Sledovaný

Nějaká ženská mě vytrhne z mého náboženského ustrnutí tím, že mi začne mlátit do auta. Nejvíc mi na celé té situaci vadí, že nějak musela zjistit kde mám auto. Bylo to jen smůla, nebo mě někdo sledoval? Že by mému cvičenému oku ušlo, že jsem pronásledován? Že by mě dobří duchové nevarovaly? To by mí nepřátelé museli být opravdu schopní, nebo mít podporu dobrých duchů…

Pohledem z auta začnu obhlížet situaci. Je opravdu sama? Nejde o léčku? Je ozbrojená? To jsou otázky, které se mi honí hlavou.

Pak zvažuji jak situaci vyřešit. Mohl bych nastartovat a přesunout se jinam. Jenže zvuk auta by mohl přilákat další lidi i další démony... Mohl bych jí odrovnat. To je velice lákavá varianta. Měl bych chvíli klid a jistě by mě to nestálo mnoho energie.

Pak přijdu na více náročné řešení situace, ale zato zajímavější a daleko prospěšnější. Pokud usoudím, že je ta ženština sama a nepředstavuje pro mě problém rozhodnu se jí omráčit a dát jí lekci. Kdyby to ale byla past okamžitě přejdu k plánu jedna, či k plánu dvě, nebo jejich kombinaci.

Můj plán je následovný. Ženu omráčit a spoutat. Poté jí převézt na nějaké místo kde její přítomnost začne lákat démony. Tam jí spoutat tak, že se nebude moc hýbat, ale bude moc komunikovat přes vysílačku kterou u ní nechám. Najít si dobrou střeleckou pozici v okolí. Počkat až se žena probere a dát jí vysílačkou na výběr. Mám odstřelit toho démona, co se k ní blíží, nebo ho nechat ať jí roztrhá.

Pokud by potřebovala čas na rozmýšlení, nebo přesvědčit, že to už opravdu není člověk, tak můžu démonovi prostřelit kolena, provrtat tělo a třeba i odstřelit ruce. Pochybuji, že pokud jí budu dostatečně přesně popisovat, jak z ní bude vytrhávat střeva, že bude trvat na svém názoru. Nakonec mě bude prosit, abych démona poslal do pekel. V tu chvíli jí upozorním, že jsem kus od ní zahrabal kuchyňský nůž. Uvidíme jestli své přesvědčení dokáže změnit natolik, že démona odrovná. Pokud ano bude to dobře. Probudím další boží bojovnici. Pokud ne, tak co? Jen odrovnám jedno potenciální nebezpečí pro mě…

Tak jdeme na to. Vyskočím z auta a praštím ženu pažbou...

V nejhorším případě můžeme někde sebrat auto, ač to neznakuji zrovna s nadšením, uvědomuji si výhody, které auto skýtá. Jeho zlehčení se zadaří. Té představě, že někam přijedeme, vezmeme si co potřebujeme a jedeme dál se nejde nezasmát. Nebude to lehké, ale budeme spolu a budeme v pohybu. Navíc, vždycky seženeme to, co budeme potřebovat.
Někde bychom měli udělat generálku motorkám, aby nás nic nepřekvapilo, dodám pak ryze praktickou věc. S motorkou jsem sice byla nedávno v servisu, na pravidelné kontrole, ale i tak. Nechci to podcenit.

Dalšího dne jsme vyrazili brzy ráno. Hned po výborné kávě a trochu sucharů. Jeli jsme dlouho, ale úsporně a když jsme narazili na první benzinu, hned jsme toho využili. Přijeli jsme ke stojanu, sesedli a já se s úsměvem podívala na Finna. Ihned jsem zamířila ke stojanu, abych naplnila nádrž.
Koukneš se po kanistrech? A něčem, čím je připevníme k mašinám? Já zatím natankuju a podívám se po něčem k jídlu, navrhnu plán a začnu plnit nádrž své motorky. Když jsem si jistá, že pistole nevypadne, přejdu k Finnovo stroji a udělám to samé, co u mého. Tyhle starý pumpy ještě nemají bezpečnostní pojistku proti přetečení, takže přecházím od jednoho stroje k druhému a hlídám, aby nafta nepřetekla.

Jak moc v prdeli svět už vlastně je?

No, čekal jsem, že město bude přeměněné na pevnost, ale tohle je trochu moc. Vypadá to sice bezpečně, ale cestou jsem projížděl kolem vesnic, které vypadaly podobně a už se uvnitř hemžili mrtvoly. Prostě stačí jeden člověk, co byl nakažený a pak už se to šířilo. Vždycky se našel někdo, kdo nechtěl zabít svou ženu, dítě, rodiče... A oni už takovými skrupulemi netrpěli. A evakuovat? Kam jako... Asi to radši zkusím na vlastní pěst. Všechny věci mám na korbě a nechci o ně přijít. „Hele chlapi, asi vaší skvělé nabídky nevyužiju.“ odpovím a začnu se s autem probíjet k cestě pryč z města. Vezmu to přes příkop, jinak bych šanci neměl. Ideálně to vidím někde na sever. Montana nebo tak. Malá hustota lidí, relativně dost zvěře k obživě... No, vyberu si nějaké okresky a snad se tam dostanu. Na farmách bych mohl v traktorech a jiných zemědělských krámech najít i dost paliva se zásobama...

Road trip? Born To Be Wild...

odkaz

Nesnáším fízly

Zbytek večera jsem, po vypití tří sklenek, strávila schoulená ve Finnově náručí. Vlastně jsem v jeho náručí i usnula. Když jsem se ráno probudila, zprvu jsem nevěděla, kde jsem, až po nějaké chvilce jsem si uvědomila kde jsem a co se stalo. Už jsem ale byla klidnější. Finna jsem hned ráno nalezla u jezera, kde na pytlačku chytal ryby, tak jsem si k němu jen přisedla a opřela se o něj. Zbytek dne a vlastně i dalšího dne, jsme strávili buďto u jezera (do kterého jsem ani nevlezla), nebo v chajdě posloucháním rádia. To, co se dělo bylo nepochopitelné.

Po třech dnech strávených v chatové oblasti jsme opět sedli do sedel a rozjeli se dál. Situace se neustále zhoršovala, i když my to vlastně ani nepocítili. Městům jsme se vyhýbali, benziny jsme vybírali takové, které byly dál od města a většinu informací jsme tak měli odtamtud. Jednoho dne mne napadlo pořídit si nějaké malé rádio a zásobu baterek, abychom nebyli odkázáni jen na pumpy.
Čím víc začínal být problém s palivem a vlastně i s jídlem. Čím déle jsme byli na cestě, tím horší bylo sehnat benzín, mnohdy i základní potraviny. Nejednou jsme museli i lovit. Tedy spíše jen ryby, ale i tak. Šetřilo to naše zásoby a čerstvá ryba je vždy lepší než konzerva.

Jednoho večera na toto téma přišlo. Já zrovna probírala naše zásoby, které byly čím dál tím menší, zatímco Finn připravoval ulovenou rybu, když se na mě podíval s otázkou, která mne začala tížit už několik kilometrů zpět. Zamyšleně jsem se na něj podívala a přemýšlela. Ať jsem ale přemýšlela jak jsem chtěla, nedokázala jsem na nic přijít. Neměli jsme moc informací, nehledě na to, že se rádio před dvěma dny odmlčelo.
Být na cestě se zdá bezpečnější, podle posledních zpráv. Ale máš pravdu, já mám sotva půl nádrže a ty na tom taky nebudeš nejlépe. A jídla máme, když se budeme krotit, možná tak na tři až čtyři dny. vyznakuji mu v odpověď a zamyšleně se podívám na oblohu.

Co vyrazit na sever, do Michiganu a pak do Kanady? Pokud ji bratr neprodal, máme tam chatu. V lesích, asi čtyřicet mil severně od hranic, napadne mne po chvilce ticha. Je to v rezervaci Severní Wabos. V okruhu asi deseti mil není ani známky po civilizaci. Jak znám bratra, tak tam od smrti rodičů nebyl, tudíž tam mohli zůstat otcovi pušky, dodám a s menší nadějí se podívám na Finna.

Moje hraní si na chudinku nakonec i zabralo. A vlastně ono to ani tak moc hraní nebylo, protože jak se situace uklidnila, začínala na mě pomalu doléhat. Policisté se nakonec rozhodli uvěřit naší verzi a vyzvali nás, abychom je následovali na stanici. Byla jsem až překvapená, že nás nechali pobalit věci a jet za nimi na motorkách. Čekala jsem spíše, že nás naloží do auta a až by se to vyřídilo, bylo by jim jedno, jak se dostaneme zpět. Každopádně jsme přijeli do LaGrange na stanici, kde jsme vysvětlili co se stalo, tedy Finn vysvětlil co se stalo, já jen přikyvovala. Jasně, taky jsem jim řekla... "řekla" své, ale stejně mi nerozuměli a Finn jim to musel překládat.

Když nás konečně propustili, byl už skoro večer a já byla myšlenkami úplně někde jinde. Takže když na mě Finn promluvil, nejdříve jsem ho moc nevnímala, než jsem si uvědomila, že vlastně mluvil na mě.
Asi bychom měli. Co se to vůbec děje? vyznakuji mu v odpověď, přičemž otázku položím jen tak do vzduchu, než že bych čekala nějakou tu odpověď. Nakonec zamíříme do nejbližšího armyshopu, kde si oba vybereme nějakou tu zbraň a k tomu i něco nábojů. A samozřejmě pouzdra, aby se nám zbraň neválela jen tak ledabyle v kapse.

Slunko už skoro zapadá, když dojedeme k jezeru, u kterého se nachází chatková osada. Zatímco nám jde Finn domluvit přespání, já čekám venku u motorek a kochám se zapadajícím sluncem. Jakmile Finn vyleze z recepční chajdy, nakopnu stroj a jakmile se rozjede, vydám se za ním.
Před poslední chatou zaparkujeme, zabezpečíme stroje a po nepatrné chvilce váhání radši vezmu všechny naše věci z mašiny do chaty. Po předešlých zkušenostech nechci riskovat, že by se tu objevil nějakej jouda a sebral mi mé věci.
Na Finnovu otázku jen přikývnu a zatímco on obchází okolí, já nosím věci dovnitř. Hned po obchůzce se ke mě přidá, takže to máme brzy hotové. Jen co se dveře chajdy zaklapnou a mě se podaří rozdělat oheň v krbu, svalím se do křesla a chvilku jen tak hledím před sebe. Tak nějak nepřítomně si od Finna vezmu plecháček, polibek trochu bezduše oplatím, stejně tak i přiťuknutí. Teprve až když promluví, dolehne na mě vše, co se do teď stalo. Naštěstí stihnu plecháč položit na stolek, než se rozklepu jako osika.

Ani si neuvědomím, že mi Finn podává brko, dokonce ani nevnímám vůni trávy. Jen upřeně sleduji své zakrvácené ruce, klepu se jako drahej pes a můj dech je zkrácenej a zrychlenej. Šok, napadne mne, ale i přes to nejsem schopná s tím cokoliv dělat. Prostě jen sedím, klepu se a koukám si na zakrvácené ruce. O chvilku později si začnu třít jednu ruku o druhou ve snaze dostat z nich zaschlou krev.