Andor.cz - Dračí doupě online

Na návštěvě

Přepadla mě nervozita, když jsem se začal blížit k indiánské vesnici, přesto jsem se snažil tvářit sebevědomě. S vážným výrazem jsem kývnutím pozdravil muže, který mě zastavil po cestě a jemuž jsem vysvětlil, proč jsem zde:

„Přicházím s dobrými úmysly a nesu zprávu Rezavému Noži.“ Odpověď je to zdá se dostatečná, jelikož mě pustí dále.

Pohledy ve vesnici jsou mi nepříjemné. Přesně to, čemu se obvykle snažím vyhnout, leč stále si myslím, že je to lepší než snažit se sem proplížit potají. V této domněnce mě ještě více utvrdí, když uvidím výraz indiána, za kterým mířím, a jenž není zrovna přívětivý.

Ve stanu se posadím na lavici a při pohledu na nabídnuté jídlo a pití trochu zaváhám. Nakonec se rozhodnu chovat se tak, jako na jakékoli jiné návštěvě a ze zdvořilosti trošku ochutnám, ačkoli opravdu spíše jen symbolicky.

„Děkuji ti za přivítání a pohoštění, Rezavý Noži,“ odpovím jemu stejným jazykem, jakým oslovil on mě. Takže je to pravda, proběhne mi hlavou. Opravdu Brity nemá rád.

„Nesu ti dopis od generála, jehož jsme dnes oba viděli na pobřeží.“ Vytáhnu z kapsy složený list papíru a natáhnu ruku směrem k indiánovi.
„Nevím, co se v něm píše, s tím mužem jsem se osobně nesetkal,“ pokračuji, abych uvedl věci na pravou míru. „Pokud mě však neklame zrak, nebyl jsi z jeho příchodu nadšen.“

Kdo co vlastně chce?

Nejdříve mě zmátlo, když na mě Ruby zamávala a Vlčice k nám přišla, pak se obě tvářily, jako že tak nějak kysele… Kdo se v tom má vyznat? Pocit, že jsem asi někde udělal chybu, jinak si ten jejich rychlý úprk pryč neumím vysvětlit, mě pronásledoval cestou ke srubu.

Z úvah mě vytrhl Martin a v první chvíli mě napadlo, jestli mi nepřišel jednu vrazit za to, že jsem mluvil s jeho schovankou, a tak mi chvíli trvalo, než mi došlo, že mluví o Rezavém Noži a jeho lidech. To… by se mohlo hodit, proběhne mi hlavou, když slyším jeho nabídku. Aspoň budu mít vysvětlení pro svou výpravu do okolí, na kterou se chystám a třeba se pár věcí dozvím.

„Hmpf, dobrá, zprávu doručím.“ Souhlasím s nabídkou, mimo jiné také proto, že budu mít posléze příležitost navštívit i naše nové hosty. Převezmu od Martina papír a vydám se na cestu při nejbližší vhodné příležitosti. Nesnažím se schovávat a nekradu se k indiánům potají, nýbrž pěkně viditelně a oficiálně. Nerad bych, aby mi někdo prostřelil hruď šípem… Navíc, na pohyb v utajení bude příležitost po cestě zpět.

Užívám si celou tuhle parádu, a užívám si pozornost. Jsem krásná, jsem mladá a ve středu všeho dění. Samozřejmě, že je to především díky přítomnosti generála McLeana. To mi však náladu rozhodně nezkazí.
Ráda se cítím důležitě. Líbí se mi, jak se na mě řadoví vojáci dívají a jak se ke mně chovají. Richardovo postavení mi dává moc, kterou si vychutnávám plnými doušky. A zrovna teď jsem na vrcholu blaha.

S úsměvem se seznámím s několika lidmi z města. Trochu povytáhnu obočí, nad slovy obchodníka, ale nechám to být. Nějaká zvědavá holka by mě neměla rozhodit. I když to, že mi to říká předem by mě mělo varovat.
Rychle zapomenu na nepřátelské gesto, kterého se mi dostalo na uvítání. Když se navíc rozhlédnu, domorodce už nikde nespatřím. Zdejší lidé se zdají přátelští a veskrze nadšení, z našeho příjezdu. Však také základna, kterou zde generál plánuje vybudovat, bude ku prospěchu všem.

I já se se zájmem obrátím na generála, a poté na Richarda. Je mi jasné, že já základnu uvidím až za několik dní i tak ale doufám, že by mi můj muž mohl navrhnout nějakou aktivitu. Něco jiného, než jen peskování služebné, při vykládání našich věcí. Dokonce si tiše odkašlu, abych na sebe upozornila, a lehce pozvednu obočí.
Sledovat vykládání z lodí přeci jen není obzvláště zajímavé, v přístavu je mi chladno a začínají mě bolet nohy. Dáma potřebuje mít určité pohodlí.

Eleanor

Sice pro tebe přehlídky už nejsou zase tak neobvyklé jako prvních pár měsíců vztahu s Richardem, ale stále je ti příjemné být takto středem pozornosti. Když pak oba stojíte vedle generála McCleana zatímco ostatní vojáci řeší zásoby, můžeš se skutečně cítit jako žena důstojníka, na niž jsou upřeny pohledy spousty lidí a Richard tě všem, kteří za vámi přišli, ochotně představuje. Seznámíš se tak s majitelem místní hospody, s obchodníkem, který ještě tak nějak neurčitě mávne rukou se slovy „Promiňte mylady, jestli tu někde potkáte takovou zrzavou holku, ta patří ke mě. Je zvědavá, možná až moc, ale jinak milá...“ dodá snad v předtuše nějakých problémů s Ruby, která strká nos všude. Pak už se ale místní vzdálí a kolem vás zůstanou jen vojáci. „Richarde, ještě dnes bychom mohli pevnost vyměřit a vykácet prostor, co říkáte?“ obrátí se generál na tvého muže, který jeho odhad potvrdí a přivolá k sobě jednoho z mladých poručíků, kterého úkolem pověří.

Doprovodíš obě dívky zpět do osady a pak se vydáš na cestu ke svému srubu. Další indiány už nevidíš a i vojáci už se pomalu rozchází za svými povinnostmi. Už jsi skoro doma, poklepáváš si prsty o svůj stahovací nůž uložený v kapse kabátu, když tě zastaví hlas Martina, jednoho z místních dřevorubců, se kterým se občas potkáváš. „Morgane! Počkej! Ty znáš ty indiány, co tu byli, že?“ volá na tebe, ale během chvíli tě doběhne. Vidíš, že v ruce má nějaký kus papíru s pečetí. „Generál s nimi chtěl mluvit, ale už asi odjeli... Myslíš, že bys jim mohl doručit zprávu?“ ptá se. Samotnému se mu do toho asi nechce... „Neboj, nechce to zadarmo. Prý by ti pak vyplatil odměnu dvě guineje v librách nebo si můžeš vzít nějaký čerstvý prach...“ nabízí...

Poté co velitelé rozpustí nastoupené vojáky, vrátí se většina z nich na pláž, na níž zatím námořníci z nákladních člunů vykládají zásoby z fregaty a dalších zásobovacích lodí stojících tak blízko, jak jim to jen hloubka zátoky dovolí. Z místních pár lidí zamíří ke generálovi a jeho důstojníkům, ale nezdá se, že by něco skutečně potřebovali. Spíš to vypadá, že jej chtějí přivítat. Potřásání rukou, zdvořilostní fráze na téma počasí a další vykládání, které všichni znají. Dobře, asi všichni kromě skupinky kromě Rezavého Nože a Vlčice. Ani nevíte kdo s tím začal, ale po pár minutách prakticky všichni vojáci začnou během vykládání a nošení zásob k místu budoucí pevnosti zpívat velšskou píseň. Prve tiše, snad z obavy před důstojníky, ale později už píseň zní nad zamlženou zátokou.

Doktor Pinney

V klidu se vrátíš k sobě do ordinace prakticky bez upoutání pozornosti ostatních. Všichni stále sledují dění na pláži nebo už si šli po svých povinnostech. Začneš si třídit své zásoby když se ozve zaklepání na pootevřené dveře. Chvíli poté následuje mladý mužský hlas. „Doktore Pinney? Jste doma?“ není ti vůbec povědomý, což se vzápětí vysvětlí „Poručík Hamilton, 82. pluk vévody Hamiltona.“ představí se „Doktor Hudson z Bostonu vám posílá nějaké zásoby jako poděkování.“ vysvětlí i důvod své návštěvy a ty si vzpomeneš na britského vojenského lékaře, který tolik pacientů absolutně nezvládal a byl vděčný za každé ochotné ruce. Za ním vidíš stát dva mladé vojáky, každý s dřevěnou bedýnkou v rukou. „Jedna je od něj a druhá od našeho doktora. Nějaké obvazy, šití, dezinfekce, základní léky... Kdybyste potřeboval ještě něco, generál se nechává poroučet a vzkazuje, že můžete navštívit našeho doktora v pevnosti.“ dodá ještě.

Pro vás přestane být pozorování vojáků zajímavé celkem rychle. Přece jen už s tím vším máte své zkušenosti, takže další čekání by vám prakticky nic užitečného nepřineslo. Necháš tedy v lese Černého Kotlíka s tím, že bude osadu pozorovat a pak jej někdo vystřídá. Spolu s Malým Vlkem pak rychle doženete zbytek vaší skupiny a pokračujete do vesnice. Během cesty máš dost příležitostí přemýšlet o tom, co jsi viděl. Zhruba 700 skotských pěšáků, dělostřelectvo zatím žádné, ale určitě nějaké přibude, protože jsi zahlédl i modré uniformy králových dělostřelců. Všiml sis také, že žena, na kterou jsi předtím udělal ten milý posudek, patří pravděpodobně k jednomu z vyšších důstojníků, možná i samotnému veliteli jednoho z pluků. Jistý si tím ale nejsi. „Zaútočíme na ně při výpravě pro zvěř nebo je zatím necháme být?“ vytrhne tě z přemýšlení hlas Skučícího Větru, jednoho z mladších členů vaší výpravy, který si ještě nestihl vysloužit lepší jméno...