Vzájemná důvěra

“Neshledávám na vás, ani vašich způsobech, nic barbarského,“ přesto, že jej nesoudím a jeho původ je pro mne jen pramálo důležitý, neubráním se myšlenkám, které mi nasazuje do hlavy většina z těch, s nimiž se otčím stýká. Pominu-li vlastní drobný poklesek, že s Duncanem trávím čas osamotě, nakolik by mou rodinu poškodila informace, kterou mi právě sdělil? Je vůbec možné, aby něco takového zůstalo utajeno? Lord Ashburry a hrabě Bretherton možná jsou přáteli, nakolik jsou ale k sobě upřímní?
Přemýšlela jsem dlouho?
Znejistím, když můj milý doprovod navrhne vrátit se nazpátek. Jistě, má pravdu, ale to téma jsme už nakousli a přesto jsme vyrazili bok po boku vstříc možnosti, že si naši osamocenou chvíli někdo vyloží jinak, než jak byla zamýšlena a jak se nakonec i odehrála.
Potlačím nutkání vymyslet deset a jeden důvod, proč se chce vrátit, a bez úsměvu přikývnu. Nejsem tak sběhlá v přetvářce, abych dokázala své zklamání jak se patří skrývat.
“Samozřejmě, jak si přejete, sire Lankforde,“ přijmu nabízené rámě a nechám noční klid a chlad za sebou.

Příběhy

"Váš otec musel být moudrý muž."
Usmál jsem se na Gwynedd přátelsky. Nakonec jsem se ze chladivé lavičky zvedl a letmým dotekem prstů na její tváři zvedl její pohled zpátky k sobě.
"Myslím si, že Vašeho otce by těšilo, jaký člověk se z vás stal."
Pravil jsem upřímně a ruku spustil, avšak úsměv na tváři zůstal.
"Vaše tajemství budu opatrovat, jako své vlastní. Nemusíte mít nejmenších obav."
Nakonec jsem vzhlédl k obloze, hvězdám a měsíci. Nadechl jsem se a pomalu zase vydechl.
"Také si nesu svá tajemství. Jedno takové Vám svěřím, abyste jej mohla opatrovat, stejně, jako já to Vaše."
Usmál jsem se vstřícně a položil na misku vah závažíčko, které je znovu vyrovnalo.
"Nejsem zdejší. Má krev je irská, stejně tak kořeny. A má přítomnost v Anglii je výsledek obchodních vztahů. Je trochu smutné říci, že Lord Ashburry je mi opravdu vlastně bližší, než vlastní otec......Naučil jsem se, jak být pohanem i křesťanem zároveň."
Vydechl jsem do noci tiše a slétl očima zpátky k ní.
"Omlouvám se, pokud by Vás pohoršovalo trávit čas s barbarem."
Mírně jsem omluvně sklonil hlavu ale v očích mi hrály pobavené plamínky.
"Tyto skutečnosti jsou známy jen Lordu Ashburrymu a pár dalším osobám. Nyní mezi ně patříte také Lady Gwynedd, věřím, že mé tajmeství uchováte v tajnosti."
Usmál jsem se na ní a zadíval jsem se zpátky k sídlu.
"Nejspíše bychom se měli pomalu vrátit, aby si lidé nezačali šuškat nesmysly. Nerad bych, abys kvůli mne Vaše pověst utrpěla."
Nabídl jsem jí rámě.

Zatetelím se spokojeností. Sice se mnou nesouhlasí nijak nadšeně a zapáleně, ale souhlasí a mě to dnes ke štěstí stačí. Nejraději bych se zatočila alespoň jednou dokola, abych ze sebe dostala všechno nadšení, ale rozhodnu se přitáhnout si otěže a počkat, až budu sama. Do té doby vše samo vyprchá.
“Můj pane?“ překvapeně k Duncanovi vzhlédnu.
“Není to tanec, jen jsem kráčela podle svých představ,“ odpovím bezelstně, “Z dětství si pamatuji převážně útržky, ale mám pevně vryto do paměti, že můj otec vždy říkal, že by to, co chceme mělo vycházet z nás. Slova i činy. Tím se řídím, když to situace dovoluje. Ponořím se do svého nitra a nechám se vést,“ omluvně sklopím oči, protože tuším, že jsem zklamala jeho očekávání. Jsem ale ta poslední, která by znala nějaký netradiční tanec. Nakonec, nechci se nikomu zalíbit něčím tak povrchním.
Po tváři mi přeběhne několik rozpačitých výrazů.
“Mé jediné tajemství jste odhalil dnes ve městě,“ přidám, abychom si nebyli nic dlužni.

Příběhy

Se zaujetím jsem poslouchal Gwyneddino vyprávění a s překvapením pak její pohyby v tanečních krocích. Bylo na ní něco fascinujícího a ten pocit, který mne během příběhu začal jímat byl podivný, ale ne nepříjemný. I tak jsem cítil, jak jsem se mírně zachvěl, ne však zimou, ale tím, jak mi z oné energie přeběhla husina po zádech. Nikdy jsem nic obdobného nezažil.
Bylo to snad tím, příběhem, který vyprávěla? Či tím podivným uchvacujícím tancem? Kdo ví, mlčky jsem však poslouchal její příběh a nepřerušoval ji. Přemýšlel nad tím, o čem vyprávěl.
Mé oči se setkaly s jejími až ve chvíli, kdy se konečně zastavila, plná energie a očekávání. Pocit té podivné energie ustal a já vydechl a usmál jsem se.
"Ta představa, že by to byl jeden pokračující příběh je fascinující. Bylo by to, hezké. A proč by to tak být také nemohlo."
Přikývl jsem nakonec souhlasně.
"Říká se, že v každém příběhu je kus pravdy a já děkuji, že jste se se mnou podělila o ten svůj."
Děkovně jsem sklonil hlavu a pak znovu ke Gwynedd vzhlédl.
"A smím-li se pát, co o bylo za tanec? Nic podobného jsem nikdy neviděl. Tedy není-li to ode mne příliš troufalá otázka. Pokud ano prosím za odpuštění."
Tak nějak jsem usoudil, že ten divný pocit, který jsem měl byl jen shoda náhod. A co bych jí taky řekl? I mne to přišlo velice zvláštní a nevěděl jsem, co si o to m vlastně myslet, měla by mne za blázna a to je to poslední, co bych tak nějak potřeboval.
"Náš svět je plný překvapivých tajemství, ale ukáží se jen tomu, kdo je toho hoden."
Usmál jsem se na závěr.

O dracích a lidech

“… a bojovník se k ní o něco později přidal. Oproti němu byla drobná, on při tanci klopýtal a napadal tu na jednu, tu na druhou nohu, ale její krok byl dál lehký. Skoro se zdálo, že na mech ani nedošlapuje. Muž je ještě chvíli sledoval, než z lesa odešel a věděl, že kdykoliv se bojovník s pláštěm objeví, bylinky mu dá. Prý se ale už nikdy neukázal,“ zastavím se, rty prohnuté do spokojeného úsměvu. Ani mě nenapadlo, že ten příběh budu vyprávět a už vůbec ne někomu, koho sotva znám.
Uhladím si sukni šatů a neposedně se zhoupnu na nohách, nadšená z objevu, který jsem učinila.
“Možná jsou to dva úplně jiné příběhy. A možná ten můj navazuje na tvůj,“ nedočkavě povytáhnu obočí, abych zjistila, co si Duncan myslí. Mezi příběhy prakticky není spojitost, mě se ale strašně zamlouvá představa silného životního příběhu protkaného něčím, čemu nerozumíme.

Něco

Na začátku sis mohl myslet cokoliv. Gwyneddino vyprávění bylo upřímné, nic si nevymýšlela jen proto, aby byla zajímavá, a pokračovala v něm i během zvláštního tance. Takový jsi nikdy v síních nikdy neviděl, ani u exotických krásek, ani u vzdělaných žen ze dvora, natož pak u dívek z podhradí.
Čím déle v pohybu setrvávala, tím plynulejší a jistější, a zároveň vzdušnější její vystoupení bylo, a to i přes omezující střih a tíhu šatů.
Nejprve se zdálo, že se tvým tělem rozlilo teplo.
O úder srdce později si uvědomíš, že to není teplo, ale energie. Zvolna stoupá tělem, od chodidel, přes trup až k hlavě. Propojuje tě se zemí – líbivá, nazlátlá energie, kterou nevidíš, jen vnímáš uvnitř, nejsilněji v okolí páteře.
S návalem životní energie přichází i tlak v uších, nenápadný, tlumící okolí, a přesto je uklidňující a nevadí ti. Víš, že teď se můžeš soustředit přesně na to, co chceš. Na to, co je potřeba.

Zároveň slyšíš jasně Gwynned, která v pohybu pokračuje ve vyprávění – tušíš, že jakmile s obojím skončí, zmizí i to, co prožíváš.

O dracích a lidech

Nedokáži od Duncana odtrhnout pohled. Namísto mladé dámy v zahradě sedí dítě toužící poznat svět a nezáleží na tom, že jen skrze příběhy. Hltám každé slovo a velmi brzy se ponořím do poutavých scenérií vykreslených fantazií. Do míst, kde nic není nemožné a kde z hlavních hrdinů čiší moudrost, kterou se snaží předat. Dobro, spravedlnost a zdravý rozum, nebo dost možná jen čiré bláznovství. Vše se formuje v živé, uvěřitelné obrazy. Stačilo by jen natáhnout ruku a – za mlhou bdělého snění na sobě ucítím rytířův pohled. Poleje mne vlna horkosti čerpající svou sílu ve studu.
“A kdyby vše z příběhu byla pravda, jak bys-te s tím naložil?“ neuhnu očima ani o kousek. Své strachy a obavy dokážeme přemoci jedině tak, že jim budeme čelit. Jistě to platí i v případě stydlivosti.
“O Gwylchburchovi vím pouze to, co jsem slyšela nyní. Vzpomínám si však na jiný příběh,“ pokračuji, aniž bych zrzavému Irovi dala prostor k odpovědi, “Jména i detaily si už nevybavím, ale.. ale..!“ docházejí mi souvislosti, nebo je to jen náhoda?
“Příběh byl o bojovníkovi, kterého nikdo v boji nezažil. Vynikal nad ostatními svou mohutností i výškou, stejně jako zbrojí a pláštěm barvy rubínu. Cestoval po zemích blízkých, i vzdálených, a konflikty řešil rozumem a klidnou hlavou, i když ho častovali nadávkami a vyzývali k boji. Zatímco si lidé chtěli dokazovat svou převahu a dovednosti, on trpělivě snášel všechny jejich rozmary. Objevoval se ale jen mezi prostým lidem a takovým, jako my, se vyhýbal. Nikdo nevěděl proč a někteří jej podezřívali, že se mezi šlechtou netěší dobrému jménu kvůli něčemu, co provedl. Jiní si mysleli, že je to důkaz jeho arogance, že se povyšoval nad ostatní právě tím, že se jediné boje, které sváděl, byly ty slovní. I když mu u pasu visel meč.“
Marně zapátrám v paměti, ale na nic detailnějšího si už nevzpomenu. I teď mám pocit, jestli jsem si něco nepřidala z jiného příběhu, protože je to už tak dávno..
“Jeho putování skončilo náhle. Nikdo o něm dlouho neslyšel, neviděl ho a tak si všichni mysleli, že zemřel. Nejspíš v boji, protože podle lidí si koledoval o to, aby si na něj někde počkala skupina ukřivděnců a poměřili s ním síly. Až jednoho dne ho potkali v malé vísce na pobřeží, kde se sháněl po léčivých bylinkách. Hromotluka s dobrými způsoby v rubínovém plášti nešlo přehlédnout. Výměnou za zboží, které potřeboval, dal prý chasníkovi meč. Jenže za týden se objevil znovu, i tentokrát žádal léčivé byliny. Muž je bojovníkovi dal, protože předchozí výměnu považoval za nerovnou. Bylinky nasbíráš každý rok, ale meč, ty nikde nerostou,“ osvětlím zapáleně.
“Jenže muži, tomu s bylinkami, vrtal cizinec hlavou a tak se za ním tajně vydal. Sledoval ho, až se dostali do lesa, tam musel postupovat opatrně, ale za krátko zjistil, že jde po měkkoučkém mechu,“ významně se na Duncana podívám. Blížíme se totiž k mé nejoblíbenější části, tu si z celého příběhu pamatuji nejlépe a donutí mě se zvednout na nohy.
“Tam, na měkkém mechu, se muži bojovník ztratil v husté mlze. Líně se převalovala ze strany na stranu, dokud nezaslechl šťastný ženský smích. Zastavil se, přikrčil a tehdy v mlze zahlédl slabou siluetu bojovníka. Zíral do mlhy, slyšel dva hlasy, ženský a mužský.. oba se smáli, a až potom, po chvíli, ji uviděl. Jak se její štíhlé tělo ladně prosmýká mezi stromy a nejen, že mlhu víří, ale stahuje ji při svém tanci do chuchvalců připomínající šaty,“ první krok. Druhý. Třetí, s elegantní otočkou. Ruce nad pasem, opisující elegantní křivky. Ani se nezadýchám a vyprávím dál.
“Jak ji sledoval, uvědomil si, že slyší mnohem víc, než přítomností tří osob ztichlý les. Tichou líbivou hudbu, zvláštní, jako by ji šeptaly stromy, nebo jako by vzlínala ze samotné země. A ona tančila, lehká jako pírko..“

Draci

Pousmál jsem se, při vzpomínce na to, jak se mne kdysi snažil Lord Ashburry v některých ohledech krotit, protože měl obavu, že mě to přivede do záhuby, ale časem pochopil, že mám příliš divokou krev.
"Řekl bych, že se o to snaží, ale nemá to se mnou vždy jednoduché."
Přiznal jsem upřímně a poslouchal Gwynedd.
"Pochopitelně, že zde jsou jiné tradice a cnosti......nejspíše by mne zde považovali za buřiče alespoň někteří."
Na krátko jsem se zamyslel co vše jsem o dracích za ta léta slýchal.
"Hmm příběhy jsou různé. Některé méně uvěřitelné, než jiné pochopitelně."
Slétl jsem k ní očima a znovu jsem se musel pousmát nad jejím dychtivým úsměvem.
"Tak dobře.....víš, jak draci dokázali přežít a dosud? Drakobijci a jiní lovci po nich šli a stále jdou velice zapáleně. Určitě jsi někdy slyšela o takových, kteří nosí na štítu draží zuby, nebo jejich zbroj je z dračích šupin.....samozřejmě ne všichni, kdo to tvrdí, opravdu mluví pravdu.......Každopádně draci jsou chytří, dokázali se přizpůsobit. Slyšel jsem, že někteří dokáží v lesích splynout se svým okolím, když spí mohla bys kolem něj projít a myslet si, že jsi přešla jen travnatý kopeček....jiní se třeba maskují v horách, jako kus skaliska. Někteří prý žijí v těch nejtemnějších hlubinách jezer, nebo v hlubokých a temných jeskyních, kam se živá duše neodváží."
Zadíval jsem se opět na dračí souhvězdí a dlouze vydechl.
"Nedivím se jim, že si nás drží od těla. Jsme sobečtí a panovační, když si myslíme, že je můžeme beztrestně vyhubit a přitom, kdyby draci chtěli rozsévali by po světě zkázu a smrt."
Pak jsem upnul pohled kamsi na dkorativní kameny v zahradě před námi a spojil si ruce na klíně a lokty opřel o kolena.
"Jednou jsem slyšel příběh o drakovi, kterému říkali Gwylchburch. Dle bájí patřil mezi jedny z největších draků, kteří kdy brázdili oblohu. Jeho šupiny se rudě leskly ve slunci a sluj měl vysoko v křivolakých skalách kdesi na jihu. Jeho srdce však bylo dobrodružné a tak putoval a zkoumal svět. Někdo dokonce říká, že na sebe dokázal brát i lidskou podobu, ale to nejspíše budou jen fámy....co se ale ví, že jednou zavítal i do Irska. Země zmítané neustálými šarvátkami a divokostí. Národy soupeřily o území, moc i nadvládu. Gwylchburchovi přišly lidské půtky malicherné a zbytečné, pozoroval je z povzdálí, nebo oblohy tak vysoko, že si mysleli, že je to jen drobný pták. Jednoho dne však přistál nedaleko bitevního pole. Bylo poseto čerstvými těly po poslední větší bitvě."
Odmlčel jsem se a jen koutkem oka zalétl ke Gwynedd abych zjistil, jestli poslouchá.
"I drakovi se nad tím pohledem sevřelo srdce. Smrt a smutek z toho místa doslova vyzařovala. Hustě pršelo. I nebe plakalo nad tím, co se stalo. A tak drakovy stopy otisknuté v zemi brzy zase smyla voda. A jak tak kráčel bojištěm ucítil závan života, života a strachu ze smrti. Nalezl starého již prošedivělého muže s dlouhým vousem, jehož vlasy i vous kdysi mívaly barvu ohně. Nyní v něm byly již jen vyhasínající jiskřičky. Muž byl těžce raněn. Kopí zanechalo hlubokou ránu v hrudi a jeho čase docházel. Když muž spatřil Gwylchburcha oči se mu rozšířily překvapením a snad i úlevou. Rozplakal se a byl připraven přijmout svůj konec. Avšak drakovi se muže zželelo. Dle pověstí se dotkl zranění, které muž utrpěl a to se zahojilo. Drak netušil, že zachránil život Irskému Jarlovi. Jarl pak vyprávěl, jak jej zachránil drak. Někdo říká, že to bylo jen blouznění ze ztráty krve a že jej musel zachránit nějaký léčitel, který se o jeho zranění postaral. Vždyť byl pohřešován skoro měsíc a všichni jej měli již za mrtvého včetně jeho syna. Jarl však tvrdil, že strávil nějaký čas s drakem. Ať mu věřili či nikoliv, byl to právě tento Jarl, který po této události nabyl na charismatu a byl schopen uzavřít pevnější příměří s jinými Jarly. Dokonce navázat vztahy se zámořím. Říká se, že to byl právě on ten, kdo dal Irsku podobu, jakou má dnes.....samozřejmě, že i nyní tam probíhají menší půtky a šarvátky, ale už nikdy nedošlo k tak velkým a krvavým bitvám, jako byla ta, ve které Jarl málem zemřel....co se stalo s Gwelchburchem, to Jarl nikdy neřekl."
Ukončil jsem příběh a slétl očima zpátky na Gwynedd možná jsem se vyprávěním nechal trošku unést.

Vzpomínky a sdílení

Zdá se, že nás pojí podobná minulost, byť mě po boku stojí alespoň vlastní matka. Když se nad tím však v tento okamžik zamyslím, nebylo by mi lépe jinde? Jaké to asi je, pocítit volnost žití podpořenou někým podporujícím? Křivdím jim. Měla bych se stydět.

“Pokud jsou draci vaší osobní vášní, či spíše zájmem, abych nepřeháněla, můžete mne – chcete-li, v tomto ohledu dovzdělat. Lord Ashburry vás zjevně ve vašich zájmech podporuje?“ nečekám však na odpověď.
“U nás se takové věci nenosí. Tradice se ctí, ale jen do té míry, kdy se dají vysvětlil rozumem či Boží vůlí. Cokoliv, co se jen trochu dotýká fantasie nebo důkazy nepodložených mýtů je přehlíženo. Přitom o nic nejde. Člověk by měl mít možnost pohybovat se i v takových krajinách,“ kdo z nás nesní? Ať už ve spánku, či během dne. Každé zamyšlení, každá představa o možnosti, která se nestala, to vše dotváří naše já, tedy to, kým jsme.
“Můj otec rád vyprávěl, jenže tehdy jsem byla dítě. Dávno si spoustu z jeho vyprávění nepamatuji, ale vím, že všechna byla fascinující. A draci.. Snažím se jen říct, že mě zajímá to, co vy víte a já ne,“ dychtivě visím pohledem na jeho tváři a čekám, až se rozpovídá, vůbec přitom neočekávám, že by mne mohl odmítnout.

Vzpomínky na domov

"Děkuji za lichotku, chápu, že pro jiné to může být těžko pochopitelné. Každý však žijeme pro něco jiného. V tuto chvíli jsou pro mne turnaje a obdobné události jedna z mála příležitostí, kdy mohu Lordu Ashburrymu alespoň zlomkem splatit, co pro mne udělal. Taky mám rád turnaje, protože tam jsou si všichni muži rovni, nehledě na to z jakého zázemí pocházejí. Záleží jen na tom, co dokáží na kolbišti."
Usmál jsem se vlídně a pohledem naznačil, že si s její zvědavostí pražádnou starost nedělám. Ještě chvíli jsem pozoroval hvězdy, než mne probrala slova Gwynedd, která mne pobídla k lavici. Zamířil jsem za ní a usadil se po jejím boku s přiměřenou osobní zónou, abych jí nenarušoval její soukromý prostor, což by nebylo příhodné ani etické.
"Nemyslím si, že byste něco pokazila."
Pravil jsem vlídně a při její další otázce jsem se na chvíli zahleděl před sebe, jako bych byl pár okamžiků duchem nepřítomný. Pak jsem stočil pohled zpátky ke Gwynedd.
"Máte dobrou intuici. Draci jsou opravdu spjatí s mou rodinou. Ale to není ten přesný důvod. Mám draky rád proto, jak záhadná a fascinující stvoření to jsou. Má rodina......je mi vzdálena. Pokud někoho mohu v tuto chvíli považovat za svou rodinu je to Lord Ashburry. Vděčím mu z velké části za to, jakým mužem jsem dnes."
Usmál jsem se trochu posmutněle ale byla v tom i jistá míra smířenosti a spokojenosti s věcmi, jaké jsou.