Nohama na zemi

“Neříkáte to s nádechem melancholie, vaše smířenost je ryzí a vychází, nejspíš, z čistoty srdce a myšlení. Pro mě je těžké to takto uchopit. Pravděpodobně proto, že se mne turnaje a podobné zábavy netýkají a pouhá představa, že bych čelila smrti kvůli něčemu tak malichernému..,“ namísto dokončení věty se usměji.
“Odpusťte mi mou zvědavost. Málokdo z těch, co znám, by se podělili o něco tak niterného. Mimo to, většina z nich se už opila a nejspíš by s nimi ani v ohledu na jiné téma nebyla kloudná řeč,“ chci popojít, když si uvědomím, že jsem stále zaklesnutá za jeho paži. Zastydím se, ale v šeru noci jsou výrazy i stud mnohem méně výrazné, než jindy. Světlo nemá prostor, aby v našich tvářích vykreslovalo ostré matoucí stíny, těžko bych odhadla pravou barvu Duncanových vlasů, ale i tak se cítím v bezpečí.
Nenuceně se mu vymaním a znovu vzhlédnu k nebi, tam, na nebi visí z hvězd poskládaný drak.
Víno, i když ředěné, dlouhé přípravy, únava,.. ani čerstvý vzduch a milá společnost nedokázala zahnat všechny obavy, které v sobě nosím. Mladý šlechtic svou budoucnost může ovlivnit, ale já? S blížící se svatbou drahé Winifred je to těžší a těžší, protože až bude z domu, pozornost se zákonitě přesune na mou hlavu. Nikdo ale nemůže být dítětem navěky. Kromě některých mužů.
S tou myšlenkou se vymaním z počínajícího splínu.

“Pojďte, posadíme se. Od božího rána nedělám nic jiného, než se snažím ztratit matce z očí a když se mi to konečně podaří, málem to celé pokazím dalším postáváním a řečmi o chmurných záležitostech,“ shrnu si vlasy z prsou i ramen a přehodím husté kadeře na záda. Energicky vyrazím ke kamennému bloku suplujícímu dřevěnou lavici, která by se vlivem počasí brzy rozpadla, a bez rozpaků se posadím. Duncana pak doprovázím pohledem.
“Tíhnete k drakům proto, že jsou spojeni s vaší rodinou?“ neodpustím si další vyzvídání.

Hvězdy na obloze i zemi

Usmál jsem se na Gwynedd s mladickým klidem a jistotou ve tváři. Ta se mi promítla také do hlasu.
"Jsem si toho vědom velice dobře. Klevety, překlenující se v pomluvy a poškození naší cti. Tu bych pak pochopitelně musel bránit, jak mi káže má rytířská čest. Proto doufám, že se k takovýmto činům nikdo neuchýlí, nerad bych proléval něčí krev pro jeho hloupost."
Usmál jsem se přátelsky a kráčel s ní do zahrad. Už při vstupu do nich jsem si více, než lidí všímal okolní přírody. Bylo to tady hezké a udržované. Bylo vidět, že je o zahrady dobře postaráno. Zastavil jsem se až automaticky, když se zastavila má společnost. Vzhlédl jsem k obloze také, abych si prohlédl souhvězdí, které mi ukazovala. Mírně jsem potřásl hlavou.
"Patrně mu bohové prominuli hříchy a uznali jeho činy....já mám však raději souhvězdí draka."
Ukázal jsem na jiné souhvězdí.
"O něm se totiž vypráví, že pokaždé, když zemře, nějaký drak přibude v souhvězdí jedna hvězda. Tedy pokud takovýmto příběhům věříte. Slyšel jsem, že souhvězdí vzniklo, když lidé zabili hanebně prvního draka. A pak pokračovali, dnes jich je již velmi málo, takže na ně není lehké narazit."
Povzdechl jsem si, bylo vidět, že těmto příběhům přikládám větší důležitost, než by bylo vhodné. Překvapeně jsem však stočil pohled ke Gwynedd, která mi položila onu zvláštní otázku. Zamyslel jsem se nad ní a zadíval se jí do očí.
"Ano, riziko zde vždy samozřejmě je......co bych dělal?......Nejspíše, bych napsal dopis rodině, pasoval svého panoše do rytířského stavu, poděkoval Lordu Ashburrymu za vše, co pro mne udělal a řekl, dívce, kterou jsem chtěl jmenovat po vítězství v turnaji královnou krásy tohoto turnaje, že vjedu na kolbiště pro ní a zlomím tolik dřevců, kolik budu moci. Na kolbiště bych jel s hrdostí a ctí a požádal Lorda Ashburryho, aby netrestali soupeře za mou smrt, neb nehody se při turnaji stávají. Neutíkal bych před tím, šel bych svému osudu vstříc čelem a zemřel s úsměvem na rtech, tak, jak bych se rozhodl já sám, ne osud, nebo náhoda za mne."
Odvětil jsem rozhodně a sebejistě, bez zaváhání, nakonec jsem nad tím mírně pokrčil rameny.
"Každý den může být náš poslední. Je jen, na nás, abychom žili dny, které nám zbývají dobře."
Pozoroval jsem její tvář, její oči a snažil se zjistit, nač myslí, co prozrazují, proč vlastně tuto otázku položila.

Pod noční oblohou

Své zaváhání se ani nesnažím skrývat. Ačkoliv byl ser Duncan svědkem mého potloukání se v podhradí a má mou plnou důvěru v to, že drobné tajemství, které by však dokázalo vyvolat spoustu vzteku, nevyzradí, nabídka procházky mimo společenské síně je něco docela jiného. Mohlo by to poškodit mou pověst? Ta se totiž nepojí jen se mnou, ale celou rodinou. Celé roky jsem se umně vyhýbala tomu být hlavní postavou nějakých klevet a najednou je jen na mě, jestli půjdu takové možnosti naproti.
“Je to troufalý nápad. Snad si uvědomujete, jaké to může mít následky,“ v hlavním sále ale bují veselá atmosféra a většina hostů je notně posilněna vínem. Po mně se, jak se zdá, nikdo neshání. Winifred by mě hnala, kdyby tušila..
Přijmu nabízené rámě, obav se zbavit nedokáži.

Cesta není nijak dlouhá a překvapivé není ani to, kolik služebnictva během toho potkáme. Většina o nás projeví běžný zájem, rozchichotaná dvojice mladičkých posluhovaček z kuchyně je ale výstrahou, abych noční dobrodružství nebrala na lehkou váhu.

Mezi vysokými zdmi se i přes příznivé počasí protáhne studený závan větru. Místo, kam jsem nebohého sera dovedla, není nijak velké, za to je svou podstatou tiché a opuštěné. I sem sice doléhá halas dnešních oslav, jde však jen o zanedbatelnou kulisu.
Tráva pod nohama změkčuje každé došlápnutí, několik málo stromů šustí lístky píseň noci a kamenná lavička se nikdy pořádně nezahřeje. I tak je tady hezky. Nad hlavami nám plují řídké mraky odhalující nekonečnost vesmíru, miliony hvězd rozesetých na temně modrém sametu. Až vyjde Slunce, všechno zmizí, stejně jako my.

Než se posadím, zvednu hlavu k nebi a zahledím se na něj. Naštěstí nemusím hledat dlouho.
“Orión,“ naznačím na souhvězdí, jehož část se během okamžiku schová na mrak.
“Skvělý lovec, ovšem neodbytný a násilnický. Po své smrti byl prý vyzvednut na oblohu, kde zůstává dodnes,“ zabloudím pohledem ke svému společníkovi, “Není zvláštní, že se mu i přes špatné vlastnosti dostalo takové pocty?“ dodám řečnicky.
“Život je občas zvláštní.“
Ani teď si nesedám. Tíží mě svědomí, přesto jsem tady ráda a mladíkovo rámě, které dosud zlehka svírám, mi dodává jistotu, že vše bude v pořádku. I to je zvláštní, sotva se známe.
"Turnaje dokáží být zrádné. V jednu chvíli je muž hrdinou, v další jen hadrovou panenkou odsouzenou k.. možná k tomu, aby jeho duše vystoupala někam k Orionu. Kdyby měl být zítřek vašim posledním dnem, co byste dělal?"

Ve víru společnosti

"O tom se nelze hádat."
Souhlasil jsem a se zájmem jsem Gwynedd pozoroval a s rozšiřujícím se úsměvem jsem poslouchal, jak se začala obávat, že zdržuje ona mne a že bych chtěl být v tuto chvíli jinde.
Jinde rozhodně, ale ne tam v tom sále."
Cuknul mi znovu vesele koutek a pak jsem se srdečně rozesmál.
"Tak to nemusíte mít nejmenší obavy."
Rozhlédl jsem se letmo jestli jsem nenadělal příliš rozruchu a pak jsem se naklonil trochu důvěrněji k ní a ztišil hlas.
"Abych pravdu řekl, tak události, jako je tato věru nelahodí mé povaze a vítám, jakoukoli možnost se těmto....hmmm...závazkům vyhnout."
Vstal jsem od stolu a dvorně jí nabídl své rámě.
"A vzhledem k tomu, že se zdá, že tento názor sdílíme. Co kdybychom se vydali za společným cílem a šli se projít třeba na vzduch do zahrad?"
Navrhnul jsem přátelsky a naprosto nevinně.
"Možná si to od Lorda Ashburryho ráno slíznu, že jsem se tak vypařil, ale třeba mě bude méně plísnit, když uslyší, že jsem se nevypařil jen tak, ale byl společností, někomu jinému."
Zaplašil jsem starosti s tím, jak hodně dostanu dalšího rána vynadáno, přece jen jsem na to už byl docela zvyklý.
"Za Vaší bezpečnost se samozřejmě zaručím svým životem má páni, leč, co bych to byl jinak za rytíře."
Věnoval jsem jí další z úsměvů a pokud přijala rámě vyrazil jsem s ní pryč ze salónku a s pomocí jejích instrukcí zamířil do zahrady. Přece jen tam bude určitě klidně a nejspíše nás tam nikdo nějakou dobu hledat nebude. Nevypadalo to ani, že by měla být nějak extra chladná noc, takže by mohlo být venku relativně příjemně.

Nevýznamní

“Budeme-li dělit činnosti a schopnosti s nimi spjaté na mužské a ženské, pak se uvrhneme do nekonečné války bez jasného vítěze,“ opáčím jen tak pro pořádek. Má poznámka by mohla mít váhu a snadno by vyvolala rozruch, ale stejně tak může být chápána jako pouhé dovysvětlení. Jedna z mnoha obecností, které lidé říkají, protože jim právě přijde na mysl.

Na řadu přijde ošemetnější téma.

Znejistím, tentokrát proto, že dáma mého postavení by skutečně měla dělat všechny ty věci, které zmínil, ale i ty, na které jen myslel a o které se svou starostlivostí otřel.
“Nenechte se zdržovat od vašich povinností,“ věnuji mu vlídný úsměv, “Není vaší povinností zde setrvat a věnovat mi váš drahý čas, pokud jde o tuto záležitost. V tomto ohledu můžete být otevřený, neurazím se,“ a než se naději, od slušnosti za slušnost sklouznu k užvaněnosti.
“Pevně věřím, že tato oslava bude patřit mé sestře a jejímu budoucímu choti, nikomu jinému. Každý si dnes najde to své, o čem hovořit, ale doufám, že jakákoliv vážná témata spjatá se mnou zůstanou stranou. Ostatně, tím odpovím na vaši otázku. Nejspíše bych se měla chovat víc státnicky, jako dcera svého otce, hovořit o ničem a usmívat se, ale nenacházím v tom ani kousek potěšení, pouze povinnost. Navíc, z principu věci, nejsem nijak důležitá a ani netoužím být. Když se tedy svých přenesených povinností hostitelky neujmu, ničemu to nevadí. Tedy.. alespoň v mých očích,“ s obavami pohlédnu ke dveřím. To by tak chybělo, aby skutečně přišel někdo, kdo mne hledá a odvedl mě. Rychle takové myšlenky zaplaším.
“Většinou, při jiných příležitostech, mou absenci málokdo postřehne. Kromě mé matky, samozřejmě, ale takové už matky bývají. Jak jsem ale řekla, klidně běžte a bavte se. Třeba mezi novými tvářemi naleznete nové věrné přátele nebo jiné svazky.“

Nevýznamní vítězství

Pousmál jsem se v odpověď, když svá slova záhy potvrdila postupem koně. Chvíli jsem přemítal, než jsem odpověděl adekvátním posunem věže do obranné pozice. Pevnou obranu jsem ve hře považoval, za základ k možnému drtivému útoku a obrácení hry ve svůj prospěch. To však platilo jen v šachu a také možná v jistém smyslu při vedení armády, nikoli však při turnaji, nebo když záleželo jen na mém vlastním životě a úsudku. Nikdy jsem neváhal jít vpřed divočeji, než bylo zapotřebí, protože zaskočení soupeře často znamenalo jeho jistou porážku.
Mou pozornost na chvíli upoutalo řinčící nádobí ohlédl jsem se, ale jak se zdálo incident se obešel bez většího rozmáznutí a byl dost daleko od nás takže nám nikdo nevylil číši do klína, nebo na záda. Vrátil jsem se proto pohledem zpátky ke hře.
"Osud v tom hraje jen pramalou roli má paní. Tu hlavní představují schopnosti leč v pravdě nebyla to férová hra, když se naše zkušenosti liší. Věřím, že v jiných činnostech, jako je například vyšívaní byste mne zajisté předčila."
Usmál jsem se a přijal její nevyřčenou kapitulaci v podobě posledních unáhlených útoků na mé figurky. V bitvě by to znamenalo zoufalého útočníka, zde jsme však viděl hrdou ženu, které její povaha nedovolovala prostě položit krále a vzdát, nebo se rozhodla neuzmout mi radost a chuť z plného vítězství.
Poslední tah a hra je uzavřena. S úsměvem Gwynedd pokývnu uznale hlavou.
"Budete-li chtít a pokud se ještě setkáme rád si s Vámi dám odvetu věřím, že se Vám povede lépe."
Souhlasil jsem a začal jsem rovnat figurky, aby nakonec byly ve stejném stavu, jako před naší lítou bitvou.
"Nebudou Vás na hostině postrádat, nebo se na Vás hněvat, že se nevěnujete ostatním hostům? Nerad bych Vám způsobil nepříjemnosti."
Optal jsem se jí starostlivě, protože to poslední, co bych chtěl by bylo, aby pak dostala kázání kvůli tomu, že já využil příležitosti, jak se dostat ze sálu a uniknout tak ze spárů společnosti, které se kolem mne stahovaly.

Hra

Namísto mraků se k sobě stáhne obočí. Hezky jedno ke druhému, jak se zamračím nad neočekávaným tahem při kterém přijdu o figurku. Jenže to vůbec není tak, že by mě čílila představa možné prohry, jen si potřebuji promítnout několik posledních tahů, abych zjistila, kdy jsem se této drobné nepříjemnosti mohla vyhnout. I proto se zamračení z tváře brzy ztratí a ruka pobídne k postupu koně.
“Zkusím se vaší rady držet. Nicméně je jisté, že v doslovném významu ji použiji jen zřídka,“ pobaveně povytáhnu koutek úst, “Ale ve významech přenesených-,“ nedořeknu, neboť mě přeruší hluk padajícího poháru a snad i dalšího nevelkého počtu nádobí. V úleku pohlédnu ke dveřím, ale jak se ticho proměňuje v mumlání a hned na to běžný halas, hned onu neviděnou nehodu pustím z hlavy. Zůstane tak nepodstatnou záhadou, zda se některému ze sloužících sesunulo nádobí z tácu, nebo si někdo zavdal víc, než je zdrávo, a už se potácí opilý chodbami. Nikdy dřív mi nedošlo, jak podivné je oslavovat cokoliv tím, že se člověk přivede do nestřízlivého stavu.

“Zřejmě vyhrajete,“ usoudím nad rozehranou partií šachu, “Nejspíš je vám to souzeno, drahý pane,“ usilovně se snažím najít dobré východisko, ale kde nic, tu nic, žádné vhodné pole na přesun figurky. Nabízí se ale jiná varianta. Potáhnu figurku, seberu jednu protivníkovi a urychlím tak konec hry ve svůj neprospěch. Toto rozhodně není taktika hodná vůdce, ale nevidím smysl v tom se po šachovnici nahánět jako dva rozdivočelí ohaři.
Složím ruce do klína a vyrovnaně se zahledím před sebe, spokojená tak, jak jsem, s tím co mám i nemám. Bez zášti, s volně vyprchávající touhou po zdolání soka ve hře.
"Možná se mi v další partii bude dařit více," jít si zahrát byl bleskový nápad, nyní se nabízí vhodnější varianta, tedy zmapovat, jaké plány na zbytek dnešního večera můj společník má.

Budeme pokračovat, jsem jen nějaká zabržděná. :)

Ah, kliď se opeřenče pryč z těchto síní ;)