Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Partie

Usadil jsem se naproti Gwynedd, po tom, co jsem jí dvorně poodsunul židli, aby se mohla usadit. Když si vybrala bílé figurky, které měly první tah jen jsem s úsměvem přikývl.
"V čem někdo vidí nevýhodu, já vidím naopak výhodu a možnost k přizpůsobení."
Nechal jsem jí udělat první tah, než jsem odpověděl vlastním. Celkově jsem začala postupně v tazích figurkami vytvářet pevnou obranu, ze které budu moci zaútočit. Pár mezer v ní jsem nechával občasně úmyslně, abych Gwynedd vylákal do neuváženého tahu.
"Troufám si říci, že rozumím tomu, jak to s tou minulostí myslíte."
Sám jsem zavzpomínal na své rodiště a co vše předcházelo změně mého života. Nakonec to však bylo asi dobře, na druhou stranu, nikdy jsem nezapomněl na to, odkud pocházím a kým původně jsem.
"Dovolte mi radu má paní. Nežeňte vojsko příliš do neuváženého útoku, neb mohou padnout do pasti."
Usmál jsem se na ní vřele a sebral jí figurku, která se pohnula na příliš lákavou pozici, která byla jednou z nastražených pastí.

Černá a bílá

Potěšeně se usměji.
“Zvlášť, když do takové klece vlastně ani nepatřím,“ doplním, do úsměvu se mi na krátkou vloudí poťouchlost, protože jsou záležitosti, o kterých se nemluví – a když, pak rozhodně ne s cizinci.
“Dřív jsem slýchala, že jsem leccos z mých vlastností zdědila po otci. Dnes se už ale nehodí o tom hovořit, protože jedno štěstí vystřídalo druhé, a minulost, ač nezapomenuta, zůstává upozaděna,“ postesknu si záhy na chování své matky, které jí ale jen těžko mohu vyčítat. Jen mě mrzí, že nového životu po boku jiného muž přivykla natolik, že o otci a jeho zlozvycích, ale ani o tom dobrém, už nemluví. Občas mne to opravdu hněvá, hluboce a bolestivě, ale dnes není ten den.

Usednu k ke stolku a jako by snad předchozí slova mohla omluvit mé chování, otočím šachovnici bílými figurami svým směrem.
“Čestný rytíř jako vy jistě rád poskytne dámě malou výhodu a nebude mít problém s tím, když něžná ruka začne hru,“ úsměv usazený v koutcích zůstává, zatímco pohnu figurkou na šachovnici a začnu hru.
“Vida. Pořád spousta možností, jak mě porazit,“ zavtipkuji a zkoumavě přelétnu pohledem na druhou stranu stolku, na mého společníka. Mimo hojný dohled ostatních dospělých, dle jejich názoru rozhodně rozumnějších, lidí, je pro mě jednodušší se uvolnit a popustit uzdu zvědavost.

Šachový salónek

Lehce jsem se pousmál a kráčel po jejím boku. Tak nějak jsem se moc nezajímal o pohledy, které nás sledovaly. Neudělal jsem nic špatného, ani extra nemístného. Chovám se slušně. Lord Ashbury snad nebude rozhořčen mým jednáním. A navíc jsem cítil jistým způsobem vítězství nad ostatními lačnými vlky zde, kteří by se pokoušeli mi otravovat život, takže možnost odejít z hlavního dění jsem pouze vítal.
Nespěchal jsem však v kroku, šel jsem klidně a držel tempo po boku Gwynedd. Jakmile jsme vcházeli do salónku věnoval jsem jí drobné pousmátí. Tak nějak jsem tušil, že si nenechá ujít možnost nad tím položit svou zvídavou otázku. Já si se svou odpovědí dal pár krátkých okamžiků na čas.
"Jako energická a zvědavá dáma. Někdo, kdo miluje svobodu a nemá rád krásy zlaté klece."
Odvětil jsem jí nakonec jistě a bez zaváhání, to co jsem měl na mysli a jak na mne dívka působila.
"Možná jsme si v určitých ohledech podobnější, než si myslí."
Pomalu jsem mířil k stolku s šachy. Komornější obsazení této místnosti mi bylo více, než přívětivé. Čím méně dalších osob tím lépe. Politiku a etické řeči nechám pro dnes již někomu jinému, pokud to nebude nutné.

Cesta k šachovnici

Je to snadnější, než jsem čekala. Pobaveně a zároveň potěšeně se nad našim společným útěkem usměji a přijmu nabízené rámě. Zhruba v té chvíli přestanu ostražitě sledovat celkové dění a hlídám si jen osoby na dohled, aby náhodou neslyšely něco, co se nehodí. V mém případě je takových věcí určitě spousta, protože se očekává, že budu poslušná dcerka.
“Trpělivost..,“ opětuji jeho pohled svým vyrovnaným, zatímco ho velmi zvolna vedu přes sál na krátkou, širokou chodbu. Hosté se už dávno rozptýlili, takže nepůsobí nijak divně, že odcházíme – jenže se sotva známe, jsme si cizí, a pohledy některých pánů i dam to dávají jasně najevo. Mě to nevadí. Jsem ráda, že jsem v mladíkovi našla spojence a líbí se mi i jeho smysl pro okamžité jednání, navíc jsem si jistá, že otčím i matka jsou příliš zaneprázdněni důležitějšími záležitostmi, než aby řešili, že se všem hostům nevěnuji stejně snad jsem – což je troufalé prohlášení – našla svého dnešního favorita.
Tlakem boku na bok naznačím, aby mladý muž zahnul k otevřeným dveřím velkého salonku. Ani tady nebudeme sami, nicméně ostatní společnost je komorní a zdá se, že kromě prvotního zájmu naše přítomnost nikoho neponouká ke špiclování.
“Opravdu? A jako jaký typ vám připadám?“ není pochyb o tom, že Duncan ví víc, než ostatní, ale soudí jen podle toho, že byl svědkem mého krátkého útěku?
Stolek se šachovnicí je na druhé straně salonku, není to nijak daleká cesta, a přesto nás zdržím jen proto, abych si vyslechla jeho odpověď na mou otázku.
"Neurazím se, ať řeknete cokoliv. Ráda bych ale slyšela pravdu o tom, co si myslíte. Nestává se často, že by.. je to jako čerstvý vzduch," vysvětlím krkolomně důvod, proč se zajímám o jeho názor.

Jiný druh bitvy

Usmál jsem se, dopil svou číši a odložil ji. Pak jsem vysekl Gwynedd ukázkovou poklonu a nabídl jí ruku.
"Jaký bych to byl rytíř, kdybych zbaběle couvl před takovou výzvou. Vaši výzvu přijímám s radostí v srdci."
Když jsem se narovnal na rtech mi pohrával pobavený úsměv.
"Nehledě na to, že karty, které jste vyložila na stůl jsou věru děsivé."
Poukázal jsem s tichým smíchem na její výhružky. Pokud chtěla jít tedy hrát šach nabídl jsem jí rámě a nechal jsem se navigovat.
"Tak kdepak máme naše bitevní pole?"
Slétl jsem k ní očima. V duchu jsem byl velice rád, že budu mít příležitost vypadnout z tohohle politického pekla a budu muset komunikovat jen s jednou zatím dle všeho snad docela normální osobou. Místo s bandou snobů a namyšlenců.
"Možná to ode mne bude znít troufalé, avšak nepřipadáte mi, zrovna, jako vyšívací typ."
Nesporně jsem tajně narážel na situaci, za které jsme potkal Gwynedd poprvé. Samozřejmě tak, aby to vypadalo, jako naprosto normální a "nudný" hovor dvou místních hostů.

Výzva

Jak Duncan skládá slovo za slovo a větu za větu, opustí hosté, na které jsem si dávala pozor, naši bezprostřední blízkost. Pookřeju, ale to neznamená, že se po nás i tak nenatahují nějaké zvědavé, dobře maskované uši. Naštěstí – a to jistě hraje v můj prospěch – nejsem natolik žádoucí, jako Winifred. Obávám se jen toho, že jakmile se vdá – a už k tomu chybí jen málo – stanu se středem terče já. Potom bude zcela jedno, jak významná nebo nevýznamná jsem nyní.

“Nuže,“ posunu prsty na číši a svlažím ještě jednou rty, “Snad nebude příliš troufalé, když vás vyzvu na souboj. Nikoliv však v koňském sedle a v plné zbroji, ale prostřednictvím šachového pole. Ostatně, jestli se oběma těmto kratochvílím věnujete rád, bude to pro oba nezapomenutelný zážitek,“ zdá se mi to, nebo mi víno rychle stoupá do hlavy? Možná jsem jen poblázněná tím, že jsem v jeho milé společnosti a ona je skutečně milá, upřímná a nenucená, ne jako s ostatními.
“Přijímáte takovou výzvu?“ mírně zvednu bradu, ale protože se přitom stále usmívám, ani trochu to nevypadá jako skutečně vyzývavé gesto.
“Jinak vás budu muset unudit řečmi o vyšívání a jiných zálibách, kterým se dámy musí věnovat, aniž by nutně odrážely jejich skutečné touhy.“

Zábava?

"To rozhodně."
Souhlasil jsem s úsměvem a napil jsem se ze svého kalichu. Ve skutečnosti jsem byl zvědav, zdali bude mít opravdu nastávající choť té dívky s prořízlým jazykem odvahu nasednout na koně a čelit mi v turnaji. A pokud bude doufat v to, že mu přenechám snadné vítězství, protože se žení. Šeredně se mýlí. Jsou věci, ve kterých ustoupit nelze a turnaje jsou jedny z nich. Nezáleží, jestli proti mě stojí ctěný rytíř, rolník nebo král.
Bylo přívětivé, že Gwynedd vypadala docela spokojeně s naším rozhovorem. I já byl spokojen, její přítomnost mne ušetřila houfů nadšenců, kteří by se chtěli opíjet, nebo povídat o kdo ví čem. A čím opilejší budou, tím horší a nebezpečnější by takovéto rozpravy byly.
"Můžete tvrdit, že jsem troufalý má paní, já však říkám, že věřím ve své schopnosti, férový boj a svého věrného koně."
Usmál jsem se spokojeně.
"Neb, co by to bylo za čestné klání, kdyby se soupeř v sedle klátil?"
Až po vyslovení té věty mi došlo, jak mohla divně a možná neeticky znít, ale co se dá dělat, co se stalo stalo se. Naštěstí hovor se stočil k.....dobře ne naštěstí, ale stočil se k jinému tématu.
"Ale mě baví turnaje nevíce. Čemu bych se měl věnovat jinému?"
Otázka mne zaskočila, myšlenky v hlavě vířily. Mírně překvapený obličej jsem skryl za pohárem, napil jsem se a utřídil si myšlenky.
"Inu nebudu popírat, že turnaje jsou pro mne potěšující kratochvíle. Jsme rytíř nikoli mudrc takže to asi nebude tak překvapivé. Čím si rád krátím dlouhou chvíli? No....hra v šach mi přišla vždy zajímavá. Taky vím, že mnozí nechávají své slouhy a panoše, aby se jim o vybavení starali. Sám jsem však toho názoru, že není nad to, když si zbroj a meč ošetříte sám. Ne že bych svému panošovi nevěřil, je to spolehlivý mladík, ale víte, jak to myslím."
Špatné téma, špatný balanc na vratkém kameni.
"No a čím se bavíte vy, když jste to již nakousla?"
Raději jsem se pokusil odvrátit ostří od svého etického krku a přesměrovat koncentraci zpátky ke Gwynedd.

Jak uniknout velké společnosti

Ve společnosti sira Lankforda nacházím zvláštní potěšení. Bez tajemství a přitom s nimi, uvolněná konverzace nepřesahující za hranici slušnosti, která se ve zdejší společnosti nosí, a přitom zvládl vytočit Winifred do běla a mě pobavit troufalým dotazem o opilosti. Začala jsem si, to ano, ale na podobné reakce nejsem zvyklá a nepochybně mi to ještě více prozářilo dnešní oslavy.

“Na mou sestru a jejího báječného budoucího muže,“ přikývnu Duncanovým slovům vděčně, “Bude z nich krásný pár,“ dodám a znovu očima zatěkám ke statnému muži v letech, dobře oblečenému a ověšenému zlatem. Jeho výraz není nikterak arogantní, ale přesto působí přísně a odtažitě, a přitom z něj čiší přirozený respekt. Podobně jako jeho syn, ani jeho otec mi není sympatický, ale nehledě na to, je to jeden z nejdůležitějších hostů dnešního i dalších dní, a někdo takový musí slýchat z okolí jen hezké věci. Nikdy bych se nemohla dívat na to, že někdo Winifred šlape po štěstí. Nedej bože, že bych se toho sama dopustila.
Lord William Godolphin nám však nevěnuje pozornost. Minimálně to tak vypadá a mě se nechce zjišťovat, jestli je to pravda.
Touha ztratit se z místnosti plné lidí i tak sílí a přitom vím, že není úniku. Nemůžu se jen tak sebrat a odejít, schovat se do svého pokoje a přečkat tuhle, i všechny ostatní noci – a klidně i dny – mezi čtyřmi stěnami, dost daleko od ostatních.
“Jste troufalý,“ opáčím nad slovy o turnaji a přesto nedokáži skrýt další úsměv, “Věřím, že ti, kteří rádi soupeří vás vyzvou v té nejlepší formě. Žádné ústupky nebo indispozice. Všichni ostatní.. těm jde o zábavu, ne o turnaj, a s takovými by vás klání nebavilo ani v případě střízlivých myšlenek. Navíc, jsou to svatební oslavy. Měl byste se věnovat tomu tomu, co vás těší nejvíce – a nechce se mi věřit, že by to byla jen vidina turnaje. Povězte, čím jiným si ještě rád krátíte dlouhou chvíli?“

Záchrana pro oba?

Tiše ale srdečně jsem se nad jejím vyjádřením zasmál a vykročil po Gwyneddině boku kupředu.
"Stejně, jako mne. Jak vidím snažíme se oba vyhnout týž věci."
Usmíval jsem se. Bylo příjemné vidět, že nejsem jediný, kdo oželí prázdné tlachy se zdejšími dvořany.
"Chápu, sice jsem vždy ctil spíše medovinu, ale dobré víno také neodmítnu."
Přikývl jsem a mírně překvapeně povytáhl obočí nad poznámkou o opíjení. Přes rty mi přeběhl náznak úsměvu.
"A kdyby ano jste si jistá, že bych to byl já, kdo by skončil opilý má paní?"
Představ toho, že by vydržela více, než já, nebo byla dokonce jakousi přebornici v pití vína v tomto sídle byla věru zábavná. Být poražen někým takovým, by nejspíše nebyla ani taková ostuda a dokázal bych to přijmout s pokorou.
Přijal jsem s povděkem a úsměvem od služebné číši s vínem. Očima zapátrám ve svém okolí, když se Gwynedd zadrhne ale nikde její sestru nevidím, každopádně přikývnu.
"Děkuji možná později. Inu tedy na nevěstu a jiné krásy tohoto místa."
Usmál jsem se a pozvedl ke Gwynedd číši k přípitku.
"Jen doufám, že naši udatní pánové rytíři budou do turnaje střízlivi. Příliš lehká vítězství nejsou vítaná."
Pousmál jsem se a očima jsem se mimoděk snažil najít pachatele ono rozrušení naší klidné konverzace.