nerušit

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Ke dvoumdomkům

Kráčel jsem vedle Bena a poslouchal ho, zatímco jsem se rozhlížel po stanové vesničce.
"Další hosté? Dost pozdě, že by někdo, kdo nemá rád turnaje, nebo jej zdržely jiné neodkladné záležitosti?"
Zamyslel jsem se nahlas a pak se mi do tváře vedral pobavený úšklebek.
"Je to všude stejné co? Moc mladý, moc nezkušený, jak to dokázal. A přitom mám z bitevního pole více zkušeností, než nejspíše polovina z těch, kteří na turnaje jezdí."
Uchechtl jsem se. Tohle bylo něco co jsme slýchali s Benem často a nemělo smysl se tím hlouběji zabývat. Starší mužové vždy těžce a nelibě nesou, když je předčí někdo mého věku.
"Hmmm štvanice nemám moc rád, nějaká šance se jí vyhnout?"
Taktně jsem přešel narážku na výskyt urozených dam v blízkosti kolbiště a raději stočil hovor jinam.

Byl jsem rád, že má Ben trošku přehled v tom, kde se tu dá napít, leč na první pohled vypadal místní hospoda hodně plná.
"Já vím, že budeš."
Přikývl jsem a poplácal ho po rameni právě ve chvíli, kdy odběhl optat se jedné mladé milé slečny, kde bychom mohli zajít.
"Bene Bene ty se nezdáš."
Pousmál jsem se pro sebe a vydal se za ním.
"Děkujeme za radu krásná slečno."
Poděkoval jsem zdvořile a sklouzl pohledem k Benovi.
"Myslím, že ses jí líbil......Dva domky zní dobře."
Přikývl jsem souhlasně, vidina dobré medoviny byla vždy tou nejlepší možností, takže nějaké víno a pivo se mohlo jít bodnout.
"Hrabě má sestru? Možné to je...."
Myšlenky mi odpluly úplně jiným směrem.
"Ne nikdo z Irska to být nemůže, co by tu dělal."
Rychle jsem tu myšlenku zase zaplašil, tady neměli důvod jezdit, ani kvůli mé přítomnosti o které se toho vědělo málo.

Dva domky byla hospůdka jak se patří. Příjemná, malebná a nijak extra přečančaná. Přesně to, co jsem vítal a hlavně i ne moc narvaná. Se spokojeným úsměvem jsem zamířil s Benem k jednomu volnému stolu a posadil se.
"Vypadá to tu hezky, už se těším na medovinu."
Rozhlédl jsem se, když k nám přispěchal hostinský, který vypadal, že se rozteče strachem aby něco nepokazil při našem obsloužení. Překvapeně jsem pohlédl na hostinského a pak na Bena.
"Žádný strach hostinský nemáme v plánu nikoho vyhazovat, přišli jsme se jen v poklidu napít a odpočinout si. Nejsme ničím vyjímeční. Jen další dva zákazníci, jakých tu míváš spousty."
Usmál jsem se, ani jsem nebyl nijak extra oděný na to, abych vypadal, jako velký pán.
"Takže jaképak panstvo. Jsme jen dva chlapi, co by si dali korbel medoviny. Slyšeli jsme od jednoho půvabného děvčete, že jí tady máš skvělou."
Usmál jsem se a pohodlněji se usadil. Tohle povyšování se nad ostatní lidi nikdy nebyl můj styl. Ať si u toho zůstane šlechta, já byl jen pouhý rytíř a tohle rozhodně nebyla první obyčejná hospoda ve které jsem seděl.

Ve stanu a na "výpravě"

V Benově tváři je patrný silný nesouhlas, když řekneš, že k sobě nechceš přitahovat zbytečnou pozornost. Jinak ti ale neodporuje a nakonec možná i uzná, že takhle má se vším méně práce a starostí.

“Nic zvláštního. Ještě dnes by měly dorazit dvě lodě s hosty, kteří chybí, ale nepostřehl jsem jejich jména. Pak jen řeči o tom kdo jaký je, jak si vedl na turnaji, jestli jste vyhrál po právu nebo v tom bylo něco víc. Vítězství mladého rytíře některé popudilo. Nemůžete mít dostatečné zkušenosti z boje a tak dále,“ mávl nad tím rukou, protože uražená ega jsou běžnou součástí života.
“Inu, potom se všichni těší na po svatební loveckou štvanici. Pány obřad jako takový nezajímá. Od dam jsem nezaslechl téměř nic, příliš se jich tady nepohybuje,“ vrhne na tebe kradmý pohled.
“Ptáte se kvůli něčemu konkrétnímu?“ vede tě mezi stany tam, kde si myslí, že vám nalejí to nejlepší – tady se dá spekulovat, jestli byste skutečně neměli zamířit na hrad, stejně jako ostatní mladí pánové a zvláště pak tobě známá skupina kolem ženicha.
Postřehl jsi několik přátelských mávnutí tvým směrem, ale že by tě někdo otravoval se říct nedá. Možná tě spousta z těch, které míjíte, beze zbroje dost dobře ani nepoznala.

“Všechno jsem zařídil a nikdo se po ničem neptal, ani nezlobil. Jen ti, co vás neměli rádi už po porážce, takové jsem nepřemlouval, aby se s vámi stůj co stůj dávali do řeči,“ odlehčí Ben váš rozhovor.
“Myslím, že tady kousek…,“ ano, stačí popojít a vidíte roh zcela plné hospody. Tak plné, že hosté z řad běžných lidí postávají venku a zavdávají si ze džbánku. Ben si otráveně povzdechne.

“Budu připravený, garde jak se patří,“ potvrdí ti hrdě a ty víš, jak důležité pro něj taková událost je, i když se mu na ni nechce. Je to čest, výzva a možnost dostat se mezi vyšší šlechtu.

“Že jsem tak smělý, slečno, poradíte nám, kam by si pánové mohli zajít spravit chuť?“ osloví náhodnou dívku ve věku tak akorát na vdávání. Ta se k němu usměvavě otočí.

“Zajděte ke Dvěma domkům! Mají tam nejlepší medovinu ve městě. Pivo, to mají nejlepší támhle Na okraji. Tam je plno jako vždycky při velké slávě. A víno, to mají dobré všude a nejlepší u hraběte!“ rozesměje se a uteče, protože jí zřejmě dojde s kým mluví.

“Dva domky a medovina?“ otočí se na tebe Ben, “Teď mi došlo, mohla by to být sestra hraběte. Mám na mysli jednu z těch lodí, co dnes zakotví. Hmm. Vůbec si nejsem jistý, ale dávalo by to smysl.“

*

U Dvou domků je hospůdka jako malovaná pár minut cesty. Jak název napovídá, je dole u dvou domků, nebo spíš dvojdomku. Stavba je tak nápadná tím, jak jsou si domky podobné s vysokou špičatou střechou, že vůbec nemáte problém to najít. Lidí je tady podstatně méně, než v okolí kolbiště. Někteří jsou ale už znavení alkoholem.
Uvnitř to páchne tak normálně a panuje tady dobrá nálada. Šuškanda na moment zesílí, ale jakmile si sednete, postupně utichne. I tak se nevyhneš zvědavým a obdivovatelským pohledům.
“Ctěný pane.. ehm.. dobrého dne, ctění pánové. Co vám mohu nabídnout? Odpusťte, takovou návštěvu panstva jsem ještě nezažil. Snad vám nevadí zbytek hostí, jsou to slušní lidé, ale kdyby vás otravovali, nechám je hned vyvést.“

Zázračné děvče

Gwynedd se vypařila ze stanu a já se jí nedivil. Pocit, který se mne však ujmul po jejím odchodu byl povědomý a zároveň divný.
"Hmm..."
Nedávalo mi to smysl, ale to, že mne už tolik žebra nebolela se nedalo popřít. Říká se sice, že ženský dotek dokáže postavit na nohy i toho nejzrasovanějšího válečníka, ale hádám, že takhle to myšleno úplně není.
"Děkuji za rady, budu se jimi řídit. Podlitina se časem ztratí. Vše má svůj čas."
Přikývl jsem, nedělal jsem si iluze. Je to hold cena, za vítězství v turnaji a je docela malá, takže jsem jí ochoten zaplatit. Když se vrátí Ben je to také fajn. A jeho prvotně kyselý výraz je brzo zastíněn spokojeností z výhry na sázkách. Ten kluk to prostě umí.
"Zdá se, že máme zač budeme chvíli chodit do hostince až tohle bude za náma."
Uchechtl jsem se na svého panoše a zavrtěl nevěřícně hlavou nad tím, kolik toho vyhrál. To byly až tak vysoké kurzy? Ne jen věděl koho zlanařit. Poznatky o tom, že je mi lépe jsem si nechal pro sebe. Tohle je něco co fakt nepotřebuju s nikým řešit. Možná si zkusím promluvit s Gwynedd jestli bude ještě příležitost.

S dalším nádechem jsem se pomalu zvedl přidržujíc si zraněné místo, abych ho co nejméně namáhal.
"Myslím si, že není potřeba Bene nemusím zase uchvacovat více pozornosti, než je nezbytné. Ubytování máme dostačující a tak to zůstane.....hmmm před západem slunce říkáš? Tak alespoň máme trochu času....tak pojď můj bodrý panoši. Půjdeme si najít džbánek něčeho, co nás zahřeje."
Poplácal jsem ho po rameni a pak jsem se nasoukal do košile. Nyní už nebyla zbroj třeba stačilo se pohybovat v obyčejném, zvláště tady mimo hrad. Ozbrojen dýkou za pasem jsem však pro všechny případy zůstal.
"Co nového jsi zaslechl zatímco jsi byl mimo stan?"
Koukl jsem na něj zvědavě za pomalé chůze. Očima jsem pátral po okolních stanech a po tom, jak na tom jsou ostatní účastníci.
"Už jsi vrátil statky všem soutěžícím? Doufám, že se s nikým nevyskytl problém....i když počítám, že ten by vyvstal spíše, kdybych si chtěl jejich věci nechat....."
Uchechtl jsem se a zalétl očima ke kolbišti, které nyní již zelo nejspíše prázdnotou.
"Večer se nezapomeň hodit do gala. Jsi můj panoš, doprovodíš mě. Budeš se chovat slušně a něčemu se třeba přiučíš, než se z toho vyvlékneš a půjdeš si dělat, co budeš chtít....v rámci mezí samozřejmě."
Povídal jsem Benovi s klidnou samozřejmostí plány na večer.

Rány na těle

Gwynedd překvapivě zachová klidnou tvář i povahu a jakmile od tebe jednou odtrhne pohled, už se k němu nevrátí. Její odchod ze stanu není nijak ukvapený, to by jen poutalo zbytečnou pozornost. Co se děje venku, už nevíš.

Zaleje tě nepříjemný, chvilkový pocit chladu. Až zpětně si uvědomíš, že zatímco byla bezprostředně poblíž, rozzařoval se v tobě stejný pocit zlatavé proudící energie, jako při jejím včerejším tanci – jen tentokrát se nerozprostíral, ale usměrňoval do míst, kde tě bolí zlomená žebra. Bolela.
Felčar spokojeně pokýve nad tím, jak ti Gwynedd vypomohla s léčením.
“Podlitina bude tmavá, zabere více dní, než zesvětlá a zmizí. Podle mého jsou kosti zlomené, ale nesunuté. Dopřávejte si hojně oleje z ryb a ovesné kaše z mléka, nebo tvaroh. Pomáhá to hojení. Nechám i mast, bylinná, pomůže od bolesti,“ popisuje ti, zatímco ti maže hrudník a zavazuje zraněné místo.
A ty víš, že už to rozhodně nebolí tolik, jako předtím, a že žádná známá bylina něco takového nesvede.
Doktor tvoje pocity nijak nezkoumá, takže se neptá, jestli tě to bolí nebo jestli stahuje příliš natěsno. Dělá zkrátka to, co umí.

Chvíli předtím, než je doktor hotov, vrátí se do stanu Ben. Obličej mu pořád křiví zkyslý výraz kvůli tomu, co se odehrálo, ale peníze vydělané sázkou na tebe vesele cinkají v měšci po jeho boku. Pokud ty sám nezačneš, o nezvaném hostu se nezmíní. Za to vyslechne od felčara vše, co potřebuje, aby věděl, jak se o tebe postarat a na co si dát pozor.

“Nejvyšší čas se zvednout. Poptal jsem se,“ rozpačitě se ušklíbne, “Přístup na hrad je neomezený, ale nocleh máme pořád stejný. Napadlo mě poptat se lorda Ashburryho, že by se za vás ve jménu zdraví přimluvil u hraběte Brethertona, ale to byste musel vy sám.
Velká sláva začíná před západem slunce, začátek oznámí troubení rohu,“ protočí oči, kterak mu takové věci připadají zbytečné. Lamentovat ale nad tím, jak můžeš do hradu po celý den, ale pak se tolik nadělá s začátkem slavnosti, ovšem nebude.

Před tebou je pár volných hodin, které můžeš využít dle své libovůle.

Muž ale cizinec

"Jsem možná muž, ale také jsem byl cizinec a pohan. Oba víme, co to v těchto zemích vždy znamenalo."
Odvětil jsem mírně a tiše. Každý neseme jiné břímě. Její další slova však byla pravdivá a mne nezbylo, než stočit pohled zpátky před sebe a mírně si povzdechnout.
"Ne ovšem, že ne. Máte pravdu."
Přikývl jsem a cítil, že v těchto ohledech mám opravdu značné mezery.
"V klášteře by Vás bylo škoda má paní."
Pronesl jsem klidně a naprosto upřímně, dříve, než jsem si uvědomil, co jsem to vlastně sakra řekl. Kousl jsem se káravě do jazyka.
"Omlouvám se."
Zašeptal jsem nakonec to jediné, co mne napadlo, než jsem si i já všiml blížících se kroků a pohled jsem znovu upnul na stěnu.
"Děkuji. Takovou výsadu si samozřejmě nenechám ujít. Také děkuji za Vaše služby a péči, kterou mi milostivý pan hrabě věnuje"
Ohlédl jsem se s děkovným úsměvem na léčitele.
"I Vám má paní za Vaši ochotu, laskavost a pomoc."
Sklouzl jsem očima ke Gwyneddině tváři a pokorně sklonil hlavu. Nebylo to jen etické, ale také upřímně gesto.

Co je šeptem..

Opětuji Duncanův pohled a ještě pořád se tvářím zaskočeně, že něco takového nejen vyslovil, ale navíc onu myšlenku dál podporuje.
“Jenže jste muž, můj pane,“ připomenu mu mírně, “Vaše slovo, jak známo, má větší váhu a volit si osud je do jisté míry vaší výsadou,“ jemně, posmutněle, se usměji.
“Navíc… uvažte sám, jaké jsou možnosti. Cožpak vy byste si uměl vybrat svou paní jen tak, v tento okamžik, aby vám nevnutili jinou?
A jestli ano, pak bude chyba ve mně, že mi to připadá jako nesplnitelná záležitost.
“To dřív dohlédnu na zdi kláštera,“ jenže to taky nechci. Copak by to bylo za osud, zaslíbit se Bohu a život prožít zavřená mezi chladnými zdmi? I když, není to nakonec to samé?
Povzdechnu si.
“Děkuji za vaši sdílnost. M-,“ blížící se kroky nejdou přeslechnout. Plachty hlavního vchodu plesknou a jak rychle odešel, tak se léčitel i vrátil. V rukách třímá nějaké bylinky a kovový džbán s teplou vodou.

“Jestli mne už nebudete potřebovat, nechám vás vašim záležitostem a sdělím hraběti, že si oslavu na svou počest nenecháte ujít,“ přejdu z tichého šeptání do běžné výše hlasu.