Andor.cz - Dračí doupě online

Z nebe začne padat drobný déšť. Jindy by mě to rozladilo, ale teď už jsem skoro doma, a pár kapek mokré vody mi jistě neublíží.
Přes rty mi přelétne pobavený úsměv. Nenapadlo mě, že doktora přivedu až do takových rozpaků.
"Nic se nestalo."
Ujistím ho, že jeho omyl rozhodně neberu jako nějaký projev neúcty. Kdo by to tak ale vnímat mohl, je můj choť, kterého spatřím vzápětí.

Přivítám se s Richardem, a následně zaujmu místo po jeho boku.
"Bylo to velice příjemné, drahý. A doktor Pinney byl tak laskavý, že mi dělal společnost po cestě z města."
Ujistím muže, že je vše v naprostém pořádku. Zatím ale pomlčím o tom, že by mi snad doktor mohl dělat průvodce po městě. Na něco takového potřebuji dobré načasování.

"Přeji Vám příjemný zbytek dne, doktore."
S úsměvem se rozloučím, a spolu s ostatními důstojníky se vydám do středu pevnosti. Už se těším domů.

Když dorazíte do pevnosti, začne lehce mrholit. Teď už to ale není prakticky žádná komplikace. První sruby už stojí a i díky tomu si mohli vojáci poblíž stavenišť postavit přístřešky z uvolněných stanových plachet. Ještě než se rozdělíte, můžete vidět, jak k vám míří manžel lady Eleanor spolu s několika dalšímu důstojníky dohlížející na budování obranných valů pevnosti. Převládají mezi nimi modré uniformy dělostřelců a někteří nesou malé vlaječky, takže pravděpodobně vyměřují budoucí dělová staveniště. „Eleanor, drahá, užila sis procházku?“ zajímá se hned kapitán Campbell když svou ženu políbí na tvář a mírně se jí ukloní. „Přeji vám dobrý den, doktore Pinney.“ pozdraví i Joshuu. „Opět jste se vydal za naším drahým doktorem? Od té doby, co jste sem začal přicházet, je jako vyměněný. To víte, s námi si o svém řemesle moc nepopovídá...“ pokrčí ještě mladý šlechtic rameny.

„Každopádně dnes pro vaše disputace prý má nějaký zvláštní předmět tak věřím, že mu vaše zkušenosti přijdou vhod.“ oznámí ještě doktorovi, uchopí svou ženu pod paží a spolu s ostatními důstojníky se vydá směrem ke středu pevnosti „Zatím se s vámi loučím doktore. Snad se uvidíme na večeři v důstojnické jídelně.“ otočí se ještě k mladému doktorovi.

okolí pevnosti a schůze

„Dobré dopoledne, Morgane. No, málo práce rozhodně není, ale aspoň se obchody trochu hýbou a Ruby se musí taky trochu otáčet.“ dostane se Morganovi odpovědi v obchodě a Martin si neodpustí další malé rýpnutí do své chráněnky, která skutečně má oči spíš pro vojáky než čísla v účetní knize. Kdo by se jí ale mohl divit, že ano... „Nebylo na čem se domlouvat. S generálem jsem se dohodl, že zájmy osady nijak narušeny nebudou a chce se s Indiány pouze sejít za účelem vyřešení vzájemného narušování teritorií... A co se týče práce - tak napůl. Generál sháněl někoho, kdo zná cestu do jejich vesnice a zároveň je natolik spolehlivý, že zprávu neztratí.“ vysvětlí jak přišli na Morganovu úlohu posla.

Během přítomnosti Nože, ani jeho mužů, nikdo nic nenamítá. Co se nabídnutého platu týče, není to nic zvláštního, ale aktivně tvým mužům práci nikdo nenabízí. Každopádně se blíží dohodnutý čas schůzky náčelníka indiánů s generálem McLeanem, který na místo dorazil sám, takže nevyužil ani ten malý povolený počet mužů. Tedy, jel s ním poslední část cesty na zapůjčeném koni i Morgan Evans, ale na jeho přítomnosti se obě strany shodly, takže byl z počtů tak nějak vynechán. Indiáni samozřejmě věděli o dalších dvou důstojnících a 5 vojácích, které generál nechal o půl míle dál v lese, ale ti se tam ani nesnažili skrývat a dokonce si rozdělali malý oheň.

„Počkáme zde pane Evansi než nás pozvou dál.“ osloví pak generál svého společníka na okraji louky, kde se měli sejít. Buď chce až tak moc respektovat území indiánského kmene, nebo jen chce ještě trochu času na rozmyšlení následujících chvil. To se uvidí...

Nálada v osadě

Generál se usmívá. To je… dobré znamení. Napadne mě, když bedlivě sleduji muže, který si čte zprávu od Rezavého Nože a ještě více mě potěší, že nic nenamítá proti mé přítomnosti. Celou cestu zpět do osady jsem zvažoval, zda si peníze za doručení zprávy vzít, či nikoli, nakonec jsem se však rozhodl, že ano. Zatím jsem tady sám za sebe a až na té schůzce se uvidí, zda bude třeba nějak lobovat za to, aby v těchto dohodách měla větší zastoupení i osada.

Přesto mi vrtá hlavou, jestli to byla jen náhoda a je mi jasné, že druhý den mé kroky povedou k obchodníkovi, který mi o této práci řekl a snad mi objasní více.

V krámě už se to hemží vojáky a nepřekvapuje mě, že se Martin Frank tváří, jako by ho bolely zuby. I když – kdo ví? Třeba opravdu bolí. Na Ruby při příchodu zběžně kývnu a počkám na chvíli klidu, abych oslovil obchodníka.

„Hmpf, zdravím tě Martine, vidím, že máš na pilno,“ začnu konverzaci tím, co je očividné.

„Doručil jsem zprávu indiánskému kmeni a chystá se schůze. Domluvil ses s generálem a půjdeš tam?“ Snažím se nenápadně zjistit, co se mezi nimi vlastně stalo.

„Mimochodem, za tu práci vděčím tobě, nebo přímo jemu?“ Snažím se dozvědět, jestli si mě pro doručování pošty vybral obchodník, či velitel nově příchozích vojáků. Jakmile domluvíme, s Martinem se rozloučím, a než odejdu, zastavím se u jeho schovanky.

„Ehm, dobré ráno, slečno Ruby,“ pozdravím ji potichu.
„Vypadá to, že vás přítomnost nových tváří potěšila, soudě dle úsměvu, který u Vás vidím.“

Při doktorových slovech se mi vybaví nepřátelské gesto jednoho z rudochů. Pokud i doktor smýšlí podobně, zřejmě nepůjde jen o přehnaně ochranitelské pudy mého manžela. Asi mají pravdu. Bude lepší ještě vyčkat. Připustím si posmutněle.
Nic mi ale nebrání v tom, abych zatím poznávala město samotné. A jistě to bude zábavnější, když mi společnost bude dělat někdo z místních. Pinneyho kladná odpověď mi tak rychle vrátí úsměv na rty.

"Jistě bude souhlasit."
Odvětím. Slova znějí rozhodněji, než jak je cítím. Svého muže znám dost dobře, abych věděla, jak zatvrzelý dokáže být.
"Jsem lady Eleanor."
Rozhodnu se mu prozradit své křestní jméno. I když je hezké, slyšet někoho, jak mi říká "slečno", pravda je, že jí už dávno nejsem. Lepší, když ho někdo opraví dřív, než později.

Cesta do pevnosti mi, v příjemné společnosti, uběhla mnohem rychleji. Ani se nenaděju, a ocitneme se mezi dřevěnými sruby, a stany. I takhle k večeru je v táboře poměrně rušno.
Zastavím se, a s úsměvem se obrátím ke svému společníkovi.
"Velice ráda jsem Vás poznala, doktore Pinney. Užijte si příjemný večer, a doufám, že se zase brzy uvidíme."

Na jeho první slova reaguji krátkým přikývnutím. Vlastně jsem ani nepředpokládala, že by v tuhle hodinu musel řešit něco naléhavého. Tohle místo na mě zatím působí jako ospalá díra. I když jeden nikdy neví.
"Vypadá to, že se domů, do Edinburghu jen tak nepodívám. A když už tady máme nějaký čas pobývat, chci poznat místní kraj, a jeho obyvatele. Začít poznáváním města je logický krok, protože můj muž mě zatím stejně nikam jinam nepustí."
Zasměju se, ale je to trochu podrážděné. Jako kdybych, na toto téma, s Richardem už několikrát, bez úspěchu, hovořila.

"Možná byste mi mohl dělat průvodce."
Oči se mi při té myšlence rozzáří.
"Nejsem sice tak studovaná, jako doktor Mackensen, ale určitě jsem schopná Vám nabídnout i jiná témata, než počasí."
Je vidět, že mě ten nápad skutečně nadchnul. Nesnažím se nijak skrývat své emoce. Na chvíli odhodím masku důstojné vdané ženy, a stanu se veselou dívkou, kterou někde hluboko v srdci stále jsem.

Moje radost však nevydrží příliš dlouho. Rychle se vzpamatuji, tiše si odkašlu, ve tváři lehce provinilý výraz.
"Samozřejmě pouze v případě, že můj choť nebude nic namítat."