Ni déšť, ni sníh, ni armáda nám výlet nezkazí

Cestu si užívám plnými doušky, snad až do chvíle, kdy před námi spatříme hlídku, kterak blokuje silnici na hranicích okresu. Překvapí mě, jak je velká a dokonce i ozbrojená. Podívám se na Finna, ale ten v klidu dojede až k nim, tam zastaví a vypne motor. Následuji jeho příkladu, jen zastavím kousek za ním a motor taky zhasnu. Vojáci nás, sice s omluvou, ale i přes to pošlou do pr... tedy vlastně zpět. Když ale spatřím Finnův hlas i jeho tón, je mi jasné, že nás jen tak někdo zpátky nedostane. Nikdo nám nebude kazit náš výlet. Když mi tedy posunkem naznačí, že se obracíme, jen přikývnu, opět nakopnu mašinu a otočím to zpět. A jako drobný vzdor protůruju motor.

Jakmile jsme dost daleko od hlídky, sjedeme ze silnice a na vhodném místě zastavíme. Tentokrát zastavím přímo vedle Finna, abych se mohla podívat s ním do mapy. Naštěstí místní cesty celkem znám, takže mu ukážu cestu, kterou by nemuseli hlídat pro svou zapadlost a která je zároveň i dobře sjízdná. Tedy ne, že by si s tím moje bestijka neporadila. A za chvilku už se zase motory rozeřvou, kola protočí a my opět vyrazíme polňačkami za naším cílem. Cesta sice není nejpohodlnější, ale o to větší vzrušení to je a taky větší zábava. Teď už tolik neblbnu s předjížděním a objížděním. Přeci jen, nechci Finna tolik zaprášit.

Jistě Pane, k službám vašim i vašeho klanu...

Ubíhají kilometry pod koly a přesně ve chvíli, kdy zvažuji jaké to bude u jezera uvidím před námi hlídku. Vojenskou hlídku. Znamená to jen jedno, buzeraci, otravování slušných lidí a strašně důležitýho blbečka v zelenejch hadrech. Pomalu zastavím zdechnu motor a poslouchám co nám dotyčný důležitý strážce říká. S úsměvem mu to odkývám a podívám se na naše naložené motorky. Jako fakt bych si měl nechat zkazit výlet nějakým blbečkem v zelených montérkách? Jasně ve městě je bordel a já se tam budu vracet.
Pokývnu mu, že rozumím.

"Tak to je skutečně nemilé. No nedá se nic dělat tak se budeme muset vrátit. Tak sbohem vojáci ať se daří."

Ukážu posunkem Joaně že se obracíme. Ujedeme zpátky pár mil abychom byly dostatečně vzdáleni od hlídky a najedu na nějakou polní cestu, abych zmizel ze silnice a pak zastavím. Vytáhnu mapu a projedu i mapy na netu. Atlanta je tak obrovská a její předměstí ještě větší, že pochybuju, že by vojáci dokázali ohlídat i veškeré polní a lesní cesty. Ani v nejmenším nehodlám tvrdnou v Atlantě, když můžu kempovat venku.

Vyberu si několik cest, které vypadají dostatečně opuštěně a zapadle, aby se je nevyplatilo hlídat a pak se pokusíme projet tama, pokud bude cesta opět zablokovaná, zkusíme další a pak další. Bude mi příjemnější trávit dny u jezera, než v městě.

ROBERT a jeho nečekaná návštěva

Jakmile jsi osiřel bylo v pokoji velké ticho. Ani TV ti nehraje nic. Jen z chodby se občas ozve nějaký ten hluk od sousedů a cinkání nádobí od hotelové služby. Ale jak ten čas utíká tvůj otec ani sestra se nevrací, chodíš sem a tam od okna ke dveřím, ale nemá to nikterak účinek, ani že se něco dozvíš ani to že by tě to uklidňovalo. Najednou se rozzaří dveře a dovnitř vletí muži v černém. Co ti ten otec sem proboha poslal, ale než ses nadal, nemohl sis vzít absolutně nic a už tě vedou pryč do černého auta, jako by jsi byl nějaký významný člen něčeho, až si říkáš co vlastně otec dělá za práci, kdo ví. Nikdy vám asi pořádně nic nevysvětlil. Dokonce tě odzbrojily a vyrazili pryč.
Jedete v černých autech centrem města.

EMIL-policejní stanice a odchod

Polcistka se podívá kolem sebe, jako by nechtěla aby vás kdokoliv slyšel. Vypadá trochu ustrašeně, sama možná neví co se tam pořádně děje. Ale aspoň ti pokusí odpovědět.
”Nene není to žádné cvičení, pouze hromadná nějaká nehoda. Zatím se situace udržuje, jen buďte opatrní, dění ve světě zatím nemáme nějak potvrzený, ale poslední zprávy nejsou moc příznivé. Pokud jde o maminku tady malé holčičky, asi víte že se ještě nenašla, ač tam bylo spoustu krve tělo se nenašlo.” V tom už přichází socialní pracovnice a malou si bere k sobě. Ty ještě podepíšeš nějaké ty papíry a můžeš se vrátit do své práce.

JOE-nemocnice

Sestřička se na tebe mile podívá a nechá tedy TV hrát.”Víte, že by jste měl být teď v klidu a ne se stresovat tomu, co dávají za nesmysli v televizy a co si o tom myslím já?? Když jsem viděla některé videa, tak z lékařského hlediska není možné aby kdokoliv živý stále chodil, kdyby dostal tolik ran co v těch videí. Takže si myslím, že nějaká skupina si hraje a burcuje kvůli tomu celý svět a naše vláda to jen pouze nafukuje s nimi. Vzpomínáte na ptačí virus a podobně? Jak to nafoukly a ve finále to vůbec nebylo tak velké jak to podali, takže žádný stres.” Usměje se a jde k tobě zkontrolovat tlak a hodnoty na monitoru. Poklepe na bedinku, jakoby to chtěla zpravit a po sléze to vypne, už není potřeba, když jsi se probral.
”Máte lehký otřes mozku ale později se za vámi zastaví doktor a krom toho všechny jsme informovali, jen u vašich rodičů je problém, nikdo to nebral.”
Strčí ti teploměr do pusy a čeká až zapípe a pak to zapíše do papírů.”Myslím, že tu nebude dlouho nebojte.” Odchází a podá ti i ovladač od televize.
Do pokoje vejde tvůj šéf, tohle se nestává moc často, ale jeho výraz není moc slibný, má starosti jde to vidět.
” Nazdar Joe, jsem rád že jsi v pořádku, potřeboval bych se tě zeptat na páš otázek, jde o tvého parťáka a taky co se tam vlastně stalo.”

CESTOU NECESTOU SE SVOU NEVĚSTOU

Finn a Joanna

Když jedete a pořádně ani nemáte cíl, nebo pokud už ano je to fajn. Nic vás netrápí a čas ubíhá celkem pomalu a dění ve světě? Jaké že? jste tu jen vy dva! Ale i tak vás to časem trochu dožene, jen přeci jakmile chcete přejet hranice okresu tak vas zastaví vojáci. Jak tak koukáte je to poměrně větší hlídka(zátarasy) než je normálně zvykem.
”Omlouváme se za vzniklé problémy, ale budu vás muset požádat, aby jste se vrátili, tam odkud jste přijeli. Pro určitou dobu se budete muset držet jen ve vašem městě.” Nevypadá, že by měl v plánu nějak vyjednávat, hold se budete muset pohybovat jen v tom svém. Ale vám dvěma to nijak nevadí. Vy se zabavíte.

DERYL

Aspoň dneska to vypadá nadějně. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Ale práce se vždy hodí, kór pokud něco zase bude chtít Merl nějaké prachy na jeho svinstvo. Adresa je na konci města a pojedete na určené místo. Zase na chvíli vypneš, ač nebudeš lovit spíše dělat hlídače, jako pro děti, ale co naděláš práce, jako práce. Budeš mít klid do chvíle, než se ti vrátí bráška…. SNAD TO NEBUDE BRZY.
Jako by jsi ho, ale myšlenkami zavola, protože ti začne vyzvánět mobil a na obrazovce bylo jeho jméno. Otázka zní, chceš to vůbec dneska brát, když víš jak to včera dopadlo. Přemýšlíš ale moc dlouho, protože to po chvilce ustane, když bude potřebovat ozve se znovu.

Hodina se blíží a je čas pomalu vyrazit, nějaké věci máš sbalené i pro případ nouze, to ses už naučil, že nikdy nevíš co se může stát. Jakmile si tam přijel na kraj lesa, viděl jsi celou jejich familii, Nic moc mladá žena a muž. Zamilovaný páreček, čekající už jen na tu malou příšerku.
” Zdravím pane Dixon, jsem Alex dneska jsme spolu mluvili a tohle je moje žena Katrina. Jsme rádi, že jste si dnes udělal na nás čas. Bohužel jsme tu krátce a potřebujeme průvodce.” Celkem vypadají mile, ale tohle je ti ukradené, jde ti jen o peníze o co taky jinýho. Formality máte za sebou a můžete vyrazit,ale s ní je to, jako bys vypustil dítě poprvé do Zoo, všude se zastavuje a dělá že nikdy nebyla v lese. ”To je krásné Alexi, dívej!”
Skáče mu po zádech a fotí se u toho, asi nic pro tvé chladné srdce….

Nemocniční pokoj

Bylo to jako probírat se po pořádný kocovině. Teda ne že by mi bylo špatně, hlavu jsem jako střep úplně neměl, ale taky jsem si nic ze včerejška potom co mě odvezli nepamatoval. Jedna z prvních věcí co mě napadla, když jsem viděl ty přístroje, byla ta jestli jsem v pořádku. Ale všechno to vypadalo že to pípá tak jak má. Hlasitě jsem vydechl a zabořil hlavu zase zpět do polštáře. Ležím na zádech a sleduji zprávy v televizi.

Co to ku.va fix je?! Co to mele? Že jsou zprávy lživé a tak jsme omezili cestování? Něco málo jsem tušil, když se vydávají různá tisková prohlášení, co by mohlo být pravdou a co ne. A tohle se mi vůbec nepozdávalo. Když jsem se ale podíval z okna ven, byl tam klid. Krásnej sluníčkovej den. Ze všech úvah co se mi honily hlavou mě ale vytrhla mladá sestřička která odhrnula závěs.

"Dobré ráno." Stihnu ji odpovědět a musím říct, že jako normálnímu chlapovi mi její přítomnost udělala dobře. Najednou jsem se cítil o dobrých deset let mladší a snad i jako kdyby mi nic nebylo. "Počkejte, nechte to běžet prosím." Snažil jsem se na tváři vykouzlit úsměv a pak jsem se pustil do odpovědi na její slova."A je mi vlastně něco?" Zeptám se zda mi prozradí něco málo víc. "Snad možná jen kdybyste zavolali ke mě do práce, ale tam už to nejspíš budou vědět." Pak přemýšlíme komu ještě. "Rodičům pak zavolám sám." Usměju se.

Pak kývnu bradou k televizi. "Co si o tom myslíte?"

EMIL

Včerejší den byl opravdu divný, s malou holčičkou jsi prošel několik ulic, ale nic jste nenašli, byla už neštastná a plakala, ale snažila se držet, jen je ještě na to malá. Ani pejska ani maminka. Prošli jste kolem nehody, jen si viděl, jak dávají někoho do pytle. Snažil ses dívku ochránit, aby se nemusela dívat na tu spoušť.
Bohužel pro tebe, musel si s malou na stanici, kde jsi seděl vedle ní a čekal, zda si pro ní přijde. Hodina sem, hodila tam a najednou tma. Usl si a nikdo tě ani nevzbudil. Když ses probral holčička vedle tebe, ještě spí schoulená, večer si jí přikryl dekou co ti tam nechali strážnici.
Jakmile tě zahlédne strážnice donese ti kávu a něco malého k zakousnutí. ”Dobré ráno,nechtěli jsme vás večer budit, ale bohužel jsme nenašli její rodiče, Takže jede sem paní z úřadu. Takže vás už nebude zdržovat. Můžete se vrátit domů a omlouváme se, že jsme vás zdrželi.” S tím také odchází. Mladá slečna se právě probouzí jinak abys věděl, jmenuje se Elizabeth. Začne se k tobě cpát, jako by se bála.

Silnice, dvě mašiny a my

Byla jsem si vědoma Finnovo výrazu, když jsem na motorku přidělávala medibag. Jeho výraz jsem mu oplatila jen zaksichtěním. Až mu bude blbě, nebo ho bude po chlastu bolet hlava, bude ještě rád, že jsem to vzala. Když už máme hotovo a stroje jsou už na silnici, garáž zavřená a zamčená, stejně tak byt, nasednu na motorku, narazím si blemcák na hlavu, brýle na oči a natáhnu si rukavice. Pak už jen nastartuji a zatímco nechávám motor trochu ohřát, poslouchám Finnovo vysvětlování cesty. Nadšeně zakývám hlavou a na znamení nedočkavosti trochu protůruju stroj.

Městem se promotáme vcelku snadno, vzhledem k naší velikosti a jakmile se dostaneme za město, trochu více přidám, abych Finna o nějaký kus předjela a zastavila na krajnici. Než mě stihne dojet a začít zjišťovat co se děje, už zase protáčím kolo, abych se opět dostala na silnici. Kamínky odlítávají, prach se zvedá a vlasy mi vanou ve větru jako šílené. Helma už není na mé hlavě, ale bezpečně upevněná na rámu, hned za mým zadkem.
Motáme se okreskami, kolo vedle kola, oba pohodlně rozvaleni na svých strojích. Jízda ne moc rychlá, ale ani šnečí, prostě taková, kdy si ji můžeme plnými doušky užívat a zároveň i sledovat okolí. Občas mi to nedá a prostě Finna předjedu, pak zpomalím a nechám ho zase předjet mě, ale z druhé strany, než jsem předtím jela. A pak ho opět doženu, chvíli jedu vedle něj, směju se jako šílená, než to provedu znova. Je mi jedno kam jedeme, hlavně, že jedeme, jsem spolu a nic nás zrovna teď nemusí trápit.

Volní jako ptáci

odkaz

Když vidím jak Joana přidělává na mašinu medibag, jen pozvednu obočí a podívám se na ni pohledem Je to skutečně nutné tohle? Tahat se s takovým báglem mi přijde dost zbytečné. Na většinu bolístek stačí pár obvazů a věcí co je v moto lékárničce a kdyby jsme se někde rozsekali vážněji tak je to stejně jedno. Ale kecat jí do toho nebudu. Každý jsme jinak postižený. Taky jsem chvíli přemýšlel o hudebním nástroji, ale nakonec jsem se omezil jen na foukací harmoniku, nechtěl se mi sebou brát nic většího, člověk na to stále musí dávat pozor. Joana zamkne garáž a teprve teď se mě zeptá Kam vyrazíme? Usměji se od ucha k uchu, to je prostě moje Joana. Prostě jedeme a hotovo, jedno kam. A má pravdu i mě je jedno kam, ale přeci jen si chci tu užít cestu a nepachtit se po dálnici což, je na mašině ten největší opruz.

Proto jsem si už předtím prohlédl mapu a zběžně pročetl průvodce. Trochu mě štve, že jedeme na jih, protože bych měl být za 14 dní v New Orleans, na sever je totiž národní part Great Smoky Mountains, dokonce památka UNESCO. Úžasný prales a jeden z nejstarších lesů na světě. Tedy tak to aspoň průvodce tvrdí. Ale i na jih jsou pěkná místa a můžeme se rozmyslet jestli vyrazit přímo na jih na Floridu a nebo to vzít přes Sweet home Alabama. Každopádně teď máme namířeno na jihozápad podél řeky Chattahoochee.

"Vyrazíme k vodě přece. Trochu se okoupat a třeba chytnu i něco na večeři. Vyhneme se dálnicím po Castade road a pak na jih podél Chattahoochee"

Řeknu a mrknu na ni. Pak konečně vyrazíme bublání motoru je příjemné a i když doprava v Atlantě je prapodivná na motorce se případným zácpám vyhneme a prokličkujeme jimi. Už abychom byly v trapu.
Opruz, ale rychle skončí asi za 15 km jsme už u řeky a jedeme po okrskách. Užívám si jízdu krásnou zelenou krajinou a vychutnávám zatáčky silnice které se vinou kolem řeky.
Dnešním cílem je West point Lake, nádherné jezero vytvořené přehradou na řece Chattahoochee podél, které jedeme. Jezero je něco málo přes 120 km, takže bychom to měli s přehledem dnes zvládnout a ještě mít čas na koupání, chytání ryb i nějaké to šukání. Zatím nám však pod kolami ubíhají kilometry po nádherném břehu Chattahoochee river.