Andor.cz - Dračí doupě online

Morgan

„Ano? A na čem?“ nadhodí a chvíli tě ještě pozoruje „Ano, vskutku to tak může být, ale mám takový zvláštní pocit, že jste vždy nebyl Morganem Evansem.“ pokračuje a položí ruku na jílec šavle. Výraz jeho tváře se ale nijak zvlášť nezmění „Máme informace o určitých podezřelých osobách, které sem do Castine uprchly. Vás předtím nikdo neznal, záznamy o vás nejsou...“ pokračuje dál s lehkým výslechem. Možná lehce fabuluje, ale občas se i trefí „Vždy hladce oholen, ale bez odéru pěny na holení nebo toho, že by byl kdy viděn s břitvou... Zajímavé, ne?“ zakončí a čeká, co na to odpovíš.

------------------

„Kdo asi? Každý. Pro všechny je to příležitost k prodeji svých přebytků nebo výrobků ať už přímo vojákům za dobrou anglickou měnu a nebo jejich dopravu do dalších míst kolonií, k čemuž by předtím nemohlo docházet zdaleka tak často.“ vysvětlí ekonomickou stránku věci.

„A proč bych neměl? Přišel, slušně se zeptal... Kdybych jí to nepovolil, stejně by šla, akorát třeba s nějakým jiným a tajně.“ pokrčí rameny rezignovaně. Očividně to celé bere pragmaticky. Když pak ale zamíříš z obchodu směrem k hospodě, protne noční ticho hvizd píšťalky. Prve jeden, chvíli poté druhý a rychlý vzdalující se dusot nohou.

Ruby

„Co pomoct? Komu??“ ptá se ten, do kterého jsi narazila a na bílém zkříženém řemení na hrudi jsi mu zanechala krvavé otisky rukou. Druhý už má v té chvíli z ramene sundanou mušketu a druhý jej následuje hned poté, co tě od sebe lehce odstrčí „Počkej, to je ta holka z obchodu. Šla se seržantem...“ vzpomene si na tebe. Odněkud z vnitřní kapsy kabátce vyloví jednoduchou plechovou píšťalku a přiloží ji k ústům. Ještě na ni ale nezapíská. Podle hodnosti vyšité páskem na rukávu to je asi desátník, zatímco druhý voják nic takového nemá. „Běžte do pevnosti! Řekněte stráži, co se stalo a ať nechá velící důstojník vyhlásit poplach.“ požádá tě ještě a teprve poté zapíská dva táhlé tóny na signální píšťalku. Nečekají, jestli skutečně poběžíš k pevnosti, ale oba si zkontrolují kameny na mušketách, na pánvičky nasypou čerstvý prach a vydají se směrem, odkud jsi přiběhla.

Castinská romantika

V osadě

Už se v podstatě otáčím směrem k osadě a vykračuji jednou nohou směrem, kam mířím, když mě generálův hlas zarazí v půli kroku. Po vteřině zaváhání pomalu došlápnu na zem a otočím se čelem zpět k muži, od něhož se mi dostává více pozornosti, než by mě kdy v životě napadlo.
„To záleží...,“ zamyslím se nahlas.

„Ehm,“ zamručím, jak to mám ve zvyku.

„Lidi si navzájem říkají různě, pane. Někdy to je: „Evansi! Jindy zase: Morgane! A pak je tady spousta přezdívek a jmen z dětství, ke kterým se rádi vrací ti, kteří je kdysi vymysleli.“

Zamyšleně nakloním hlavu ke straně a narovnám si klobouk.

„Aspoň takhle to je mezi námi prostými lidmi. Jsem si jistý, že tak vznešené osobě jako jste vy určitě přezdívkami nikdy neříkali.“
Neklidně se ošiju a popotáhnu si manžetu rukávu, protože si nejsem jistý, jestli jsem to už nepřehnal. Generál se sice chová jako chlápek, který je dost v klidu, ale nesmím zapomínat, že to není můj kámoš.
………………………………………………..
„Ne, no,“ potvrdím Martinovi jeho úvahu.

„Jo? Někdo konkrétní a jak by toho chtěl využít?“ Vyzvídám, dokud je Martin v povídavé náladě.

Další část hovoru mě ale zarazí.

„K noční procházce? A ty jsi jí to dovolil?“ Povytáhnu překvapeně jedno obočí. Zdálo se mi, že si Martin hlídá Ruby mnohem více, ale že bych se ve svém úsudku mýlil? Asi bych se do toho neměl motat, ale když si vzpomenu na debatu s holkami při příjezdu generála, mám pocit, že mi není úplně jedno, jak ten večerní sedánek dopadne.

„Hm, mně do toho vlastně nic není,“ mávnu jen rukou, než opustím krám a po cestě ven opět třikrát zaklepu na rám dveří.

Venku si to zamířím ke Košaté borovici, abych s ostatními trochu popil a zjistil, jestli je nálada opravdu taková, jak povídal Martin. Pár kroků před cílem ale zjišťuji, že se mi tam zas tak moc nechce. Nebo spíše…. Chce, ale… zastavím se v hlubokém stínu jednoho ze stromů, který dal podniku jméno, protože hospodský při výběru zas tak nápaditý nebyl. Koutky úst se mi zkroutí pobaveně směrem nahoru, když si vzpomenu na tu hlučnou scénu po našem příchodu, když vybíral místo, kde bude hospoda stát a rozjařeně tehdy poplácal jednu z borovic rukou po kmeni.

Stmívat se teprve začíná, mohl bych se ještě projít kolem osady, jestli je vše v klidu a bez problémů. To by šlo, říkám sám sobě, když se nemůžu zbavit onoho neklidného pocitu, který mě u Martina přepadl. Podvečerní obchůzka kolem osady, to dělám často, vlastně na tom není nic divného… přesvědčuji sám sebe dále, zatímco se vydám na svou obvyklou trasu, abych se podíval, co se v Castine děje.

Morgan

„No, to se ukáže až časem...“ odvětí starý důstojník neurčitě „Jsem rád, že se v osadě najdou uvědomělí lidé. Jeho veličenstvo se dokáže postarat o občany, kteří mu zůstali věrní.“ dodá ještě a podívá se na kopec, kde stále hoří velké pochodně osvětlující staveniště. „Tady? Takže jinde vám říkali jinak?“ chytí se slovíčka a podezřívavě se na svého společníka dívá.

------------------

Cesta k obchodu ale jinak ubíhá bez jakýchkoliv komplikací. Nikde nikdo kromě jedné dvojice vojáků na obchůzce, všichni jsou už asi v teple doma nebo v hospodě. „No, vypadá to tak... Ten oficír nevypadá, že by chtěl vytáhnout na indoše hned další den, co?“ nadhodí Martin. „Hele, lidem je to asi tak nějak jedno. Někteří se bojí, aby sem nepřišel někdo od Washingtona, ale ti by se tu ukázali stejně. Zbytek to ale vnímá spíš jako příležitost.“ podělí se o to, co sám ve vesnici slyšel.

„Ruby?“ zeptá se, jakoby nevěděl, na koho se ptáš. „No, ta se nechala ukecat jedním mladým seržantem k noční procházce...“ pokrčí rameny, jako by ho to nijak zvlášť neznepokojovalo. Přece jen, není to jeho dcera a kdyby se dala dohromady s vojákem... No, mohla by asi dopadnout i hůř...

Vidíš Thomase v ruce s malým zavíracím nožem. Vlastně není tak malý, ale proti tomu stvoření tak rozhodně vypadá. Trochu nuceně se ale zasměje když slyší tvou poznámku „Vypadá to, že mám čím střílet??“ odpoví trochu hystericky, ale následně na tebe ještě jednou zakřičí, ať utečeš pryč. To už ale klopýtáš tmou a mlhou zpět směrem k osadě. Několikrát spadneš když zakopneš o kořeny, ale nakonec dorazíš až na dohled prvních domů Castine. V dálce zazní hlasitý srdceryvný výkřik tvého společníka a když se tím směrem ohlédneš, sotva stačíš otočit hlavu zpět těsně předtím, než prakticky vrazíš do dvou vojáků v rudých kabátech. „Co tu chceš?“ zeptá se tě vyšší a starší z nich, zatímco druhý upírá zrak směrem k ostrůvku, kde jsi byla před chvílí...

Důstojníci od smrti vojáka celkem rychle přejdou ke klasičtějším věcem jako je obrana pevnosti, plánované vykácení části lesa bránící v palbě do zátoky... Prostě další vojenské záležitosti, které už se lady Eleanor naučila pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Doktor Mackensen se do těchhle debat nijak zvlášť nevměšuje a tak trochu odvedl doktora Pinneyho dál od Eleanor, která možná měla v úmyslu z něj vytáhnout nějaké informace ohledně podezřelého úmrtí. Každopádně se jí za její poznámku dostane ne příliš přívětivého pohledu od manžela, jež měl snad naznačit, že má být poslušná ženuška a nevměšovat se do záležitostí mužů.

„Madam... Slyšel jsem, že generál plánuje v Castine uspořádat menší oslavu dokončení pevnosti. Plánujete jít také?“ vyruší ji z přemýšlení jakýsi mladý poručík, jehož jméno si zatím ani neměla důvod zapamatovat. Vlastně s ním ani nikdy dřív nemluvila...

V osadě

„V tom případě má Castine štěstí, že jste tady zrovna Vy,“ poznamenám, abych dal najevo, že si umím představit, jak jinak a hůře by se věci mohly dít, leč ke klidu se ukolébat nenechám. Rozsvěcující se světla před námi mi připomenou, že se vesnice skládá především z lidí, kteří v ní žijí, a než půjdu spát, čekají mě další pochůzky.

„Rozumím,“ přikývnu, když slyším jeho rezolutní prohlášení ohledně potenciálního porušování dohody. Posléze kývnu hlavou znovu na znamení, že oceňuji jeho zájem chránit naši osadu. "Všichni jsme poddaní Jeho veličenstva."
Slova jsou pěkná věc, uvidíme, jaké činy na sebe nenechají dlouho čekat. Na pevnost tak hledíme chvíli spolu, než mě jeho otázka ohledně mého jména vytrhne ze zamyšlení.

„Říkají mi tady Morgan a také Vám přeji pěkný večer,“ rozloučím se a namířím si to rovnou do obchodu k Martinu Frankovi.

Třikrát poklepu na rám vstupních dveří, když jimi procházím do obchodu. Pozdravím a jdu přímo k majiteli. Ležérně se zády opřu o pult, za nímž stojí, potichu zachrchlám a jestli není v doslechu nikdo další, polohlasem se pustím do rozhovoru.

„Hmpf, vypadá to, že pokud se nestane něco nepředvídatelného, ještě nějakou chvíli budeme žít tak, jako dosud,“ nadhodím, co se mi honí hlavou.
„Získal jsi po jednání s generálem tentýž pocit? Zajímalo by mě, co se bude dnes večer povídat U Košaté borovice. Byla by škoda, kdyby do toho hodil vidle někdo od nás, když se zdá, že generál i indiáni budou mít rozum.“ Vyzvídám dále od Martina Franka, zatímco se rozhlížím a zarazí mě, že nikde nevidím jeho schovanku.

„Kde je vlastně Ruby?“ Zeptám se, protože mi dělá starosti, pokud je s někým neznámým, zatímco se venku začíná stmívat.

Castinská romantika

Malý Medvěd už se nadechuje k odpovědi, když ho pokynem ruky zastaví šaman. „Malý Medvěd je možná moc impulzivní, ale jen dal najevo to, co cítí víc mužů z kmene.“ vyjádří se. Ostatní tím vypadají překvapení, ale rozhodně ne všichni. „Z kmene válečníků se stali jen lovci. Paběrkujeme na tom, co bílí nechali být. Co máme za to, že je necháme lovit na našich lovištích? Nic. Vůbec nic...“ dokončí a teď už pár dalších mužů přikyvuje.

„Souhlasím, že prach je kvalitní a v přímém boji bychom pravděpodobně prohráli. Ale stačí si počkat na déšť kdy nebudou moci střílet a jejich hlavní výhoda zmizí.“ pokračuje šaman „Ti v modrých kabátech našim lidem rádi zaplatí, když rudé kabáty vyženeme...“ dostane se snad konečně k hlavnímu bodu své řeči. Pak už se ale posadí zpět a dál nic neříká.