Andor.cz - Dračí doupě online

Vítáme armádu

První setkání

Rezavý Nůž, vybavím si jméno indiána, který tak ostentativně dával najevo, co si o našich nových hostech myslí. Využiji chvíle, kdy si vojáci vyloďovacími manévry přitáhli pozornost na sebe, a začnu se pomalu proplétat davem. Když stojím necelé dva metry za Rezavým Nožem, odkašlu si, abych jej upozornil na svou přítomnost, rychlým krokem překonám zbývající vzdálenost a postavím se vedle něj. S pohledem upřeným na divadlo vepředu poznamenám potichu, abychom to slyšeli jen my dva: „C’ est pas une bonne idée.“

Krátce pohlédnu do boku na něj, ukážu prstem na svůj krk (ačkoli jeho gesto nezopakuji) a škubnutím hlavy naznačím směr k té slečně na lodi, ať je zřejmé, co mám na mysli. Nesouhlasně zakroutím hlavou, ale dál už se nevyjadřuji, protože se nedomnívám, že by byl zrovna tenhle chlápek na nějaké dlouhé řeči. Stejně by ho nepřesvědčily. Ostatně, umím si představit, že na pláži není nikdo, kdo by si té slečinky (nebo, soudě podle toho muže vedle ní, mladé paní) nevšiml, i když se teprve ukáže, jestli má ten nosánek navrch doopravdy nebo je to jenom póza. U tohoto typu je to těžké říct.

Využívám mezer v davu, abych prošel dále a pečlivě plánuji svůj postup tak, abych minul všechny důležité osoby z osady, jež se zde shromáždily. Minimálně doktora jsem zahlédl již když jsem dorazil. Musím napínat uši, mám-li od nich něco zaslechnout, leč pro začátek to stačí. Rozhlížím se, kam bych se postavil na zbytek toho představení a všimnu si mladé Ruby, jak na mě mává, kouká kolem a snaží se přes hlavy ostatních vidět něco více.

„Hmpf,“ začnu, když dojdu až k ní a rukou ukážu na kus skály stojící příhodně kousek mimo hlavní dav, ale na místě, kde bude dobrý výhled a hned vedle roste pár stromů, které zase budou ideálním pozorovacím stanovištěm pro mě. Trochu se mračím, přestože vím, že mě to dělá starší, než doopravdy jsem a hned co stáhnu paži zpátky k tělu, upravím si druhou rukou rukáv, jenž se mi trochu překroutil, aby byl přesně na stejném místě, jako před chvílí. „Odtamtud půjde dobře vidět,“ dodám s pohledem upřeným na látku kabátu.

Namířím si to přímo ke skále a pokud Ruby dojde těch pár kroků za mnou, pomůžu jí vylézt nahoru, načež se postavím mezi stromy, abych byl vidět co nejméně. Při proslovu generála se neovládnu a podívám se na kopec nad Castine. Stavba nějakou chvíli zabere…

Od chvíle, kdy jsem se od Martina dozvěděla, jaké nové zprávy nám přivezla z moře rybářská bárka, neměla jsem stání, oh kolika zvědavými otázkami já toho muže zahltila! Velké lodě plné vojáků blížící se k pobřeží vzbuzovali v obyvatelích Castine rozporuplné pocity, co já se za ty dva dny naposlouchala všelijakých historek, divokých úvah i zaručených informací o tom, co tu královo vojsko pohledává. Ať už to ovšem mělo být jakkoliv, věděla jsem, že ty lodě přináší změnu. Zda k lepšímu či horšímu, to byly úvahy, kterými jsem se rozhodla netrápit.

Ráno je pošmourné, lezavá zima se drží po zemi společně s vláčnými chuchvalci mlhy jako by se nový den probudil do špatné nálady. Jindy by mne za takového počasí musel z pod vyhřáté deky hnát Martin, ale dnes vstávám sama, a dokonce i o dost dříve než on.
„… Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord,“ prozpěvuji si veselou melodii při ranní rutině, a to mlhavu navzdory. Slunci je někdy třeba pomoci, aby prosvítilo temné kouty, a ne vždy je k tomu nutné jen světlo.

Když se ozve ta hromová rána, mám se už čile k světu, snad proto se leknu takovým způsobem, že se málem opařím horkou vodou, kterou jsem dala vařit na čaj, což se záhy neobejde bez pár jadrných nadávek, za které by mi Martin určitě pohrozil pohlavkem, protože nepatří do úst slušnému člověku, natož mladé dámě.
Nicméně na nic nečekám, když si přes sebe rychle přehodím hrubý pléd, co stejnou měrou hřeje jako kouše a vyběhnu ven, abych se podívala, co se to tady proboha děje. Obavy se rychle rozplynou, „to bylo něco, Ruby! Už připlouvají!“ křikne na mě jedno z místních děcek, které se ženou rychle k molu, aby nepřišly ani o kousek té nevšední podívané. Samozřejmě, že u toho taky nechci chybět, snad se Martin nebude moc hněvat, vždyť… Odběhnu jen na chvíli, stejně tam budou všichni, ne? Neváhám dlouho, i když se ještě na chvíli vrátím dovnitř, abych řekla, kam jdu, že jsem hned zpět a… A pak už jsem v trapu.

Venku ovšem první, co přitáhne můj pohled nejsou blížící se válečné lodě plné mužů oděných v rudých kabátcích, ale vysoká snědá dívka, štíhlá a ladná jako laň, no poměrně stejně na lehko, pomalovaná jako nějaký obrázek.
Indiánka.
Včera byla u nás, Martin si ten výměnný obchod pochvaloval. Já si tedy neměla moc příležitost ji nějak lépe prohlédnout, protože mě ten neřád zahnal do zadní části obchodu, dělával to vždy, když se u nás rudochové objevili, chtěl s nimi jednat sám a „k tomu tedy rozhodně nepotřebuji pomoc zvědavý ženský, a vůbec, už jsi mi přepsala ten text z té knihy, co jsem ti dával, Ruby?“ – jako bych ho i teď slyšela. Ale já moc dobře věděla, proč to dělá, pár lidí tady bylo přesvědčených, že to, co se stalo… Mi provedli právě rudochové.

Potřesu hlavou, abych z ní vyhnala útržky nepříjemných rozhovorů. Ani tak necítím vůči tmavovlasé vlčici žádný strach, ba ani úzkost, žádný špatný pocit. Nic. Je to prostě jen jiná. Zvláštní. To mne snad spíše přitahuje než cokoliv jiného, to neznámé a nebezpečné. Pokud se náš pohled střetne, namísto poplašeného sklopení hlavy či uhnutí pohledu se jen široce pousměji, načež se rychlým krokem vydám za srocujícími se lidmi kolem mola a pobřeží.

Mezi lidmi zahlédnu dokonce i doktora Pinneyho, a tam, tam se mihne tvář pověrčivýho Evanse. Je to sice trochu podivín, ale jeho jinakost je oproti zdejším lidem vlastně osvěžující, neopomenu mu tak zamávat, pokud si mne všimne, než se vecpu na nějaké vyvýšené místo, ze kterého budu dobře vidět – i kdyby to mělo znamenat poprosit jednoho z místních mládenců, aby mě tam vysadil.
Rudokabátníkům se rozhodně nedá upřít, že vyloďování mají patřičně secvičené, sleduji to s očima navrch hlavy, celou tu vojenskou parádu. Nechybí ani hudba, vlajky dramaticky třepotající se ve větru a nakonec i proslov, po kterém to mezi lidmi pořádně zašumí, ba dokonce zahučí jak v úle plném včel. Sama nevím, co si o tom myslet – mám na to vůbec právo? Ale vsadím se, že mi pak k tomu Martin poví svoje a bude mít radost, více lidí znamená více obchodů… Snad tedy…

Rubina

Dívčin příběh osadu oběhl tam a zpátky přibližně půl roku nazpět, snad ještě v ten samý den, kdy přicválal na koni jeden z lovců a namísto ulovené kořisti nesl v sedle téměř bezvládné tělo vyčerpané dívky, které našel. Pár dní prospala, ale povídalo se, kterak byla rozsápaná od vlků, a k tomu dobitá jak obilí po prudkém lijáku. Ani po procitnutí a odeznění horeček nebyla schopná nikomu říci, co se stalo, rána na hlavě byla výmluvnou odpovědí, proč nebyla schopná ani říci své jméno.
Nikdo ji neznal, nikdo ji nehledal, nikomu nechyběla, že není místní napovídal i její přízvuk. A tak v osadě už zůstala, ujal se jí obchodník Martin Freeman, který si ji k sobě vzal jako svoji pomocnici.


* * *

Ruby je ještě mladá cácora, spíše stále dívka, byť je správně zakulacená všude, kde by mladá žena měla být. Rusé vlnité vlasy působí střapatým dojmem, jak pokroucené pramínky neustále trčí do prostoru, ať už se je snaží zkrotit v účesu či ne, modré oči jen doplňují usměvavou tvář s živým výrazem, který tak snadno zrcadlí její pocity a rozpoložení.
Postavy je jinak nevysoké, drobné, nejraději chodí prostovlasá a pokud není moc velká zima či nečas, tak i bosá. Obvykle se nedá ani příliš přehlédnout, kam Ruby přijde, tam jí je obvykle plno.

Dychtivě sleduji město, které se před námi postupně vyloupne z mlhy. Není to tak hrozné, jak jsem se obávala, i když Londýn to rozhodně není. Ani Edinburgh...a dokonce ani Glasgow. Dokážu si však představit, že bychom zde mohli, poměrně spokojeně, žít.
"Snad se dočkáme vlídného přijetí."

Jak se fregata přiblíží ke břehu, zjišťuji, že se kolem mol už shromáždil poměrně početný dav lidí. K mé radosti spatřím i několik domorodců. Avšak z gesta, jednoho z pomalovaných mužů, mi ztuhne úsměv na rtech. Tohle je všechno, jen ne vlídné. Na okamžik dokonce pocítím bodnutí strachu.
Ten samý okamžik si však vybral Richard, aby mi položil svou velkou, teplou dlaň na rameno. Jako kdyby přesně věděl, do jakých končin se nyní zatoulaly mé myšlenky. Generál sice mluvil o tom, že neočekává nepříjemnosti, to ale neznamená, že by si nedokázal poradit, kdyby přeci jen nějaké přišly. Kdepak, nejsem to já, kdo by se měl obávat.
Uklidněna tímto vědomím, a myšlenkou na těch několik stovek dobře organizovaných vojáků, zvednu nosík k nebi, a pohrdavě přehlédnu domorodé válečníky. Jako bych přehlížela prérii.

***

Vylodění mužů na souš je zdlouhavé, a poněkud nudné. Všechno sleduji z paluby, kde stojím po boku svého muže. Stejně tak se mu držím na blízku i poté, co se přesuneme na pevninu.
Mám ráda přehlídky, rozhlížím se kolem, sleduji místní, a přemítám, jestli někdy něco podobného vůbec viděli.

Popis: Eleanor je drobná, štíhlá plavovláska s jasně zelenýma očima a bledou pletí. Nemohlo jí být ještě ani dvacet roků. Na první pohled působí velice něžně a křehce, má v sobě však důstojnost pravé dámy a na svět hledí lehce povýšeným, světaznalým pohledem.
Oděná je do usedlejších šlechtických šatů z kvalitní látky, přes ramena má přehozený teplý vlněný šál a na nohou, nepříliš vhodné, střevíčky na podpatku. Vlasy má úhledně upravené.

Zatímco se většina obyvatel osady Castine shromažďovala poblíž oblázkové pláže se dvěma moly pro rybářské lodě, velké plachetnice královského námořnictva svinuly plachty a s mohutným šplouchnutím postupně spouštěly kotvy do vod zátoky.

Pak už mohli všichni vidět jak je z fregaty spouštěn velký, bíle lakovaný kapitánský člun a důstojníky a z transportních lodí v pozadí potom obyčejné hnědé čluny s řadovými vojáky. Všichni sice drží v rukou muškety, ale nemají nasazené bajonety a poté, co vystoupí na břeh, putují zbraně na ramena zatímco se vojáci řadí do tvarů a čluny se vrací pro další muže. Eleanor Campbellová zatím sleduje celé tohle představení z člunu i se svým mužem, který stále z paluby fregaty řídí vylodění. Na ně přijde řada až ve druhé cestě bílého člunu spolu se zástavami a brigádní kapelou.

Vyčkávání

Zpáteční cesta do Castine mi netrvala dlouho, protože jsem si obvyklou obhlídku okolí osady odbyl již před třemi dny. Nečekal jsem potíže, ale to ještě neznamená, že je na místě nedbalost, obzvláště v době, která není úplně nejklidnější a nepředvídatelné události se mohou objevit kdykoli.

Je nepravděpodobné, že by své způsoby změnili indiáni – párkrát jsme na sebe již narazili a já se vždy držel stranou a nesnažil se navázat kontakt. Víme o sobě, a to zatím stačí. Nicméně řeči o vojácích, kteří se sem mají doplavit, mi dělaly vrásky na čele, když jsem nad tím přemýšlel. Nečekaná rána mě zarazila, než jsem si vzpomněl, že už jsem podobný zvuk před lety slyšel a uvědomil si, že ten okamžik, který nám všem změní život, již nadešel.

Krátce jsem se zamyšleně podíval na svůj náklad, ale nakonec jsem usoudil, že mě krátká zajížďka k pobřeží zas tolik nezdrží. Lodě jsem chvíli pozoroval z úkrytu mezi stromy, abych si ověřil, že jsou to skutečně ti, o kterých se mluvilo, načež jsem se rychle vydal do své chaty v osadě, abych tam dočasně uložil svůj úlovek.

K molu a přijíždějícím lodím jsem si to namířil rychle, ale malou oklikou, abych mohl nejprve nenápadně sledovat, jak na ně reagují ostatní lidé v Castine. Na molo neváhali přijít mnozí, včetně indiánů a doktora. Zamračím se, když vidím gesto podřezávání od jednoho z nich. Zamyslím se, jestli se mi vybaví jeho jméno a s pohledem upřeným na něj si zapamatuji jeho tvář pro případ, že by to mělo v budoucnu nějakou dohru.

Zobrazit SPOILER

Celý předchozí den jsi strávila cestou do Castine prodat své masti a úlovek, ale stejně jsi odrazila až večer když už se stmívalo. Nějakou dobu jsi se totiž skrývala v lesích u pobřeží ve strachu z velkých lodí pomalu se sunoucích proti větru směrem k osadě. Měla jsi strach, aby to nebyli vojáci, kteří vypálili tvou osadu před lety, ale tady jsi pak spatřila může v rudých kabátech a ne v modrých, které údajně nosili ti, kteří zmasakrovali tvůj lid. I tak jsi ale pro jistotu zůstala na místě ještě šlo ho poté, co lodě propluly kolem.

Sice jsi pak i dál pokračovala svižně, ale zpoždění jsi už nedohnala a když jsi klepala na dveře Martina Freemana, obchodníka snad se vším možným v Castine, slunce už zapadalo za obzor. Podařilo se ti vyměnit své věci za vše, co jsi potřebovala a dokonce ti ještě i pár mincí zůstalo navíc. Sice jsi se chtěla z vesnice dostat opět pryč, ale možnost tepla a jídla tě přece jen ještě zlákaly a když ti pak hospodský jako odměnu za to, že jsi bylinným čajem pomohla jeho dcerce od kašle, který ji sužoval, nabídl nocleh, neměla jsi moc nad čím přemýšlet.

Ráno tě stejně jako spoustu ostatních vzbudil výstřel z lodního děla a mohla jsi pak spatřit lodě, které jsi viděla předchozí den, jak se pomalu zjevují z mlhy a spouští kotvy v zátoce.

Tvá výprava byla úspěšná. Dokonce úspěšnější, než sis dovolil vůbec čekat. Sice jsi vedl své muže dál než kdy dřív, ale vypadá to, že riziko spojené s dlouhou výpravou do neznámých končin se vyplatilo. Na třech smycích za sebou táhnete maso, které kmeni vydrží určitě na víc než měsíc, když budete trochu šetřit, tak možná i na dva. Mimo to s sebou vezete i kožešiny a paroží, které můžete se slušným ziskem prodat některému z nákupčích, kteří se v okolí občas objevují nebo přímo v Castine některému z obchodníků nebo kapitánů projíždějících lodí.

Stejně tam někdy budeš muset zajet osobně nebo vyslat některého ze svých mužů pro další prach a nástroje. Sice jste byli úspěšní, ale zvláště ve tvých zásobách prachu tato výprava udělala celkem slušnou probírku a ani ostatní z tvých mužů na tom nejsou o mnoho lépe.

Ráno jste už jen necelého půl dne jízdy od vaší osady, když k vám dolehne zadunění výstřelu od moře. Přicházel z míst, kde leží Castine, ale co si vzpomínáš, dělo tam nikdy nebývalo. Pár mušket a tak... To ano, ale nikdy ne žádná takto velká zbraň...