Andor.cz - Dračí doupě online

Čekání na smrt

„No, jestli je to tak, není moc, co bych mohl dělat,“ povzdechnu si a zamyšleně se podívám k zemi.

„Myslíte, že je nějaká šance, abych se ráno, než mě odvedete, dozvěděl, jestli se na mě někdo ptal? Ať už z vesnice nebo od Vás?“ Zeptám se vojáka váhavě.

„A jak se velitel jmenuje, pokud to náhodou není státní tajemství? Nechci nikomu dělat potíže, jen mám pocit, že by mi to přeci jen mohlo trochu pomoci a je to menší požadavek než chtít zázrak.“

Velitel mě sem poslal přemýšlet, tak to je to, co teď udělám.

Chvíli zvažuji, že se pokusím utéct, ale nakonec usoudím, že by mi to nepomohlo, protože dokud jsem tady, mám aspoň nějaký vliv na to, co se o mně bude říkat. Najít toho pravého zrádce je má největší šance, ale na základě toho, co mi řekl voják, mám tušení, že pokud se velitel rozhodl ztrácet se mnou čas, kterého, jak slyším, moc nemají, něco bude chtít a určitě mi to v nějakou chvíli přijde říci. A kdyby došlo na nejhorší, pořád ještě můžu prozradit své tajemství… dumám a snažím se vybavit si, jaký je trest za zcizení identity.

A ještě nad jednou věcí přemýšlím. Snažím se vybavit si, co nejvíce toho vím ještě z Bostonu. Kdo nás to tehdy napadl? Jak vypadali? Mluvil s nimi bratr? Zaslechla jsem něco? Cokoli, co by mi mohlo napovědět, jestli tady jsem za zločiny svého sourozence, nebo je jeho jméno příhodným obětním beránkem, který byl v nesprávný čas na špatném místě.

Voják prve neodpovídá a jen pokrčí rameny. "Ve skutečnosti asi nic menšího než zázrak." odpoví nakonec stručně. "Ono je to složitější. Obžalobu proti vám postavil velitel vojenských provostů. Ty nemá nikdo z normálních vojáků rád, ale i kdyby generál sebevíc chtěl, nemůže jejich rozhodnutí zrušit. Může promluvit ve váš prospěch, ale to je tak všechno." vysvětlí Morganovi jeho aktuální vyhlídky. Buď jak buď, nevypadají ani trochu povzbudivě.

"Všichni včetně generála tu jsme s rozkazem vybudovat pevnost a bezpečné útočiště pro naše loďstvo, které tu snad bude moci v klidu doplňovat zásoby a munici." začne vysvětlovat i když i on sám je asi připraven na to, že Morgana ráno oběsí, protože jinak by mu jako civilistovi takové věci těžko vyprávěl "A to se samozřejmě těm... Američanům... nebude líbit a pokusí se nás odsud dostat. Proto musí být pevnost i baterie nad zátokou hotové co nejdřív." stočí pohled směrem k zátoce pod pevností. "Ale abych odpověděl - ne, nemyslím si, že to je ten důvod. Provosti jsou sice vesměs nenápadití a v přemýšlení dost přímočaří, ale ještě jsem neslyšel o tom, že by si něco vykonstruovali." dodá nakonec a odmlčí se.

Čekání na smrt

Zvuky stavby a jiných prací nesoucí se z dálky se snažím ignorovat, přestože mi z nich běhá mráz po zádech, a soustředit se na to, co by mi mohlo skutečně pomoci – na vojáka, který se mnou mluví.

„A co myslíte, že by mi pomohlo doopravdy?“ Využiji toho, že se ke mně chová slušně a nedává mi zvysoka najevo pohrdání.
„Protože mám obavu, že prorokem božím skutečně nejsem,“ povzdechnu si. „A mám pocit, že se váš velitel už rozhodl, že jsem vinný, ať je pravda jakákoli. Asi se s generálem nemají zrovna v lásce, co?“ Rozvíjím téma, které před chvilkou začal.

„Existuje možnost, že jsem tady právě proto, aby generálovi ukázal nesouhlas s jeho úsudkem?“ Napadne mě, zda mé potíže nemohou být pouze vedlejším produktem fenoménu zvaného dva kohouti na jednom smetišti…

„Kdo ví, třeba by to pomoct mohlo...“ odpoví voják na stráži a začne si nacpávat malou hliněnou dýmku hrubě řezaným fasovaným tabákem. Ale pokrčení ramen, kterým svou předchozí větu doplnil, naznačuje, že sám nevěří tomu, že by to k něčemu bylo. Vojenský soud je vojenský soud a ten se řídí vlastními pravidly. „Generála mají chlapi rádi, sice se s nima nijak nemazlí, ale je férový a nežene je do nesmyslných útoků. I když tohle místo dostal za trest.“ pronese voják a křesadlem si dýmku zapálí, takže na chvíli ti jeho obličej ze tmy vykousne několik žhavých jisker.

Do toho k vám ale z dálky doléhají tupé údery palic a řezání dvoumužných pil pracujících na stavbě jednoduché šibenice na srovnané plošině mezi pevností a vesnicí. Dokonce kvůli tomu odtáhli stranou i několik menších polních děl, které na tom místě byly původně rozmístěny tak, aby palbou pokrývaly pláže, na která nedostřelila velká děla ze samotné pevnosti. Samotnou zátoku sice měly bránit tři šalupy, ale polovina děl - ta, která byla na levoboku a mířila tak k pevnosti - byla přesunuta na pevninu k posílení obrany. I přesto se ale z lodí prakticky celý den občasně ozývají pumpy naznačující, že do lodí musí zatékat a námořníci tak mají dost práce s tím, aby lodě udrželi na hladině.

Čekání na smrt

"Díky za radu, ale myslím, že by mě nezachránilo, ani kdyby se ukázalo, že jsem prorok boží," povzdechnu si a kývnu hlavou v tichém ocenění, že se tady aspoň někdo chová trochu slušně. "Někdo z tvých druhů mě asi fakt hodně nemá rád. A to jsem se zatím potkal jen s generálem a jeho družinou," poukážu na absurdnost celé situace.

Lepší Austrálie než provaz… běží mi hlavou, zatímco pomalu žvýkám svou, podle všeho poslední, večeři.

Hořce se usměju, když si vybavím, jakou práci mi dalo vybudovat si v Castine nějakou pověst, seznámit se s místními a prostě – žít. Myslím si, že ten uštěpačný důstojník dobře věděl, že tím zrádcem nejsem já. Časová osa, ať si ji sestavili jakkoli, tomu prostě nemůže odpovídat.

Tohle celé vypadá spíše osobně. Což znamená, že tak jako tak zítra u soudu nemám šanci, ať už jim řeknu cokoli.

Vyhlédnu okénkem ven a snažím se zahlédnout co nejvíce z okolí. Je tam někdo, kdo hlídá? Nebo je kolem liduprázdno? Pečlivě si prohlédnu a kousek po kousku prozkoumám své vězení. Dalo by se někudy utéct? Mám na to ostatně celou noc. Během svého průzkumu napínám uši, zda uslyším, jak se někdo blíží.

Protože pokud je tohle skutečně osobní, tak má nyní strůjce mých potíží poslední příležitost přijít a pošklebovat se. A pokud je to někdo z těch bostonských buranů, tak si určitě nenechá ujít možnost pomyslně do mě kopnout…

"Ano, samořezřejmě, že jste krále nezradil..." neodpustí si důstojník úšklebek "Zatím jsem zažil jen jednoho zrádce, který by měl dost odvahy na to, aby se k činu. No... Vlastně byli dva. Ten druhý se přiznal, když mu navlékali kolem krku oprátku, ale to už jaksi přiznání ztrácí smysl, že, pane Evansi." prohodí jen ledabyle konverzačním tónem jako by snad byl někde v Bostonu u odpoledního čaje. "A co se týče jídla, můžete ho samozřejmě odmítnou. Ušetříte králi pár pencí." odpoví pragmaticky.

Když už tě pak ale odvádí doprovod směrem k "vězení", nevypadá to, že by k tobě měl podobný vztah jako důstojníci. "Většinou se trest vykonává rovnou. Ale záleží to na důstojníkovi provostů, který soud povede. Může to klidně i odložit na později a nechat třeba nastoupit celé město." vysvětlí jak to obvykle chodí. O pár minut později se objeví druhý voják s malým košíkem. Položí ho na podlahu místnosti a když z něj stáhneš plachetku, objevíš malý bochník chleba, sýr a několik plátků uzeného masa. Nic úžasného, ale všechno vypadá aspoň jako čerstvé a ne například nějaké staré ztvrdlé zásoby z lodí kotvících dole v zátoce."Hele, jestli něco skrýváš, lepší je to přiznat. Lepší Austrálie než provaz." prohodí ještě voják, který přinesl jídlo a opět zmizí ve tmě.

Důstojník se na tebe chvíli dívá a zkoumá plejádu pocitů střídající se ti na tváři. "Já nejsem od vojenské policie. Netuším, co proti Evansovi mají, ale předpokládám, že se to zítra u soudu dozvíme." odpoví klidně, ale přesto z toho, jakým hlasem to vyslovil, vyznívá, že věří spíš provostům než nějakému lovci z vesnice. "Chápu. Byl to dlouhý večer." prohodí pak shovívavě a otočí se směrem ke dveřím. "Desátník Dodd." přivolá mladého vojáka, prakticky ve tvém věku, dokonce i s vlasy skoro stejně zrzavými jako jsou ty tvoje "Dohlédněte na to, aby se slečna vrátila v pořádku domů." přikáže a pak už si ani jednoho z vás nevšímá.

Během prvních pár kroků se dozvíš, že se voják jmenuje Mathew a oznámí ti, že podle doktora to vypadá, že snad Thomas svá zranění i přežije. Pokud se s ním ale jinak bavit nechceš, nijak nenaléhá a v tichosti tě doprovodí až před dům. Sotva otevřeš dveře, dostane se ti od Martina i příjemného uvítání "Zatracená ženská! Co se to tam venku dělo a kde jsi tak dlouho byla?" oboří se na tebe, jako by snad byl skutečně tvůj otec a ne jen někdo, kdo se rozhodl vzít tě k sobě.

Výslech a vězení

„Odmítám?“ Podivím se a nevěřícně zakroutím hlavou.
„Řekl jsem, že jsem krále nezradil. Není víc, co by se k tomu dalo říci, a to je prostý fakt.“
„Chach,“ Neovládnu se a zasměju, když slyším o jídle. „Á, takže poslední večeři dostanu? Když už mě pověsíte neprávem, tak aspoň ne s prázdným žaludkem?“

Uklidním se, když důstojník místnost opustí a se svým věznitelem jdu mlčky, beze scén.

„Myslíte, že mě pověsí hned po soudu, nebo až později během dne?" Zeptám se vojáka, když zapaluje lucernu, protože potřebuji vědět harmonogram té frašky, kterou pro mě naplánovali, ať se můžu rozhodnout, co udělám dále.