Andor.cz - Dračí doupě online

Pevnost

„Na to, abych mohl zpochybňovat rozhodnutí nadřízeného mám na uniformě málo stříbra slečno.“ dostane se Ruby odpovědi od staršího vojáka krátce po tom, co jste vyrazili na cestu do kopce směrem k pevnosti. Chvíli pokračujete mlčky, ale nakonec se rozhodně nějak reagovat i na druhou část toho, co Ruby řekla „Nevím, jak nemocní jsou medvědi tady, ale na místech, kde jsem s vojskem byl, jsem nikdy nepotkal medvěda, co by zanechal taková zranění.“ odpoví nakonec s pokrčením rameny. Ale je to divné, přece nebylo vidět, jak vypadá hrudník vojáka, kterého odnášeli pryč, tak jak by mohl vědět, jak vypadá kůže pod kabátcem a košilí?

Proti konverzaci s Morganem desátník nic nemá, takže mu odpovídá sice trochu rezervovaně, nicméně zdvořile a nijak se odpovědím nevyhýbá. Po nějakých zhruba deseti až patnácti minutách dorazíte k bráně pevnosti, kde stojí na stráži dvojice vojáků s nasazenými bajonety. Kromě těch zde vidíte i polní četníky, kteří jsou ozbrojeni pouze pistolemi a vypadá to, že čekají na váš příchod. Ten, který má na sobě nejzdobenější kabátec ukáže prve na Ruby a následně na Morgana. „To děvče vemte do důstojnické jídelny, chlapa do kasáren.“ rozkáže a během chvíle jste rozděleni.

Vzhledem k pozdní hodině je Ruby uvedena do prakticky prázdné jídelny, kde sedí pouze jeden důstojník od dělostřelců a pije kávu. Četník odsune jednu z židlí a nabídne jí místo. „Víno? Kávu nebo raději něco k jídlu?“ zajímá se a přivolá jednoho z kuchařů, kteří asi zrovna uklízeli v zadní části budovy...

To Morgan to má o něco horší. Odvedou jej do malé místnosti přidružené k ubikaci normálních vojáků, takže to zde čpí potem a spoustou těl nucených přežívat na relativně malém prostoru. Jeden četník se usadí za stůl, zatímco další dva stojí za Morganem a hlídají dveře. „Takže začneme. Vaše jméno?“ zeptá se vcelku klidně a nenuceně.

Procházka do pevnosti

„Když procházka, tak tedy procházka,“ pokývám hlavou naoko smířeně. Otočím se směrem k Ruby a nabídnu jí rámě.

„Pokud dovolíte, slečno, byl bych nerad, kdybyste zakopla. Dnešní noc byla náročná a není třeba to v téhle tmě riskovat,“ snažím se vymyslet způsob, jak se dostat do pevnosti, abychom co nejméně vypadali jako zajatí zločinci.

„Ehm,“ nezapomenu si tradičně odkašlat a narovnat klobouk. „Sice jsem přiběhl pozdě, ale milerád vypovím, co jsem viděl,“ směřuji svá další slova k desátníkovi Milesovi.

„Takže půjdeme?“

Cestou, a hlavně pak ve chvíli, kdy už se blížíme do pevnosti a vcházíme dovnitř, dělám vše pro to, abychom vypadali jako hosté, a ne potenciální vězni. Pokud na to přistoupí, a vypadal dost vlídně, aby ano, sem tam s desátníkem prohodím pár slov, přičemž se držím neškodných konverzačních témat, typu co si myslí o zdejším počasí, jaký materiál je nejlepší na stavbu pevnosti, apod.

Tak tedy do pevnosti...

Po její otázce k ní Miles přejde blíž. Následující slova tudíž určitě zaslechne i Morgan, zatímco seržant Morgana i Ruby ještě zpraží svým chladným přezíravým pohledem a se zbytkem vojáků odejde směrem k lesu a poloostrově, kde se tragédie odehrála. „Hele, na rovinu...“ promluví překvapivě klidně starší desátník „Pustit vás nemůžu, rozkaz je rozkaz.“ vysvětlí svůj názor „Takže si uděláme procházku do pevnosti, najdem pro vás nějaké jídlo i něco k pití a počkáme, než se tomu bude věnovat někdo z důstojníků, ano?“ navrhne, i když se vlastně o žádný návrh nehodlá. Za stávajících podmínek je to ale asi to nejlepší, co můžete dostat. Následně pokyne rukou směrem k pevnosti a počká, než se po cestě vydáte. Poté vás i se svými muži následuje.

„Ať už jste viděla cokoliv, medvěd to nebyl.“ pronese desátník během chůze „Tyhle lesy jsou divné. Divné a nepřirozené.“ dodá pak. Po několika minutách už se před vámi objevuje palisáda pevnosti se zavřenými vraty. Ty se ale otevírají na úzký průchod, když stráž spatří, že jdete v doprovodu vojáků.

Hlavně v klidu

Docela ve mně zatrne, když slyším, že nás chtějí odvést, protože jakmile člověk jednou přijde o část své svobody, je to pak špatné. A tihle burani, kterými se nyní ukázali býti, by byli schopni vykonstruovat jakékoli obvinění a jistota, s níž mluví, značí, že už se to tak asi dříve stalo. Neujde mi ani Rubyino znepokojení, a i když je mi jasné, že já se z toho nevyvleču, snad by toho traumatu mohla být ušetřena aspoň ona.

„Hmpf,“ odkašlu si. „Zajisté, že s vámi půjdu dobrovolně,“ oznámím zřetelně a nahlas a stojím na místě, nedělám žádné prudké pohyby, které by si mohli svévolně vyložit jako kladení odporu.

„Přišel jsem nabídnout svou pomoc, a pokud to znamená věrně vylíčit, co se tady právě odehrálo, ujišťuji vás, že podám vyčerpávající výpověď.“

Pokradmu se rozhlédnu kolem, jestli se neobjevil někdo z osady, protože jsme způsobili dost ruchu a lidé jsou zvědaví. Hodil by se mi nenápadný svědek, který by informace roznesl mezi ostatními. Opět zřetelně a tak, aby to kdokoli přihlížející slyšel, ještě dodám: „Všichni jsme věrnými poddanými Jeho Veličenstva a věřím, že děláte co nejlépe svou práci. Nicméně, pokud je to, že vám místní přiběhnou na pomoc, pokud uslyší, že se něco děje, bráno jako důvod odvedení, měli bychom to vědět, aby se toho ostatní mohli vyvarovat.“ Snažím se taktně naznačit, jak zcestná je celá situace, způsobem, který se buranům chápe těžko.

„Kdyby bylo možné nechat jít domů slečnu Ruby, bylo by to šlechetné, protože má podlomené zdraví a dlouhý pobyt v nehostinném prostředí by na ni mohl zanechat stopy.“ Nakloním se trochu blíže a dodám tišeji: „Víte, že ženy mají slabé zdraví, a kdyby dostala zápal plic, zanechalo by to následky. A jestli stojí za něčí život nebo ne, to je vedlejší, protože váš kolega se rozhodl to riskovat, a kdyby se jí mělo něco stát, nebylo by to znehodnocování jeho rozhodnutí?“

Hou hou hou...

Po Morganově zvýšení hlasu se seržant jen ušklíbne. Doteď ještě působil celkem v klidu, ale když zkřiví tvář do tohoto působivého šklebu, už to tak zdaleka nevypadá. „Mé rozkazy? Velmi prosté. Udržet zde pořádek.“ dostane se všem přítomným odpovědi. „A pokud tady něco nebo někdo napadá vojáky Jeho veličenstva, nebude generál určitě protestovat proti vyhlášení stanného práva.“ pokračuje a obrátí se na dva vojáky ze své skupiny. „Desátníku Milesi, eskortujte tyhle dva civilisty do pevnosti k výslechu.“ přikáže vojákům a ti si vzápětí na dlouhé muškety nasadí bodáky. Tomu celému se chlap, který předtím urazil Ruby, jen potichu směje.

„Necháte se odvést v klidu nebo budou třeba železa?“ obrátí se k vám překvapivě celkem slušně desátník Miles. Jedná se o překvapivě celkem starého chlapa. Minimálně o deset let staršího než zbytek skupiny a vypadá, že už si užil dost svého na to, aby se vrhal do nějakých šíleností. Slova o omluvě se od všech vojáků odráží bez jakéhokoliv efektu. Voják, který by se omlouvat možná měl, je na to až příliš velký buran a seržant? No, ten se pro změnu neomluví už z principu, protože by tím shodil sám sebe před svými chlapy. Není to důstojník a gentleman. Spíš chlap, který půlku života strávil v hospodských rvačkách a až pak se nechal naverbovat, aby si za to nechával platit.

Cesta z kopce pokračuje.