Andor.cz - Dračí doupě online

Morganův návrh

Trochu mě překvapí, když se u nás objeví ta indiánská dívka, nedivila bych se jí, kdyby při pohledu na tu záplavu rudých kabátů a mužů v nich raději rychle opustila Castine. Ale zdá se, že i u ní vyhrála zvědavost, co tu vlastně královský majestát pohledává. Zachytím její otázku, odpovědi se nečekaně rychle zhostí právě Evans, i když na první dobrou na ni úplně přátelsky nekouká. Přiznávám, že v tu chvíli sleduji spíše tu nesourodou dvojici stojící u stromů a napínám uši, aby mi neušlo ani slovíčko. Zatvářím se tak přistiženě, když na mne Morgan sykne, ne, ne, já vůbec neposlouchala!...
No o to více se podivím nad tím, že jde najednou blíže a posunkuje na indiánku, aby ho následovala. Nezůstanu stát na skále jak princezna ve věži, i přes sukni šatů dolů slezu - no, spíše tak napůl seskočím bez nehody, i když lhala bych tvrdit, že mi v zacelených ranách přeci jen nepříjemně nezaškubalo.

"Uch, no..." nevím, co přesně Morganovi odpovědět, pohledem zatěkám mezi jím a indiánkou, kterou jsem sice v obchodě viděla, ale díky Martinovi to bylo asi tak všechno. Navíc Morgan pokračuje dál, což se dočká mého povytaženého obočí. Asi bych pochopila, kdyby se pokusila naverbovat na špiclování mě, ale pomalovaná mladá žena mi příliš nenápadná nepřijde, ani že by jí mělo být kdovíjak po chuti se potloukat po Castine mezi vojáky a zdejšími lidmi a snažit se u toho nenápadně poslouchat. Nemuselo by to dobře skončit.

Nechci se Morgana nějak dotknout, je vidět, že to myslí dobře. Tak nějak chlapsky dobře. Koutky rtů se mi roztáhnou v úsměvu a já se s zavrtěním hlavy krátce zasměji.
"To je od tebe milé, že na nás tak myslíš, ale já se teď musím vrátit za Martinem a nemyslím si, že tady..." zarazím se, jak to vlastně říct a neurazit? Ha!... "já se moc omlouvám, ale neznám tvoje jméno," řeknu Vlčici omluvně, "by tady chtěla se mnou vykoumávat něco zajímavého," dopovím smířlivě.
Ostatně, jak řeknu, tak i konám. Je čas se vrátit do obchodu, však to chce pár dní, aby se situace nějak rozležela a vylezlo z ní "něco zajímavého". Teď... Toho jen bylo hodně. Jich bylo hodně.

Pozorování

Měl jsem oči sklopené k rukávu, ale i tak jsem na sobě ucítil Rubin pohled, natolik upřený, že to zabrnkalo na strunu mých instinktů a byl jsem si jím jistý i bez dívání. Krátce jsem k ní zvedl zrak, leč do souboje bez mrkání se nepouštěl, protože tuhle bitvu dnes začít nechci.

„Hmmm, budu si to pamatovat,“ zabručím potichu, když už stojím ve stínu větví.

Zarazí mě, když vidím, jak k nám míří mladá indiánka, neboť jsem si byl jist, že k sobě nepřitahuji pozornost. Pohled mi však zabloudí k Ruby nadšením až poskakující na skále a je mi vše jasné. Chvíli stojím nehnutě, zatímco se má hlava potýká s faktem, jak bezprostředně se k nám přiblížila a pohlédnu na ni úkosem, než se dám do rekapitulace generálovy řeči.

„No, mluvil o tom, že s sebou přináší změnu. Říkal to, jako by byl přesvědčen, že pro nás bude dobrá, jako někdo, kdo si myslí, že nám tady je nějak špatně.“ Zamítavě potřepu hlavou, načež hledám další slova. „Prý chtějí obchodovat, ne válčit. Ale také říká, že zde začnou stavět základnu, nejen pro sebe, ale i pro obchodní lodě své země a plavidla dalších států, se kterými nejsou ve válce. Chtějí se usadit tam nahoře.“ Zakončím svůj projev a znovu se podívám na místo, kde má vyrůst vojenská základna maskovaná za ochrannou linii merkantilismu.

Otočím hlavu, abych se na indiánku podíval pořádně, a pak zabloudím pohledem zpět k rozjařené Ruby a nejsem si zcela jist, jestli to je z její strany bezpečná reakce. Uvědomím si, kolik nebezpečí se pro dvě samotné dívky může skrývat v davech, které bezprostředně či za nějakou dobu naši osadu zaplní. Pravda, Ruby sice žije u Martina, ale není tady dlouho a tahle mladá indiánská dívčina se zdá být také svým způsobem opuštěná.

Znovu se zamračím, když nad tím dumám a hlavou mi probleskne vzpomínka na to, jak jsme s bratry jako svišti běhali po vesnici… Holky, vždycky vytvářely bandy stejně jako kluci, všude chodily spolu a tlachaly, až z toho všem šla hlava kolem. Zablýskne se mi v očích, jak se mé myšlenky pomalu splétají do plánu, jenž nabírá jasných obrysů.

„Ssss! Ruby!“ Potichu zavolám, abych upoutal její pozornost. „Neznáte se vy dvě náhodou z obchodu?“ Přistoupím blíže ke skále a mávnu na Vlčici, aby šla se mnou. „On o tom mluvil dost obecně, ale je možné, že některé zboží budou chtít více než jiné, tak by možná stálo za to nenápadně poslouchat, o čem se baví? Víte jak - dělat, jako že tomu nerozumíte a vlastě tam ani nejste, když ostatní mluví mezi sebou, ale všechno slyšet a pamatovat si.“ Navrhnu jim a snažím se mezi nimi začít konverzaci. Protože jestli mě život naučil nějakou lekci, tak je to vědomí, že holky, které spolu nemluví, jsou problém. Čím více slov, tím lépe a pro tyhle dvě bude bezpečnější, když budou kámošky. V množství je síla. A chlapům se holky ve skupině oblbuje mnohem hůře než osamělé duše. Něco o tom vím.

„Tím chci říct, že když se budete držet spolu, tak můžete vykoumat spoustu zajímavého a nebudou se vám tolik snažit namluvit nesmysly. Taky si něco zjistím, a pak si můžeme dát vědět?“

„Přesně tak, přijdu si vás zkontrolovat,“ poslední věta zazní jen v mé hlavě a pokud se dají do řeči, už jim do toho nezasahuji a pouze je posléze doprovodím do osady, kde se oddělím a zamířím ke své chatě, abych dal do pořádku a nějak zpracoval úlovek, který jsem si přivezl z výpravy do lesa.

// Během následujících dnů se snažím nenápadně vysledovat, kdo všechno na lodi přijel, o čem mezi sebou vojáci mluví, hlavně po večerech, zda se napijí nebo je někdo drží zkrátka (tedy vysedávám v hospodě). Dále jestli jídlo zatím čerpají ze svých zásob nebo už to řeší jinak, zda již naplánovali nějaké pravidelné strážní směny, kudy chodí hlídky, jak často a kam (přes den chodím na dlouhé procházky kolem osady, abych toho viděl co nejvíce, ideálně tak, abych byl já sám viděn co nejméně). Co se šeptá mezi lidmi o tom, kdo si zatím domluvil schůzku s generálem a netají se tím?

Dobré místo

- zejména Morgan

Zamrkám, když si všimnu, že se Evans vyloupl jen kousek ode mě. Jeho zamručení sice není zrovna výmluvné, ovšem gesto směrem ke skále ano. Hlavu nakloním lehce ke straně, zatímco přes něj sklouzne pohled modrých očí, pozoruji, s jakou pečlivostí si srovnává rukávy kabátce. Tváří se u toho s takovou majestátní zachmuřenou vážností, že se prostě nejde ovládnout, aby mi nezacukaly koutky.
Gesto nakonec doplní i slova, která moji tvář prozáří potěšeným úsměvem, se kterým rychle přikývnu a následuji ho až k vyhlídnutému místu. S jeho pomocí, kterou se nijak neostýchám přijmout, během chvíle shlížím na celou tu nablýskanou estrádu hezky z výšky.

"Díky, máš to u mě až jednou budeš hledat lepší výhled ty," prohodím směrem k Morganovi vesele ještě než mě opustí, no, opustí, spíše se zašije mezi stromy hned vedle. Sice mi to přijde trochu zvláštní, teď mají lidi oči stejně jenom pro vyloďující se vojsko se vším, co k tomu patří, ale to koneckonců není moje věc. I když zeptat bych se ho na to chtěla, o tom nepochybujte ani na chvíli.

Vítáme armádu

První setkání

Rezavý Nůž, vybavím si jméno indiána, který tak ostentativně dával najevo, co si o našich nových hostech myslí. Využiji chvíle, kdy si vojáci vyloďovacími manévry přitáhli pozornost na sebe, a začnu se pomalu proplétat davem. Když stojím necelé dva metry za Rezavým Nožem, odkašlu si, abych jej upozornil na svou přítomnost, rychlým krokem překonám zbývající vzdálenost a postavím se vedle něj. S pohledem upřeným na divadlo vepředu poznamenám potichu, abychom to slyšeli jen my dva: „C’ est pas une bonne idée.“

Krátce pohlédnu do boku na něj, ukážu prstem na svůj krk (ačkoli jeho gesto nezopakuji) a škubnutím hlavy naznačím směr k té slečně na lodi, ať je zřejmé, co mám na mysli. Nesouhlasně zakroutím hlavou, ale dál už se nevyjadřuji, protože se nedomnívám, že by byl zrovna tenhle chlápek na nějaké dlouhé řeči. Stejně by ho nepřesvědčily. Ostatně, umím si představit, že na pláži není nikdo, kdo by si té slečinky (nebo, soudě podle toho muže vedle ní, mladé paní) nevšiml, i když se teprve ukáže, jestli má ten nosánek navrch doopravdy nebo je to jenom póza. U tohoto typu je to těžké říct.

Využívám mezer v davu, abych prošel dále a pečlivě plánuji svůj postup tak, abych minul všechny důležité osoby z osady, jež se zde shromáždily. Minimálně doktora jsem zahlédl již když jsem dorazil. Musím napínat uši, mám-li od nich něco zaslechnout, leč pro začátek to stačí. Rozhlížím se, kam bych se postavil na zbytek toho představení a všimnu si mladé Ruby, jak na mě mává, kouká kolem a snaží se přes hlavy ostatních vidět něco více.

„Hmpf,“ začnu, když dojdu až k ní a rukou ukážu na kus skály stojící příhodně kousek mimo hlavní dav, ale na místě, kde bude dobrý výhled a hned vedle roste pár stromů, které zase budou ideálním pozorovacím stanovištěm pro mě. Trochu se mračím, přestože vím, že mě to dělá starší, než doopravdy jsem a hned co stáhnu paži zpátky k tělu, upravím si druhou rukou rukáv, jenž se mi trochu překroutil, aby byl přesně na stejném místě, jako před chvílí. „Odtamtud půjde dobře vidět,“ dodám s pohledem upřeným na látku kabátu.

Namířím si to přímo ke skále a pokud Ruby dojde těch pár kroků za mnou, pomůžu jí vylézt nahoru, načež se postavím mezi stromy, abych byl vidět co nejméně. Při proslovu generála se neovládnu a podívám se na kopec nad Castine. Stavba nějakou chvíli zabere…

Od chvíle, kdy jsem se od Martina dozvěděla, jaké nové zprávy nám přivezla z moře rybářská bárka, neměla jsem stání, oh kolika zvědavými otázkami já toho muže zahltila! Velké lodě plné vojáků blížící se k pobřeží vzbuzovali v obyvatelích Castine rozporuplné pocity, co já se za ty dva dny naposlouchala všelijakých historek, divokých úvah i zaručených informací o tom, co tu královo vojsko pohledává. Ať už to ovšem mělo být jakkoliv, věděla jsem, že ty lodě přináší změnu. Zda k lepšímu či horšímu, to byly úvahy, kterými jsem se rozhodla netrápit.

Ráno je pošmourné, lezavá zima se drží po zemi společně s vláčnými chuchvalci mlhy jako by se nový den probudil do špatné nálady. Jindy by mne za takového počasí musel z pod vyhřáté deky hnát Martin, ale dnes vstávám sama, a dokonce i o dost dříve než on.
„… Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord,“ prozpěvuji si veselou melodii při ranní rutině, a to mlhavu navzdory. Slunci je někdy třeba pomoci, aby prosvítilo temné kouty, a ne vždy je k tomu nutné jen světlo.

Když se ozve ta hromová rána, mám se už čile k světu, snad proto se leknu takovým způsobem, že se málem opařím horkou vodou, kterou jsem dala vařit na čaj, což se záhy neobejde bez pár jadrných nadávek, za které by mi Martin určitě pohrozil pohlavkem, protože nepatří do úst slušnému člověku, natož mladé dámě.
Nicméně na nic nečekám, když si přes sebe rychle přehodím hrubý pléd, co stejnou měrou hřeje jako kouše a vyběhnu ven, abych se podívala, co se to tady proboha děje. Obavy se rychle rozplynou, „to bylo něco, Ruby! Už připlouvají!“ křikne na mě jedno z místních děcek, které se ženou rychle k molu, aby nepřišly ani o kousek té nevšední podívané. Samozřejmě, že u toho taky nechci chybět, snad se Martin nebude moc hněvat, vždyť… Odběhnu jen na chvíli, stejně tam budou všichni, ne? Neváhám dlouho, i když se ještě na chvíli vrátím dovnitř, abych řekla, kam jdu, že jsem hned zpět a… A pak už jsem v trapu.

Venku ovšem první, co přitáhne můj pohled nejsou blížící se válečné lodě plné mužů oděných v rudých kabátcích, ale vysoká snědá dívka, štíhlá a ladná jako laň, no poměrně stejně na lehko, pomalovaná jako nějaký obrázek.
Indiánka.
Včera byla u nás, Martin si ten výměnný obchod pochvaloval. Já si tedy neměla moc příležitost ji nějak lépe prohlédnout, protože mě ten neřád zahnal do zadní části obchodu, dělával to vždy, když se u nás rudochové objevili, chtěl s nimi jednat sám a „k tomu tedy rozhodně nepotřebuji pomoc zvědavý ženský, a vůbec, už jsi mi přepsala ten text z té knihy, co jsem ti dával, Ruby?“ – jako bych ho i teď slyšela. Ale já moc dobře věděla, proč to dělá, pár lidí tady bylo přesvědčených, že to, co se stalo… Mi provedli právě rudochové.

Potřesu hlavou, abych z ní vyhnala útržky nepříjemných rozhovorů. Ani tak necítím vůči tmavovlasé vlčici žádný strach, ba ani úzkost, žádný špatný pocit. Nic. Je to prostě jen jiná. Zvláštní. To mne snad spíše přitahuje než cokoliv jiného, to neznámé a nebezpečné. Pokud se náš pohled střetne, namísto poplašeného sklopení hlavy či uhnutí pohledu se jen široce pousměji, načež se rychlým krokem vydám za srocujícími se lidmi kolem mola a pobřeží.

Mezi lidmi zahlédnu dokonce i doktora Pinneyho, a tam, tam se mihne tvář pověrčivýho Evanse. Je to sice trochu podivín, ale jeho jinakost je oproti zdejším lidem vlastně osvěžující, neopomenu mu tak zamávat, pokud si mne všimne, než se vecpu na nějaké vyvýšené místo, ze kterého budu dobře vidět – i kdyby to mělo znamenat poprosit jednoho z místních mládenců, aby mě tam vysadil.
Rudokabátníkům se rozhodně nedá upřít, že vyloďování mají patřičně secvičené, sleduji to s očima navrch hlavy, celou tu vojenskou parádu. Nechybí ani hudba, vlajky dramaticky třepotající se ve větru a nakonec i proslov, po kterém to mezi lidmi pořádně zašumí, ba dokonce zahučí jak v úle plném včel. Sama nevím, co si o tom myslet – mám na to vůbec právo? Ale vsadím se, že mi pak k tomu Martin poví svoje a bude mít radost, více lidí znamená více obchodů… Snad tedy…

Rubina

Dívčin příběh osadu oběhl tam a zpátky přibližně půl roku nazpět, snad ještě v ten samý den, kdy přicválal na koni jeden z lovců a namísto ulovené kořisti nesl v sedle téměř bezvládné tělo vyčerpané dívky, které našel. Pár dní prospala, ale povídalo se, kterak byla rozsápaná od vlků, a k tomu dobitá jak obilí po prudkém lijáku. Ani po procitnutí a odeznění horeček nebyla schopná nikomu říci, co se stalo, rána na hlavě byla výmluvnou odpovědí, proč nebyla schopná ani říci své jméno.
Nikdo ji neznal, nikdo ji nehledal, nikomu nechyběla, že není místní napovídal i její přízvuk. A tak v osadě už zůstala, ujal se jí obchodník Martin Freeman, který si ji k sobě vzal jako svoji pomocnici.


* * *

Ruby je ještě mladá cácora, spíše stále dívka, byť je správně zakulacená všude, kde by mladá žena měla být. Rusé vlnité vlasy působí střapatým dojmem, jak pokroucené pramínky neustále trčí do prostoru, ať už se je snaží zkrotit v účesu či ne, modré oči jen doplňují usměvavou tvář s živým výrazem, který tak snadno zrcadlí její pocity a rozpoložení.
Postavy je jinak nevysoké, drobné, nejraději chodí prostovlasá a pokud není moc velká zima či nečas, tak i bosá. Obvykle se nedá ani příliš přehlédnout, kam Ruby přijde, tam jí je obvykle plno.

Dychtivě sleduji město, které se před námi postupně vyloupne z mlhy. Není to tak hrozné, jak jsem se obávala, i když Londýn to rozhodně není. Ani Edinburgh...a dokonce ani Glasgow. Dokážu si však představit, že bychom zde mohli, poměrně spokojeně, žít.
"Snad se dočkáme vlídného přijetí."

Jak se fregata přiblíží ke břehu, zjišťuji, že se kolem mol už shromáždil poměrně početný dav lidí. K mé radosti spatřím i několik domorodců. Avšak z gesta, jednoho z pomalovaných mužů, mi ztuhne úsměv na rtech. Tohle je všechno, jen ne vlídné. Na okamžik dokonce pocítím bodnutí strachu.
Ten samý okamžik si však vybral Richard, aby mi položil svou velkou, teplou dlaň na rameno. Jako kdyby přesně věděl, do jakých končin se nyní zatoulaly mé myšlenky. Generál sice mluvil o tom, že neočekává nepříjemnosti, to ale neznamená, že by si nedokázal poradit, kdyby přeci jen nějaké přišly. Kdepak, nejsem to já, kdo by se měl obávat.
Uklidněna tímto vědomím, a myšlenkou na těch několik stovek dobře organizovaných vojáků, zvednu nosík k nebi, a pohrdavě přehlédnu domorodé válečníky. Jako bych přehlížela prérii.

***

Vylodění mužů na souš je zdlouhavé, a poněkud nudné. Všechno sleduji z paluby, kde stojím po boku svého muže. Stejně tak se mu držím na blízku i poté, co se přesuneme na pevninu.
Mám ráda přehlídky, rozhlížím se kolem, sleduji místní, a přemítám, jestli někdy něco podobného vůbec viděli.

Popis: Eleanor je drobná, štíhlá plavovláska s jasně zelenýma očima a bledou pletí. Nemohlo jí být ještě ani dvacet roků. Na první pohled působí velice něžně a křehce, má v sobě však důstojnost pravé dámy a na svět hledí lehce povýšeným, světaznalým pohledem.
Oděná je do usedlejších šlechtických šatů z kvalitní látky, přes ramena má přehozený teplý vlněný šál a na nohou, nepříliš vhodné, střevíčky na podpatku. Vlasy má úhledně upravené.

Zatímco se většina obyvatel osady Castine shromažďovala poblíž oblázkové pláže se dvěma moly pro rybářské lodě, velké plachetnice královského námořnictva svinuly plachty a s mohutným šplouchnutím postupně spouštěly kotvy do vod zátoky.

Pak už mohli všichni vidět jak je z fregaty spouštěn velký, bíle lakovaný kapitánský člun a důstojníky a z transportních lodí v pozadí potom obyčejné hnědé čluny s řadovými vojáky. Všichni sice drží v rukou muškety, ale nemají nasazené bajonety a poté, co vystoupí na břeh, putují zbraně na ramena zatímco se vojáci řadí do tvarů a čluny se vrací pro další muže. Eleanor Campbellová zatím sleduje celé tohle představení z člunu i se svým mužem, který stále z paluby fregaty řídí vylodění. Na ně přijde řada až ve druhé cestě bílého člunu spolu se zástavami a brigádní kapelou.