Dračí rytíř

Byl to skvělý pocit, prohánět se po kolbišti a křížit dřevce se soupeři. Ta horkost, která kolovala žilami, když se dřevce roztříštily a jezdec se snažil udržet v sedle. Kdo do kolbiště nikdy nevyjel, nemůže vědět, jaký je to pocit. Walding byl z kola venku ale ještě pár dalších včetně novomanžela zbývalo.

Se zájmem jsem sledoval další klání. Bohužel nebyly to žádné světoborné výkony. Staří přátelé byli spíše roztomilí, než udatní. Touha si jen zašpásovat z nich doslova čišela. Trochu zajímavější byl souboj rytířů, který pokračoval i pěšmo, ale vítěze jsme se stejně nedočkali.
"Škoda, leč možná tomu tak lépe. Kdo ví jestli by to ten druhý přežil. Zdá se, že mezi nimi panovala hustá zlá krev."
Odtušil jsem a mírně jsem se protáhl v zádech. Odpočinek mezi kláními byl nejhorší, protože svaly dostávaly možnost začít odpočívat a zatuhávat, proto jsem se tu a tam protáhl, abych je udržel v rozprouděném stavu, i když se ozvala nějaká ta modřina.

Bylo příjemné a skoro až překvapivé, kolik se najednou našlo takových, kteří se mnou chtěli prohodit pár slov, nebo si potřást rukou. Dokonce je občas musel Ben zase šetrně vymanévrovat pryč, abych se jich zbavil. Už je to nějaký pátek, co jsem se těšil takové pozornosti a nejspíše jsem si na to už trošku odvykl. Naproti tomu nepokrytě mne těšilo, že se baví lord Ashburry. Ani v nejmenším jsem jej nehodlal zostudit.
To nejlepší na tribuně je však úsměv, kterého se mi občas nenápadně dostane ze strany Gwynedd. Je hřejivý a povzbudivý a to je přesně to, co rytíř v klání potřebuje. Aby jeho krev proudila a smysly byly ostré a připravené, protože má proč bojovat.
Z jídla jsem snědl jen několik málo soust, abych neuvrhl tělo do útlumu a vína jsem se ani nedotkl. Zůstal jsem jen u vody. Žádné otupení smyslů jsem si nehodlal dovolit, ne teď v posledních kláních.
S překvapením jsem pak sledoval, když byl ze sedla shozen Rulf. Sice jsem očekával, že nebude zase tak dobrý turnajový zápasník, ale i tak jsem nejspíše doufal, že dostanu šanci shodit jej ze sedla.
Napnutě jsem tedy pozoroval, jak se k němu žene hned několik lidí, aby mu pomohlo.
"Snad je v pořádku. Nebylo by příjemné, kdyby se ze svatby stal funus."
To už mne však Ben upozornil, že je čas znovu do sedla. Přikývl jsem a zamířil se uchystat. S jeho pomocí jsem opět dooblékl svou zbroj a zkontroloval, že vše pevně sedí. Poplácal jsem s úsměvem svého koně po krku a vytáhl se do sedla. Dnes mi posloužil dobře a dotáhneme to spolu do konce. Na ruku jsem znovu upevnil štít a na hlavu si posadil přilbu a zaklapl hledí s pokývnutím pozdravu na soupeře. Stejně nebyl výřečný typ. Vzal jsem si dřevec a připravil se na své místo, když nás herold ohlašoval.
"MacLerie? Jeho kůň je pořádný macek a zato jezdec menší a lépe sedící na koni. Bude se jej hůře srážet a cílit na něj. Tady hruď nepostačí, musím hrát na jistotu."
Nadechl jsem se a počkal až herold odstartuje a pak jsem pobídl svého koně kupředu. Dunění kopyt o tolik těžšího koně soupeře, bylo jako hřmění hromu. Půda naštěstí nebyl tak rozbahněná, jak by mohla být za horšího počasí, takže jsme věřil, že to můj kůň zvládne. Přidal jsem do trysku a soupeři mírně nastavil svůj štít a zapřel ruku, abych ustál případný náraz dřevce, sám jsem začal cílit a na hruď a byl připraven v posledním okamžiku to zvednout na hlavu, abych jezdce překvapil a srazil.
Křááách náraz a tříštění dřevců, mám pocit, jakoby mě do hrudníku nakopl jeho kůň a ne dřevec. Rozhodně má v ruce pořádnou páru, zachoval jsem však klid jen okamžik po něm udeřil svým dřevcem vzhůru směrem na hlavu. Vím, že se roztříštil, ale neměl jsem čas se ohlížet. Musel jsem se srovnat v sedle ve kterém jsem se až nebezpečně zaklonil.
Ještě otřesený jsem přitáhl uzdu koně a zpomalil jej, než jsem dojel na konec kolbiště. Tam jsem se sklonil k jeho krku a ohlédl se za sebe.
"Srazil jsem ho na první dobrou....uhh....sakra.....snad je v pořádku..."
Zatnul jsem zuby a sípavě jsem se nadechnul.
"Sakra, nejspíše to odneslo nějaké žebro."
Uvědomil jsem si a pomalu zvolna jsem se napřímil na sedle, ještě nebyl čas dát najevo slabost. Rozhlédl jsem se po jásajícím davu, po tom, jak k mému soku přibíhají jeho věrní i po Benovi, který přiklusal za mnou.
"Budeš mi muset, pak pomoct z brnění, možná mi promáčkl hrudní pancíř....blbě se mi dýchá, asi žebra....ale až za chvíli."
Zasípal jsem k němu polohlasně a znovu se zahleděl na tribuny.
"Byl to poslední zápas?"
Ujistil jsem se ještě u Bena.

Pokud mi to potvrdil pobídl jsem koně, abych zamířil směrem k tribuně a hlavně jejímu středu, kde seděli ti nejvážnější....naší hostitelé. Cestou jsem si urovnal dech, potlačil bolest dozadu alespoň na pár okamžiků a nasadil veselý úsměv. Zastavil jsem koně až před tribunou a sňal jsem si helmu. Rudé vlasy byly zpocené ale přesto, jakš takš držely tvar. Zahleděl jsem se na tribunu.
"Jako vítězi turnaje mi dovolte prosím říct pár slov.......Vikomtova koně ani statky či výkupné si nenárokuji. Mé vítězství je ve jménu Lorda Ashburryho, který je mým patronem."
Mírně jsem se v sedle uklonil svému lordu a pak zalétl očima zpátky na tribunu.
"Lady Winifred je bezpochyby ozdobou tohoto turnaje a manžel jest šťastný muž. I tak mi však dovolte, abych královnou krásy a lásky tohoto turnaje jmenoval Lady Gwynedd, neb to jediné, co může býti krásnější, než jeden půvabný květ jsou květy dva."
Hluboce jsem se uklonil s rukou na srdci v sedle a na okamžik bolestí zatnul zuby, abych zachoval veselou tvář pro publikum. Jmenovat královnou krásy a lásky Gwynedd a ne její sestru na jejíž počest byl konán turnaj bylo bezpochyby nebezpečným krokem, avšak vyzdvihnout ji vedle její sestry a tak zdvojnásobit krásu turnaje, bylo krokem, který jsem se rozhodl učinit, aby nikdo nemohl mít námitky. Lady Winifred veřejně neurazím, Gwynedd potěším a v očích publika budu galantním rytířem. Přece jen jsem asi něco z učení lorda Ashburryho pochytil.
Když jsem se znovu narovnal na koni obrátil jsem jej k pomalému odchodu a rukou kynul všem na burácející tribuně. Projevit bolest si dovolím, až ve svém stanu, ne dříve.

Turnaj

Gwynedd v hledišti pořád vypadá nesvá, částečně duchem nepřítomná, ale když jí pokyneš, dívčiny rysy získají na příjemnosti, to jak se jemně usměje. Je to chvilka, okamžik, který zanikne v dění kolem ní a dalších událostech.

Další soupěř – tvé další vítězství. Dav propukne v nadšený jásot, tleskají snad úplně všichni, včetně těch, kteří fandili Manleymu Waldingovi. Musí se ti nechat – a teď to každý vidí – s jakou rozvahou a klidem vjíždíš i opouštíš kolbiště. Chováním jdeš příkladem a hravě jím předčíš spoustu z mužů, kteří dnes stanuli při začátcích kol po tvém boku. A k tomu všemu, jako by to nestačilo, vyhráváš a navrch si nenárokuješ nic z toho, co bys mohl. Nehledě na to, že leckdy i ti, kteří zvítězili, se vzdali dalšího klání pro utržené rány – na těle, i na duši. Nejspíš jim nelze mít takové chování za zlé, na druhou stranu, když raději a pijí, namísto aby udržovali rytířské hodnoty, je to ke škodě všem.

Ben přikývl a odběhl splnit, co jsi mu zadal, zatímco ostatní odvedli koně a pečlivě se o něj postaraly. Šikovné ruce se ujaly i tebe a všiml sis, že tvým směrem padají hlavně pohledy mladých šlechticů, ať už reprezentují jen sebe nebo své rodiny, nebo vůbec nikoho, protože si turnaj nechali ujít. Naprostá většina těch reakcí se zdá kladná.
Nenápadně vašemu vyhrazenému prostoru se pohybují lidé hraběte Fotheringhama, který si už péče ranhojiče užil víc, než dost, a nyní živě debatuje v kruhu svých blízkých přátel, včetně Rulfa. Ne, že by je klání nezajímalo, ale následující souboje zřejmě nepovažují za tolik zajímavé, aby si nemohli popovídat i o něčem jiném.
Ke tvým úspěchům ti však přijdou poblahopřát i ti, pro než turnaj už skončil, ale kteří se s tebou chtějí seznámit. Žádný z nich není tolik otevřený, jako Ackley, ale jednoho to i tak potěší.
Poněkud živěji je i v blízkosti lorda Ashburryho. Hned několikrát ho uvidíš, jak se smíchem krčí rameny nebo bezděky rozhazuje rukama, dobře se baví a víš, že je hrdý. Byl by za tebe rád i kdyby vypadl hned na začátku, ale stejně jako každý, i jeho těší, když mu ostatní svými řečmi lechtají ego.
Na druhé straně probíhá i poněkud méně zapálená ženská diskuse. Plavovláska s tendencemi k tajným procházkám mezi prostým lidem mezi ně nezapadá, i když vidíš, jak se v jednu chvíli vřele otočí ke své sestře na něco jí odpoví. Mnohem větší radost zdá se má z toho, když se na krátko setkáte pohledem. Tentokrát je to ona, kdo ti nepatrným pokývnutím dá najevo, že o tobě ví, a k tomu přidá podobně nesmělý úsměv, jako prve.

Přichází čas, kdy máš prostor k odpočinku. Ben, jen co vyřídí, co bylo třeba, se vrátí a poletuje kolem. Kontroluje zbroj, nový dřevec, potom koně, od toho se vrátí k tobě a doleje ti vodu, vrátí se ke koni, kterého odstrojili a vysušili, než jej znovu osedlají. V záloze je tady připravený i druhý kůň. Pod nosem ti zavoní čerstvá pečeně. Stačí si jen utrhnout stehýnko a zakousnout se do pečeného masa, a jeho mastnotu zajíst chlebem a hutným červeným vínem.

Další souboje jsou tak odlišné, jak jen mohou být. V tom prvním proti sobě stanou staří přátelé a jen, co se škrábnou dřevci a v sedlech se sotva pohnou, ukončí souboj shodně remízou, poplácají se po ramenou a jsou spokojení. Jen proto, aby upokojili diváky, prohodí mezi sebou pár vtípků a v jednu chvíli se zdá, že jejich přátelství utrží ránu, jde ale o promyšlené divadlo.
Následující souboj opět odhalí nebezpečnost soubojů. Kobyle se při běhu smýkne noha, to vychýlí jinak snad dobře mířenou ránu a dřevec nešťastně probodne rameno soupeře. Síla nárazu však zároveň odmrští vítěze a shodí ho na zem, kde jej div nepošlape jeho vlastní zdivočelý kůň.
Dvě kola pak proběhnou standardně, pomineš-li, jak jeden ze soutěžících drží dřevec – je to nepatrná změna, ale natolik účinná, že soupeře shodí bez zranění čistě a rychle.
V posledním klání dojde i na meče. Jezdci se shodili navzájem, zřejmě mezi nimi ale panuje už delší nevraživost, a tak se prošedivělý rytíř menšího vzrůstu pustí do souboje s někým, kdo by klidně mohl být jeho synem. Ke konci, kdy ani jeden nevyhrává, ale oba už utržili několik ran, je odtrhnou ostatní.

Ben ti naznačí, že by ses měl jít připravit.

Ani tak ale nepřijdeš o Rulfovo fiasko, kdy soupeře ani netrefil, zato byl však sám sražen mocným úderem, až se Winifred v hledišti postavila a začala se teatrálně hrnout dolů, vykřikující nejrůznější slova starosti. Gwynedd, přestože by snad měla sestru doprovodit, zůstala sedět a za mladou nevěstou se vydala nevlastní matka.

“Inu, počkáme, než se situace uklidní.
Milí hosté, chrabré rytířstvo, zbylo už jen málo těch, kteří dnes mohou prolít krev. Málo těch, kteří nám mohou ukázat, jak vypadá síla nejen fyzická, ale také síla ducha. Dnešní turnaj, troufám-li si říct, neměl favorita, ale nyní? Kdo je ten váš?
Hm, hm.
Sám nevím, na koho bych teď vsadil. Jestli na dravého vikomta Eacharna MacLerie – bílo modrá se znamením bodláku,“ za potlesku vyjede ke kolbišti černý hřebec ve zmíněných barvách. Rytíř na jeho hřbetu je rozhodně o hlavu menší, než ty, má placatý nos a čerstvě roztržené obočí. Dlouhé vlasy má stažené do ohonu a v pokřiveném úsměvu zvedá ruku, aby publikum provolávalo jeho jméno.

Ben nad tím pobaveně zakroutí hlavou.

“Nebo na sera Duncana Lankfrorda, jehož dračí rozvážnost jej dovedla až na dosah konečného vítězství,“ tvoje jméno sice volá o dost méně hlasů, ovace se ale zdají hlasitější. Na tvé straně, kde by běžně stál jen Ben a pár dalších, zahlédneš Ackleyho a pár z jeho kumpánů a jejich pacholků.

Stanete proti sobě. Po posledních rytířích je země nerovná, rozšlapaná, ale nic, co by koně nezvládli. Kdyby zapršelo, bylo by to horší.
Soupeř ti pokyne, slušně, ale dál se tváří jako divoký pes a tenhle jeho výraz neskryje ani přilbice. Nachystá se…
a na znamení vyrazíte.
Jeho malá postava a velký kůň je pro tebe nevýhodou, přesto rychle víš, kam bude nejlepší ho trefit. Stačí správně navést dřevec, mít pevnou ruku. Tvrdý náraz protivníkova dřevce, které se rozprskne na třísky, tě vyhodí z rytmu o chvíli dřív, než trefíš ty jeho. Násobená síla nárazu vámi oběma otřese a i když víš, že se v sedle udržíš, není to příjemné a zmate tě to.
Až se zpožděním, někde mezi burácením a jásotem, tím, kdy si uvědomíš, jak tě bolí hrudník a že máš problém se nadechnout z plných plic, zaregistruješ MacLerie jak leží nehybný v prachu.

Drak bere vše

Pousmál jsem se ještě pod helmou nad Akleyovým prohlášením a pak už se naši koně hnali kupředu a dřevce byly připraveny ke střetu. Podařilo se mi dobře nastavit štít a odklonit soupeřovu ránu a právě to byl ten okamžik, kdy se trochu vychýlil z rovnováhy a já mohl plnou silou udeřit doprostřed jeho hrudního plátu. Tříštění dřevců. Projel jsem kolem soupeře a na konci kolbiště otáčel koně a odhazoval kousky dřevce, ale to už jsem viděl hraběte, jak leží v prachu. Přitáhl jsem uzdu koni a pár okamžiků sledoval, jak se k němu všichni sbíhají, pak jsem sám pobídl svého koně a zastavil až u něj. Zvedl jsem si hledí a už už jsem chtěl seskočit, abych mu pomohl vstát, když jej už zvedali jeho pomocníci.
"I tak poraženému patří čest. Rád jsem s Vámi zkřížil dřevec pane."
Usmál jsem se na Akleyho a kývl na něj, než jej odnesl z kolbiště. Když jsem se vracel na koni za Benem, věnoval jsem krátký pohled směrem do hlediště do míst, kde byla Gwynedd a mírně jsem jí pokynul hlavou.

Na okraji kolbiště jsem sesedl a podal helmu Benovi. Na chvíli jsem sundal plátové rukavice a vzal jsem si kalich s vodou a napil se.
"Fuha....brzo mě čeká asi další klání co?"
Usmál jsem se na něj, ale ještě jsem nestihl ani kalich pořádně odložit a trochu vychladnout, když se ke mě přihnal někdo z Akleyových lidí se vzkazem. Přelétl jsem mladíka klidným přátelským pohledem.
"Poděkuj svému pánovi za čestnost jeho jednání i jeho nabídku. Svého koně i výzbroj si může ponechat. Rytíř bez zbroje, koně, meče a štítu není rytíř. A já nepřipravuji čestné muže o jejich statky."
Usmál jsem se, chvíli jsem počkal až to vstřebá.
"Až bude po turnaji věřím, že mne pozve hrabě na kalich vína. A teď už utíkej čeká mě další klání."
Zasmál jsem se a popohnal posla, protože už herold opět vyhlašoval mé jméno a mého nového soupeře. Manley Walding.
"Bene mou přilbu a připrav dřevec."
Oznámil jsem panošovi, nasadil si rukavice a vytáhl se do koňského sedla, pak jsem přijal přilbu a nasadil si jí. Znovu jsem zkontroloval štít a vzal dřevec od Bena. S ním vysoko zdviženým jsem přiklusal pozdravit soupeře.
"Mnoho štětí pane."
Oznámil jsem, mírně jsem se uklonil v sedle obecenstvu, zvláště tomu urozenému a zamířil jsem na svůj start. Hledí jsem sklopil, stejně, tak dřevec a pobídl koně kupředu.
"Velký a široký rytíř až příliš. Mířit na tělo nemá smysl, tam se udrží, ale když zasáhnu hlavu......"
Věděl jsem, že zásah do helmy býval obtížnější a nebezpečnější pokud soupeř měl přilbu otevřenou, což si lazjl jen málokdo na turnaji, na druhou stranu, když se dobře trefíte je to většinou dost dobrá cesta, jak někoho dostat ze sedla, hezky do zaduní.
"Jdeme na to."
Pobídl jsem tentokrát koně do trysku mnohem dříve. Pozvedl svůj štít a natočil ho tak, aby po něm nepřítelův dřevec sklouzl. Sám jsem však na poslední chvíli svůj dřevec zvedl špicí vzhůru a křááááách.......roztříštil se o přilbu mého soupeře. Než jsem dojel na konec vyměnit dřevec slyšel jsme hlasité zadunění, když mohutný rytíř padl v mrákotách z koně. V hlavě mu nejspíše hezky zvonilo.
"No Bene zdá se, že dneska budeš bohatý panoš."
Usmál jsem se zvedl hledí a koukl na panoše.
"A běž jeho panošovi vyřídit, že si nenárokujeme odměnu za jeho porážku. Dnes si uděláme dobré jméno, nemám touhu se domů vláčet s jejich zbrojemi."
Mrknul jsem na něj a sám jsem si na chvilku šel odpočinout k hrazení a napojit koně, než budu mít další střet, nenechal jsem si však ujít ani jeden zápas, ostatních rytířů. Chtěl jsem mít ten nejlepší přehled, snad jen občas mi padl pohled do hlediště, abych viděl, jak se na mě ostatní tváří. Nezačal jsem zatím úplně nejhůř.

Turnaj

Ackley se nad tvým nadhledem usměje a kývne, sice ne spokojeně, protože je mu nepříjemné soupeřit s někým, s kým se snažil spřátelit, ale v dobrém.
“Jinak to ani být nemůže. Mezi muži, v jejichž vztazích není žádná osobní křivda se zadaří lepšímu a ten druhý, ten s pokorou přijme prohru,“ kývne podruhé, než také otočí koně a vyrazí se připravit.

Na znamení vyrazíte proti sobě. Od kopyt odletují kusy hlíny, jak je plocha už vyježděná, a ty si přesně všimneš moment, kdy se Ackley mírně nakloní dopředu, aby se zpevnil. Jenže ani soustředění mu k výhře nepomůže. Tvá přesně směřovaná rána dopadne doprostřed jeho hrudi, zatímco jeho dřevec po tvém brnění víceméně sklouzne. Nová modřina ti nepřibude, ale ty starší se ozvou a tupě zabolí. V nezřetelném roji nově vzniklých třísek slyšíš, jak ze sebe rytíř vyrazí přidušený skřek a i když ho necháš za sebou, jasně slyšíš, jak s rachotem dopadne na zem. Jeho kůň poplašeně pokračuje dál a když se otáčíš, vidíš a slyšíš mírnou paniku v hlasech těch, kolem kterých kůň vrazil na svou vlastní cestu. Není pochyb o tom, že se za chvíli zklidní a zastaví, ale na krátkou chvíli se z něj stala hrozba.
Ackley zůstane ležet, jen se ze zad stočí na bok a zahrabe nohama o zem v marném pokusu vstát, nebo posadit se. Seběhnou se k němu, včetně Rulfa. Z tlumeného hovoru k tobě nedoléhají žádné informace, ranhojič se mračí a nespokojeně kmitá vousatou bradou sem a tam, jako by přežvykoval.
Postaví ho až ve třech, Rulf mu sundá přilbu a odhalí jeho bolestí mírně zkřivený obličej. Ze rtu mu teče krev a pak ti dojde, že se Ackley usmívá.. nebo směje?
“Jak…,“ dál ho drží ve dvou, “Jak jsme se shodli, výhra patří lepšímu z nás. Zůstanu raději u psaní poezie,“ zahalasí, načež se mu do tváře na krátko vrátí bolestná grimasa. Potom ho pomalu odvedou.
Herold tě vyhlásí vítězem a ty sklidíš zasloužený, hlasitý potlesk uznávající tvé druhé vítězství.

V mezičase k tobě doběhne mladý muž s kulatým obličejem.
"Hrabě Fotheringham nechává pozdravovat a vzkazuje, že jste vyhrál poctivě a čestně a po právu vám náleží odměna, protože má ale Dorika rád, nabízí namísto koně vyrovnání zlaťáky. S ostatním máte naložit dle libosti."

Rytíř se nevzdává

Žilami proudilo vzrušení, když se přibližoval znovu vikomtův dřevec, snažil jsem se jej nespustit z očí. Jeho první chybný tah šachovou figurkou byl ten, že se nechal ovládnout hněvem z toho, že jsem hned pod jeho úderem poslušně nesletěl z koně, ale byl odhodlán znovu zkřížit dřevec. Klučina, který mi přišel doporučit klání prohrát mne jen v mých myšlenkách utvrdil.
"Velká chyba, horká hlava prohrává klání."
"Ani nebude třeba Bene."
Ubezpečil jsem svého panoše.
Pobídl jsem koně v posledním úseku do trysku a zacílil na prsní pancíř vikomta. Tříštění dřevců a bolest, která se rozlila při nárazu po těle, ale po chvíli opět ustoupila. Dobré znamení toho, že třísky dřevce neprorazily skrz mé brnění. Dojel jsem na konec kolbiště a pohotově obrátil koně a už jsem se nakláněl ze sedla, abych si vzal další dřevec, když jsem spatřil svého soupeře zvedajícícho se za pomoci ze země. Ještě následující okamžik jsem očekával jestli nebude chtít pokračovat v boji pěšmo s otupenými zbraněmi, ale nechtěl. První vítězství mne potěšilo. Pokud tu panují obvyklé turnajové poměry, pak vikomt bude muset vykoupit svého koně, meč a zbroj, jinak si je budu moci po právu nárokovat. Nikdy jsem však nebyl z těch, kteří tohoto nějak zneužívali. Považoval jsem se za čestného rytíře a jen málokdy jsem si nárokoval vybavení svého soupeře. Odhodil jsem zbytky dřevce a popohnal koně směrem k vikomtovi.
"Svého koně, zbroj a meč si nechte vikomte. Nepožaduji je, ani výkupné."
Oznámil jsem mu dostatečně nahlas, aby si i diváci mohli povšimnout tohoto šlechetného gesta. Ne každý účastník jej udělá. Kývl jsem na publikum a pobídl koně zpátky k Benovi. Až už něj jsem sesedl a poplácal koně po boku.
"Beru tě za slovo Bene, ale až bude po všem. Do sedla vždy s čistou hlavou Bene to si pamatuj."
Usmál jsem se na něj.
"Postarej se o koně, osuš ho a připrav na další klání. Máme chvíli na oddech."
Zamířil jsem do svého turnajového stanu. Odložil helmu a pro teď s Benovou pomocí sundal brnění. Otřel jsem si čelo a osvěžil jsem si obličej trochou chladivé vody. Modřiny pobolívaly a rozhodně budou vypadat velice přívětivě k dnešnímu večeru, ale to je to nejmenší. Nalil jsem si pohár vody a napil se.
Čas na oddech jsem využil tak, že jsem pozoroval ostatní účastníky klání, abych viděl, kde dělají chyby, jaké josu jejich silné a slabé stránky a kdo postoupí do dalších kol turnaje.
Návštěva ve formě blonďatého mladíka a Rulfa byla nečekaná, ale méně nepřívětivá, než jsem mohl očekávat. S překvapeným výrazem jsem je přivítal a pokývl jim na pozdrav.
"Buďte zdrávi. Žádná velká událost. Věřím, že se střetnu ještě s obtížnějšími soupeři, než byl Vikomt."
Usoudil jsem s poklidem a pousmál se nad Ackleyovou poznámkou.
"V to věru doufám, že mne nehodláte ženit. O přátelství se můžeme pobavit po turnaji."
Souhlasil jsem a potřásl jim rukou.
"Děkuji, mnoho štěstí na turnaji. Jistě se ještě uvidíme."
Rozloučil jsem se s nimi a zamířil se připravit.
"Bene je čas."
Nechal jsem si pomoci opět do brnění, zkontroloval přezky sobě i koni. Upevnil štít a vyšvihl se do sedla. Pak jsem si posadil na hlavu přilbu a zvedl jsem si hledí.

Každou chvíli jsem měl nastoupit. Sledoval jsem, jak dalším z rytířů, kteří budou v klání je opět mladý Ackley. Vypadal docela nadějně v prvním kole se mu dařilo, uvidíme, jak to bude dál. S rukama na hrušce sedla jsem pozoroval, jak se vyznává neznámé krásce. Přelétal jsem očima tribunu.
"Gwynedd se tváří nějak nesvá...."
Krátce jsem na ní spočinul pohledem, ale pak mou pozornost upoutalo mé jméno, jakožto soupeře hraběte. Překvapeně jsem zalétl pohledem k heroldovi.
"Tak se zdá, že jsme na řadě."
Pobídl jsem koně kupředu a popojel směrem k Ackleymu. Sklonil jsem hlavu před diváky a pak pohlédl na hraběte.
"Nechť štěstěna přiřkne vítězství tomu lepšímu a toho horšího uštědří vážných zranění."
Popřál jsem soupeři a obrátil koně nazpět. Přijel jsem na své místo sklopil hledí a vzal jsem si dřevec od Bena.
"Rychle, přesně, silně."
Pobídl jsem koně do klusu, sledoval jsem přibližujícího soupeře. S rozvahou jsem se nadechoval a hledal příhodné místo, kde udeřit. Prsní pancíř byl to nejjistější místo, navíc nehrozilo takové riziko zranění v obličeji, kdyby se dřevec roztříštil špatně a vlétl do přilby. Pobídl jsem koně do trisku.
"Heja!"
Cítil jsem, jak nabírám rychlost, sevřel jsem koně nohama, pro větší stabilitu, zapřel jsem si štít o rameno připraven na náraz jeho dřevce a sám jsem se mírně vyklonil a plnou silou své paže šel svým dřevcem vpřed, snažil jsem se proklouznout kolem jeho štítu a zasáhnout prsní pancíř, aby soupeř ztratil rovnováhu a sletěl z koně. Sám jsem byl připraven dělat vše pro to, abych se udržel v sedle a byl připraven případně zlomit další dřevec.

Turnaj

S hlavou v přilbě se hůř odhaduje reakce publika. Zůstává ti tak skryto, jestli se mezi přihlížejícími objevili tví noví příznivci či nikoliv. Důležitější však je samotné klání.

Z vikomtovy strany nepřichází odpověď, alespoň ne ta slovní – skrz jeho zvednuté hledí však vidíš hněv a pohled, kterým by tě nejraději shodil z koně. Cillian Dougherty nerad prohrává a remíza prvního kola je pro něj stejnou ranou na cti, jako prohra samotná.

Ještě dřív, než si od Bena vezmeš nový dřevec, přispěchá k vám vychrtlý klučina bez předních zubů. Trochu se mračí, trochu je nasupený, a trochu na něm vidíš, že tady není sám od sebe a za sebe, ale protože ho někdo poslal a tak důležitým úkolem mu propůjčil i notnou dávku agresivního sebevědomí.
“Hej ty! Řekni svýmu panákovi, že Dougherty neprohrává! - Nemáš šanci! Spadni!“ promluví nejdřív nenávistně k Benovi, načež se odváží projevit i vůči tobě a než si v hlavách přeberete, jestli to jen mělo narušit koncentraci nebo to byla reálná výzva provázaná s nevyřčenou výhrůžkou, kluk je pryč.
“Toho chytat nebudu, dokud nebude po turnaji,“ usměje se na tebe Ben a tváří se, že je nad věcí.

Hledí dolů.

Kůň pod tebou nervózně zafrká.
Slyšíš tlumeně zkreslený potlesk, hlasy i pokřikování lidí nabuzených kláním. Vikomt je připraven, hrot jeho dřevce směřuje mírně vzhůru ale váš střet je nevyhnutelný. Vyrazíte proti sobě s nebývalou jistotou a touhou vyhrát.
Nahnul se vikomt v sedle nebo se ti to jen zdálo? Vzduchem se rozprskne dřevo rozbité nikterak silným nárazem, přesto tě ostře zabolí v místě úderu a bolest se rozleje celým tělem, načež vyprchá a nechá po sobě jen slabou vzpomínku. Ještě než koně otočíš, slyšíš, jak dav zdráhavě jásá. Někdo určitě bučí, jiný tleská, jiný se raduje. Vikomt se vztekle snaží postavit, hlasitě nadává a ožene se po svých pomocnících, a tobě dojde, že jsi vyhrál. Férově, čestně, i když nijak zajímavě nebo dramaticky.
Vikomt se sesbírá a beze slova zmizí všem z dohledu, bez zájmu o další ponížení.
Pohotově za tebou přispěchá Ben a pomůže ti dolů.
“Vypadá to, že vás budu moct pozvat,“ zakření se na tebe spokojeně a připomene ti tak, že si na tebe vsadil.

“Vítězí rytíř Duncan, Dračí jezdec!“ slyšíš ještě za sebou, než nastoupí další dvojice.

Tvá zranění nejsou nijak vážná, i když modřiny se už začínají rýsovat. Po vítězství máš dostatek času na odpočinek, i trénink, a vlastně i na cokoliv jiného. Než se znovu dostaneš do sedla, trvá to déle, než hodinu.
Během toho se u tebe objeví i nečekaná návštěva.

“Vítěz nad vikomtem Doughertym, to se jen tak nevidí! Musel jsem se osobně přesvědčit, že jste z masa a kostí,“ zeširoka se na tebe usmívá vstřícná tvář mladého blonďáka zhruba tvého věku. Poznáš i muže vedle něj, o něco vážnějšího a vyššího lorda Rulfa, Winifredina snoubence. Ten tebou tak nadšen není, ačkoliv ti popřeje mnoho štěstí a též se nezdá, že by proti tobě něco měl. Jeho plavovlasý doprovod ovšem nadšením srší i nadále.
“Doufám, že budeme mít příležitost se ještě vidět a pohovořit spolu. Je mrzuté, že je tak málo příležitostí vídat a poznávat nové tváře, ale tady Quentinova svatba.. haha.. budu muset oženit další ze svých přátel. Doufám, že se k nim přidáte. Myslím k mým přátelům, nemám v plánu vás hned ženit.“
„Oženit musíme hlavně tebe, Ackley,“ rozesmál se Rulf.
“Třeba se ti to brzy splní,“ opáčí blonďák zvesela, “Ackley Fotheringham, Quentina Rulfa určitě znáte. Necháme vás už vaší přípravě,” představí a rozloučí se mladík v pár slovech.

Čas pokročí a Ben ti přijde oznámit, aby ses připravil a pomůže ti s čím je třeba. Zástup mužů, se kterými můžeš bojovat, je sice tenčí, ale přesto těžko odhadovat, proti komu staneš. Určitě chybí lord Rulf a vlastně většina z těch, kteří bojovali o vítězství v první části. Navíc celé klání zpomalilo, spousta z pánů si už léčí bolestivé rány.

”Panstvo! V tomto duelu shlédněme dnes již podruhé um hraběte Fotheringhama!” s rukou vysoko zdviženou vyjede tobě známá usměvavá tvář. Jeho bělouš klidně kráčí a nechává tak vyniknout žluté pokrývce pod sedlem. Ackley dojede do třetiny kolbiště, tam otočí koně k tribuně a mírně se v brnění ukloní nejspíš vašemu hostiteli.
”Rád bych… rád bych jen řekl pár slov.

VÁŠNĚ jsou jako povodně a proudy:
Mělké si mručí, hlubší mlčí zas;
Když vztahy, city vedou řeči, soudy,
jen ze dna mělčin proudí jejich hlas.
Bohatství slovní, zřejmě slovy značí
chudobu v tom, co k milování stačí.

Nekřivdi, sladká paní srdce mého,
meritu vášně ryzí,
soudíc, že chybí bolest v srdci jeho,
kdo soucit nevybízí;

Věz, pokud apel nevznáším bych dobyl
tvé krásy vzácný skvost,
ne, lásky nedostatek že by tu byl,
spíš vládne povinnost,”
když jeho zvučný hlas utichne, znovu se zlehka ukloní a odjede pro přilbici a dřevec. Žádná z dam se ale k jeho přednesu nehlásí. Přihlížející se rozhlíží, stejně tak ale tleskají, další vyznání při turnaji nečekali. Hrabě Bretherton se zeširoka usmívá a tleská též, nejinak je na tom Winifred a lady Kaelyn, jen Gwynedd je nezvykle bledá a její ruce se při pohybu sotva dotýkají.

”A na opačné straně v dračím brnění, rytíř Duncan Lankford!” vyhlásí tě nečekaně, navíc tentokrát i celým jménem.

Zaskočen výběrem soka je i Ackley Fotheringham, který okamžik překvapeně kouká, než posunkem přivolá jednoho ze svých a pošle ho zjistit, jestli nedošlo k nějaké chybě. Herold nad vzneseným dotazem jen zavrtí hlavou.

Drak na turnaji

Když jsme se seřadili letmo jsem přelétl pohledem účastníky. Účast novomanžela mne nijak nepřekvapuje, byla by hanba, kdyby se neúčastnil. Bylo milé zahlédnout Gwyneddin úsměv. Pousmál jsem se pro sebe také a pak se vydal zpátky ke svému panoši, abych si prohlédl rozeřazení.
"Hmmm čtvrté klání. Dobře."
V mezičase jsem pozoroval ostatní klání, abych viděl, jak zdatné soupeře budu mít a kdo postupuje. Nějak jsem neuvažoval o tom, že bych se nechal vyřadit v prvním kole. Spousta jmen mi nic neříkala, ale ten floutek postoupil, což je....možná až překvapující, ale třeba v něm něco je. Uvidíme.
"Zatím nic moc. Jedno v podstatě smrtelné zranění....tak je to, když někdo jedná nečestně, nebo chlastá před turnajem.....druhý docela ušlo a to třetí.....až příliš přiklášená fraška. Skoro bych se nedivil, kdyby ho nechal vyhrát."
Koukl jsem na svého panoše.
"No zdá se, že jsem na řadě.....Che....Dobře tak si ho jdeme oťuknout Bene."
Usmál jsem se a poplácal hocha po zádech, pak jsem přišel ke koni a ze stupínku se na něj vyšvihl. Přece jen dostat se do sedla v plné těžké zbroji není žádný med.
"Mou přilbu, štít a dřevec."
Instuoval jsem svého panoše a nasadil si přilbu s dračími rohy. Věřím, že někteří přítomní jí poznají. Průzory jsem se díval na svého soupeře, zatímco jsem si upevnil na ruku štít a do druhé vzal černočervený dřevec.
"Mnoho vítězství? No tak uvidíme, co v něm je."
Hledí jsem už nechal sklopené naposledy koukl po hochovi a pobídl koně, aby vyjel kupředu. Dřevec zdvižený k nebi. Ve třmenech rovný a vznešený.
"Ani nezmíní mé příjmení, jakoby Irský rod byl zde něco špatného. Ale to nevadí."
Na rozdíl od svého soupeře jsem nehodlal být tak teatrální k publiku a pouze jsem jim pokynul a pozvedl jejich směrem dřevec. Pak už jsem koně obrátil a připravil vedle středového hrazení. Počkal jsem, až odstartují první střet a pobídl jsem koně.
"Jeď!"
Vyrazil jsem kupředu ne tryskem ale dost rychle. První kolo je pro mne hlavně oťukávací chci vědět, jaký soupeř je, jak míří, jakou má sílu a co od něj očekával. Sledoval jsem ho průzory, když se blížil s dřevcem připraveným k úderu. Soupeř jel trochu rychleji, než jsem očekával, takže jsem si až příliš pozdě uvědomil, že se střetneme o okamžik dříve. Zpevnil jsem ruku a udeřil. Slaběji, než jsem, chtěl ale dostatečně, aby to bylo alespoň trošku cítit. Mířil jsem v tuto chvíli do štítu. Sám jsem pocítil úder do toho svého. Dřevce se roztříštily a my kolem sebe projeli. Pevně jsem svíral nohami boky koně a udržel se v sedle, stejně, jako můj soupeř. Dojel jsem až na konec hrazení a obrátil koně. Ještě teď jsem cítil úder. Nejspíše budu mít na paži hezkou modřinu. Má docela pevnou ruku.
"Hezký úder vikomte."
Zvedl jsem na okamžik hledí a nasměroval koně k dalšímu kolu a čekal, až se mi dostane od Bena nový dřevec. Není opilý, jak by se dalo očekávat, sedí docela pevně a má docela slušný úder, ale to nevadí, nehodlám prohrát.

Turnaj

Čas sběhne rychle jako voda z hor.
Tribuny se naplní panstvem a ty nemusíš nijak dlouho hledat, kde sedí lord Ashburry. Překvapivě je to dost daleko od hraběte Brethertona, kterého obklopují tváře, z nichž většinu nepoznáváš. Jak bys taky mohl, když jsi včerejší večer z větší části strávil s Gwynedd mimo zdi hradu. Ani plavovlásku není těžké najít. Sedí hned vedle své sestry a matky a ani jedna z nich se neusmívá. Winifred se tváří nasupeně, jako by se turnaje vůbec nechtěla účastnit, jelikož je tisíc lepších záležitostí, které by mohla dělat. Hraběnka Kaelyn se zdá býti jednou z těch, které turnaje neschvalují pro jejich brutalitu, soudě dle toho, jak je pobledlá. Gwynedd vypadá obyčejně ztraceně. Napůl zamyšlená, napůl přítomná, když očima energicky kmitá mezi rytíři a jejich panoši, kteří se zvolna trousí kolem kolbiště. Na moment se pohledem zastaví i u tebe. Usmála se, nebo tě jen šálí zrak?

Druhé zatroubení.
Srovnáte se, sem tam do sebe někdo narazí či se otře o zbroj druhého, ale během chvíle rušivé zvuky utichnou a hlavní mluvčí turnaje předstoupí mezi vás a tribuny. Kolem těch se sešla i početná skupina zvědavců, prosťáčků z podhradí.
“Buďte nám vítáni, vzácní hosté: šlechto, měšťané, lide obecný, na dnešním klání. Našim hostitelem jest hrabě Aldrich Bretherton a toto klání, v pravdě rytířské, které prověří jejich chrabrost, můj pán pořádá na počest zasnoubení své dcery Winifred s lordem Quentinem Rulfem. Ten se, jak mu velí čest a smysl pro povinnost, též účastní dnešního turnaje. Nuže, začněme. Vy, rytíři, vzhůru na koňské hřbety a vy, pacholkové, doneste přilbice a dřevce!“ ukončí zdejší herold krátkou řeč a hned na to se klidí do ústraní, kde bude v bezpečí.
Mezi rytíři to zahučí. Někdo je už teď otrávený, jiným vadí zbytečnost takového nástupu, když se mohlo rovnou přejít k představení z koňského hřbetu. Vytratili jste se ke svými. Ben nervózně přešlapuje a jakmile k němu dojdeš, sdělí ti, že jsi ve čtvrté dvojici. Ten, co jde proti tobě, je prý starý ochlasta a taková výhra tě jistě nebude těšit.
Říct si toho můžete víc, ale kolbiště je už připraveno a herold představí první dva rytíře. Jejich jména ti nejsou zcela cizí, obličeje pod přilbicemi si ale domyslet neumíš. Vrhnou se proti sobě a stačí jediný střet, aby zem skrápěla krev. Zlomený dřevec sklouzl tak nešťastně, že jednomu z rytířů ošklivě poranil krk, ucho a i hlavu. Jak široký tak dlouhý zůstal muž ležet na zemi a okamžitě se k němu přihnal jeden z felčarů, aby ho prohlédl, a odtáhli ho pryč, zatímco vítěz si užil vlahých ovací.
Vítězství je ale pořád vítězství, s prohrou a možnou smrtí se při klání musí počítat.
Druhý střet je o poznání méně dravý, opatrný, a končí férovým vítězstvím po shození z koně, a to bez zranění.
Ve třetím kole nastupuje lord Rulf. Winifred mu bez většího zájmu mává, když projíždí kolem, a on chytá jí vržený kapesníček, který si přiloží k srdci. Hlavně pro prostý lid je to ohromně romantická zábava a tak všichni tleskají a ženy div nepláčou. Šlechta je více klidná, ale i v jejich tvářích se odráží nervozita a nedočkavost.
“Má drahá, vítězství je tvé a mé,“ ukloní se lord Rulf, nasadí si přilbici a konečně stane tváří v tvář svému soku. Jak řekl, tak se také stalo. V jeden okamžik však po nárazu zakolísal a jak se zdá, na rameni se mu co nevidět vytvoří nehezká podlitina. Naštěstí pro Winifred to není nic, kvůli čemu by se musela svatba odsunout, a na kráse to jejímu choti také neubere.

“Vsadil jsem,“ poplácá tě Ben po rameni aby tě povzbudil, v jeho výrazu ale čteš obvyklé starosti. Podrží ti koně a počká, až nasedneš.
Ohlasy publika jsou umírněné. Krev už prolita byla, férový souboj také proběhl a Quentin s Winifred zaplašili hlad po vřelém projevu hlubokých citů završeným čestným vítěstvím ve jménu lásky.

“A nyní, drahé panstvo, přivítejme vikomta Cilliana Doughertyho, který se hrdě hlásí k vítězstvím v mnoha turnajích,“ vyhlásí herold a vikomt sebejistě vyjede na svém oři. Přilbici drží pod paží, dokonce kolem kolbiště a kyne tleskajícím divákům. Je to muž středních let, jehož tvář hyzdí několik jizev, hlavně na holé lebce. Jistě si ji holí, jelikož se zdá, že jeho rod je poznamenám plešatěním. Za to plnovous má hezký, pěstěný, ale i jím už prosvítají šediny. Narazí si přilbici a stane na místě, aby si vzal dřevec.
“Jeho protivníkem je favorit lorda Lyonnela Ashburryho, rytíř Duncan!“

Končící oslava

Usmál jsem se přátelsky na Gwynedd.
"To velice rád slyším slečno."
Kývl jsem děkovně a počkal, až se do mne zavěsí. Nebylo těžké si všimnout její pochmurnější nálady nad naším plánovaným návratem.
"Nepřeji, ale mám smysl pro povinnost a má rytířská čest mi velí chránit tu Vaši."
Usmál jsem se na ní za chůze vstřícně.
"Nehledě na to, že by mi pak taky mohl Lord Ashburry ukroutit hlavu, kdyby se rozmohly moc vířivé nekalé řeči."
Pomyslel jsem si trpce a v sále se s Gwynedd se vší úctou rozloučil, když si jí odvedl někdo jiný.
Pokukující děvčata, která si o mě šeptala byla....možná trošku lichotivá ale, kdo ví o čem si povídaly a hlavně byl jsem jen neznámá kuriozita nic víc. Brzy je ten zájem zase přejde. Nepříjemných pohledů naší mladé nevěsty si taktně nevšímám.
Proto jsem i uvítal, když mi lord Ashburry doporučil, abych si šel odpočinout.
"Svatá pravda."
S vřelou úklonou, úsměvem a přání dobré noci jsem se odebral prospat....

Turnaj

Se zívnutím pootevřu oči, když slyším Bena a vidím, jak kmitá kolem.
"Ymmch to už je tolik....?"
Zabručím promnu si rukou obličej a pomalu se posadím na posteli. Se zívnutím se zvednu a opláchnu si obličej, abych se trochu probral a pak, když si jej suším kusem plátna ohlédnu se na Bena, který má vše skoro připraveno.
"Dobře víš, že terén je jen menší část toho, co potřebuješ k vítězství. Primární je dobrý kůň a ještě lepší jezdec, jinak tě ani výhoda v terénu nezachrání."
Pousmál jsem se a začal se pomalu oblékat.
"Ba naopak. Zamračeno je dobrá věc, neb se nemusíme bát, se bude slunce odrážet proti přilbám a brnění, což by zhoršovalo výhled v klání."
Poučil jsem ho přátelsky a nechal si pomoct začít pomalu oblékat jednotlivé části svého brnění.
"Jestli ti to udělá radost klidně vsaď, ale víš, že o peníze mi nejde."
Připomenul jsem a zkontroloval dopnutí jednotlivých přezek a pohyblivost brnění.
"A vyhrát mám rozhodně v plánu."
Poplácal jsem ho zlehka po rameni.
"Díky za pomoc....přilbu a vše ostatní vezmi ke koni. Půjdu se podívat ven na konkurenci."

S mírným chrastěním svého brnění jsem zamířil ven a cestou se ještě postupně protáhl, abych se více probral a uvykl nové váze. Trochu jsem na snídani zapomněl, takže mi jí nakonec musel přinést Ben. Přece jen před turnajem jsem vždy plně soustředěn na klání. Pojedl jsem jen skromně. Jíst hodně se nevyplácí, při špatně obdrženém úderu si pak člověk zvrací do brnění, nebo pokud dojde na nehezké zranění může ho to stát krk.
Konkurence zatím nevypadala nic moc. Spíše opilí rytíři hájící své barvy z nutnosti, než z toho, že by chtěli, ale snad se zde najde i někdo, kdo bude za to stát.
Přelétl jsem pohledem tribuny a prázdné hlediště vymezené pro pořadatele turnaje.
"Tak za chvíli to započne."
Jakmile zazní trubka, která svolává účastníky turnaje, aby předstoupili před pořadatele. Vezmu do podpaždí svou přilbu a zamířím tam. I když na turnajové listině jsem byl uveden, jako obhájce praporu Lorda Ashburryho, tak má zbroj byla mne vlastní. Někteří rytíři, nebo diváci jí možná již znali. Jiní si jí zapamatují na turnaji.

Vír oslav

Přestože nejvíce hostů zůstává v hlavním sále, je mnoho takových, kteří se trousí po chodbách. Sotva, co překročíte práh, Gwynedd se tě bez vysvětlení pustí. Krátce na to ji odvede jeden z mužů jejího otce, a ona se ti jen po krátkém rozloučení ztratí v davu. Víš, že bys ji našel v hlavním sále, ale jaký smysl by mělo ji znovu vyhledat?
Jako nová tvář na zdejším dvoře poutáš hlavně pozornost dívek. Žádná z nich za tebou nejde, ale vnímáš, jak si o tobě šuškají a smějí se. Jediný, kdo na tebe hledí vážně a s ní i její okolí je ukřivděná Winifred. Nestojíš jí ale za to, aby s tebou ztrácela čas.

Na téhle oslavě není nic jiného, než na jiných, které jsi zažil. Ti, kteří přebrali hned na začátku se míjí s těmi, kteří pijí střídmě, a při jejich odchodu chytají druhou slinu. Skandály i rozbroje zůstaly stranou. Dnes se pije, jí a veselí.
Lord Ashburry tě vyzve k návratu, i když netrvá na tom, abys šel. Jen ti moudře připomene jaká vás zítra čeká událost a že spánek a rozvaha, klidná mysl nezastřená závojem kocoviny je před turnajem důležitá.


Turnaj

Od rána bylo všude živo.
I tebe Ben probudil časně, celý natěšený, jak dnešní turnaj dopadne.
“Někteří už si šli prohlídnout kolbiště! Jen Bůh ví, co tam vykoukají,“ promluví a začne balit věci, které považuje za nutné, abys měl s sebou mimo hlavní stan, “Je to hezky rovná zem. Měkká i tvrdá tak akorát. Dokonce ještě nefouká, což se tady jen tak nediví. Já se divím jen tomu, že neprší. Smůla, že je zamračeno,“ spražil tě netrpělivým pohledem, jelikož už měl, co potřeboval.
“Mám za vás vsadit nějaké peníze?“ zajímá se dál rozjařile.
“Když vyhrajete, mohla by to být pěkná suma,“ jindy rozhodně zdrženlivější mladík se zdá být pohlcený tím, co přijde.
Lord Ashburry ještě vyspává, ale vaši lidé už chystají co je třeba a spoustu věcí nenechávají náhodě, ale mají hotovo. Včetně skromné snídaně, kterou máš nachystanou na stolku. Syté jednoduché jídlo, nic mastného, žádné mléko. Nikdo ti ale pochopitelně nebude bránit v tom dát si, na co máš chuť.

Jak Ben zmínil, spousta rytířů je už připravena a jen dolaďují poslední detaily nebo se věnují tréninku, aby byli protažení a rozehřátí předtím, než turnaj začne. Jiní to berou méně vážně, sázky ani vlastní vítězství je nezajímají, účastní se ze zvyku a s opileckým leskem v očích si dopřávají včerejšího vína.
I to dělá turnaj jedinečným.
Na většině míst se dodržují přísná pravidla, aby se omezil počet vážných zranění. Dnes ale, jak se zdá, závisí vše jen na těch, kteří se chtějí zúčastnit.

Kolem kolbiště se už pohybuje i spousta diváků. Jen tribuna určená pro zdejší panstvo a jejich hosty zůstává prázdná. Podle erbů není těžké si domyslet, že střední část patří zdejšímu pánu a jeho domu, zbytek tribun, neméně vyzdobených a pohodlně vypadajících, je pak určeno pro ostatní.