem se jeho odpovědi, až mu tu otázku oplatím.

S odpovědí si dávám načas. Nakonec se trochu pousměji, sundám si bundu a ze záňadří vytáhnu jemný řetízek s malým přívěškem*. Chvíli držím přívěsek v rukou, sleduji ho a zasněně se usmívám, než zvednu zrak a podívám se mu do očí. Teprve až pak přívěšek pustím.
Mám jen prázdný byt, mašinu a jednu starou, trochu potlučenou kytaru, vyznakuji a stále sleduji jeho oči. Pak jen udělám ono krátké gesto, které se mi podaří snad až napotřetí: A ty?

*Co je to za přívěšek nechám na tobě, tys ho kupoval ;)

Irské reminiscence

Pořádně se napiji kořalky nechám ji řádnou chvíli hřát v hrdle a teprve potom polknu. Hřeje ještě v žaludku snažím se vnímat jen imaginární teplo, které mi dává. Dívám se na její znakování a říkám si jestli je tohle osud, boží stezky nebo co vlastně. Okem střelím po klucích. Na očích jim vidím jak se mi smějí, jasně v duchu a přátelsky, ale stejně musím se tomu taky pousmát.
Jasně dřív jsem to hodně řešil, tak mě to docela rozhodilo, je mi jasné, že tohle setkání bude tématem hodně příštích fórků. S tímhle uvědoměním se přeci jen trochu uvolním. Napětí a jiskření, které srší mezi mnou a Joanou tím však nevymizí, jen já jsem prostě přijal tenhle fakt, že ji vidím zase s úsměvem a opět získal ztracenou rovnováhu. Na otázku co v baru děláme my se jen ušklíbnu.

"Jsme hvězdy na turné, konečně si nás všimli i za mořem vidíš jak tu bylo plno, dokonce to tu museli fízlové rozehnat a ještě kvůli nám budou dělat uzavírku i ve městě."

Spiklenecky na ni mrknu.

"Nevěřím, že to je celé náhoda, dozvěděla jsi se o nás z mainstreamových médií, že tu máme velkolepý koncert a jsi tu za fanynky. Je mi to jasné, chceš podepsané kalhotky. Ale nevím my podpisy moc nedáváme."

Jen se usmívám a chvíli nechám aby si ji dobírali i kluci, přeci jen se taky dlouho neviděli. Jen mlčím a dívám se na její pohyby, tvář, křivky, oči úsměv. Na chvíli si ještě odskočím pomoci Patrikovi se stažením venkovních ocelových rolet, aby neprudili fízlové. Když se vrátím jen se na Joanu usměju.

"Nechceš si na chvíli sednout bokem a pokecat si v klidu?"

Ukážu na box vedle v menší místnosti. Objednám rovnou celou flašku whisky. Hodilo by se k tomu i cigáro nebo doutník, ale v moderní Americe holt pro tyto zlozvyky není místo. Posadím se.

"Tak mi nakonec přeci jen dali vízum sice na pozvání irských umělců z Bostonu a taky trochu na nátlak, nějaké asociace, ale jsem tu. Mám vízum na 3 měsíce, ale budu tu jen ještě 14 dní. Přiznám se, že jsem tě nechtěl vidět, ale teď jsem vlastně rád... U nás se nic moc nezměnilo. Co ty děláš ve špitálu?"

Trochu se zarazím a další otázka mi nejde z hrdla.

"...Máš někoho...? ...ehm chodíš s někým nebo jsi už vdaná? Jestli ti je to nepříjemné nemusíš nic říkat. Vlastně nevím jestli ti je vůbec příjemné tu být takhle semnou..."

Dívám se na ní s trochu zatajeným dechem co mi odpoví... Je to celé no trochu zvláštní po takové době a stále je tam plamen, o kterém jsem myslel, že je už dávno vyhaslý. Snad její blízkost, touha se jí dotknout.

Vůně Irska, domova který jsem ztratila

Irish pub Meehan's
200 Peachtree Street,
Atlanta


Děkovně jsem se usmála na Patricka, když mi nalil štědrou dávku oblíbené pálenky a led hodil zpět do chlaďáku. Tahle se prostě pije jak je. Už první lok osvěží vzpomínky, které se mi stále honí hlavou, i přes ta léta. Opřu se lokty o barpult, sleduji Patricka při práci a netrápím se tím, že všichni odchází a já přišla o to nejlepší. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem a taky vím, že mě jen tak nevyhodí, vždyť kolikrát jsem mu tu pomáhala, ať už s úklidem, nebo párkrát i za barem, když měl opravdu frmol.

Zrovna do sebe otáčím další lok, když kdosi poklepe vedle helmy na barové dřevo. Když pak uslyším hlas, už už chci protočit oči a nevěnovat dotyčnému pozornost, ale ruka mi ztuhne se sklenkou kousek od rtů a oči se mi překvapením rozšíří, když ten hlas poznám. Opatrně položím sklenku, snad jako bych se bála, že se s klepnutím majitel hlasu vypaří a vše se změní jen v dávný sen. Když se na něj otočím, pomalu, snad trochu vystrašeně, pořád tam je. Párkrát zamrkám, snad abych se ujistila, že se mi to opravdu nezdá. Trochu ztuha polknu lok a znovu zamrkám. Sleduji ho, prohlížím si ho a pořád vypadá stejně, tak, jak si ho pamatuji. Holá hlava, rezavá bradka, rádoby drsný vzhled jinak celkem milé a krásné oči. Vůbec se nezměnil, napadne mne a v odpověď jeho pozdravu se jen nervózně pousměji. Vím, že z toho úsměvu vyčte to, co jiní nedokázali. Stejně tak ví, že já z jeho tváře vyčtu jeho nervozitu.

Na otázku jen kývnu, vezmu svou sklenku a zvednu se ze židle. Helmu nechám helmou, nikam se neztratí, Patrick se o to postará. Jdu za ním, krok, možná dva. Sleduji jeho záda, to jak při chůzi kroutí rameny, jak hýbe boky. Nasucho polknu, co mám dělat? Vzpomínky se hrnou jedna za druhou, na den, kdy jsme se poznali, den, kdy jsme se dali dohromady. Na ty dny, které vedli k jizvě přes oko a jeho jizvě na hlavě. Kdy jsme se smáli, nadávali (hlavně Finn ;), kdy jsme hráli na kytaru a benjo.

Když vejdeme do zadní místnosti, poodstoupí, aby mě viděla parta. Všichni jsou stejní, jako kdysi. Možná jen s trochu delšími vlasy, nebo bez nich, možná s trochou kil navrch, nebo naopak dolu. Ale pořád jsou stejní jako před lety, kdy jsem je viděla naposled. Jen mě vidí, rozjařeně mě zdraví a já znervozním ještě více.
Když se usazuje, nakloní se ke mě a já opět ucítím tu levnou kolínskou, kterou používal před lety. Tu jedinou, kterou jsem si tehdy mohla dovolit. Pořád ji používá, vyhrkne mi v hlavě a mám co dělat, aby se mi neroztřásla ruka se sklenkou. Radši se také usadím, ne tak daleko, ale ani nijak blízko.
Mám se... mám se dobře. Co tu dělám já? Tohle je můj oblíbený bar, chodím sem skoro každý den. Ale co vy? Co tu děláte vy? vyznakuji, vím, že mi budou rozumět, taky co jim dalo práce se to naučit.

The Foggy Dew

odkaz

Irish pub Meehan's
200 Peachtree Street,
Atlanta


Akce se skutečně rozjíždí docela dobře, teče dobrá kořalka i pivo a kupodivu se ještě nikdo stále nepoblil jak zvíře, takže zatím cajk. Zahrajeme ještě pár hospodských fláků, které s přibývajícím alkoholem v krvi a noční hodině jsou čím dál víc protibritské. Když dojde na Go On Home British Soldiers odkaz zpívá celá hospoda. V nejlepším při pohánění těch britských prasat ze zeleného ostrova, tedy alespoň v písni, nám poslední noty utne vyhazovač a policajti.
Vlastně to je docela parádní ukončení koncertu. Každej muzikant má radost, když ho vypnou fízlové, hned si připadá víc rebelantsky a undergroudově.
Tentokrát v tom ale není politika, rušení nočního klidu ani přechovávání zakázaných omamných látek, či s čím tu fízlové normálně prudí. Jak se zdá, má to co do činění s těma prapodivnýma zprávama co dávali odpoledne v televizi. Tvl. co to vlastně je nějaká lidská vzteklina? Bude zas karanténa jak u té chřipky? To ještě scházelo zas rok bez koncertů? To snad ne.

Přesto, když mě zavolá Patrik jdu za nimi celkem v klidu. Slyším, co mu fízlové vykládají. Soustředím se na policajty a Patrika, ale přesto mí v oku ulpí záda a zadeček červenovlásky, která se usadila u baru. Hrozně mi někoho připomíná..., podle zadečku mi strašně připomíná holku co jsem s ní kdysi dávno chodil v Belfastu. Zvláštní jak člověku nějaké tvary na vždy zůstanou v hlavně, stejně jako vůně. Poznal bych ji podle vůně vlasů i podle vůně po milování. Krásná, inteligentní a milá holka do které jsem byl zamilovaný a ztratila se mi v mlze jako v té písničce. Takový už je život. Mě zbylo jen prázdno a jméno, které nerad vzpomínám, abych nemyslel na ni.

Pohlédnu na Patrika a kývnu na něj jako, že rozumím, že to chtějí fízlové ukončit. Jen pokrčím rameny.

"Je to škoda, ale co už. Stejně jsme už dohráli a za chvíli by začali beztoho lítat sklenky a pálil by se Union Jack. Aspoň ti zůstane sklo v celku. Pokud by ti to nevadilo a jsi ještě trochu rozjetej. Mužem tu zůstat a popít soukromě. Pomůžeme ti stáhnout venkovní rolety, zavřeme to tu a vzadu můžeme ještě pařit. Samozřejmě v klidu míru. Přespíme tu a ráno se vypakujeme do hotelu, co ty na to?"

Jsem na moji povahu až příliš umírněný, jistě by bylo fajn se porvat s fízlama co člověka vyhazují z hospody, ale tady nejsme v Irsku, tohle nejsou angláni, Cid i Dan mají u sebe každý pytel trávy plnej jak vak jamajského námořníka opouštějící domovinu a navíc fakt momentálně nepotřebujeme, aby se o nás začala zajímat místní policie. Kouknu tedy na Patrika jestli je s tím ok.

Po očku, když odcházím na své místo, ještě zkouknu tu červenovlásku co si právě dává irské pití. Bylo by fajn si zajezdit po koncertě s mladou kočenou co jezdí na motorce. Přemýšlím, jestli ji oslovit. Nebyla by to jen nostalgie po té jejíž jméno nechci vyslovit? Ale co sere pes, na nostalgii kašlu, určitě bude v posteli stejně ohebná jako jakákoliv jiná a že mě někoho připomíná, pche to už je dávno, dávno pod závojem mlhavé rosy.

Přijdu ke slečně a mávnu na barmana, že si taky ještě dám panáka. Poklepu vedle helmy.

"Zdravím slečno, na čem jste přijela?"

Položím nevinou otázku, která mě, ale skutečně zajímá, už podle helmy to bude nějaká klasika a lepší než zkoušet sračky "slečno můžu vás pozvat na panáka?". Když se však slečna pootočí, myslím, že mě zahalila fata morgana.

"K-kruci, ne to není možný. Tomu nevěřím."

Přemýšlím, jestli odejít od baru, ale už je pozdě. Chci kruci tohle ještě vůbec někdy otevírat. Kurva, Bůh si fakt ze mě dělá normálně prdel. Už ale není cesty zpět. Vidím ji srdečně rád, ale zároveň, ne. Nechci o ní nic vědět, nechci vědět, že je vdaná a má tři fakany. Do hajzlu. Nahodím tupě usměvavý přátelský výraz, ale uvnitř myslím, že exploduji.

"Ahoj Joano, to je dobrý překvápko, proč jsi nedala vědět, že přijdeš na koncert."

Prostřelil bych si hlavu, abych tě nemusel potkat. dodám v duchu a musím se tomu usmát. Jsem nervózní.

"Hele tam vzadu sedí kluci nepřesuneme se tam ať tu nezavazíme, nebo teda jestli nemáš v plánu něco jiného?"

Tím je samo sebou myšlena rodinka nebo podobná věc. Vlastně trochu nevím jak to vyznělo, ale asi mi to je už jedno, dopotácím se ke stolu kapely.

"Dívejte na koho jsem narazil u baru."

To je radosti co? Skoro jak z provazu na šibenici. Ty vole blbej! Trochu strnule se posadím a když si sedám nevědomky se k ní nakloním. Zase ji cítím jak voní. Srdce se mi rozbuší. Ne, ne, ne tohle už ne. Dívám se na její křivky, obličej, jizvu, všechno je zase zpět.

"Tak co jak se ti dař? Co tu děláš?"

Řeknu zdvořile.

Namáhavý den volna

Irish pub Meehan's
200 Peachtree Street,
Atlanta

Znáte ten pocit, když večer uleháte s tím, že druhý den nemusíte vstávat a ona to není pravda? Tak takové bylo mé ráno. Měla jsem mít volno, ono, po skoro dvanácti hodinové šichtě na klinice si to člověk i zaslouží. Měla jsem plány, ale ty vzaly za své ve chvíli, kdy mi ráno zazvonil telefon a na něm SMS zpráva, že mě potřebují v nemocnici. Než jsem se vyhrabala z postele, provedla své ranní rituály a vykopala se z domu, bylo devět hodin. Než jsem vytáhla mašinu z garáže, projela dopolední špičkou a dostala se k nemocnici, bylo deset. Sotva jsem došla do šaten, už na mě čekala "má" zdravotní sestra a zasvěcovala mne do situace. V tu chvíli jsem netušila, že se z práce dostanu až večer.

Ten den to bylo v nemocnici náročné. Každou chvíli někoho přivezli na příjem a skoro pokaždé to bylo jedno a to samé. Napadení pomatencem, pokousané ruce, mnohdy až do krve, párkrát i chybějící kus svalu. Takže samé šití, dezinfikování a pořád dokola. Jen občas nějaká zlomenina, či nevolnost. Z novin a televize jsem věděla, že se děje něco zvláštního a kdybych se s tím nesetkávala na příjmu, nevěřila bych tomu.
Den utíkal, povětšinou ve stejném duchu. Skoro až jsem si ani nevšimla, že je už večer, že se blíží desátá večerní. A asi bych si toho ani nevšimla, kdyby za mnou nepřišel primář, nepoděkoval mi za dnešní pomoc a neposlal mne domů.

Unavená, rozbolavěná jsem se vysprchovala, převlékla a zamířila do garáží.
"Joann, počkej," zazněl za mnou ženský hlas a já se na podpatku otočila s tázavým pohledem.
"Neboj, vracet se nemusíš, noční už nastoupila. Chtěla jsem ti poděkovat, žes přišla," za mnou stála "má" sestra, stejně unavená jako já.
Víš, že když můžu, přijdu.
"Vím, ale i tak, měla jsi mít dneska volno."
To neřeš, každej dolar navíc se hodí a ráda jsem pomohla. Měj se Bibi. Sestra se jen s kývnutím usmála a já konečně usedla na mašinu. Nasadila jsem si helmu, rukavice, vrazila klíček do zapalování a nastartovala. Ďáblice naskočila ihned, trochu jsem jí dala napít a podzemní garáží se rozlehl rachot silného motoru. Měla jsem jet domů, ale potřebovala jsem vypnout a to jsem dovedla jen na jednom místě.


Promotat se městem k baru bylo takhle navečer překvapivě lehké. Až mě to udivilo, ale aspoň jsem mohla pořádně protáhnout Ďáblici pérka a nemusela pořád brzdit, to jí nedělá moc dobře. K baru jsem dojela krátce před půl jedenáctou. Čekala jsem narvanej bar, Patrick mi tuhle říkal, že bude pořádat koncert jedný irský partičky a já se na něj těšila. Irsko mám ráda a ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem tam byla na studiích. Jenže čekalo mne nemilé překvapení. Když jsem parkovala u baru (dovolila jsem si ještě jednou řádně protůrovat motor), ze dveří zrovna odcházeli dva policisti a za nimi se neochotně řinuli mladí punkáči a místní volnomyšlenkáři. Sesedla jsem, zamkla stroj a s helmou v ruce zamířila do baru. U dveří mě zastavil David, jeden z Patrickových vyhazovačů, nejspíš mě hned nepoznal. Stačil mu ale jen jeden pohled a už jsem byla uvnitř.
Lidé pomalu obcházeli a barman vztekle drhl skleničky a uklízel. Pohodila jsem vlasy, došla k baru a vyhoupla se na sesli. Helmu jsem s rázným klapnutím položila na pult, aby si mne Patrick všiml.
"Co zas..." zvedl naštvaně hlas, ovšem jakmile zvedl zrak a podíval se na mne, trochu pookřál.
"Ani se neptej, fízlové mě právě přinutili to zavřít, že prej vláda bude vyhlašovat noční zákaz vycházení," odpověděl mi, ještě dříve, než jsem stihla cokoliv naznačit.
A myslíš, že bych mohla dostat alespoň jednu irskou? vyznakuji otázku, byť nečekám kladnou odpověď. Patrick jen s oddechem přikývne a už jednu lije do široké sklenky.


Popis postavy:

Nepříliš vysoká (cca 165 cm), drobná postavička jasně rudých vlasů a na pohled líbivých křivek, které nyní zvýrazňují kožené motorkářské kalhoty zastrkané ve vysokých botách. Tělo kryje temně rudá kožená bunda s vycpávkami ramen a loktů a zpevněnou na zádech v místech páteře. Přes levé oko se táhne úzká, celkem výrazná jizva, další jizva, tentokrát ovšem roztřepená a ne moc vzhledná se táhne na pravé straně krku a je částečně schovaná trikem. Modré oči jsou živé a usměvavé a ve tváři se většinou objevuje úsměv, občas i trochu pichlavý.

Povinnosti

Studijní skupina se má sejít až zítra, ale už dneska hořím nedočkavostí. Několik z tváří, které se na wiccanském setkání objeví, jsem si oblíbila už při první příležitosti, takže jakoukoliv další možnost je vidět jedině vítám. Jenže zítra je až za dlouho.
Z vykuřovací pícky stoupá mléčně bílý kouř a plní můj pokoj sladce balzámovou vůní. Na pytlíčku, ze kterého jsem pryskyřici vysypala stojí, že je to „benzoe siamská“ a já nemůžu nic namítat, protože nevím. Tohle vykuřovadlo mám poprvé a popravdě, úplně omylem. Stačí, aby se hladinka alkoholu v krvi zvedla jen kousek nad běžný limit a nakupování na internetu najednou není taková legrace, jak by se mohlo zdát. Ale zase je štěstí, že mi nepřišlo něco úplně jiného.
Spokojeně se zahledím k oknu a potom sklouznu pohledem na poličky pod ním. Ratanové košíčky přetékají vším možným a mě je jasné, že tam dřív nebo později budu muset udělat pořádek. Spíš teda později, až mi vyjde čas.
Čas.
Zvednu se a upravím si vlasy kolem obličeje. Vypadám dobře, možná jsem i trochu zhubla, ale na tom stejně nezáleží. Ne, když jediný cíl dnešního dne je cesta přes část města až do konzumního ráje – Wallmartu. Popadnu připravenou tašku, zkontroluju, že uhlík v pícce už opravdu dohořívá a vyrazím vstříc velkoměstu.
Co nadělám, z něčeho žít musím.

Popis:
Deena rozhodně není tlustá, ale taky není žádné tintítko. Dlouhé vlasy pod prsa jsou černé a když na ni natrefíte ve špatnou chvíli, docela snadno si lze všimnout, že její přirozenou barvou je tmavě hnědá. Hnědé jsou i oči. Ačkoliv umí být veselá, ulicemi často kráčí s vážným až zamračeným výrazem. Ten dokresluje její zálibu v černé barvě a různých módních kreacích, které mají dát všem jasně vědět, že nezapadá a zapadat nechce. Není zrovna zatížená na vysoké podpatky, tak jí nezbývá, než být s výškou 171cm smířená.