Vytracené rady

"V podstatě ano. Omlouvám se, pokud to vyznělo špatně."
Odpověděl jsem k ní tiše a upřímně.
"Sám jsem v minulosti v některých věcech neměl na vybranou, ale podařilo se mi najít vlastní cestu, někdy to lze s větším odchýlením od té původní jindy ne."
Zalétl jsem pohledem zpátky ke Gwynedd.
"Neštěstí trápí všechny duše stejně."
Nejprve to vypadalo, že chci ještě něco říci, ale nakonec jsem zůstal zticha.
"Duncu tohle ti vážně nejde. Etiketa.....hmmch nejspíše jsi jí urazil, hlupáku."
Vyplísní mě mé vnitřní já.

Tiše, hlavně tiše

“Mám dát slib někomu dobrovolně namísto, abych se do takového svazku nechala vtlačit?“ chtě nechtě mi překvapený pohled sklouzne dolů k jeho tváři. To je ještě troufalejší myšlenka, než mé předchozí přiznání. Mírně se nad tou představou otřesu, hlavně když pomyslím na to, jak něco takového oznamuji otčímovi, hraběti Brethertonovi.
Zaskočeně nad tím uvažuji, i když moc není nad čím – nikdo takový, koho bych si dobrovolně vybrala, není.

Tichý rozhovor

"Ano je to pouze má domněnka paní a rozhodně nebyl úmysl Vás skrze ní urazit."
Ubezpečil jsem jí přátelsky a mírně omluvně, kdyby si tuto poznámku vyložila špatně, očima jsem bloudil spíše někam ke plátnu stanu před sebou, abych dámu neuváděl do ještě větších rozpaků, než bylo nutné. Jen mírně mi těkly oči nazpět k Gwynedd, když zmínila okrajově svou sestru.
"Tomu docela věřím."
Pousmál jsem se smířlivě. O její sestře jsem si iluze věru nedělal, a je mi jasné, že s ní nikdy asi vycházet nebudu. Nicméně nejspíše s ní už pak na dlouho zase do kontaktu nepřijdu, tedy to nebude asi až takový problém.
"Rozumím, je těžké přijmout to, když člověku chtějí vzít svobodu, kterou měl."
Odvětil jsem polohlasem s pohledem upřeným do prázdna a obočím mírně svraštěným zamyšlením.
"Nemohu říci, že plně chápu, jak se v tuto chvíli musíte cítit. Ale jsem schopen si představit, jak těžké by bylo pro mne, kdyby mi někdo chtěl vzít svobodu, kterou mám. Také bych se o ní snažil bojovat."
Zamračení se uvolnilo ale pohledem jsem nepohnul.
"Možná to není nejlepší řešení, ale pokud Vám jiní nechtějí dopřát pohádku, kterou jste si přála, pak byste možná měla učinit kroky k tomu, aby byla alespoň, co nejpodobnější té, kterou jste si přála. Dokud máte dostatek volnosti je činit.
Možná to není nejlepší rada, ale při turnaji bývá docela pravidlem, že kdo udeří první, často rozhodne o výsledku klání. Dobrý a precizní úder skolí soupeře dřív, než jej stihne vrátit......mohlo by to tedy snad platit i zde.....omlouvám se, nejsem až tak zběhlý v ohledech etiky a politiky."
Pousmál jsem se a na krátko po ní opět loupl pohledem. V nitru mne mrzelo, že mne nenapadá, jak jí více pomoci. Z toho, co jsem poznal, byla to divoká a nespoutaná duše. Zlatá klec by jí neslušela.

Nevhodné činy, situace i slova

Pobavením mi zacukají koutky, když dojde na slova o absenci věhlasných rytířů na turnaji. Kde kdo by to mohl brát jako urážku nebo náznak arogance, ale ve své podstatě s takovým prohlášením musím souhlasit. Někteří dnes nepředvedli více, než museli, a ostatní do toho vložili vše a stejně to nebylo dost. I přes to jsem ale ráda, že je turnaj za námi.
Dobré rozpoložení se ale rozpustí v zapomnění jen co se řeč stočí k další události z turnaje. Tlak na ránu takřka úplně povolí a namísto ruměnce mé tváře ovládne bledost.
Rychle zvážím, jak odpovědět, ale nevím. Co se hodí říci člověku se kterým už tak sdílím tajemství? Pořád je to jako hra v kostky a když budu nyní upřímná, mohlo by se to obrátit proti mně. Jenže.. víc než jeho potřebuji přesvědčit sebe sama, že se mýlí.. že se oba mýlíme.
A nejlépe okamžitě.
“To… Je vaše domněnka,“ vyslovím natolik rozpolceně, že si ani já na okamžik nejsem jistá, zda jde o konstatování nebo otázku. Vůbec jsem nečekala, že by na takový rozhovor mohlo dojít.
“Může se zdát milá, jenže úplně stejnou měrou může být děsivá. Jako turnaj...,“ ztiším hlas a připomenu si, proč stojím po rytířově boku a zesílím tlak na zraněné místo - ani moc, ani málo. Pohlédnu ke vchodu stanu, ale léčitel si dává načas a já nechci, aby můj spěšný odchod byl důvodem delší léčby.
Po krátké odmlce přece jen ještě promluvím. Tiše, tak, aby to případné zvědavé uši z venčí nezaslechly.
“Už dlouho žiji ve Winifredině stínu a třebaže je to trochu nespravedlivé, má takové postavení i své výhody. Jejím sňatkem se mění tolik, nač jsem zvyklá, a zůstává jen tak málo. Dřív si šuškali o ní, teď se ale pozornost přesouvá ke mně, a zatímco jí těšila, já.. nechápejte mne špatně, nechci znít nevděčně, nechci se vzpírat otčímově vůli, ani nikoho ranit, jenže se mi těžko přehlíží, že jde i o mě.. a.. a připadá mi, že v pohádce má mé slovo jen pramalou váhu. A že to vlastně vůbec není pohádka.. já.. omlouvám se, neměla jsem vás tím zatěžovat a stěžovat si. Snažně vás prosím, už o tom nemluvme. Dnešek je vašim dnem a zasloužené vítězství vaší radostí.“
Kéž by tak šlo, abych zmizela.

Péče léčitelů

Pousmál jsem se a bezděky mírně přikývl.
"To je dobře. Každý turnaj, kde nedojde k vážným zraněním je požehnaný. Oslavu? No, děkuji."
Krátce jsem zaváhal. Nečekal jsem, že se bude něco na mou počet konat. Ano bylo asi na místě to očekávat, ale nějak jsem to prostě vypustil. Snažil jsem přijít na to, co vše se může tak na večer chystat. Určitě to bude něco menšího, aby to nezastínilo přípravu svatby.
"Že ano?"
Ubezpečoval jsem sám sebe a pozoroval léčitele při práci. Trošku překvapeně pohlédnu na léčitele, který žádá o pomoc Gwynedd. Okamžitě začnu uvažovat nad tím, jestli se vůbec něco takového hodí, aby jí takto úkoloval. Z čistě etických a hlavně poměrových důvodů rozhodně ne, ale i tak se ranhojič rozhodne zmizet, jen co má příležitost. Pár okamžiků mi trvá, než to vstřebám, a nosem mi prostoupí vůně bylin. Vroucně doufám, že odvedou své a žebra nebudou moc zlobit. Mírně jsem vydechl a hrudník mi klesl.
"Děkuji má paní."
Podotkl jsem k její nápomocnosti, když jsme osaměli. Sám jsem se díval spíše před sebe. Určitě pro ní muselo být rozpačité se o mne starat.
"Turnaj byl příjemným rozptýlením. Sice se zde nesjeli žádní věhlasní rytíři, ale i tak byl nakonec napínavý a jsem rád, že jsem se jej mohl zúčastnit."
Odvětil jsem po pravdě a koutkem oka slétl k místům, kde byla Gwynedd, na kterou jsem pořádně neviděl.
"Prohlášení hraběte Fotheringhama bylo také velice upřímné a jistě rozehřálo mnohá srdce místních dam, které nyní doufají v jeho přízeň."
Snažil jsem se zahlédnout něco z toho, co se mihne Gwynedd ve tváři.
"Zdá se, že ve Vás ten mladík nachází zalíbení má paní."
Neznělo to vyčítavě ani výsměšně spíše přátelsky.

Rytířova zranění

Z Duncanova výrazu se snažím v rychlosti neúspěšně vyčíst, jestli jsem nepřekročila hranici, kterou je ochotný snášet. Ostatně, pochyby jsou na místě. Já jsem ta zbrklá, já jsem ta, která měla obavy o jeho zdraví, ačkoliv nic nenapovídalo tomu, že by byl na pokraji smrti. Zkrátka se zranil, to se na turnaji stává.
Odhaleným zádům věnuji jen krátký pohled, ten stačí, abych se ujistila, že nevidím žádnou krev, a hned potom se k mužům otočím bokem. Nejde, abych zírala na polonahého rytíře.

“Oh, ano, lord Rulf má tuhý kořínek. Myslím, že většina účastníků klání vyvázla jen s nepatrnými zraněními a svatba proběhne podle plánu, aniž by o ni byl kdo ošizen. Hrabě Bretherton bude dnes pořádat oslavu na počest vítěze turnaje, jste.. pochopitelně vítán,“ celá nesvá se zasměju, jak nešikovně jsem se vyjádřila a nervózně se přitom zhoupnu na špičkách. Winifred ani matka by se tak nešťastně nepřeřekly, nicméně, ony by se svévolně ani neocitly v mé situaci.
“Turnaj je spíš-“

„Mohl bych vás požádat?“ ulpí na mě ranhojičův pohled, nikdo jiný tady totiž nezůstal.

“Já ale...“ popojdu.

“Uvolněte se, pane. Bylinky lépe prostoupí kůží, aby utlumily bolest,“ instruuje ranhojič Dračího rytíře, poté se otočí ke mně, “Tady. Držte tkaninu na místě. Bylinné výtažky pomáhají proti bolesti, neuškodí. Hned se vrátím“ v mužově hlase není ani stopy po škodolibosti, jen chce svou práci odvést co nejlépe a připadá mu vhodnější odejít, než aby mne nutil odejít. Tiše vzdychnu a vyměním si s ranhojičem místo. Hadřík nasáklým léčivem přitlačím na ránu přesně podle pokynů, hnědo-zelená tinktura ostře voní.
I teď, na rozdíl od ranhojiče, stojím bokem, čelem otočená za Duncanova záda. Stačilo by trochu zacouvat a mohla bych mu hledět do tváře, jenže mi to stále nepřipadá vhodné. Občas ale pohled zarytý do vzdálené stěny stanu neudržím a sklouznu jím na upocené rudé vlasy.

"Turnaj je společenská povinnost, raději bych trávila čas jinou kratochvílí. Vy jste si jej užil? Splnil vaše představy?" navážu na původní rozhovor.

Sladký závěr s ostrou příchutí

Před stanem jsem dovolil Benovi, aby mi pomohl ze sedla. Zuby jsem zatínal bolestí a s helmou i brněním jsem si nechal od svého panoše pomoci. Nejsem si jist, jestli, když mi odstrojil hrudní pancíř to bylo lepší, či naopak. Na jednu stranu trochu pominul tlak, na tu druhou, už jsem hrudník neměl tolik zpevněný, takže mohl vesele bolet o to více. S těžkým oddechem jsem se posadil na židli.
"Díky Bene. Nalej mi trochu vína."
Kývl jsem s úsměvem na svého přítele a o chvíli později přijal pohárek vína, ze kterého jsem se napil. Nyní už bylo na místě trošku otupit bolest, ale to bych toho musel vypít mnohem více, což zase pro změnu na místě nebylo, ale pár doušků bylo také vítaných.
Není to první ani poslední zranění, které si z turnaje odnáším. A byla to jen věru malá cena za vítězství, kterého jsem dosáhl.

"Pane hrabě."
Sklonil jsem uctivě hlavu, když vešel náš hostitel do stanu v doprovodu lorda Ashburry.
"Děkuji za Vaše hřejivá slova. Jen se držím rytířských cností můj pane."
Usměju se skromně a opět na chvíli potlačím bolest někam do pozadí. Vypadat slabě před někým tak důležitým, by bylo velice nemilé. V tom mi však můj lord moc nepomůže, když mne obejme jen, co se zvednu ze židle. Sice je to obětí jemné na jeho poměry ale i tak musím zatnou zuby, abych nezaúpěl bolestí.
"Vždy k službám můj lorde."
Usmál jsem se na Lyonela, když mne pustil. Naštěstí jejich návštěva nebyla zase tak dlouhá a s nastávající nevěstou jsem moc prohodit nemusel.
"Ne z nás rozhodně přátelé nebudou. Ale to se stává."
Usoudil jsem, když jsem se díval na její odcházející záda. O něco později konečně přišel felčar, aby se na mě podíval.
"Budou to žebra."
Odtušil jsem, už při prvotní prohlídce a nehnutě jsem seděl, dokud po mě felčar něco nechtěl. Jakmile jsem slyšel povyk před stanem, automaticky jsem tam stočil pohled. Byl to Ben a.....překvapeně jsem pohlédl na Gwynedd, která se protáhla do stanu. Když hned na to vrazil dovnitř i trochu zoufalý Ben musel jsem se uchechtnout. Žebra se ozvala a tak jsem se za ně chytil a pomalu se nadechl.
"To je v pořádku Bene, můžeš jít. Lady je tu v tom nejlepším zájmu a v jejích povinnostech jí bránit nebudeme. Jdi si odpočinout a zjistit kolik jsi vyhrál."
Usmál jsem se na přítele a když opustil stan zvedl jsem se ze židle otočil se k Lady zády a stáhl si košili pomalým pohybem, aby se mi na žebra mohl podívat ranhojič. Kývl jsem, aby pokračoval.
"Děkuji vám i panu hraběti za vaše obavy má paní. Věřím, že to nebude nic vážného. Co Váš nastávající švagr, bude v pořádku?"
Optal jsem se zdvořile a jen napůl natočil hlavu jejím směrem, abych udržel nějakou slušnost. Na holých zádech se na svalech rýsovalo několik menších jizev staršího data.
"Užila jste si alespoň trochu turnaj?"
Pokračoval jsem ve zdvořilé konverzaci, vzhledem k přítomnosti dalších pozorných uší.

Ve stanu

“Volal jsi, že sem nemůžu, ne, že si tvůj pán nepřeje být rušen,“ opáčím zbrkle polohlasem, jelikož jsem si jistá, že navrch k tomu, že ve stanu nemám co dělat ještě slovíčkařím.
Pohled si vyměním jen s felčarem, kterého slovní půtky jen pramálo zajímají, přesto si není jistý, jestli má zůstat či odejít. To mě znejistí ještě víc a nervózně přešlápnu, ruce spojené ve výšce pasu před tělem.
Mysli...
“Viděla jsem vcházet vašeho ranhojiče. Hraběte Brethertona by trápilo, kdyby zjistil, že se vítězi turnaje nedostalo vší péče, kterou může nabídnout a jelikož je zaneprázdněn, rozhodla jsem se přijít jeho jménem,“ v podstatě nelžu, jen prvotní impulz zjištění vážnosti zranění byl čistě sobecký.

Po turnaji

Sladké vítězství protkané neustupující bolestí v hrudníku. Potlesk, který se tlačí do uší ze všech stran, stovky úsměvů, přání a provolávání slávy. Lorda Ashburryho jsi jistě nezklamal.
Ben ti pomůže ze sedla i z brnění, na felčara ale musíte chvíli počkat. Než se dostaví, zahlédneš opodál hraběte Brethertona jak se v doprovodu svých dcer i manželky rozhodl k osobní gratulaci.
“Duncan Lankford, dračí rytíř. Výborný styl a bystré oči zkušeného muže, velice si cením, že se turnaje účastnil někdo, kdo může ostatním jít příkladem. Rád bych vás viděl i jinde,“ hrubý melodický hlas hraběte se dobře poslouchá, “Dosud jsem o vás slyšel jen od Lyonnela a troufnu si říct, že máte dobře nakročeno k tomu, aby o vás mluvili i jiní. Ne kvůli vítězství, ale kvůli schopnostem. Máte mou podporu,“ přislíbí ti pomoc v neurčité rovině, ale i kdyby se za tebe měl někdy u někoho jen přimluvit, je to výhoda. Jeho paní se nepřítomně usmívá a raději by se už viděla v komnatách Winifred, aby dokončily zbývající přípravy, a nevěsta sama tvým směrem vrhá kradmé neutrální pohledy. To, že z vás dvou velcí přátelé nejspíš nikdy nebudou už ale tušíš od začátku. Nakonec je tady Gwynned, jejíž do jisté míry sice plachý, ale vytrvalý pohled srší štěstím a spokojeností.
Nestihnete si toho s hrabětem říci mnoho, jelikož se konečně objeví lord Asburry. Jeho široký úsměv hřeje na duši. Mine starého přítele a tebe bez rozpaků obejme, lehce, ale s otcovskou vřelostí.
“Výborné, výborné! Mohu snad říct více? Vydal jsi ze sebe jen nejlepší, hochu,“ pochválí tě a teprve potom se dá do řeči s hrabětem. Pochvalují tvůj výkon, hodnotí ostatní, a když se opodál mihne Rulf, prozatím se s tebou rozloučí a zamíří společně za nastávajícím ženichem ke kterému v předstihu vyrazila Winifred v závěsu s matkou a Gwynedd.

Mumraj kolem pokračuje a lidí se tady teď motá snad víc, než před ním. Ben spustí bočnice stanu, abys měl maximum soukromí, které stan nabízí, a vytratí se ještě něco zařídit. Trvá už jen chvíli a konečně se objeví felčar. S ničím se nezdržuje a zajímá se o tvá zranění.
O něco překvapivější je, když nejdřív slyšíš Benovo naléhavé a vzdálené: “Počkejte, tam nemůžete.“, načež se vchod stanu rozhalí a dovnitř nečekaně proklouzne Gwynedd následována vpádem Bena.
“Uhh.. Snažil.. snažil jsem se lady vysvětlit, že si nepřejete být rušen, ehm..“

Turnaj

Kdybych nemusela, turnaji bych nepřihlížela. Ani po včerejším rozhovoru s Duncanem jsem takové zábavě nakloněna, i když snad u kousek lépe chápu motivaci těch, kteří dávají všanc své zdraví a život pro něco tak malicherného, jako je vítězství a chvilkové uznání ostatními. Zdá se ale, že na tribuně jsem jediná, kdo tak smýšlí. Winifred je nadšená od samotného začátku, a jelikož je výjimečně i v dobré náladě, šeptá mi často různé postřehy a nebo jen střípky drbů, které vyslechla. O tom, že se jejímu nastávajícímu nic nestane a nejlépe ještě zvítězí takřka nepochybuje, a její domněnka je o to silnější, když si turnaj někteří z jezdců promění v přátelské oťukávání.
Ačkoliv si nepřeji, aby kdokoliv přišel k úhoně, favority mám dva: Quentina Rulfa, jelikož si neumím představit lepší příležitost, kdy ukázat jeho schopnosti, než před svatbou a také by bylo příšerné, kdyby se mu něco stalo; a Duncana. Třebaže si to nechci přiznat, svírá se mi žaludek pokaždé, když stane na kolbišti a uleví se mi až ve chvíli, kdy vím, že není raněn.

Čas ubíhá přiměřeně zábavě, kterou turnaj přináší, a zastaví se ve chvíli, kdy je k souboji vyzván hrabě Fotheringham. Dobrý přítel lorda Rulfa, jeden z oblíbenců mého otčíma hraběte Brethertona, vlastně se Ackley pro svou milou dobrotivou, ale spravedlivou povahu těší dobrým vztahům se všemi. Jenže když se během jeho přednesu básně naše pohledy na krátko setkají, nejraději bych utekla. Snad se mýlím a jsem jen příliš domýšlivá.
A aby toho nebylo málo, jeho soupeřem je o chvilku později vybrán Duncan a je to právě jeho další vítězství, které mne uklidní a Winifred záhy odvede pozornost jinam.
Další souboje, další zranění, uřícení koně a spokojený dav lidí.

Jemné poryvy větru mi čechrají vlasy, usmívám se, protože zbývá poslední kolo a potom už budou všichni v bezpečí. Jistá míra nervozity tady ale je, jak by taky ne, když se do finále dostal jeden z mých favoritů. Přistihnu se při očekávání jeho vítězství: proto přece přijel, proto se turnaje účastní, měl by zvítězit a také, že ano. Namísto obyčejné děkovné řeči ovšem zvolí svůj způsob.
I tentokrát je to jako by se zastavil čas. Jmenovat mne, před všemi ostatními, kdy naposledy se mi dostalo takové pozornosti? Před tolika lidmi? Navíc od někoho mě milého. Tváře mi zrůžoví, ale potěšený úsměv neskrývám.