Andor.cz - Dračí doupě online

Schůzka v lesích - cesta domů

„Rozumím,“ přikývnu, když mi generál vysvětlí svou pozici, přinejmenším tu oficiální. Ne, že bych nějak zvlášť o jeho záměrech pochyboval. I kdyby tady hrál divadlo, nemá důvod pořádat to představení kvůli mně. Pro indiány určitě, ale pro mě nikoli.

„Nechť se ti daří, Rezavý Noži. Věřím, že na sebe určitě brzo narazíme,“ rozloučím se s indiánem přátelsky, bez jakéhokoli náznaku hrozby v hlase a chvilku se za ním dívám, jak odchází, než se otočím, abych dohnal vzdalujícího se generála. Přišli jsme sem spolu, doprovodím jej tedy zpátky. Zdvořile zůstávám dva kroky za ním a nelepím se mu na záda.

Po cestě nic neříkám, až ve chvíli, kdy přijde čas rozloučit se také s ním se zeptám: „Je tady ještě něco, s čím bych mohl být nápomocen?“ Nemyslím si, že obdržím kladnou odpověď, ale nerozumím tomu, proč se vlastně muž jako je on baví s někým, jako jsem já.

Tedy, krom toho důvodu, jenž je očividný – generál se snaží být s místními, všemi místními, za dobře a to je zpráva, kterou odtud lidem z vesnice přinesu já na základě toho, co jsem viděl. A jsem si jist, že pro ty, kdo se již s generálem setkali, to bude jen další potvrzení jejich vlastních zkušeností.

Dívám se na manžela, a v očích se mi zračí jistá nedůvěra. Nejsem si jistá, jak moc vážně ho mám nyní brát. Zdali se mě pouze nesnaží vyplašit, abych přestala s těmi "hloupostmi". Jeho tón je ale až příliš vážný.
"A co by ho zabilo, když ne zvíře? A jak to, že nikdo nic neviděl, když tam bylo tolik vojáků?"
Zeptám se konečně, opatrně. Buď to byli domorodci, nebo nějaké zvíře. Jiná možnost snad není. Nemám pravdu?

Mrtvý voják je sice zajímavé téma, ale moje dobrá nálada se tím velice rychle zkazí. Procházka s doktorem Pinneym byla tak příjemná a já doufala, že i zbytek večera strávím v dobrém rozpoložení.
Napiju se ze sklenky, a pokusím se zahnat chmury alkoholem, který hřeje v žaludku, stejně jako v hlavě. Ani to ale nedokáže zapudit fantaskní představy, které se mi již stihly začít rojit v hlavě.

Richardova slova však konečně padla na úrodnou půdu. Velice rychle jsem přestala toužit po dobrodružství.

Pozvání

Schůzka v lesích
Morgan, Rezavý Nůž

Kdyby některý z vás hledal v generálově tváři nějaké znepokojení nebo nesouhlas s upřesněním indiánských lovišť, nenašel by jej. Buď tyto emoce necítil nebo je jen dokázal dobře skrývat. Obojí je dost dobře možné. „Ano, za mě jsme domluvení.“ odpoví generál náčelníkovi indiánů a sáhne pod klopu svého kabátu. „Ještě prosím počkejte.“ požádá. Z jeho zraněnou rukou mu to jde těžko, ale nakonec vytáhne malý růžek na prach s jednoduchým mosazným zdobením. „Prach, britský.“ vysvětlí. Nechce ti asi dát ten hrubý, který se vyrábí tady v amerikách a zanáší pušky. „Vyzkoušejte jej a kdybyste měli zájem, určitě se domluvíme na nějakém obchodě.“ dodá ještě a natáhne ruku směrem k vůdci indiánů.

Pak teprve se obrátí k Morganovi. „Pro osadu je fort George bezpečným útočitěm a zároveň zdrojem příjmů když zbe budou přistávat k doplnění zásob lodě jeho veličenstva. Předpokládám tedy, že to z nás dělá něco jako spojence.“ odpoví pro začátek Morganovi „Ale abych to upřesnil, mí muži budou lovit jen pro nasycení naší posádky a mimo to nám ještě dobytek přivezou. Takže za mě - můžete lovit, kde chcete. Jen jsem chtěl předejít konfliktu s indiány.“ dodá nakonec a pak, pokud už nikdo z vás k němu nic nemá, rozloučí se a vydá se zpět k místu, kde jste nechali koně.

Pozvání
Ruby

„Nás učí všelijaké triky madam...“ zasměje se mladý seržant pobaveně, ale spokojenost z vítězství z něj přímo čiší... „Přeji pěkný den slečno Ruby.“ usměje se ještě voják na rozloučenou a zmizí mezi domy zkratkou k pevnosti.

„Možná jo, možná ne...“ opáčí Frank, pokrčí rameny a napije se z kameninového korbele s pivem, který schovává pod pultem vedle dřevěného obušku. Sice jsi ho nikdy neviděla jej použít, ale asi se mu už někdy v minulosti hodil. „Kdyby ti každý takhle něco koupil, hned by obchod šlapal lépe... A ty bys měla hezčí výbavu.“ poukáže i na tvé sice opečovávané, ale přesto celkem jednoduché a obnošené šaty. Frank se o tebe sice stará slušně, ale tohle je poprvé, co nějak poukázal na tvůj vzhled. Že by se tě i chtěl zbavit? Přece jen se už dívky ve tvém věku běžně vdavají a některé už i mají děti...

Nemocniční stan
doktor Pinney

Mackensen si ulehčeně oddechne. „Jsem rád, že na to máme stejný názor. Nikdo si nepřeje bojovat s Indiány. Rozhodně ne teď, když ještě pevnost nemá ani hotové valy.“ odpoví neurčitě „Sice bychom vyhráli, o tom nikdo nepochybuje, ale za strašnou cenu. A po tomhle kmeni by přišly další...“ dodává až příliš realistickou představu o průběhu potyčky s válečníky Rezavého nože. Britů tu bylo několikanásobně víc, s děly a loďmi, které mohly palbou podporovat boje na břehu, ale i tak by je vítězství stálo spoustu mrtvých a raněných.

„Máte mezi nimi takové kontakty?“ zeptá se trochu překvapeně. Přece jen, také určitě zažil indiánské války a tehdy to moc na nějaký smír nevypadalo. „Pokud by se vám něco podařilo zjistit, bylo by to skvělé. Jsem si jistý, že by taková spolupráce případně mohla i utužit naše vztahy s nimi.“ pronese opatrně, ale naděje v hlase je celkem jasně slyšet. I po tom všem, čím si jako doktor na bojištích prošel, má ještě aspoň zbytky nějaké víry.

„Ano, je to jen malé městečko. Žádný York nebo Boston, ale dají se tu koupit celkem hezké věci. A zdá se mi, že kožešiny tu mají podstatně kvalitnější. Jako by si během cest obchodníci ty nejlepší kousky nechali pro sebe a pak je nechali poslat do Evropy pro větší zisk...“ zamyslí se tvůj muž, ale očividně je rád, že sis ve městě aspoň něco pořídila a zabavila se.

Připadá ti, že manžel pozoruje tvůj výraz se zaujetím. A možná i se stopou zneklidnění. Ale tím si jistá úplně být nemůžeš, přeci jen jsi jej v takové situaci nikdy moc neviděla. „Drahá...“ začne pak pomalu „...ten voják s sebou měl dostatečný doprovod. Nebo ti dalších 15 ozbrojených mužů připadá jako malá síla pro běžnou hlídku?“ otáže se a chvílí váhá. Jako by si nebyl jistý, jestli ti má říct i zbytek. Nakonec se ale nadechne a přece jen to udělá. Nakloní se blíž a teprve promluví. „Navíc... Doktor Mackensen si myslí, že to neudělalo žádné zvíře. Nic takového ještě neviděl. Proto to chce probrat s tím místní felčarem...“ dodá ještě a při zmínce o Pinneym se netváří moc přívětivě. Asi má o jeho schopnostech své mínění.

Schůzka v lesích

Zatím, proběhne mi hlavou, když slyším generálova slova.
Nijak jeho prohlášení o bezpečí nekomentuji, jen se na něj podívám významným pohledem s mírně povytaženým obočím. V tuto chvíli nemám příliš strach, spíše jen mírné obavy, protože bych řekl, že na otevřené nepřátelství ještě nepřišel čas, i když to v budoucnu není vyloučené.

Pokud se v lesích schovává někdo další, dává si pozor, aby nebyl zahlédnut. Nebo tam vůbec není. Na chvilku se koutkem oka podívám na mapu, která nyní leží rozložená na kameni.

„Zdá se, že oba míníte zachovat osadu jako nezávislou stranu,“ poznamenám, když jsem vyzván, abych přispěl k debatě týkající se obchodu. Nebylo třeba důkladného zkoumání mapy, aby bylo jasné, že vojáci budou do jisté míry konkurencí v lesích, které právě nebyly označeny za indiánská loviště.

„Co se v tom případě stane, když vaši muži narazí na někoho z nás, generále? Je pravda, že jsou zdejší lesy bohaté, avšak to si každý může vykládat po svém.“ Otázku úmyslně směřuji k novému hráči v naší nové společenské realitě, protože s indiány tady již nějakou dobu mírově koexistujeme.

Zmínka o šalupě kapitána Mowata ve mně vyvolá podezření a byl bych to považoval za taktiku, jak indiány přesměrovat někam jinam, nebýt Rezavého Nože, který nevypadá, že by se mu chtělo někam se stěhovat. Zamračím se, ale zatím k tomu nic neříkám.