Andor.cz - Dračí doupě online

Výslech

Důstojník se ještě zastaví ve dveřích a z vnitřní kapsy kabátce vytáhne malou hliněnou dýmku s váčkem a pustí se do nacpávání. „Vzhledem k tomu, že vaši přátelé z jihu se pořád snaží Krále a jeho vojáky z Ameriky vytlačit, platí všude vojenské právo. Zvlášť pokud se jedná o takové věci jako je vynášení informací nepříteli.“ odpoví a dlouhou sirkou si tabák zapálí „A ano, abych odpověděl i na vaši druhou otázku - důkazy předloženy budou a vzhledem k tomu, že zde prakticky vypovídat odmítáte, myslím, že výsledek je zřejmý.“ odpoví, vyfoukne mohutný oblak kouře a otočí se k vojákovi držící Morganova pouta „Odvést a ať mu z jídelny donesou večeři.“ přikáže a místnost opustí.

„Tak jdeme.“ prohodí voják spíše pro sebe a vede Morgana přes pevnost k malému srubu na jejím okraji. Sice ještě není úplně dostavěný, ale chybí zde prakticky jen pár došků na střeše k úplnému zakrytí. Na oknech jsou jednoduché kované mříže, ve dveřích zamřížovaná špehýrka. Poté, co Morgana dovedou až dovnitř, zapálí voják malou lodní lucernu pevně přibitou ke zdi. Neosvětluje místnost nijak zvlášť, ale lepší než úplná tma. Na podlaze se nachází jednoduchý slamník, džbánek s vodou a kbelík...

„Ne, to samozřejmě samo o sobě zločinem není.“ souhlasí důstojník s Ruby, ale pokračuje dál „A ano, nejde ani tak o to, odkud je, ale kým je. A vzhledem k tomu, že zde v Castine je špeh, který donáší informace nepříteli.“ odpoví a mezi ukazováčkem a palcem promne konec svého kníru. „Jistě uznáte, že za takových podmínek je podezřelý každý, kdo skrývá svou minulost a nikdo o něm vlastně nic neví...“ dokončí.

Nad Rubyinou prosbou se krátce zamyslí „Bohužel, rád bych vám vyhověl, ale Morgan vás zpět doprovodit nemůže. Je někdo jiný, s kým byste se nebála jít zpět do vesnice?“ zajímá se. Samozřejmě by tě jinak nechal doprovodit někým z pevnosti, ale možná tedˇ, poté, co jsi viděla prakticky mrtvého Thomase, asi chápe, že vojákům nechceš důvěřovat...

Výslech

Chvíli sedím a jen se beze slova dívám na muže před sebou a jeho potměšilý úsměšek. Výzvu, která vede k mému spoutání, pomalu uposlechnu a s rukama před sebou přemítám, proč šlo všechno z kopce tak rychle.

Vybavím si Boston a muže, kteří nás tam přepadli. Vlastně dodnes nevím proč. Ani to však nedává smysl, protože doslova ještě před pár hodinami mi generál věřil natolik, abych jej doprovázel na jednání s indiány a nyní jsem očividný zrádce.

Podívám se důstojníkovi do očí a zkouším odhadnout jeho výraz. Pokud je tak moc přesvědčený o mojí vině, proč mu šlo o mé jméno, na které se ptal, jako by mi nevěřil? Spíše, než cokoli jiného se mi zdá, že chce další informace. No, to má ale smůlu.

„Vojenský soud? Překvapuje mě, že se s ním hodláte obtěžovat, když jste se již nyní rozhodl, jaký bude výsledek,“ pokrčím rameny.
„Předpokládám, že zítra ráno budou předloženy důkazy, které máte a pravda vyjde na světlo a já se dozvím, kdo mě takto sprostě nařknul.“
„Nejsem si vědom toho, že bych zradil krále. Víc Vám neřeknu.“ Dále už jen mlčím.

Na odpověď Ruby důstojník jen pomalu přikývne. „Ano, Indiáni... No, k různým incidentům dochází jen v místech, která nám indiáni přenechali k lovu. V jiných je dle hlídek, které je zkoumaly, klid.“ odpoví nakonec po chvíli. Z tónu hlasu jde cítit, že je mu to celé proti srsti, ale jaksi s tím nemůže moc udělat. „Dobrá, nebudeme vás už dále zdržovat. Nechám vám poslat zprávu o Thomasově stavu.“ odpoví ještě důstojník a gestem přivolá jednoho z vojáků, aby Ruby doprovodil. Po poslední větě se ale zastaví „Můžu vám jen prozradit, že pan Morgan Evans nemusí být tím, za koho se vydává. Schválně se zkuste poptat po vesnici dalších lidí, kteří přišli z Bostonu.“ poradí ještě důstojník a pokud už se dívka nebude na nic ptát, opustí místnost.

„Ale samozřejmě.“ potěšeně odpoví důstojník „Naše práce spočívá v odhalování nepřátel a zrádců našeho dobrého krále Jiřího. A v Castine se takový lidé nacházejí.“ odpoví a použije i část Morganovy formulace. Jeho rádoby urážlivé odpovědi si nevšímá a okázale ji ignoruje. „Dobrá pane Evansi. Pokud na této odpovědi trváte, můžete nadále přemítat o plnění božích přikázání v base.“ prohodí jízlivě, napije se vína z malé cínové číše a obrátí se k jednomu z vojáků stojících na stráži. „Do želez! Po ranním nástupu proběhne vojenský soud.“ rozkáže a obrátí se k druhému, zatímco první už si chystá jednoduché tenké řetízky se zámkem. „Vyřiďte tesaři, ať se pustí do šibenice. Nebudu tady už tolerovat změkčilost generála.“ vydá další rozkaz. Nato Morganovi voják s pouty položí ruku na rameno a přidrží jej na židli. „Ruce před sebe, zápěstí k sobě.“ vyzve jej...

Výslech

„Věřím, že mi to nyní vysvětlíte?“ Odvětím na otázku muže před sebou a na tváři se mi opět usadí nechápavý výraz.
„V Bostonu?“ Podivím se, jako by ten dotaz přišel úplně nelogicky z čista jasna. Otevřu pusu, abych odpověděl, ale než stačím promluvit, zkřiví se mi tvář hněvem, snad dokonce pohrdáním.

„Už toho mám dost! Že jsem si musel v mládí vyslechnout hromadu blbých keců od děcek z vesnice, to je jedna věc, ale že na mě jako na ženskou bude mluvit důstojník armády našeho krále Jiřího,“ zdůrazním poslední čtyři slova ve stejné formulaci, kterou použil on, „To bych skutečně nečekal. Chrchm, hmpfm…“

Uraženě odvrátím hlavu stranu a se stále znechuceným výrazem založím ruce na hrudi, než mě nadzvednou další narážky.

„Přiběhl jsem, jakmile jsem uslyšel ten rámus, abych pomohl komukoliv, kdo byl dnes v noci v úzkých. Pokud vím, plnění božích přikázání v rozporu se zákony krále není. A to, co naznačujete, jsou sprosté urážky, které si nenechám líbit!“ Poslední větu odsekávám o něco hlasitěji, než jsem mluvil dosud, ale na závěr se zhluboka nadechnu a uraženě mlčím. Na muže před sebe se ani nepodívám, jen se tvářím naštvaně a dotčeně.

Když se Morgan snaží odpovědět a odpálit dotěrné otázky zmínkou o slovním obratu, na tváři důstojníka se objeví spokojený úsměv. No, možná se jen o něco roztáhne ten dosavadní. „Víte, čím se zabývá vojenská kontrarozvědka?“ zeptá se najednou a dá Morganovi čas na odpověď. „Máme tu několik mužů, kteří v Bostonu uposlechli volání a aby dokázali věrnost Koruně, dali se do armády našeho krále Jiřího.“ dodá pak ještě a položí ruce na stůl klouby nahoru. „Vy jste v Bostonu byla také, že? Před tím, než vidláci zvedli zbraně a vzbouřili se.“ otočí se pro hrnek s kávou, který má za sebou a pořádně z něj upije.

„Víte, jaký je trest za zradu krále?“ položí jednoduchou otázku „Nebo napomáhání nepříteli? Špionáž?“ upřesňuje postupně a tváří se, jako by s každým slovem zatloukl malý hřebíček do příslovečné Morganovy rakve.

To Ruby zatím dostane vědro s vodou na umytí a její příběh si muž sedící naproti ní zapisuje. Pravděpodobně ne celý, ale jen formou krátkých poznámek. Na konci přikývne jako by to souhlasilo s něčím jiným, co už ví. Poté knihu zaklapne a odloží na kraj stolu. „A co váš názor? Co to bylo podle vás?“ zeptá se po pár minutách ticha „Pokud budete chtít, řekněte někomu z vojáků, ať vás odvede na ošetřovnu. Doktor Mackensen se vám podívá na ty ranky a uvidíte Thomase.“ osloví ještě Ruby když se zvedne a zamíří ke dveřím. Tam jej zastihne její poslední otázka.

„Pan Evans...“ začne a na slůvko pan položí zvláštní důraz „...řekněme, že je podezřelý z více důvodů. A to, že se přimotal k útoku na vojáka Koruny mu moc nepomohlo.“ odpoví a opustí místnost.

Výslech

Poté, co si Ruby vybere, co by si dala, zmizí jeden z vojáků, kteří ji na místo dovedli a po chvíli se skutečně vrátí s otlučeným plechovým hrnečkem a váčkem s čajovými lístky. Poté se ještě vzdálí a z kamen přinese konvici s horkou vodou a menší s mlékem. Když se Ruby sama nemá k žádné akci, voják jí lístky rovnou vhodí do hrnku a zalije je vodou. Konvičku s mlékem ji jen položí na stůl na dosah ruky. Pak se vzdálí a její otázku celkem ignoruje. Ne tak ale starší důstojník. „Seržante, přineste té dívce vědro, ať se může umýt.“ přikáže, sebere ze svého stolu knihu a s troubelí dýmky mezi rty se posadí naproti Ruby. „Možná jste všechno řekla, možná ne...“ odpoví neurčitě, ale dřív, než se dívka zmůže na protest, zastaví ji zdviženou dlaní. „Neříkám, že jste něco zatajila. Ale mozek pracuje zvláštně a nemusela jste si vybavit všechno. Nikdo jiný z důstojníků není k dispozici, tak to můžete povědět mě. Pak vás hned propustíme.“ vybídne Ruby a otevře svou knihu. No, první část je skutečně tištěna jako kniha, ale druhá část je spíš ručně psaný deník.

To Morgan to má v kasárnách o něco složitější. I proti němu sedí u stolu důstojník, ale na rozdíl od Ruby, na Morgana se nikdo nedívá zrovna přívětivě a četník sedící proti němu si jen protahuje prsty v očekávání pokračující odpovědi od Morgana. Když se jí ale nedočká, samolibě se usměje a pravou rukou se zatahá za špičku kníru. „Evans říkáte? Morgan?“ zeptá se zdánlivě hloupě „Já se ale neptal na to, jak vám říkají, nýbrž jak zní vaše jméno. Tedy to, jímž jste byl pokřtěn.“ dodá a zdůrazní zvláště křest. Z úzkého šuplíku pod stolem vyndá několik listů popsaného papíru a začne je pročítat. Jsou hustě popsány drobným písmem a takhle vzhůru nohama skutečně nemá Morgan nejmenší šanci je přečíst...