Pozvání

"No ne, tak takové triky vás učí v armádě?" zasměji se té chytrácké fintě s výběrem šátku. Voják v mých očích hned o něco více stoupne, z průměrného muže by mohl nakonec být i dobrý společník pro dnešní podvečer. A o nic jiného vlastně nešlo, ne? Popíchnout Franka a pobavit se, dozvědět se něco nového ze světa kolem... 
"Těší mne, Thomasi Moore," usměji se s rozverným pukrle, které je lajdácké až škoda mluvit a pravá dáma by si o mě nepomyslela nic dobrého, ale co, pravá dáma je celá škrobená i z přehozeného příboru na slavností tabuli. Co je to pak za život? No rozhodně nic pro mě. Raději bych skočila z okna než skončit jako pěkná cetka svázaná pravidly a společenskými konvencemi. Teda pokud by se někdo ptal, že ano, takhle celá ta komplikovaná a nesouvisející úvaha proběhne jen v mé hlavě, zatímco voják Thomas Moore platí za šátek, který jsem si vybrala.

"Budu se těšit," oznámím tu namísto souhlasu. A vlastně ani nelžu. Na rozloučenou se na něj ještě vesele pousměji, zatímco mezi prsty svírám můj nový šátek. 
Sotva za ním ovšem klapnou dveře, loupnu pohledem po Frankovi, který si ani teď neodpustí příležitost to okomentovat. "To říkáš jen proto, že jsi na tom vydělal," drobně se ušklíbnu.

Odpovědi na mou otázku se mi nedostane, a já nijak nenaléhám. Pokud se mnou Richard o něčem mluvit nechce, nedostanu to z něj "silou", ale budu to muset vzít nějakou oklikou. Prozatím nechám záležitost být, a vychutnávám si dobré jídlo.
Nad manželovou otázkou se musím na okamžik zamyslet.
"Nebyl to špatný den. I když ve městě toho k vidění mnoho není. Prošla jsem si přístav, mluvila s pár lidmi, prohlédla si nějaké obchody."
Tohle nebyl Edinburgh, který pro mě skýtal nekonečné množství zábavy. Nechci si ale hned začít stěžovat a tak hledám nějaká pozitiva.
"Obchodníci byli velice příjemní a vstřícní. Koupila jsem si nový plášť a rukavice, a také jsem pořídila huňaté kožešiny, které skvěle zahřejí, když se ještě víc ochladí."
Místní podnebí se mi zatím příliš nelíbí. A to jsem skotka, zvyklá na ledacos.

Po večeři je čas na příjemné posezení se sklenkou brandy. A já se také konečně dozvím, jak to bylo s tím mrtvým. Nepřijde mi na tom nic příliš podivuhodného. Místní lesy jsou jistě plné divoké zvěře a neopatrný mladík tak snadno mohl přijít k úrazu. Celé to odepíšu jako něco, co mohlo být zajímavé...ale není.
"S dostatečným doprovodem bych jistě byla v bezpečí."
Poznamenám tiše, ale nijak na to netlačím. Richard ví, že jsem velice dobrá jezdkyně, a stejně také ví, že umím zacházet se zbraní. I když pro dámu se samozřejmě nehodí, aby u sebe nějakou nosila.
Ani já ale nechci zbytečně riskovat. Raději počkám, jak dopadnou jednání s místními divochy. V mysli mám stále ono "přátelské" pozdravení.

Šátek

Ruby

Když se mu hned nedostane odmítnutí jako některým před ním, voják se potěšeně usměje a pozoruje tě při výběru šátku. „Ano, to nemusím...“ odpoví pobaveně „...ale když budete mít teplý šátek, zmenším šanci, že budete z našeho setkání prchat dřív kvůli tomu, že vám bude zima. Ne?“ vrátí ti otázku. „Já jsem Thomas slečno Ruby. Thomas Moore.“ dodá ještě jako by to snad mohlo něco změnit. Pak už tě ale následuje k pultu a nevšímajíc si Frankových pohledů, vysází na pult požadovanou částku. Tím u Franka způsobil mírné překvapení, protože ten už si zvykl, že si každý voják chce uchovat aspoň nějaké mince v měšci a snaží se kvůli tomu při každé sebemenší transakci smlouvat.

„Mohu vás tedy vyzvednou v šest večer?“ zeptá se a netrpělivě čeká na odpověď. Poté už se v krámě ale nezdržuje a opět mizí za svými povinnostmi s posledním pohledem na dívku, s níž stráví večer a možná i noc. Nebo v to alespoň doufá. „Tenhle má aspoň nějakou úroveň...“ zabručí Frank zpoza pultu když k sobě přisune drobné stříbrné mince a schová je v truhličce pod stolem.

Schůzka v lesích

Rezavý Nůž, Morgan Evans

„Byl bych špatným velitelem, kdybych možné budoucí potíže ignoroval nebo zlehčoval.“ dostene se Morganovi odpovědi během krátké jízdy na koních k Rezavému noži a jeho delegaci. „Ale jinak ne, během jednání nic problematického neočekávám. Indiáni dohody ctí a když se zaručili za naši bezpečnost, vskutku se nemáme čeho bát.“ dodá ještě. Co ale nevysloví je obava z toho, že klidně můžou skončit prošpikovaní šípy po cestě zpět do Fort George. I to už se v minulosti stalo a na cestu na setkání a zpět se záruka příměří jaksi nevztahuje. Samozřejmě se něčeho podobného ale klidně mohli dopustit i červenokabátníci.

Na odpověď Rezavého Nože ohledně vymezení lovišť starý generál jen přikývne a z klopy kabátu vytáhne srolovanou mapu, kterou rozloží na velkém plochém kameni. „Dobře. Takže vaše loviště jsou zde...“ ukáže generál pro jistotu místa, o nichž se mluvilo před chvílí „Předám tedy tuto informaci svým důstojníkům a pokud by někdy došlo k tomu, že bychom na vaše území museli vstoupit, vyšlu posla beze zbraně.“ navrhne a čeká, jak se k tomu indiáni postaví. Co se týče obchodu, tam žádné zvláštní připomínky nemá. „My určitě váš obchod s osadou omezovat nechceme. Co jsem slyšel, má kapitán Mowat i k dispozici malou šalupu pro obchod podél pobřeží, takže kdyby bylo třeba, můžete ji po domluvě s ním použít. Ale jak jsem pochopil, možná má nějaké připomínky k obchodu tady pan Evans...“ otočí se generál na jediného dalšího přítomného bělocha.

Nemocniční stan

doktor Pinney

Trochu překvapivě ti i u lože mrtvého Mackensen nalije obvyklou sklenici vína. Roky na bitevních polích jej asi trochu otupily a nemá tedy problém takhle vedle mrtvoly konverzovat nebo pít. Přece jen, ani v Bostonu to nebylo zase tak neobvyklé. Na zápach smrti všude kolem si člověk zvykne a jíst se musí. „Ano, ano, to zhruba odpovídá i mé teorii.“ přikývne souhlasně vojenský doktor na tvou teorii ohledně možných zvířat, které zde přicházejí v úvahu. „Co jsem pochopil, byli na hlídce severně u řeky. Jsou tam mokřady, bažiny a různá slepá ramena.“ dodá v naději, že by to pomohlo s bližším určením původce takhle strašných ran.

„Takže člověka můžeme vynechat?“ ujišťuje se a v hlase mu zní ulehčení „I mě se nezdálo, že by zranění byla způsobena lidskou rukou, ale oficíry samozřejmě napadlo, že to mají na svědomí indiáni. Přece jen, jsou to všechno šlechtici, znají hony, zvěř a užili si dost lovů i v Indii a tohle nikdo z nich zatím neviděl...“ vysvětluje dál. „Každopádně, s ničím takovým jste se tedy zatím nesetkal? Já pátral i snad ve všech knihách, ale nic podobného jsem neobjevil. Snad by to mohla být kombinace nějakého menšího, velmi agresivního medvěda, s kousanci od gorily. Podívejte se zde na ten otisk zubů...“ poukáže na celkem dobře čitelný otisk na rameni smrtí ztuhlého muže.

Večeře s důstojníky

Eleanor

Večeře dál pokračuje celkem klidně a vypadá to, jako by mrtvý voják byl důstojníky relativně zapomenut. Dokonce i Richard své ženě na její dotaz neodpovídá a místo toho odvrátí její pozornost jinam. „Jak jsi se měla? Pořídila jsi něco zajímavého?“ ptá se a Eleanor si může všimnout, že ostatní probírají práce na pevnosti, možnost příjezdu posil kontinentální armády a také neustále proměnlivé počasí v okolí zátoky. Všichni u stolu ví, jak nevlídná dokáže být Anglie a Skotsko, ale proti střídání počasí v téhle zátoce je to učiněný ráj na zemi.

Teprve, když dva vojáci odnesou prázdné talíře a důstojníkům je přinesena brandy a doutníky, vrátí se hovor zpět k mrtvému vojákovi. Něco mladá hraběnka vyslechne z hovorů ostatních, zbytek jí dopoví její manžel. Celkový obraz vyznívá tak, že v lesích na severu byla skupina vojáků na rutinní hlídce a v mlze se rozdělili na dvě skupiny. Jeden voják si šel odskočit a až po hodině ho našli v mělké tůni potrhaného a podrápaného nějakým zvířetem. I když plukovní doktor vyslovil určité pochybnosti...„Už vidíš, proč tě nechci pouštět samotnou?“ probere ji ještě z myšlenek hlas jejího manžela.

Schůzka v lesích

„Očekáváte potíže, generále?“ Zeptám se na rovinu ještě předtím, než nás indiáni vyzvou, ať se přemístíme k nim. „Jiné, než kterým se snažíte předejít nyní zde?“ Normálně bych si nedovolil být takto přímý, jelikož by to mohlo být pokládáno za drzost, leč generál se dosud choval překvapivě vstřícně.

Přikývnu, že s francouzštinou problém nemám. Kdyby hovořili příliš vzletně, mohl by to být problém, to však při této konverzaci neočekávám.
Neunikne mi pohled Rezavého Nože, kterým se na mě podívá, a přestože jeho tvář nenaznačuje žádnou emoci, tak nějak si zvládnu domyslet, že jsem tady navíc. To však není pozice, na níž bych nebyl zvyklý a nenechám se rozhodit, stále se tvářím vážně a pozoruji oba muže. Jakmile se zdá, že se nehodlají na sebe vrhnout a začnou domlouvat podrobnosti, věnuji více pozornosti okolí než jim. I když si nic neudělají navzájem, pořád by se mohlo stát, že by se tady mohl objevit někdo další, kdo bych chtěl mírový tón jednání narušit. Zůstávám proto ve střehu.

Šátek

Zamrkám, když mi mladý voják vyjeví, pro koho byl měl šátek být - no, ruku na srdce, zase tak moc překvapená nejsem, ale maskováním se za rozpaky mám aspoň trochu času na to promyslet si, co mu mám na to říci. Rozpaky ovšem v další chvíli zahazuji jako ten širák v dáli a mile se na vojáka usměji, zatímco bez skrupulí sáhnu po zeleném šátku s decentním šedým vzorem. 
Na mysli přitom mám to Frankovo pobavené uchechtnutí i poznámky, kterými mě už několik dní častuje a chvílemi mě tím vlastně už i celkem štve. 
"Kvůli pozvání mi nemusíte nic kupovat," zasměji se, "ale... Kdo jsem, abych odmítala dárky a milou společnost?" okatě si u toho nevšímám Franka za pultem, který nepochybně musí slyšet každé slovo. Tady to máš, mrzoute!
"Říkají mi Ruby a vám?" optám se, když už jsem tedy natruc přijala pozvání neznámého muže. Srdce mi z toho trochu buší a úplně tím příjemným způsobem to není, ale rychle to zaplaším. Je to jen večeře, co by se mohlo zdát? Působí mile. Slušně. Ošklivý taky není...

S mužem i se šátkem zamířím k pultu, aby mohl zaplatit.

Transakce
Ruby

Když přicházíš k mladému seržantovi, slyšíš ještě za sebou Frankovo uchechtnutí a pak už jen jak se přehrabuje v zásuvkách za pultem, kde skladuje drobné zboží jako jsou knoflíky, jehly, přezky na boty a další snadno přehlédnutelné kousky.

„Výborně! Děkuji!“ dostane se ti potěšené odpovědi od vojáka. První otázky ale nechá nezodpovězené a vyjádří se pouze k určení „Pro mě skutečně ne. Zatím mi celkem stačí naše šála, ale děkuji za radu.“ vezme si od tebe vybraný šátek a promne jej mezi prsty. Spokojeně se usměje, ale pak jej odloží zpět tam, odkud jsi jej vzala. „No, vlastně by měl být pro vás.“ vyjádří se nakonec „Pokud si tedy zde nějaký vyberete. Nebo snad nějakou jinou drobnost, která by vám udělala radost a přesvědčila vás přijmout mé pozvání na večeři?“ dokončí nakonec svou otázku.