Andor.cz - Dračí doupě online

Užívám si celou tuhle parádu, a užívám si pozornost. Jsem krásná, jsem mladá a ve středu všeho dění. Samozřejmě, že je to především díky přítomnosti generála McLeana. To mi však náladu rozhodně nezkazí.
Ráda se cítím důležitě. Líbí se mi, jak se na mě řadoví vojáci dívají a jak se ke mně chovají. Richardovo postavení mi dává moc, kterou si vychutnávám plnými doušky. A zrovna teď jsem na vrcholu blaha.

S úsměvem se seznámím s několika lidmi z města. Trochu povytáhnu obočí, nad slovy obchodníka, ale nechám to být. Nějaká zvědavá holka by mě neměla rozhodit. I když to, že mi to říká předem by mě mělo varovat.
Rychle zapomenu na nepřátelské gesto, kterého se mi dostalo na uvítání. Když se navíc rozhlédnu, domorodce už nikde nespatřím. Zdejší lidé se zdají přátelští a veskrze nadšení, z našeho příjezdu. Však také základna, kterou zde generál plánuje vybudovat, bude ku prospěchu všem.

I já se se zájmem obrátím na generála, a poté na Richarda. Je mi jasné, že já základnu uvidím až za několik dní i tak ale doufám, že by mi můj muž mohl navrhnout nějakou aktivitu. Něco jiného, než jen peskování služebné, při vykládání našich věcí. Dokonce si tiše odkašlu, abych na sebe upozornila, a lehce pozvednu obočí.
Sledovat vykládání z lodí přeci jen není obzvláště zajímavé, v přístavu je mi chladno a začínají mě bolet nohy. Dáma potřebuje mít určité pohodlí.

Eleanor

Sice pro tebe přehlídky už nejsou zase tak neobvyklé jako prvních pár měsíců vztahu s Richardem, ale stále je ti příjemné být takto středem pozornosti. Když pak oba stojíte vedle generála McCleana zatímco ostatní vojáci řeší zásoby, můžeš se skutečně cítit jako žena důstojníka, na niž jsou upřeny pohledy spousty lidí a Richard tě všem, kteří za vámi přišli, ochotně představuje. Seznámíš se tak s majitelem místní hospody, s obchodníkem, který ještě tak nějak neurčitě mávne rukou se slovy „Promiňte mylady, jestli tu někde potkáte takovou zrzavou holku, ta patří ke mě. Je zvědavá, možná až moc, ale jinak milá...“ dodá snad v předtuše nějakých problémů s Ruby, která strká nos všude. Pak už se ale místní vzdálí a kolem vás zůstanou jen vojáci. „Richarde, ještě dnes bychom mohli pevnost vyměřit a vykácet prostor, co říkáte?“ obrátí se generál na tvého muže, který jeho odhad potvrdí a přivolá k sobě jednoho z mladých poručíků, kterého úkolem pověří.

Doprovodíš obě dívky zpět do osady a pak se vydáš na cestu ke svému srubu. Další indiány už nevidíš a i vojáci už se pomalu rozchází za svými povinnostmi. Už jsi skoro doma, poklepáváš si prsty o svůj stahovací nůž uložený v kapse kabátu, když tě zastaví hlas Martina, jednoho z místních dřevorubců, se kterým se občas potkáváš. „Morgane! Počkej! Ty znáš ty indiány, co tu byli, že?“ volá na tebe, ale během chvíli tě doběhne. Vidíš, že v ruce má nějaký kus papíru s pečetí. „Generál s nimi chtěl mluvit, ale už asi odjeli... Myslíš, že bys jim mohl doručit zprávu?“ ptá se. Samotnému se mu do toho asi nechce... „Neboj, nechce to zadarmo. Prý by ti pak vyplatil odměnu dvě guineje v librách nebo si můžeš vzít nějaký čerstvý prach...“ nabízí...

Poté co velitelé rozpustí nastoupené vojáky, vrátí se většina z nich na pláž, na níž zatím námořníci z nákladních člunů vykládají zásoby z fregaty a dalších zásobovacích lodí stojících tak blízko, jak jim to jen hloubka zátoky dovolí. Z místních pár lidí zamíří ke generálovi a jeho důstojníkům, ale nezdá se, že by něco skutečně potřebovali. Spíš to vypadá, že jej chtějí přivítat. Potřásání rukou, zdvořilostní fráze na téma počasí a další vykládání, které všichni znají. Dobře, asi všichni kromě skupinky kromě Rezavého Nože a Vlčice. Ani nevíte kdo s tím začal, ale po pár minutách prakticky všichni vojáci začnou během vykládání a nošení zásob k místu budoucí pevnosti zpívat velšskou píseň. Prve tiše, snad z obavy před důstojníky, ale později už píseň zní nad zamlženou zátokou.

Doktor Pinney

V klidu se vrátíš k sobě do ordinace prakticky bez upoutání pozornosti ostatních. Všichni stále sledují dění na pláži nebo už si šli po svých povinnostech. Začneš si třídit své zásoby když se ozve zaklepání na pootevřené dveře. Chvíli poté následuje mladý mužský hlas. „Doktore Pinney? Jste doma?“ není ti vůbec povědomý, což se vzápětí vysvětlí „Poručík Hamilton, 82. pluk vévody Hamiltona.“ představí se „Doktor Hudson z Bostonu vám posílá nějaké zásoby jako poděkování.“ vysvětlí i důvod své návštěvy a ty si vzpomeneš na britského vojenského lékaře, který tolik pacientů absolutně nezvládal a byl vděčný za každé ochotné ruce. Za ním vidíš stát dva mladé vojáky, každý s dřevěnou bedýnkou v rukou. „Jedna je od něj a druhá od našeho doktora. Nějaké obvazy, šití, dezinfekce, základní léky... Kdybyste potřeboval ještě něco, generál se nechává poroučet a vzkazuje, že můžete navštívit našeho doktora v pevnosti.“ dodá ještě.

Pro vás přestane být pozorování vojáků zajímavé celkem rychle. Přece jen už s tím vším máte své zkušenosti, takže další čekání by vám prakticky nic užitečného nepřineslo. Necháš tedy v lese Černého Kotlíka s tím, že bude osadu pozorovat a pak jej někdo vystřídá. Spolu s Malým Vlkem pak rychle doženete zbytek vaší skupiny a pokračujete do vesnice. Během cesty máš dost příležitostí přemýšlet o tom, co jsi viděl. Zhruba 700 skotských pěšáků, dělostřelectvo zatím žádné, ale určitě nějaké přibude, protože jsi zahlédl i modré uniformy králových dělostřelců. Všiml sis také, že žena, na kterou jsi předtím udělal ten milý posudek, patří pravděpodobně k jednomu z vyšších důstojníků, možná i samotnému veliteli jednoho z pluků. Jistý si tím ale nejsi. „Zaútočíme na ně při výpravě pro zvěř nebo je zatím necháme být?“ vytrhne tě z přemýšlení hlas Skučícího Větru, jednoho z mladších členů vaší výpravy, který si ještě nestihl vysloužit lepší jméno...

Morganův návrh

Trochu mě překvapí, když se u nás objeví ta indiánská dívka, nedivila bych se jí, kdyby při pohledu na tu záplavu rudých kabátů a mužů v nich raději rychle opustila Castine. Ale zdá se, že i u ní vyhrála zvědavost, co tu vlastně královský majestát pohledává. Zachytím její otázku, odpovědi se nečekaně rychle zhostí právě Evans, i když na první dobrou na ni úplně přátelsky nekouká. Přiznávám, že v tu chvíli sleduji spíše tu nesourodou dvojici stojící u stromů a napínám uši, aby mi neušlo ani slovíčko. Zatvářím se tak přistiženě, když na mne Morgan sykne, ne, ne, já vůbec neposlouchala!...
No o to více se podivím nad tím, že jde najednou blíže a posunkuje na indiánku, aby ho následovala. Nezůstanu stát na skále jak princezna ve věži, i přes sukni šatů dolů slezu - no, spíše tak napůl seskočím bez nehody, i když lhala bych tvrdit, že mi v zacelených ranách přeci jen nepříjemně nezaškubalo.

"Uch, no..." nevím, co přesně Morganovi odpovědět, pohledem zatěkám mezi jím a indiánkou, kterou jsem sice v obchodě viděla, ale díky Martinovi to bylo asi tak všechno. Navíc Morgan pokračuje dál, což se dočká mého povytaženého obočí. Asi bych pochopila, kdyby se pokusila naverbovat na špiclování mě, ale pomalovaná mladá žena mi příliš nenápadná nepřijde, ani že by jí mělo být kdovíjak po chuti se potloukat po Castine mezi vojáky a zdejšími lidmi a snažit se u toho nenápadně poslouchat. Nemuselo by to dobře skončit.

Nechci se Morgana nějak dotknout, je vidět, že to myslí dobře. Tak nějak chlapsky dobře. Koutky rtů se mi roztáhnou v úsměvu a já se s zavrtěním hlavy krátce zasměji.
"To je od tebe milé, že na nás tak myslíš, ale já se teď musím vrátit za Martinem a nemyslím si, že tady..." zarazím se, jak to vlastně říct a neurazit? Ha!... "já se moc omlouvám, ale neznám tvoje jméno," řeknu Vlčici omluvně, "by tady chtěla se mnou vykoumávat něco zajímavého," dopovím smířlivě.
Ostatně, jak řeknu, tak i konám. Je čas se vrátit do obchodu, však to chce pár dní, aby se situace nějak rozležela a vylezlo z ní "něco zajímavého". Teď... Toho jen bylo hodně. Jich bylo hodně.

Pozorování

Měl jsem oči sklopené k rukávu, ale i tak jsem na sobě ucítil Rubin pohled, natolik upřený, že to zabrnkalo na strunu mých instinktů a byl jsem si jím jistý i bez dívání. Krátce jsem k ní zvedl zrak, leč do souboje bez mrkání se nepouštěl, protože tuhle bitvu dnes začít nechci.

„Hmmm, budu si to pamatovat,“ zabručím potichu, když už stojím ve stínu větví.

Zarazí mě, když vidím, jak k nám míří mladá indiánka, neboť jsem si byl jist, že k sobě nepřitahuji pozornost. Pohled mi však zabloudí k Ruby nadšením až poskakující na skále a je mi vše jasné. Chvíli stojím nehnutě, zatímco se má hlava potýká s faktem, jak bezprostředně se k nám přiblížila a pohlédnu na ni úkosem, než se dám do rekapitulace generálovy řeči.

„No, mluvil o tom, že s sebou přináší změnu. Říkal to, jako by byl přesvědčen, že pro nás bude dobrá, jako někdo, kdo si myslí, že nám tady je nějak špatně.“ Zamítavě potřepu hlavou, načež hledám další slova. „Prý chtějí obchodovat, ne válčit. Ale také říká, že zde začnou stavět základnu, nejen pro sebe, ale i pro obchodní lodě své země a plavidla dalších států, se kterými nejsou ve válce. Chtějí se usadit tam nahoře.“ Zakončím svůj projev a znovu se podívám na místo, kde má vyrůst vojenská základna maskovaná za ochrannou linii merkantilismu.

Otočím hlavu, abych se na indiánku podíval pořádně, a pak zabloudím pohledem zpět k rozjařené Ruby a nejsem si zcela jist, jestli to je z její strany bezpečná reakce. Uvědomím si, kolik nebezpečí se pro dvě samotné dívky může skrývat v davech, které bezprostředně či za nějakou dobu naši osadu zaplní. Pravda, Ruby sice žije u Martina, ale není tady dlouho a tahle mladá indiánská dívčina se zdá být také svým způsobem opuštěná.

Znovu se zamračím, když nad tím dumám a hlavou mi probleskne vzpomínka na to, jak jsme s bratry jako svišti běhali po vesnici… Holky, vždycky vytvářely bandy stejně jako kluci, všude chodily spolu a tlachaly, až z toho všem šla hlava kolem. Zablýskne se mi v očích, jak se mé myšlenky pomalu splétají do plánu, jenž nabírá jasných obrysů.

„Ssss! Ruby!“ Potichu zavolám, abych upoutal její pozornost. „Neznáte se vy dvě náhodou z obchodu?“ Přistoupím blíže ke skále a mávnu na Vlčici, aby šla se mnou. „On o tom mluvil dost obecně, ale je možné, že některé zboží budou chtít více než jiné, tak by možná stálo za to nenápadně poslouchat, o čem se baví? Víte jak - dělat, jako že tomu nerozumíte a vlastě tam ani nejste, když ostatní mluví mezi sebou, ale všechno slyšet a pamatovat si.“ Navrhnu jim a snažím se mezi nimi začít konverzaci. Protože jestli mě život naučil nějakou lekci, tak je to vědomí, že holky, které spolu nemluví, jsou problém. Čím více slov, tím lépe a pro tyhle dvě bude bezpečnější, když budou kámošky. V množství je síla. A chlapům se holky ve skupině oblbuje mnohem hůře než osamělé duše. Něco o tom vím.

„Tím chci říct, že když se budete držet spolu, tak můžete vykoumat spoustu zajímavého a nebudou se vám tolik snažit namluvit nesmysly. Taky si něco zjistím, a pak si můžeme dát vědět?“

„Přesně tak, přijdu si vás zkontrolovat,“ poslední věta zazní jen v mé hlavě a pokud se dají do řeči, už jim do toho nezasahuji a pouze je posléze doprovodím do osady, kde se oddělím a zamířím ke své chatě, abych dal do pořádku a nějak zpracoval úlovek, který jsem si přivezl z výpravy do lesa.

// Během následujících dnů se snažím nenápadně vysledovat, kdo všechno na lodi přijel, o čem mezi sebou vojáci mluví, hlavně po večerech, zda se napijí nebo je někdo drží zkrátka (tedy vysedávám v hospodě). Dále jestli jídlo zatím čerpají ze svých zásob nebo už to řeší jinak, zda již naplánovali nějaké pravidelné strážní směny, kudy chodí hlídky, jak často a kam (přes den chodím na dlouhé procházky kolem osady, abych toho viděl co nejvíce, ideálně tak, abych byl já sám viděn co nejméně). Co se šeptá mezi lidmi o tom, kdo si zatím domluvil schůzku s generálem a netají se tím?

Dobré místo

- zejména Morgan

Zamrkám, když si všimnu, že se Evans vyloupl jen kousek ode mě. Jeho zamručení sice není zrovna výmluvné, ovšem gesto směrem ke skále ano. Hlavu nakloním lehce ke straně, zatímco přes něj sklouzne pohled modrých očí, pozoruji, s jakou pečlivostí si srovnává rukávy kabátce. Tváří se u toho s takovou majestátní zachmuřenou vážností, že se prostě nejde ovládnout, aby mi nezacukaly koutky.
Gesto nakonec doplní i slova, která moji tvář prozáří potěšeným úsměvem, se kterým rychle přikývnu a následuji ho až k vyhlídnutému místu. S jeho pomocí, kterou se nijak neostýchám přijmout, během chvíle shlížím na celou tu nablýskanou estrádu hezky z výšky.

"Díky, máš to u mě až jednou budeš hledat lepší výhled ty," prohodím směrem k Morganovi vesele ještě než mě opustí, no, opustí, spíše se zašije mezi stromy hned vedle. Sice mi to přijde trochu zvláštní, teď mají lidi oči stejně jenom pro vyloďující se vojsko se vším, co k tomu patří, ale to koneckonců není moje věc. I když zeptat bych se ho na to chtěla, o tom nepochybujte ani na chvíli.

Vítáme armádu

První setkání

Rezavý Nůž, vybavím si jméno indiána, který tak ostentativně dával najevo, co si o našich nových hostech myslí. Využiji chvíle, kdy si vojáci vyloďovacími manévry přitáhli pozornost na sebe, a začnu se pomalu proplétat davem. Když stojím necelé dva metry za Rezavým Nožem, odkašlu si, abych jej upozornil na svou přítomnost, rychlým krokem překonám zbývající vzdálenost a postavím se vedle něj. S pohledem upřeným na divadlo vepředu poznamenám potichu, abychom to slyšeli jen my dva: „C’ est pas une bonne idée.“

Krátce pohlédnu do boku na něj, ukážu prstem na svůj krk (ačkoli jeho gesto nezopakuji) a škubnutím hlavy naznačím směr k té slečně na lodi, ať je zřejmé, co mám na mysli. Nesouhlasně zakroutím hlavou, ale dál už se nevyjadřuji, protože se nedomnívám, že by byl zrovna tenhle chlápek na nějaké dlouhé řeči. Stejně by ho nepřesvědčily. Ostatně, umím si představit, že na pláži není nikdo, kdo by si té slečinky (nebo, soudě podle toho muže vedle ní, mladé paní) nevšiml, i když se teprve ukáže, jestli má ten nosánek navrch doopravdy nebo je to jenom póza. U tohoto typu je to těžké říct.

Využívám mezer v davu, abych prošel dále a pečlivě plánuji svůj postup tak, abych minul všechny důležité osoby z osady, jež se zde shromáždily. Minimálně doktora jsem zahlédl již když jsem dorazil. Musím napínat uši, mám-li od nich něco zaslechnout, leč pro začátek to stačí. Rozhlížím se, kam bych se postavil na zbytek toho představení a všimnu si mladé Ruby, jak na mě mává, kouká kolem a snaží se přes hlavy ostatních vidět něco více.

„Hmpf,“ začnu, když dojdu až k ní a rukou ukážu na kus skály stojící příhodně kousek mimo hlavní dav, ale na místě, kde bude dobrý výhled a hned vedle roste pár stromů, které zase budou ideálním pozorovacím stanovištěm pro mě. Trochu se mračím, přestože vím, že mě to dělá starší, než doopravdy jsem a hned co stáhnu paži zpátky k tělu, upravím si druhou rukou rukáv, jenž se mi trochu překroutil, aby byl přesně na stejném místě, jako před chvílí. „Odtamtud půjde dobře vidět,“ dodám s pohledem upřeným na látku kabátu.

Namířím si to přímo ke skále a pokud Ruby dojde těch pár kroků za mnou, pomůžu jí vylézt nahoru, načež se postavím mezi stromy, abych byl vidět co nejméně. Při proslovu generála se neovládnu a podívám se na kopec nad Castine. Stavba nějakou chvíli zabere…