Oáza klidu ve víru zábavy

V očích se mi rozhoří spokojené plamínky. Není důvod, proč mladému šlechtici nevěřit, a lhala bych, kdybych tvrdila, že mne jeho milá slova nezahřála u srdce. O to víc, když přidá další, která podnítí přirozenou zvědavost – a zároveň mě právě ona věta o skrytých stránkách donutí mlčet a nevyzvídat, třebaže by se mohlo zdát správné, aby mi odhalil alespoň malý kousek z těchto končin jeho bytí. Jenže naše první setkání byla náhoda, nic mi nedluží.
“To jsem ráda,“ zašeptám uvolněně, jak se na dámu mého postavení rozhodně nesluší a nepatří.

Nedá se říct, že bychom ostatní nezajímali, přesto všichni volí v první řadě ty diskusní partnery se kterými je pojí blízká přátelství. Až uplyne více času, atmosféra se promění, prvotní nadšení v duchu starých přátelství bude upozaděno a dojde na poznávání nového.

“Připojím se k vám moc ráda,“ nemeškám s odpovědí, “Zachrání mě to od bezcílného proplouvání sálem od jedné konverzace ke druhé. Pojďte,“ vybídnu jej nenuceně, ale počkám, až skutečně vykročí.
“Nebudu tvrdit, že v širém světě není lahodnější víno, než naše, ale rozhodně je chutné. Jen se k tomu lepšímu z výběru musíme dostat dřív, než padne za oběť všeobecnému veselí,“ není tajemstvím, že na většině dvorů se to má s vínem i pivem stejně – čím více jsou hosté omámení účinky alkoholu, tím horší kvalita se podává. Jazyky už nerozeznají drobné nuance v chuti a zábava přitom může volně pokračovat. Jedinou zárukou kvality je vždy voda, ale s ní zábrany opadnou jen u málokoho.
“Nebojte, nemám v úmyslu vás opít, sire Lankforde,“ vykouknu usměvavě zpoza plavých pramenů vlasů. Gestem služebné naznačím, aby nám nalila do čistých číší ze zdobeného džbánu s rodovým znakem.
“Jak jste..,“ u stolů však začíná být nepříjemně živo a když se po Duncanově levici objeví otec budoucího manžela Winifred, umlknu. Rozhodně se jej teď nemohu vyptávat na dohru s ukořistěným lupem a jeho předání strážným.
“Máme i skvělé maso, nebo sýry,“ doplním hlasem spořádané hostitelky, přičemž rukou naznačím k plným mísám.

Zahnané nebezpečí

"Budu se těšit má paní."
Usmál jsem se vřele a s úklonou vyprovodil pohledem nevěstu. Za tohle mi asi lord Ashburry nepoděkuje, ale dělal jsem, co jsem mohl ne? Držel jsem se jeho rad.
Má pozornost se přesunula na Gwynedd, která zde se mnou zůstala samotinká. Nad jejími omluvami za sestru jsem se jen tiše ale srdečně zasmál.
"Och to nic. Je to věru okouzlující dáma."
Poznamenal jsem přátelsky, leč jestli jsem myslel svá slova spíše v nadsázce bylo trošku otázkou. Trošku mě překvapilo, jak se Gwynedd najednou rozpovídala. Lehce jsem povytáhl obočí a poslouchal, co jí leží na srdci.
"Ach tak, o tohle jde."
Došlo mi vzápětí proč se mnou, tak moc toužila dívka mluvit. Přátelsky jsem se na ní usmál.
"Pokud je toto to jediné, co Vám dělá starosti má paní, pak nemusíte mít obavy. Jsem rytíř a takový čin by byl nehodný mé cti. Vaše tajemství je u mne v bezpečí."
Ubezpečil jsem dívku, abych ulehčil jejímu trápení.
"Snad bude nyní moci klidněji spát, když bude vědět, že její důvěru nezradím."
"Domnívám se, že každý máme své stránky, které jsou naší součástí, ale jsme raději, když zůstanou utajeny."
Rozhlédl jsem se kolem po švitořících hostech. Lord Ashburry byl kdo ví kde.
"Chcete si dát něco k pití má paní? Tedy pokud Vás nezdržuji od jiných povinnosti?"
Nabídl jsem, přece jen zdálo, že nebude tak nepříjemná, jako její sestra a i dole na tržišti se chovala a byla.....skoro obyčejná. Navíc jsem stejně nijak netoužil pendlovat mezi ostatními hosty a poslouchat, kdo kolik vydělal, jaké má skvělé rádce, kam chce provdat svého syna, či dceru, nebo čím si koho hodlá koupit.

Konečně sami

S rostoucím zděšením naslouchám nenápadné slovní přestřelce, která všem ostatním uniká. Kdybych stála opodál, s někým jiným, zřejmě bych si vzájemných antipatií také nevšimla. Jenže jsem to byla já, kdo Winifred přiměl, abychom se šly seznámit se serem Lankfordem, a stejně tak jsem to právě já, kdo mu teď dluží víc, než jednu omluvu.

“Oh, já,“ ošiju se, zahanbená sestřiným odchodem.
“Omlouvám se, jistě to tak nemyslela. Má hlavu plnou příprav nadcházející svatby a jistě chápete, že i dobře vychovanou dívku, znalou etiky, umí takový tlak rozladit,“ přenesu váhu z jedné nohy na druhou a pohled ustálím na sponách držících Lankfordův zlatavý plášť.
“Vlastně, je to částečně moje vina. Je starší a její postavení jí dovolovalo, abychom spolu mohli promluvit, a nepůsobilo to nepatřičně,“ nádech, výdech. Zvednu pohled k zeleným očím, i když v tu chvíli jejich barvu nevnímám. Rozlévající se klid je dán tím, že se už nemusím omlouvat za jiného, ale pouze sama za sebe.
“Mám totiž za to, že vám dlužím vysvětlení za ono ranní setkání, a zároveň omluvu za lež, kdy jsme vás s Edith uvedly v mylný dojem, že.. že přicházím z hradní kuchyně,“ měla jsem si to lépe promyslet. Mohla jsem kdyby mě napadlo, že ho tady potkám! Teď vařím z vody a prozrazuji mu víc, než musím.
Napravo se navíc rozpíná debatní skupina a jsou už tak blízko, až je mi to nepříjemné. Proto se nakloním k zrzavému muži blíž a ztiším hlas.
“Chtěla bych vás požádat, abyste mi slíbil, že mě neprozradíte. Hrabě Bretherton by zuřil, kdyby se dozvěděl, že takto riskuji.“

Jedním slovem Winifred

Nejen, že se Winifredin hrudník začal zvedat a klesat o poznání rychleji, ale k tomu jí zrudl obličej. Kdyby se červenala hezky, žensky, mohla by působit ve svém rozrušení roztomile, jenže ona byla jen rozzlobenou saní. Blesky z jejích očí se už nesnažily zasáhnout jen nebohou sestru, ale i Duncana.
“Doufám, že se turnaje jak se patří zúčastní a srazí vám hřebínek,“ Winifred, aneb jak si udělat nepřítele snadno a rychle. Jenže stejně jako je prudká, mohla by její nálada být nestála a ona přelétavá v názorech.
Pak budeme moci rozsoudit, čí rady jsou přínosnější a bližší pravdě,“ dodá hranou medovostí.
“Až mi z toho povídání vyschlo v hrdle,“ jaképak přehnané vytáčky či plýtváni slovy, kdeže. Winifred se Duncan Lankford od prvního pohledu nelíbil a tento stav trvá, dokonce se prohloubil, a tak vám oběma vysekne nucené pukrle a odkráčí směrem k tomu nejvzdálenějšímu stolu. To, že se nehodí nechat sestru na holičkách, ji netrápí.

Rytířky bez zbroje

Winifredin ne až tak přívětivý, jako spíše bojovný pohled pln touhy vylámat ze mě to, co si umanula opětuji vstřícným a nonšalantním úsměvem. K mému štěstí mne dost dlouho Lord Ashburry cepoval, jak se chovat elegantně i k těm, kteří mi nejsou úplně po chuti. Zvláště, když se jedná o dobře postavené dívky.
"Máte pravdu, že události, jako tato jsou pro poznávání nových a připomínání si starých tváří přímo stvořené. Avšak dovolím si drobně nesouhlasit. Nejsem to já, kdo je při této příležitosti okouzlující, ale nadcházející nevěsta na jejíž počest se tato událost pořádá a samozřejmě také, každá žena a dívka, která zde dnes kvete. Přece ne nadarmo se praví, že pro muže není většího klenotu, než je jeho vlastní žena."
Předložil jsem vlídnou lichotku, kterým mne naučil Lord Ashburry, protože, jak on vždy říkal. Meče porážejí muže, lichotky zase ženy. A i sebeplytší lichotku při takovýchto událostech musí dáma přijmout s povděkem.
"Ano budu se zítra účastnit turnaje. Ve jménu Lorda Ashburryho samozřejmě. Děkuji za optání."
Usmál jsem se přátelsky na Gwynedd. Cenil jsem si její snahy mírnit svůj doprovod, ale už jen dle Wenifrediných očích jsem soudil, že tak snadno se nevzdá.
"Abych utišil také vaši zvědavost mé paní, pak mou předností jsou právě turnaje. Účastním se jich v širém okolí docela často. Věřím, že mne na kolbišti poznáte. Bude se turnaje účastnit také Váš nadcházející choť?"
Obrátil jsem dychtivou otázku nevěsty proti ní.
"Rád bych s ním zkřížil dřevce. Šetřit jej však nebudu ani kvůli Vám má paní. Rytířská čest mi to nedovoluje, jistě chápete."
Přelétl jsem na okamžik pohledem na Gwynedd a pak zpátky na Winifred.
"Dovolte mi také, abych dal jednu drobnou, leč přínosnou lekci i já Vám Lady. Nikdy nevykládejte na stůl více trumfů, než je nutné. Soupeři se učí velice rychle. Čím více dávat vše co umíte na obdiv. Tím dříve přijde den, kdy prohrajete."
Možná trošku vyzývavá až drzá poznámka, ale nějak jsem si jí nedokázal odpustit. Vím, jak to na kolbišti chodí a zde to nebude jiné. Je to jen jiný druh bitevního pole a místo dřevců zde vládnou slova.

Druhá šance

Všechnu snahu vložím do toho být trpělivá. Ostatně, to se ode mě očekává a jinou možnost ani nemám. Mladý rytíř je proti své vůli lapen a k jeho, i mé, smůle je rovnou namísto vstřícného seznámení vržen do podivného souboje. Nevlastní sestra se opět změnila v někoho, koho poznávám, ale vedle koho nechci stát bok po boku a to ani když žijeme pod stejnou střechou.
Oči se mi rozšíří, žel bohu nejsem dost pohotová, abych zasáhla v pravý čas. Vytýkat něco sestře, byť jen pohledem, je holý nesmysl, a jediná další možnost je vrhnout omluvný pohled na cizince, vůči kterému mě váže dluh vysvětlení. Nebo si to přinejmenším myslím.

“Ale Winifred,“ zaprotestuji mírně, s citelnou nejistotou v každém slově. Kdybych tak měla rozmyšleno, co říci, byla by snadná úloha pokračovat – ale takto?
“Nejsme tady přece proto, abychom soudily nebo se dožadovaly něčího sebezpytování. Myslím, že úplně postačí, když nám prozradíte něco, co sám chcete,“ pokusím se situaci zachránit, aby nedošlo k tomu, že se muž omluví a půjde o dům dál. To by mi Winifred věru neudělala dobrou službu.
Nemusím otočit hlavu, abych věděla, jak zle se na mě Winifred dívá. Jenže když to nejde po dobrém, nezbývá, než převzít situaci do svých rukou.
"Budete se účastnit zítřejšího turnaje?"

Ve víru "zábavy"

Napůl se mi ulevilo, že jsem dál nemusel dělat svému Lordu garde a že si šel povídat se starým přítelem. Zanechal jsem ho jeho kratochvílím a sám jsem se tedy vmísil do davu.
"To bude hodně dlouhý večer."
Vydechl jsem a přijal od jednoho procházejícího sloužícího číši s medovinou. Po ochutnání jsem došel k závěru, že buď je dost slabá, nebo ředěná. Inu mé kořeny se ve mě nezapřou.
"Nejspíše nechtějí mít hned všechny slité, jako prasata."
Pousmál jsem se pro sebe a upil. Procházel jsem se mezi přítomnými. Zdravil jsem přítomné pány a věnoval úsměvy a úklony dámám, jak se slušelo a patřilo ale zároveň přitom odplul trošku bokem od největšího ruchu společnosti. Tedy vlastně ne tak úplně našel jsem si hlouček povídajících si hostů, kteří však o mou maličkost nejevili zájem, takže stačilo se tvářit, že mne alespoň trošku zajímají tlachy, které jsem pouštěl jedním uchem tam a druhým ven a byl jsem alespoň na pár okamžiků ve zdánlivém bezpečí.
"............souhlasíte pane?"
Stočila se otázka na mou osobu. Jelikož jsem zrovna očima proplouval mezi hosty a myšlenkami jsem byl ve víru turnaje. Absolutně jsem neměl tušení o čem ten chlapík před chvílí mluvil. Proto jsem ho obdařil úsměvem a upil ze svého pohárku.
"Nevynáším tak rychlé soudy vážený pane."
Pokusil jsem se z této etické pasti vytančit, jak jen se dalo.
"Zvážím to."
Ubezpečil jsem jej a pak s další úklonou jsem se rozloučil s tím, že se jdu pozdravit s dalšími hosty. Tiše jsem si úlevně oddechl, když jsme byl v bezpečné vzdálenosti.
"Tohle bylo vážně těsné."
Budu si muset dávat větší pozor, nemůžu tady udělat Lordu Ashburrymu ostudu. Dopitou číši jsem odložil na jeden z připravených tácků a než jsem stihl pokračovat ve svém bloumání mezi hosty. Vyhlédly si mne samotné dcery našeho hostitele. Jistá chůze i mluva nevěsty byla na můj vkus až přespřílišná, ale její pozdrav jsem opětoval s úsměvem. S dlaní na srdci věnuji dívka uctivou úklonu.
"Mé paní. Potěšení je na mé straně. Zajisté mi příliš lichotíte. Oproti Lordu Ashburrymu mé jméno za zmínku toliko nestojí."
Shovívavý úsměv a skromnost byla z mé strany na místě. Věděl jsem, že pomalu ale jistě kráčím do pasti, ze které neupláchnu tak snadno, jako z hloučku tlachajících hostů, ale nebylo by vůbec slušné tyto dvě dívky odmítnout. Spíše katastrofické.
"Přejete-li si to mé paní vynasnažím se utišit vaši zvědavost, jak jen bude v mých silách. Obávám se však, že zase tolik úžasného k vyprávění na mé osobě není. Jsem jen prostý rytíř, mé paní."
Nedával jsem však moc tomu, že by je od jejich záměru něco z mých slov nějak odradilo. Poznám, kdy se mi někdo chce na kolbišti postavit s dřevcem a zlomit jej o můj štít.

Oficiální seznámení

Vítání hostů probíhá v poklidném duchu. Otčím i matka jsou v dobré náladě, o Winifred nemluvě, a tak není důvod, abych se mračila na svět. Některé z hostů znám, jiné vidím prvně, ale i tak si dokáži vzpomenout, jestli o někom z nich hrabě Bretherton mluvil, či nikoliv. Odtušila jsem, že kromě nutných pozvání rozeslal i takové, které jej hluboce těší, a snad se můžeme těšit nejen na rozmanitost povah a chování, ale dokonce opravdu zajímavé návštěvníky.
Po boku matky vítám každého, jak se sluší a patří. Z těch, kteří už zasáhli přímo do mého života, poznávám jen některé a dávní přátelé si zřejmě dávají i se svými družinami na čas.

Vyměním si několik potěšených pohledů se sestrou, když otec zahlaholí známé jméno. O „Lyonnelovi“ jsme hodně slýchaly v mladších létech, nic to ale nemění na tom, že patří do otčímova kruhu blízkých přátel. Nadechnu se, abych před takovou osobností nepůsobila příliš nervózně, a sotva vydechnu, pohledem ustrnu na mladíkovi kráčejícím po boku lorda Ashburryho. Mám dojem, že mi srdce jeden či dva údery vynechalo. Jistojistě je to onen zrzavý spravedlivý dobroděj, na kterého jsem narazila na tržišti.
Ať mě nepozná, ať mě nepozná. Hlavně, ať nic neříká. Trnu hrůzou, zatímco navenek se snažím působit přirozeně. Co na tom, že na něj notnou dobu nevybíravě zírám – přesně tak dlouho, dokud se mým směrem neusměje. V tu chvíli strhnu pohled k zemi. Určitě mě neprozradí, vždyť by tím zradil vše, čím se zdál být. Přesto je mi stydno, že mi už dřív nedošlo, že přesně tohle se může stát, a sice, že mezi trhovci a prostým lidem narazím na členy jednotlivých družin čímž bych se snadno mohla dostat do problémů. Bláhově jsem spoléhala na to, že někoho jeho postavení poznám, a místo toho?

Oficiální přivítání ještě nějakou dobu trvala, načež se otčím rozhodl prohodit pár slov se starými známými. Ostatně, na nic jiného se netěšil víc. Jistě, bude vdávat jedinou dceru, jenže v jeho věku jsou důležité i osobní priority, které se zachováním rodu mají jen pramálo společného.
Matka nás, pod vedením mé drahé sestřičky, vyslala vstříc spořádanému dobrodružství. Neopomněla podotknout, že i já už mám věk na vdávání a že zdejší sešlost je jako stvořená pro to, abych si někoho vyhlédla dřív, než s nějakým příslibem přijde Aldrich Bretherton. Pochopitelně, v obou případech je konečné rozhodnutí jeho výsadou. Výhodu mám jen v tom, že nejsem jeho vlastní a tak by mohl, možná, myslet i na mé štěstí a nejen na to, aby mne zabezpečil. To zase naráží na jednoduchý fakt, že se na vdávání a následné plození dětí ani trochu necítím.

“Kam chceš vyrazit? Můj nastávající je obklopen takovými, kteří by ti zajistili pohodlný život na dlouhá léta. Podívej. Vidíš? Jsou to jeho přátelé. Mohly bychom spoustu času trávit společně. Abych k tobě byla vlídná, nechám tě vybrat,“ ucítila jsem drobnou ruku Winifred na své paži. To, jak se ke mně přitočila, aby mi dělala garde. Dnešní den je nám věnována nezvyklá svoboda.
“Tam,“ neurčitě naznačím rukou. Otčímův hlahol slyším za námi, ale rukou nepatrně naznačím kupředu.
“Kam? Je jich tady spousta. Jména některých z nich jsem si ani nezapamatovala, ale to nevadí. Můžu oslovit kohokoliv,“ hrdě vypne bujnou hruď.
“Ser Lankford ,“ vydechnu útrpně. Proč mi to jen dělá horší? Pro ni je to zábava, ale pro mě nikoliv. Společenské události mám ráda jen pro jejich určité části a potácení se mezi případnými nápadníky, jejich otci, strýci a všemi ostatními, kteří nás hodnotí, do toho rozhodně nepatří.
“Ten zrzek?“ zazní zklamaně, “Nemám nic proti. Viděla jsi ale Eatona, určitě tě dřív nebo později vyhledá,“ nezapomene mě upozornit na jednoho z těch, které bych považovala za „starého známého“. Eaton je o několik let starší, dobrá partie, ale po svém boku si ho představit nedokážu.
Winifred neváhá a zamíří tam, kam jsem chtěla. Proč? Snad proto, že se nemohu zbavit dojmu, že bych měla využít příležitosti k tomu, abych mladému muži později mohla vysvětlit, proč jsme se už setkali.

Nevinná dušička nevlastní sestry se rozpustí v dávce nehraného šarmu, kterým vládne, a stačí jí dva kroky, aby k sobě z ničeho nic připoutala víc pohledů, než je mi milé.
“Ser Lankforde,“ osloví ho a následuje pukrle, ke kterému se přidám, “Těší mne, že vás mohu poznat osobně. Nemyslete si, otec sice často mluví hlavně o lordu Ashburry, ale nevynechal ani jeho svěřence. Přesto.. z takových útržků člověk druhého nikdy nepozná. Možná byste nám o sobě mohl něco prozradit vy sám, když už se naskytla vhodná příležitost,“ Winifred mluví bez zaváhání, jde si pro to, co jí zajímá.

Občas si vedle ní připadám malá a nezkušená. Teď už alespoň neklopím oči k zemi a v doprovodu jemného úsměvu čekám, jak bude Duncan reagovat. Musím vymyslet, jak se jí co nejdřív zbavit. Jinak si těžko promluvíme. Třeba bude sestra natolik prozíravá, že mě nechá položit další otázku.

Malý večer před velkým dnem

Bylo, až překvapivé, jak rychle se obě děvčata vytratila, ale kdo ví třeba se s nimi ještě setkám. U brány byl naštěstí velitel stráží docela vstřícný a spokojil se s odevzdáním lupu. Nemusel jsem mu dokazovat, že nejsem zloděj ani přesvědčovat, že jsem trošku někdo jiný, než za koho mne mají. To poslední, co bych potřeboval je skončit v šatlavě chvíli před turnajem. A kromě ostudy by mě čekalo ještě nemilé setkání s lordem Ashburrym. A to je věru něco, oč jsem nestál.
S úsměvem jsem se tedy rozloučil se strážemi, po nějaké odměně jsem se nepídil. Přece jen jsem rytíř no ne? Takže mne k mým činům vede má rytířská přísaha a dobré srdce. Nebo alespoň tak nějak mi to kdysi lord Ashburry vysvětloval, že by to mělo být.

Trošku jsem raději šlápl do bot, abych se prodral tím všudypřítomným davem a mohl se připojit opět k družině mého lorda. Bylo mi jasné, že budou již někde vepředu s ostatními hosty. Inu nevadí. Stejně jsem raději, když mne tyto společenské tlachy míjejí. Naproti tomu můj pán si je nanejvýše užívá a snaží se mne do nich taky angažovat.
"Uhhh."
Zašklebím se nad tou představou. Nakonec se mi družinu podařilo dohnat až mezi prvními stany a leženími, které si zde někteří z hostů již postavili. Přijal jsem od svého panoše zpět koně a vyšvihl se do sedla.
Den se chýlil ke konci a já doufal v příjemný odpočinek po dlouhé cestě. Ten nám však neměl být dopřán. Pozvání od hostitel na banket bylo.....neodmitnutelné to jsem si uvědomoval i já.
"Chápu, doprovodím Vás budete-li si to přát."
Odvětil jsem lordu zdvořile. Setkal jsem se s jeho důležitým pohledem.
"Ano, ale zůčastníš se, jako můj společník, ne ochránce, takže žádné brnění."
Upozornil mne jemně, ale vážně. Rezignovaně jsem vzdychl a nakonec přikývl, že rozumím. Neměl jsem moc v lásce ty honosné hadry a všechno to parádění kolem. Navíc když se něco zvrtne člověk se v tom ani pořádně nemůže hýbat, natož mluvit o nějaké ochraně.


"Nesměj se Bene a raději mi to pomoz doupravit."
Zamračil jsem se na svého panoše, který měl to štěstí a mohl si válet šunky místo toho, aby šel na banket, tak jako já. Trošku kriticky jsem na sebe pohlédl do zrcadla. Neposedné vlasy mi jsem měl upravené a sčesané co načechrané hřívy, to málo vousů, co mi rostlo náš lazebník popravil břitvou pak tu byly ty šaty, co mi lord Ashburry poslal. Nějak se mi nechtělo věřit, že se tohle opravdu nosí. Zdobené honosné v načervenalých barvách se zlatými doplňky a lemováním, některé zlatavé ornamenty připomínaly kroutící se stromy, jiné zase vzpínající se draky. Někdo si s tím musel dát fakt hodně práce a ten límec byl fakt těsný. To je tak, když někdo něco šije bez vaší přítomnosti.
Dokonce jsem si musel připnout i zdobený zlatavý plášť na kterém se skvěl rudý drak. Znak mého rodu. Překvapilo mne, že lord Ashburry chtěl abych dnes měl své vlastní barvy. Svým způsobem jsem mu byl za to vděčný. Byl to projev úcty, který jsem si snad ani nezasloužil.
"Ale no tak Duncane nebude to tak strašné. Bude tam jídlo, hudba, dobré pití a krásné dívky. Určitě se budeš bavit."
Prohlásil konejšivě Ben. Zavrtěl jsem nad jeho optimismem hlavou.
"Jsem raději, když mám v ruce meč, nebo kopí, na těle zbroj a čelím soupeři v turnaji."
Nebylo však, jak z toho ven. Nechal jsem Bena udělat poslední úpravy a zamířil setkat se před banketem s lordem.


Lord byl vždy dochvilný, takže jsem se s ním měl před banketem setkat ještě s půlhodinovým předstihem, kdy mi pak ještě nezapomněl připomenout, na co vše si mám dávat pozor, že mám být slušný a způsobný a tamto a ono. A tak to probíhalo až, než jsme mezi prvními vkročili na banket, kde už bylo vše řádně uchystáno a náš hostitel se těšil nemalé pozornosti těch, kteří to stihli již před námi.
Mladou dívku po jeho boku jsem sice nikdy neviděl, ale vzhledem k množství pozornosti, kterou jí všichni věnují a krásným šatům, jenž má oblečeny, bych řekl, že to bude právě nadcházející nevěsta. Starší, ale stejně elegantní a krásná žena po druhém králově boku musí být rozhodně hraběnka. S každým krokem blíže ke hraběcí rodině po boku lorda Ashburryho se snažím si všímat více a více dění všude kolem a tvářit se přátelsky a potěšeně.
Můj pohled se nakrátko překvapeně zastaví na dívce, která se skrývá po boku královny. Její modré oku lahodící šaty však nejsou tak zajímavé, jako její tvář.
"Ta dívka z tržiště? Opravdu je to ona?!"
Bleskne mi překvapeně hlavou. Pohled však stočím rychle zpátky k Lordovi, který se již vítá se starým přítelem, který neváhá a představuje nám obě děvčata. S vřelým úsměvem se elegantně ukloním nejprve jemu a pak i všem třem ženám, které jej doprovázejí.
"Můj pane. Ser Duncan Lankford jméno mé. Svěřenec Lorda Ashburryho. Děkujeme za pozvání na Váš banket je krásný."
Usmál jsem se pak na dívky při oné druhé úkloně.
"Mé paní rád poznávám i Vás. Jak mé oko zří ty nejkrásnější květiny vévodí této síni."
Narovnal jsem se a letmo zavadil pohledem k Gwynedd.
"Nepřehnal jsem to?.....Hmmm tak Gwynedd se ta dívka jmenuje. Vypadá úplně jinak, než na tržnici."
Její překvapený výraz jsem se pokusil zaplašit přívětivým úsměvem. Pokud se mnou někdo z nich nezapředl hovor, tak jsem sám moc nemluvil, přece jen nepříslušelo to příliš mému postavení a dokud se Lord Ashburry nerozhodl sám vzdálit s hrabětem doprovázel jsem ho. Pokud mne zde však zanechá samotného, nezbyde nic jiného, než si poradit s tím, co přijde.
Bojem horším, než tím na meče, bojem etickým!