Andor.cz - Dračí doupě online

Tak takhle to je...

„To je mi ale naprosto ukradený!“ oboří se na Ruby muž, který předtím pronesl poznámku ohledně toho, že seržant umřel kvůli ní. Vystoupí i dopředu a všichni tak můžou vidět, že se jedná o chlapa, který je v ramenou skoro stejně tak široký, jako je normálně vysoký. Možná až příliš vyvinuté svaly na pažích napínají rukávy kabátce a prozrazují, že jejich majitele opravdu nechcete potkat v nějaké hospodské strkanici. To celé doplňuje křivý, několikrát zlomený, nos a jizva táhnoucí se před levé obočí. „Žádná ženská nestojí za to, aby kvůli ní chlap zhebnul. Ani kozy to nemá!“ přisadí si ještě a odplivne si na zem někde mezi Morgana a Ruby. Pak už jen pozoruje jak kolem prochází muži odnášející bezvládné tělo.

„Tohle nebyl žádný medvěd. Co jsem slyšel, jste lovec - asi dost mizerný.“ prohodí velitel skupiny směrem k Morganovi a ukáže na šrámy táhnoucí se přes hruď muže na nosítkách. „Odneste ho k Mackensenovi. Tomu felčarovi, co tu bydlí, bych nesvěřil nikoho.“ dodá ještě a čeká, než mu jeden z vojáků stručně vysvětlí, že ten netvor vlastně od těla už prchal a jen po něm párkrát vystřelili. Ale pohyboval se rozhodně spíš jako člověk než medvěd...

Noční Castine

„Pánové!“ Pronesu nahlas pevným hlasem, aby mě všichni ve skupince debatující nad identitou záhadného stvoření slyšeli.

„Ničemu nepomůže, když se budeme vzájemně obviňovat.“ Vysvětlím, co mi v tuto chvíli přijde očividné a upřu svůj pohled do očí staršího seržanta, který tomu tady, jak se zdá, velí.

„V tuto chvíli slečna Ruby potvrdila, že se nejedná o člověka, ale nějaký typ zvířete. Vycházejme tedy z toho, že to bude extrémně nebezpečné stvoření. Rozumím, že se snažíte zabránit dalším zraněním, ale přesná totožnost té bestie nám v tuto chvíli nijak zásadně nepomůže.“

Nesnažím se vojákovi přede mnou mluvit do jeho velení, jen co možná nejklidněji, jak je to v tuto chvíli možné, naznačuji, že bychom se měli soustředit na důležitější věci.

„Prostě k tomu prozatím přistupujme jako ke vzteklému medvědovi, co myslíte?“ Ujistím se ještě, že si rozumíme.

"JÁ NEVÍM, CO JSME TAM VIDĚLI! Kdybych to věděla, tak to řeknu!" štěknu zpátky na seržanta, zatímco se otáčím směrem, kterým jsem přiběhla a... Co je to za zvuky?! Ty ale rychle utichají a les namísto nestvůry vydává vracející se vojáky a...

Co to právě řekl?

"Nechtěla jsem, aby tam zůstával! Říkala jsem mu, že poběžíme spolu!" utrhnu se i na neznámého vojáka z oddílu stojícího kolem seržanta, či co to je za hodnost. Neprosila jsem se o to! Nemuselo... Měl běžet se mnou, několikrát jsem ho o to žádala!

Ale to už se blíží přeživší a já... V první chvíli prostě jen ztuhnu. Ne, ne, ne...

Teď, jak postupně přichází k místu setkání i zbytek vojáků, vidíte, že je na místě zhruba deset nebo jedenáct vojáků a jejich velitel. Druhá polovina zamířila do lesa, odkud se ozve celkem neuspořádaná salva znící jako takhle z dálky jako vzdálené trhání hrubého papíru. „Zatraceně ženská, mě tam umíraj chlapi, tak mi řekni, co jste tam viděli!“ dojde už trpělivost seržantovi. Další střelba už se ale z lesíka neozývá a mezi stromy se objevují siluety vracejících se vojáků. Takhle z dálky to vypadá, že se snad i vracejí všichni...

„Zatracený blázen... Je sice hezká, ale zemřít pro ni...“ zaslechnete někde ze zadní části skupinky vojáků stojících kolem seržanta poznámku. Po pár minutách už vidíte, že se skutečně vrací všichni vojáci, ale ti dva, které Ruby prve zburcovala, nesou na nosítkách vyrobených ze dvou mušket a kabátu svého seržanta, jehož hrudník je celý zbrocený krví a uniforma potrhaná. Takhle ve světle měsíce se jeho košile i zkřížené bílé řemeny temně lesknou...

Noční Castine

Zatraceně! Proletí mi hlavou, když kromě pískotu slyším také výstřely. Se zbraní v ruce se rozběhnu za zvuky a zastavím se pár kroků od skupinky, v jejímž středu rozpoznám Ruby. Je očividné, že k místu činu se vydali již vojáci, které by nemělo smysl předbíhat. Alespoň ne nijak zvlášť očividně.

Takže na mně zůstává damage management, pomyslím si trpce a postavím se vedle Ruby, na kterou se povzbudivě podívám a doufám, že mě pozná a má přítomnost ji nevyděsí.

„Slečno Ruby, tady pan starší seržant to možná řekl rázně, ale nějaké podrobnosti se jim opravdu budou hodit.“ Snažím se na všechny přítomné působit jako uklidňující element a doufám, že se tak něco dozvím i já a nikdo nezačne v panice střílet do místních…

Od místa setkání s Ruby vojáci směřují udaným směrem, zatímco mladá dívka spěchá k pevnosti vysvětlit ostatním vojákům, proč byl vyhlášen poplach a co se vlastně u všech čertů děje u řeky, že se odtamtud ozývá křik a nyní relativní noční klid pročísne i zvuk výstřelu z muškety následovaný zábleskem mezi stromy, který osvítí i siluetu dvou vojáků v dáli. Jen pár vteřin poté následuje druhý výstřel a to už proti Ruby míří skupina asi deseti vojáků s mušketami v rukou vedených starším seržantem.

„Kdo sakra pískal na tu píšťalku a proč chlapi střílí v lese?“ oboří se hned na dívku, ale půlku svého oddílu pošle k místu střelby. Očividně mu to ale nedává smysl, protože na místě, odkud se výstřely ozývají, by se nepřítel vylodit nemohl kvůli příliš mělké vodě. K tomuto rozhovoru přibíhá od Martinova obchodu i Morgan snažící se zjistit, co ruší klid malé osady...

Castinská romantika

Výslech a poplach

„Hmpf, no, obvykle na tom, co po mě zrovna chtějí,“ dovolím si trochu se usmát, než mi však úsměv na tváři trochu přimrzne a vzápětí jej nahradí rozpaky.

Skoro až teatrálně svěsím ramena, jako by mě právě chytil při činu, než ze sebe s povzdechnutím a smutně vypravím:
„A to jsem si myslel, že posměšky o tom, že Morgan Evans vypadá pěkně, skoro jako ženská, už zůstaly za mnou. Ale koukám, že si našly svou cestu i sem a dobrý vtip neumírá nijak snadno.“

Povzdechnu si znovu a ošiju se, aby to budilo zdání, že se chystám přiznat něco, co mi není příjemné.
„Nerad se holím nebo myju, když je kolem někdo, kdo by to mohl vidět. Děda vždycky říkal, že to nosí smůlu,“ pronesu a ke konci zní můj hlas trochu bojovně. „Navíc, mně to moc neroste. Možná proto, že mám světlé vlasy?“ Nadhodím ještě a podrbu se na bradě.

„K místním jsem se přidal až cestou, tak proto mě nikdo nezná. Co se týče záznamů, o těch nic nevím, nikdy jsem se do žádných nedíval,“ to už jen pokrčím rameny s výrazem, že mě překvapuje, že generál předpokládá, že bych něco takového měl vědět. „Jsem lovec a příležitostně stopař či průvodce, v úřednické práci se nevyznám.“
…………………………………………..
S Martinem nebyla moc řeč, zdálo se, že už tak nějak nad vším mávl rukou. Mé dilema, co s načatým večerem, vyřešilo zahvízdání. To nikdy neznamená nic dobrého, proběhne mi hlavou a okamžitě se rozběhnu směrem, ze kterého se zvuk ozval.