Andor.cz - Dračí doupě online

Už jste s generálem dorazili skoro až k pevnosti. I teď, když se pomalu stmívá, se na stavbě pracuje a v dálce září rozsvícená okna Castine. „Všechno v pořádku, pane Evansi?“ zeptá se generál předtím, než přejde k odpovědi na tvou poznámku ohledně cesty „Ano, na tom skutečně něco je. Ale být tu místo mě nějaký jiný důstojník, možná by se rozhodl tento problém vyřešit jaksi preventivně. A trvale.“ poznamená ale dál to nijak zvlášť nerozvádí.

„Ano, teoreticky by to mohlo být. Ale také by si mohli říct, že máte spoustu věcí, které by využili a když nebude naživu nikdo, kdo by se o ně hlásil, je to slušná cena za jejich získání.“ dodá ještě, ale nevypadá to, že by skutečně věřil první nebo druhé variantě. I když mužů si s sebou přivezl dost na to, aby indiánskou osadu srovnali se zemí. „Jestli budou chtít testovat mé odhodlání dodržet dohodu, budiž. Mí muži nevystřelí první. Ale jakmile vystřelí oni, nechám střílet bez milosti.“ promluví teď tvrdě. Jinak se kolem vás ale žádné zajímavé místo nenachází. Snad jen strom s jednou zlomenou větví, ale to není nic tak překvapivého. „Když se to dozvím dopředu, varuji vás. Pak udělám vše pro to, abych vás ochránil. Víc slíbit nemohu.“ odvětí a pohlédne směrem k pevnosti.

„Díky za doprovod... Promiňte, jaké že je vaše křestní jméno?“ zeptá se ještě „Přeji pěkný večer.“ rozloučí se.

Castinská romantika

„Tohle není žádný zatracený medvěd!“ okřikne tě přes rameno. Sice jsi tu medvěda viděla jen jednou a z dálky, ale je pravda, že takhle opravdu nevypadal. „Nevím, co tu máte za bestie, ale já se s ní fakt seznamovat nechci!“ pokračuje dál a pomalu couvá od příšery směrem k tobě a zpět ke Castine. Odněkud vylovil aspoň malý zavírací nůž, který teď drží před sebou. Bestie zatím pořád stojí na místě a pozoruje vás velkýma, doširoka otevřenýma očima. „Tak běž už!“ sykne „Aspoň na chvíli ho zdržím!“ pokračuje dál. Sotva to dořekne, začne se stvoření kolébavým krokem blížit k vám. Skoro to vypadá, jako by kráčelo po hladině a když se dostane na pevnou zemi, mlha, jež dosud byla prakticky jen nad vodní hladinou, se pohybuje s ním a zvolna pokrývá břehy ostrova.

Cesta domů

Na okamžik se zarazím, jakmile se mi podaří naaranžovat klobouk, jak si přeji. Když si mě prohlížel poprvé, měl jsem za to, že se mě prostě snaží jen odhadnout jako člověka, jestli jsem důvěryhodný a podobně, to lidé jeho typu dělávají. Leč nyní mě jeho zkoumavý pohled, intenzivnější než předtím, zneklidňuje. Jakmile jsem proto dokončil úpravy na hlavě, byl jsem v pokušení provést i zbývající škálu svých obvyklých gest, ale nakonec se mi podařilo zachovat si rozum a jen se omezit na narovnání manžet rukávů, jako bych se jen snažil získat čas na rozmyšlenou, než promluvím. S odkašláním, které je pro začátky mých vět typické.

„Ehm, myslím, že všichni místní mají ještě v čerstvé paměti cestu, která je sem přivedla. Také si to vybavuji a nebylo to snadné. Nemuset se prát po tom všem s indiány bylo vítané.“

Pokrčím rameny a dovolím si podívat se na generála, abych viděl, jak se tváří.

„Snad nám pomohlo, že jsme byli jen prostí lidé, kteří se snažili žít za daných okolností, jak nejlépe to šlo. Je možné, že na vojáky se indiáni nebudou dívat stejně shovívavě. Na druhou stranu, s námi vycházeli a v osadě se setkáváme, možná by to mohl být důvod k tomu, aby nebyli ukvapení.“

Pokud generál stále vypadá vyrovnaně, odvážím se dodat ještě to, nad čím jsem předtím přemýšlel.

„Jsem si jist, že jste tuto alternativu již také zvážil, nicméně, je nějaká možnost, jak postupovat rozvážně, až se rozhodnou otestovat Vaše odhodlání dodržovat dohodu? Tak, aby bylo zřejmé, že si stojíte za svým, ale aby zbytečně neumírali lidé?“ Až, ne jestli.

Nijak nezasahuji do jeho snahy zapálit si a využiji chvíle rozptýlení abych se rozhlédl, jestli se někde na cestě před námi nenachází něco neobvyklého, co by vyžadovalo provedení gesta na zahnání smůly, jako to mám ve zvyku. Třeba atypicky rostlý strom, kterého je třeba se dotknout, aby byli usmířeni skřítkové vyhledávající taková místa, jak praví staré legendy.

„Rozumím,“ kývnu hlavou na generálův plán postavit co nejrychleji pevnost.
„Co přesně budete chtít od nás osadníků, až se tak stane, pane? Případně ještě předtím? Abychom se mohli nachystat, pokud by to vyžadovalo nějaké náročnější příparavy?“ Snažím se zjistit přesněji, co má s námi v plánu.

Cesta domů
Morgan

Během upravování posazení klobouku tě generál chvíli upřeně pozoruje. Možná až příliš dlouho na to, aby to byla jen náhoda. Ale co si tak vybavuješ, nic jsi předtím nezanedbal a nemělo by jít vidět nic podezřelého. „Ano, v tom máte asi pravdu, pane Evansi.“ odpoví ti nakonec generál a zdá se ti, že to pane zní jaksi divně. Ale možná je to jen tvá paranoia. „Ale přece jen, místní znáte rozhodně víc než já nebo kdokoliv z mých mužů, a proto mě váš názor zajímá.“ dokončí a dál pokračuje v cestě mlčky.

Nad poslední odpovědí se ale zamyslí a neohrabaně si zmrzačenou rukou zapálí dýmku. „Není to žádná neznámá proměnná. Dřív nebo později sem přijdou ti Američané v modrých kabátech a budou tu vlajku s hvězdami zapíchnout i zde.“ odpoví klidně. „Do té doby musí být pevnost co nejlépe připravena k obraně.“ dodá ještě.

My o vlku...
Vřele se usměji, když ve dveřích spatřím doktora Pinneyho. Zdá se, že on, a náš dobrý doktor Mackensen, spolu dobře vycházejí. Dokonce je usazen mezi nejvýše postavené důstojníky.
Našpicuji uši, a pozorně naslouchám, o čem muži hovoří. Život v táboře mi rychle zevšedněl a teď to konečně vypadá, že se děje něco zajímavého.
Kdybych věděla, že nejzajímavější věcí, co mě tady čeká, je podivná smrt nějakého vojáka, asi bych tuhle cestu víc zvažovala.

Zachytím Richardův pohled. Jako kdyby ode mne něco očekával. Obvykle důstojníkům do rozhovoru nevstupuji, a počkám, dokud sama nejsem oslovena. Téhle pobídky ale velice ráda využiji.
"Všichni tu doufáme, že do této záležitosti vnesete trochu světla, doktore Pinney. Co jsem zatím slyšela, tak to skoro vypadá, jako kdyby ho zabila nějaká nadpřirozená stvůra."
Zasměju se, abych dala najevo absurditu těch slov. Stále si myslím, že se mě můj muž jen snaží vylekat, abych zanechala svých objevitelských snah.

Castinská romantika

Nad hlavou se ženou Velký Mraky
Rezavý Nůž

Vzhledem k tomu, že schůzka s ostatními válečníky nebyla akutní, všichni se u ohně sejdou až skoro dvě hodiny po vašem návratu ze schůzky s McLeanem. Skoro všichni už tak nějak ví, na čem jste se dohodli - přece jen, nic se nedá úplně utajit - ale i tak vesměs trpělivě čekají než jim vše vysvětlíš. Když se rozhlížíš kolem, všimneš si i šamana postávajícího opodál, ale vypadá to, že do tvého programu nijak zasahovat nechce... „Takže s nimi nesmíme bojovat? Necháme je brát nám naši zemi i zvířata v lesích?“ skočí ti do řeči Malý Medvěd, jeden z nejmladších válečníků v kmeni. Je dobrý, vlastně skoro tak dobrý jako nejzkušenější válečníci, kteří s tebou už před lety bojovali ve válce, ale také příliš sebevědomý a trochu moc domýšlivý.

Pohledy všech teď těkají mezi ním a tebou. Všimneš si, že starý šaman se spokojeně usmívá. Navedl ho k tomu on? Rozehrál si nějakou svou vedlejší hru jako už ostatně mnohokrát dřív? Kdo ví. Každopádně sis už před nějakou dobou všiml toho, že Medvěd by rád získal významnější pozici v kmeni a jednou se snad sám stal vůdcem...

Večeře s důstojníky
lady Eleanor a doktor Pinney

„Třeba... Nebo taky ne.“ odtuší neurčitě kapitán Campbell po poznámce své ženy a pokrčí rameny. Jen chvíli po tom se ale otevřou dveře zvenčí a spolu s chladným podvečerním vzduchem dovnitř vpustí oba doktory. Mackensen jakožto místní stálý host a známý všech je přivítán podstatně srdečněji, ale ani doktora Pinneyho z místnosti nikdo nevyhání a dokonce je mu nabídnuto čestné místo hosta po pravici generála McLeana. Ten tu sice není, ale i tak je návštěvník usazen k nejvyšším přítomným důstojníkům, jimiž jsou kapitán Mowat z námořnictva a major Darsy velitel dělostřeleckých baterií v pevnosti a okolí.

„Tak co doktore? Pochlubil se vám Frank s naším problémem?“ zajímá se rovnou námořní kapitán o Pinneyho názor na mrtvého vojáka na ošetřovně. „Jen povídejte doktore, před námi se nemusíte stydět...“ pobídne ho i kapitán Campbell a podívá se na svou ženu sedící vedle jako by ji vybízel, ať také něco dodá... Ale asi mu na tom zase tak nesejde. „Na indiány to moc nevypadá, ale vy znáte místní poměry a tu havěť, co zde žije...“ dodá ještě Campbell a není úplně jisté, jestli myslí jen zvěrř, která žije v lesích.

Večer při svíčkách...dobře, jedné...
Ruby

„Není to nic zvláštního. Určitě tam nebudeš poprvé.“ odpoví s mírným úsměvem. Nevede tě nakonec skutečně ani nějak zvlášť daleko. Vlastně jen zhruba půl míle za hranici Castine směrem k jednomu z ostrůvků nacházejících se blízko říčního břehu. Proč vybral tenhle je jasné hned na první pohled, neboť teď, při odlivu, na něj vede celkem pohodlná cesta po kamenitém dně delty řeky a dá se na něj tak dojít suchou nohou. Mlha se líně převaluje v dálce nad vodou a zatímco se rozhlížíš po okolí, Thomas rozkládá na rovnějším kusu země kus stanové plachty. Zapaluje malou olejovou lampu, která chvíli čadí, ale po zahřátí se plamen ustálí a osvětluje okolí příjemnou žlutou září.

Připravená hostina není nic extra opulentního, ale přece jen jsi měla možnost něco podobného ochutnat jen párkrát když se v osadě něco slavilo a podle toho, jak je na ni Thomas pyšný, ani pro něj asi nebylo zase tak jednoduché ji obstarat. Když je o půl hodiny později už většina jídla pryč, nakloní se k tobě Thomas snad s očekáváním nějaké hezké odměny. Vzhledem k tomu, jak blízko předtím seděl, mu to zabere jen pár vteřin, ale najednou vidíš, jak celý ztuhl a pohled upírá někam za tebe. „Do prdele, co je to za bestii?!“ unikne mu ze rtů jak zapomněl, že je tam s tebou. Ruka mu sjede k pasu, kde by se normálně nacházela pistole nebo alespoň šavle, teď ale nenahmatá nic. „Uteč zpátky!“ sykne na tebe a snaží se tě dostat za sebe. Směrem k osadě. Až teď vidíš, že směrem od vody se k vám blíží něco vypadající jako malý na kost vyhublý medvěd s mlhavými obrysy i barvou. Tlama plná zubů do široka otevřená, přední tlapy vztyčené... Není nijak zvlášť velký, vlastně sahá tobě zhruba k očím a Thomasovi ke krku, ale i tak...