Andor.cz - Dračí doupě online

Čekání na smrt

Dlouze si povzdechnu, jako bych tím dal najevo, že je načase přiznat pravdu.
„Ve skutečnosti se zatím nenašla taková, která by si dala říci, a pro kterou by mé srdce bilo rychleji…“ Pokrčím rameny na znamení, že někdy prostě nejsou okolnosti člověku nakloněny.

„Vidím, že své poslední chvíle nestrávím o samotě. A kdo ví? Jestli ta stvůra někoho napadne, nakonec by to ještě mohlo prokázat mou nevinnu, když budu zde, pod dohledem.“

Opět si povzdechnu a odstoupím od okénka.
„Mějte pěknou noc, já budu ještě chvíli rozjímat,“ zakončím svůj monolog a pokusím se usadit co nejpohodlněji na tvrdé zemi. Pochybuji, že se mi podaří usnout, a tak čekám na svítání a dumám nad svým životem.

Čekání na smrt

Nevěřícně na vojáka vyvalím oči, když slyším frázi o holkách, a pak se začervenám.
„No víte, spíše je to tak, že ony nemají zájem o mě,“ zamumlám stydlivě.
"Pověrčivost, žádný majetek,... však víte" Pokrčím rameny.

Informace o siru Francisi si přebírám v hlavě, ale nakonec usoudím, že na mém původním záměru to nic nemění – bez informací jsem naprosto bezbranný, takže požádám a nové setkání před soudem, pokud to půjde, a když ne, no, budu muset risknout ten soud.

„To asi jo,“ připustím, že při hovoru utíká čas rychleji.
„Budete tady celou noc, nebo spoléháte na to, že mě tady ty stěny udrží?" Vyzvídám.

Čekání na smrt

Voják za dveřmi chvíli přemýšlí. „Před zatčením vlastně nikdo... Jen se někdo ze seržantů zmínil o tom, že je divné, že ve vašem věku nemáte zájem o děvčata, ale to nikdo nerozváděl.“ odpoví ti nakonec s pokrčením ramen „A po zatčení... Vlastně jen ta holka. Ruby?“ není si asi úplně jistý jménem, ale když se na ni pak zeptáš přímo, souhlasí. „Nikdo pořádně neví, co to bylo zač, ale podle zranění... No, vypadá to na nějaké divné zvíře a to se snad do vesnice ani blízkosti pevnosti neodváží.“ odpoví na dotaz ohledně případného nebezpečí. Tohle ho očividně nijak neznervózňuje.

„Ano, v Bostonu. Jeho rodina tam měla i nějaké plantáže pokud vím...“ zmíní a dojde ti, že jsi to jméno skutečně někde slyšela, ale asi jen někde na tržišti nebo tak. Když se ale snažíš myslet na bratra, nevybavuješ si, že by o siru Francisi mluvil. O nějakém britském důstojníkovi se sice zmiňoval, ale poté, co jedno ráno našli důstojníka s proříznutým hrdlem v uličce poblíž přístavu, se o něm zmiňovat přestal.

„Není za co. Aspoň to rychleji uteče.“ odpoví ti a na chvíli jeho tvář ozáří měkké oranžové světlo z hořícího tabáku.