Andor.cz - Dračí doupě online

Vůbec jsem si nevšimla, že se k nám někdo blíží. A podle reakce vojáků, kteří mě doprovázejí, tak si toho nevšimli ani oni. Jeden z mužů se pokusí zakrýt své selhání tím že, o to agresivněji, vyrazí proti příchozímu. A to i přesto, že doktor vystupuje přátelsky a rozhodně nepůsobí nebezpečně.
To ostatně rychle dojde i mě a raději vojáka rychle odvolám, než se rozhodně vzít situaci do svých rukou.

"Doktor Pinney."
Zopakuji jméno, a poválím ho na jazyku, jako kdybych ho ochutnávala. Samozřejmě jsem si všimla, že už se několikrát objevil v pevnosti. Tohle je ale poprvé, co slyším jeho jméno.
"Krásný večer i Vám. Prosím, připojte se ke mně."
Usměju se a opět vykročím vpřed, po cestě stoupající vzhůru k pevnosti. Viditelně pookřeji, neboť společnost někoho z místních lidí mi udělá radost. Zatím jsem neměla příliš příležitost si s nikým pohovořit.

"Doufám, že za doktorem Mackensenem míříte kvůli společně strávenému večeru, a nikoliv problémům některého z Vašich pacientů."
Po očku si doktora pozorně prohlížím. Možná jsem vdaná, ale rozhodně nejsem slepá. A Richard navíc není nikde v dohledu.

Probouzející se Castine

Věděla jsem, že mě na souši mnoho pohodlí nečeká. Avšak realita byla ještě mnohem horší. A to jsem si myslela, že stísněnou kajutu na lodi již nic nepředčí. Spát ve stanu je pro mě skoro neúnosné. Sotva v noci zamhouřím oči, když přes tenkou plachtovinu je slyšet úplně všechno. Každá hlídka, která projde kolem, zaštěkání psa někde ve městě nebo i jen vítr v korunách stromů. Vše mě ruší ze spánku. Není divu, že moje nálada není příliš dobrá.

Mé špatné rozpoložení, nejvíc ze všech, pocítila Alice. Moje služebná. Žena středního věku, původně rusovlasá, nyní však již značně prošedivělá. Je to právě ona, kdo mi většinu času dělá společnost, pečuje o mě, a snáší mé špatné nálady. Sice dělá, co může, ale bohužel ani to nestačí, abych byla spokojená.
O něco méně nepříjemná jsem potom na Richarda, který je stejně většinu dne pryč, a organizuje práce na budoucí pevnosti. I on ale schytá svou dávku jedu, když se ke mě na večer připojí.

Uleví se mi, když se můžeme přestěhovat ze stanů, do srubu v pevnosti. Sice to byly jen pouhé dva dny utrpení, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Z počátku jsem trochu zklamaná, když spatřím náš nový domov. Jsem zvyklá na větší pohodlí, když se však místnost vybaví nábytkem, který znám, a který jsem si sama poručila přivést, přeci jen se hned cítím lépe. Konečně se také, po několika bezesných nocích, pořádně vyspím.

Od třetího dne tedy začnu dělat to, na co jsem se nejvíce těšila. Objevuji město. Ráda bych vyrazila i do okolních lesů, ale v tomhle ohledu se Richard vyjádřil dost jasně. Také rozhodl, že neopustím tábor bez doprovodu jednoho, či dvou, vojáků, kteří budou dohlížet na mé bezpečí.
Rychle také zjišťuji, že cesta z pevnosti do města je značně nepohodlná. O důvod víc, požadovat po manželovi vlastního koně.

***

Jsem ráda, že jsem střevíčky nechala doma. I tak ale, poté, co jsem strávila celé dopoledne ve městě, cítím, jak mě nohy bolí. A to mě ještě čeká cesta zpět do pevnosti.
Vojáci, kteří mě doprovází, vypadají znuděně a Alice je obtěžkaná různými balíčky, a zbožím, které jsem nakoupila ve městě.
S tichým povzdechem vzhlédnu ke kopci, na kterém roste pevnost, a pomalu vykročím domů.

Čas ubíhá

Když se Morgan vrátil z indiánského tábora, hned předal generálu McLeanovi odpověď Rezavého Nože a dočkal se úsměvu nad tím, že indián odpověděl francouzsky. Možná anglicky neuměl nebo si chtěl do Britů jen rýpnout? Kdo ví... Každopádně dostal svolení k doprovodu britské části výpravy k jednání jakožto zástupce obyvatel Castine s tím, že případně přednese jejich požadavky. Bohužel (nebo naštěstí) nikdo z osady nic důležitého nechtěl a Morgan to tudíž snad nebude muset tlumočit.

Pro Ruby se vlastně prakticky nic neměnilo. Snad jen to, že Castine najednou měla dvakrát tolik obyvatel a vojáci se rádi stavovali v obchodě jejího opatrovníka pro něco na přilepšenou nebo i kvůli Ruby samotné. Přece jen, z nich si sem ženu nikdo nepřivezl a vítali tak možnost prohodit třeba jen pár nevýznamných slov s mladou zrzavou slečnou vypomáhající v obchodě se zbožím. Frankovi se to sice úplně nelíbilo a párkrát prohodil směrem ke své chráněnce nějakou kousavou poznámku, ale to bylo tak vše. Těžko mohl vojákům zakázat chodit k němu na nákupy...

Pro Vlčici se toho změnilo hodně. Do Castine moc nechodila ani předtím, ale nyní, když se ve městě pohybovalo tolik cizích ozbrojených mužů, cítila z osady strach. Držela se poblíž svého srubu a vyrážela prakticky jen kontrolovat své pasti a sbírat bylinky v co nejodlehlejších místech. Občas i tam narazila na skupinku červenokabátníků, ale ti si jí buď většinou vůbec nevšimli nebo se jim ona ztratila v hustém podrostu dřív, než na ni stihli něco zavolat.

Už jsou to skoro tři dny, co klid osady Castine narušil příjezd vojáků v rudých kabátech. Vzrušení, které to mezi místními vyvolalo, postupně opadalo a když brzy ráno třetího dne odplula velká fregata ježící se děly, zmizelo prakticky úplně. Místní si zvykli na to, že po osadě chodí vojáci v rudých a modrých kabátech, stěhují z pláže nahoru do budoucí pevnosti své zásoby a z pláně prakticky celý den zní praskot padajících stromů doplňovaný tupými ranami seker odvětvujících dlouhé kmeny. Ti, kteří už zažili indiánské války si mohli všimnout, že skutečně budují prve spíš skladiště a sruby jako ubikace pro důstojníky, zatímco valy a příkopy zatím nechávají být, což by u bojové pevnosti nebylo úplně prozíravé...

Už navečer druhého dne se mohli důstojníci jednotlivých pluků včetně kapitána Campbella s jeho ženou přestěhovat do nového, čerstvou smůlou vonícího srubu uprostřed vykácené planiny, který navazoval na důstojnickou jídelnu. Bylo to sice horší, než na co byla Eleanor zvyklá, ale zase podstatně lepší, než bydlet ve stanu. A když se potom v jejich pokoji objevil i přivezený anglický nábytek, získala hned místnost na útulnosti.

Za doktorem Mackensenem, chirurgem regimentu generála McLeana, začal do pevnosti docházet doktor Pinney z Castine a většinou spolu dlouho do večera debatovali nad sklenkou portského a jedné z Mackensenových knih o nových postupech či různých teoriích. Vzhledem k jejich rozdílnému zaměření mohl každý přispět svou trochou do mlýna a probírali tudíž vše od banální rýmy až po vyjmutí střely z muškety z břišní dutiny...

Tohle všechno pozorovali z okolních lesů muži Rezavého Nože, kterým byl ale jejich úkol ztížen tím, že hned první den vykáceli vojáci kolem pevnosti prostor na vzdálenost dostřelu z muškety a vyčistili jej v prakticky čistou planinu. Další dny už tento okruh jen zvětšovali... I tak ale nějaké informace získali a svému náčelníkovi je předali ráno před tím, než se měl vydat na schůzku s velitelem Britů - přesněji Skotů...

Zobrazit SPOILER

Rozhovor

Mlčky přikývnu, když slyším, že se přeci jen indián rozhodne sejít s generálem a v tichosti sleduji, jak mu píše odpověď. Poděkuji za jídlo a natáhnu se, abych si převzal list a stiskl na rozloučenou ruku, kterou mi nabízí.

Otočím se, abych si vzal něco k zakousnutí, ale nakonec se ještě obrátím zpět k náčelníkovi. Nevím, jestli je rozumné se ptát, ale už jsem viděl mnoho nesvárů, jež vznikly tím, že někdo mlčel, a proto se nakonec odhodlám položit svou otázku.

„Rezavý Noži,“ při oslovení se mu dívám do očí.

„Až se uvidíš s generálem, urazilo by tě, kdybych byl na tom setkání také přítomen? Pokud budu mít možnost předat tvou odpověď přímo generálovi, položím mu tutéž otázku.“

Bezděčně si urovnám jednu klopu kabátu a pak pokračuji ve vysvětlování.

„Nechci se vetřít ani do tvé, ani do generálovy skupiny a vím, že je můj význam v celém běhu události nicotný, jsem ostatně pouze jeden z osadníků. Přesto, když už jsem se sem vydal, cítím se být toho všeho součástí, byť jsem zde jen poslem.“

Odmlčím se a hledám slova, která by nejlépe vystihla, jakým směrem se ubírají mé úvahy.

„Kdo ví? Možná s sebou generál plánuje vzít i zástupce osady, ale pokud ne, lidé jako já by rádi věděli, co se děje, a jak tady pak budeme žít.“
Vezmu si do ruky misku s jídlem, abych ještě trochu ochutnal, než sdělím svou poslední myšlenku.

„A troufal bych si tvrdit, že to je to, co chce většina lidí v osadě. Žít tady dále.“

Rozhovor

„No, aspoň, že nevypadá naštvaně,“ proběhne mi hlavou, když vidím, jak si jídlo vezme i Rezavý Nůž a zdá se mi, že jsem místní etiketu úplně neodhadl.

Změna výrazu v jeho tváři mě nepřekvapí, spíše jen potvrdí dosavadní podezření, že tohle nebude jednoduché.

„Pocházím ze Starého světa,“ začnu opatrně, když mě seznámí se svým názorem na Angličany.
„Přesto, život se mi líbí takový, jaký zde je a změnu nevítám nadšeně.“ Dám najevo, že ani mně se nelíbí naši noví návštěvníci.
„Ještě jsem se nerozhodl, co budu dělat,“ přiznám otevřeně po krátkém zvážení, protože si myslím, že v tuto chvíli nemá smysl lhát.

„Mnohdy více záleží na konkrétních lidech než na organizaci, jíž zastupují. A proto bych si rád zjistil více. Ostatně, na zlost a nepřátelství je čas vždy, kdežto mír jednou ztracený nikdy nebude nastolen, je-li ta příležitost promarněna.“
Snažím se co nejopatrněji naznačit, že krveprolití nikomu nepomůže.