| |||
Doktor Vůbec jsem si nevšimla, že se k nám někdo blíží. A podle reakce vojáků, kteří mě doprovázejí, tak si toho nevšimli ani oni. Jeden z mužů se pokusí zakrýt své selhání tím že, o to agresivněji, vyrazí proti příchozímu. A to i přesto, že doktor vystupuje přátelsky a rozhodně nepůsobí nebezpečně. |
| |||
Čas ubíhá Život se začíná vracet do normálních kolejí. Neustálá přítomnost vojáků se už po třech dnech stala běžnou součástí líného života v osadě. Zdá se slova, která byla hned prvního dne vyřčena byla pravdivá, protože při své první návštěvě pevnosti jsem si povšiml, že obranné prvky, jaká by pravděpodobně každá vojenská základna obsahovala jsou velmi zanedbávané. Navíc příjezd vojáku přinesl i velmi příjemnou společnost v podobě armádního doktora Mackensena. Už první večer měl doktor Mackensen uhranul svými znalostmi. Sic primárně chirurgem, ohromuje mě svými rozsáhlými znalostmi jiných medicinských i nemedicínských oborů. Nechápu proč se člověk jeho ražení přidal k armádě. Ale možná to byla nějaká touha po dobrodružství, která některé lidi přitahuje. Navíc drahý Mackensen má ještě jedno nesporné positivum. Jako jeden z lidí v nově vznikající pevnosti má přístup k poměrně bohaté zásobě velmi kvalitního portského. No a uznejte sami, že každá zajímavá diskuze se s dobrou sklenkou stává ještě zajímavější. A stejný plán mám i tento večer. Po zhltnutí poměrně syté večeře se svižným krokem vyrazím směrem k pevnosti. Brzy se mi před očima vynoří skupina vojáků, která doprovází tu mladou slečnu, která je zde s jedním z důstojníků. Myslím, že Mackensen říkal, že se jmenuje Cambpellová. Udělám pár rychlých kroků a po chvíli už stojím vedle mladé dámy. Lehce se ukloním: „Krásný večer slečno Cambpellová. Věřím, že jsme ještě nebyli představeni. Mé jméno je doktor Pinney. Svým vám být doprovodem do pevnosti. Jsem na cestě za doktorem Mackensenem.“ |
| |||
Probouzející se Castine Ospalá díra jménem Castine se s příchodem vojáků rázem probudí k životu, kolik se tu najednou pohybuje lidí!... Tedy, no, spíše mužů, ale já si na to nijak nestěžuji, ta nečekaná pozornost, která s nimi přišla mne těší a je celkem vítaným rozptýlením. Baví mě povídat si s vojáky, kteří zavítají k nám do obchodu, vyzvídám odkud jsou, jaké to je u nich doma, vyptávám se na vše, co mne bezprostředně napadne a ráda i poradím. S některými je přímo radost se dohadovat a hovořit, nebojím se pár z nich i poměrně hbitě odbýt a vyprovodit se štiplavou poznámkou, když se mi jejich poznámky příliš nelíbí, zkrátka... Zkrátka si to užívám stejně jako tu dobrou rozvernou náladu, co se mne od jejich připlutí drží. Jen Frank se z toho nezdá být úplně nadšený, nejde zase tak daleko ani k nějaké kousavé průpovídce na moji hlavu, což obvykle kontruji pohledem psích očí a ujištěním, že přeci se nic zlého neděje a pak... Vždyť by měl mít radost, ne? Chodí nám sem tolik lidí a Frank slušně vydělává i na tom, když si nějaký z mužů koupí něco třeba jen kvůli mě. Dělám to... Dělám to i pro něj, tak! A nikam s nimi nechodím, nikomu nic neslibuji, dokonce ani nepřijímám žádná pozvání! Až tak uvědomělá mladá žena jsem. A tedy taky si trochu myslím, že bych nakonec mohla chytnout od Franka i nějaký ten pohlavek, pokud by si myslel, že se tu snad hodlám spouštět s každým, kdo se mi líbí a pěkně se na mě usměje. Vždycky pak za Frankem stejně přijdu, pohladím ho po paži a usměji se na něj s tím, že "jestli se takhle bude tvářit pořád jako takový bručoun, tak mu to už zůstane". Tedy trochu se bojím, že jdu už s křížkem po funuse při pohledu do jeho tváře, ale stejně nepolevuji ve svém snažení. Ale ani se tedy kvůli němu nezačnu na vojáky mračit i já, jejích přítomnost je... Osvěžující. A ve většině případů i milá. |
| |||
Pevnost Věděla jsem, že mě na souši mnoho pohodlí nečeká. Avšak realita byla ještě mnohem horší. A to jsem si myslela, že stísněnou kajutu na lodi již nic nepředčí. Spát ve stanu je pro mě skoro neúnosné. Sotva v noci zamhouřím oči, když přes tenkou plachtovinu je slyšet úplně všechno. Každá hlídka, která projde kolem, zaštěkání psa někde ve městě nebo i jen vítr v korunách stromů. Vše mě ruší ze spánku. Není divu, že moje nálada není příliš dobrá. |
| |||
Čas ubíhá Když se Morgan vrátil z indiánského tábora, hned předal generálu McLeanovi odpověď Rezavého Nože a dočkal se úsměvu nad tím, že indián odpověděl francouzsky. Možná anglicky neuměl nebo si chtěl do Britů jen rýpnout? Kdo ví... Každopádně dostal svolení k doprovodu britské části výpravy k jednání jakožto zástupce obyvatel Castine s tím, že případně přednese jejich požadavky. Bohužel (nebo naštěstí) nikdo z osady nic důležitého nechtěl a Morgan to tudíž snad nebude muset tlumočit. |
| |||
Čas ubíhá Už jsou to skoro tři dny, co klid osady Castine narušil příjezd vojáků v rudých kabátech. Vzrušení, které to mezi místními vyvolalo, postupně opadalo a když brzy ráno třetího dne odplula velká fregata ježící se děly, zmizelo prakticky úplně. Místní si zvykli na to, že po osadě chodí vojáci v rudých a modrých kabátech, stěhují z pláže nahoru do budoucí pevnosti své zásoby a z pláně prakticky celý den zní praskot padajících stromů doplňovaný tupými ranami seker odvětvujících dlouhé kmeny. Ti, kteří už zažili indiánské války si mohli všimnout, že skutečně budují prve spíš skladiště a sruby jako ubikace pro důstojníky, zatímco valy a příkopy zatím nechávají být, což by u bojové pevnosti nebylo úplně prozíravé... Za doktorem Mackensenem, chirurgem regimentu generála McLeana, začal do pevnosti docházet doktor Pinney z Castine a většinou spolu dlouho do večera debatovali nad sklenkou portského a jedné z Mackensenových knih o nových postupech či různých teoriích. Vzhledem k jejich rozdílnému zaměření mohl každý přispět svou trochou do mlýna a probírali tudíž vše od banální rýmy až po vyjmutí střely z muškety z břišní dutiny... Pro Nože |
| |||
Rozhovor Mlčky přikývnu, když slyším, že se přeci jen indián rozhodne sejít s generálem a v tichosti sleduji, jak mu píše odpověď. Poděkuji za jídlo a natáhnu se, abych si převzal list a stiskl na rozloučenou ruku, kterou mi nabízí. |
| |||
Nečekaná návštěva V klidu pokuřuji směs tabáku a bylin a poslouchám názor mladého bílého stopaře. Na mladého válečníka, má pozoruhodně vyzrálé názory, říkám si. Ovšem, je třeba přemýšlet dopředu a nevěřit tomu jak se kdo tváří, neboť bílí jsou často zrádní psi, jejichž slovo nemá žádnou cenu a žádný Ottawa a nebo Huron by se tak nechoval. Snad až na ty nejpodlejší jedince, které kmen vyobcuje. Nemá cenu tohle ale dál rozebírat. "Morgane Evansi, to je velmi moudrá odpověď. Ani já jsem se ještě úplně nerozhodl co budeme dělat. Každopádně s náčelníkem rudých kabátů se setkám. Snad to k něčemu bude." Vlastně jsem to chvíli zvažoval jestli se skutečně setkat, ale zvědavost co bude mít rudý kabát na srdci přeci jen převážila. Vezmu tedy z lakované skříňky pečlivě uchovávané psací náčiní. Hrot pera namočím do inkoustu a krasopisně píši francouzskou odpověď pod text, který mi přinesl Morgan. Vážený brigádní generále Francisi McLeane, souhlasím se schůzkou za dva dny v poledne, na louce s velkým dubem u křižovatky cest na Norumbegu. Doprovod na obou stranách nebude činit více než 10 bojovníků. Válečný náčelník Ottawů Rezavý Nůž. Předám napsaný dopis Morganovi. "Prosím doruč odpověď náčelníku rudých kabátů. V klidu se občerstvi, odpočiň si a až budeš moci můžeš vyrazit. Děkuji za tvoji návštěvu." Podám Morganovi na rozloučenou ještě ruku a lehce pokývnu hlavou na znamení, že jsme už hotovi. |
| |||
Rozhovor „No, aspoň, že nevypadá naštvaně,“ proběhne mi hlavou, když vidím, jak si jídlo vezme i Rezavý Nůž a zdá se mi, že jsem místní etiketu úplně neodhadl. |
| |||
Nečekaná návštěva Když vidím, že si Morgan vzal jídla jen symbolicky trochu se usměju a vezmu si ze stejné misky, aby bylo vidět, že jídlu nic není a že pohoštění je tu skutečně k jídlu, protože po cestě z osady k nám mu muselo vyhládnou. Z Castine je to sem přeci jen pořádnou dálku. Přemýšlím, jestli se bojí, že jsme mu do jídla naplivali nebo je otrávené, běloši jsou vážně zvláštní. Promluví, že nese list. Jen lakonicky pokývnu. "Děkuji; myslel jsem si, že půjde o nějakou takovou věc." Pak od něj převezmu list a otevřu ho. Pak se trochu zachmuřím a přečtu ho a zatvářím se na chvíli otráveně. Pak teprve odpovím na Morganovu otázku. "Skutečně nejsem z jeho příchodu a příchodu dalších rudých kabátů nadšen. Nemám rád Angličany. Když tu byli Francouzi chtěli obchodovat, měli zájem o naše kožešiny, paroží a další věci, ale nechávali nás v klidu žít. Angličanům jde o naši půdu, naše loviště jejich, král je zrádný had a jeho bojovníci a nohsledi arogantní krutí bastardi. Ostatně proto jsme povstali při Pontiakově povstávání, ale k ničemu to nevedlo. A teď..." Ukážu znechuceně na list. "By s námi chtěli koexistovat a dohodnout se tak, abychom předešli jakýmkoliv konfliktům... žvásty. Jejich představa toho je vyhnat nás z půdy a okrást hned jak ucítí naši slabost. Jsou jako vlci." Zamračím se a pohlédnu na Morgana mám pocit, že jsem řekl už i tak dost, tak popotáhnu z hliněné dýmky a zeptám se. "Co tobě, Morgane Evansi, líbí se ti nový válečný náčelník vaší osady, co s 700 muži a děly přijel zajišťovat obchodní rozvoj a mírové soužití?" Z věty zcela jasně vysvítala ironie, která byla spíš smutná než sžíravá. |
doba vygenerování stránky: 0.11256694793701 sekund